Kapitola druhá: Státní zájem

Přede mnou se tyčil dům rodiny Laurentů v celé své pyšné kráse. Vysoké dveře z lesklého tmavého dřeva se vyjímaly v bílé zdi a pár schodů, které k nim vedly, bylo lemováno mramorovými sloupy. Také pocházím z vysoce postaveného rodu, navíc blízkého královské rodině, ale nikdy jsme neměli potřebu dávat svůj původ a stav tolik na odiv. Honosná stavba, před kterou jsem stál, křičela do celého světa svoji povýšenou dokonalost a vysokou cenu. Potřásl jsem hlavou a zahnal myšlenky na přemrštěnou velkolepost Laurentovic sídla. Starobylé kované klepadlo zadunělo o dřevo. Za několik dlouhých okamžiků mi otevřel sloužící v šedé uniformě.

   ,,Račte si přát, pane?" Nebýt si vědom své vlastní důležitosti a slávy v tomhle městě, nepovažoval bych jeho tón za upřímně uctivý.

   ,,Přicházím z pověření prince Jarvana IV. a rád bych mluvil se slečnou Fiorou Laurentovou." Muži přelétl přes obličej překvapený a téměř obdivný výraz.

   ,,Zjistím, zda Vás paní může přijmout. Pojďte prosím dál a počkejte okamžik." Uvedl mě do rozlehlé vstupní haly a vyrazil po schodech z bílého mramoru vzhůru. Už je to dávno, co jsem tu byl naposledy, takže mě hala opět překvapila. Světlý mramor, pár vkusně rozestavěných soch a fontánka uprostřed haly, přímo před schodištěm, které se ve dvou ramenech pnulo k prvnímu patru, kde se opět setkávalo. Velká obdélníková okna z křišťálového skla a fialové závěsy se žlutým lemem v barvách rodu Laurentů. Odhadoval jsem, že v dějinách Demacie jsou jen tři rody, které si mohou dovolit takovéto sídlo: královská rodina Lightsheeldů, Laurentovi a my.

     Z dalších úvah mne vytrhl návrat sloužícího.

   ,,Paní Vás přijme. Pojďte prosím za mnou." Následoval jsem ho po schodech nahoru a pak doleva, chodbou s velkými okny v jedné zdi (s výhledem do dokonale upravené zahrady samozřejmě) a zavřenými dveřmi v druhé. Před jedněmi jsme se zastavili a můj průvodce mi pokynul.

,,Hodně štěstí, pane," popřál mi ještě, než zmizel za rohem chodby. Budu ho potřebovat, pomyslel jsem si a vzal za kliku.

     Čekal jsem, že Fioru spatřím sedět za stolem se spoustou papírů, vyřizující záležitosti celého rodu, které měla jako jeho momentální hlava na starosti. Čekal jsem, že mi vynadá, proč ji ruším v důležité práci. Že na sobě bude mít jedny ze svých proslulých moderních šatů, které se žádná jiná žena v Demacii zatím neodvažovala nosit. Ale místnost byla úplně prázdná, krom zrcadel na jedné stěně. První, co jsem vnímal, bylo ostré zasvištění protínaného vzduchu a prudké vydechnutí. Pak jsem očima konečně našel slečnu Laurentovou. Měla na sobě bílou košili s dlouhým rukávem a úzké tmavomodré kalhoty, těsně obepínající její štíhlé nohy. Byla bosa a zády ke mně.

   ,,Co pro Vás mohu udělat?" Zněla zadýchaně, ale ne příliš, a když se otočila, vyrazila ke mně tanečním krokem šermíře. Kord cestou odložila do stojanu s dalšími zbraněmi. Zastavila se dva kroky přede mnou a odfoukla si červený pramen vlasů z očí. Na bílé pleti se jí lesklo pár kapek potu.   

   ,,Vy cokoliv a vždycky Vám budu vděčný, slečno Laurentová," neodpustil jsem si mnohosmyslnou narážku, ,,ale dnes jsem tu z pověření prince Jarvana." Po tváři jí přeletěl letmý sebevědomý úsměv.

   ,,Státní záležitost. Tu se asi nehodí probírat tady a ve stoje. Když budete tak laskav..." ukázala na další dveře, jiné, než kterými jsem vešel, a vedla mě do vedlejší místnosti. Tady konečně byl ten stůl s vyrovnanými hromádkami knih a pergamenů, kalamářem a stojanem s brky a tužkami a velké křeslo před stolem i za ním. A malý zvoneček, kterým Fiora zacinkala. Během chvíle se ve dveřích objevilo děvče v šedobílých šatech. Fiora si rychle poručila donést nějaké občerstvení a posadila se za stůl. První tři knoflíčky na košili měla rozepnuté, takže jsem měl výhled na zajímavý výstřih. Další věc, o které mohu princi podat hlášení.

   ,,Tak o co se jedná?" zeptala se líně Fiora, když si od příchozí služebné vzala sklenici s vodou a napila se.

   ,,Princ pro Vás má jistou nabídku. Byl by nesmírně potěšen, kdybyste zvážila možnost připojit se k jeho osobní palácové gardě." Původně jsem chtěl zapojit více vtipu a Jarvanovu prosbu nějak elegantně opsat, ale nakonec jsem se rozhodl mluvit co nejjasněji a nejpříměji. Pozvedla překvapeně obočí a pak se povýšeně zasmála.

   ,,Princ, stejně dobře jako Vy, pane Crownguarde, ví, že naše rodina nikdy nevstupovala do přímých služeb krále ani armády. Proč bych měla tuto tradici, která se mimochodem za ty generace skvěle osvědčila, porušovat? Zrovna já a zrovna teď?" Propalovala mě bystrým pohledem, jako kdyby vážně čekala na odpověď.

   ,,Slečno Laurentová, jste si jista, že si uvědomujete, co se snažíte odmítnout? Ačkoliv plně ctím Vaši samostatnost, upozorňuji Vás, že odmítáte samotného prince. Osobně!" Doufal jsem, že pochopí důraz na Jarvanovu osobu. Byla to pravda. Chtěl nejlepšího šermíře na známém Valoranu, ale svým způsobem chtěl také Fioru Laurentovou. Shledával na její aroganci a povýšené dokonalosti cosi přitažlivého, něco jako výzvu a příslib. Chápal jsem ho. Něco na ní bylo. Na jejím aristokratickém obličeji, bílé pleti, pronikavých tmavomodrých očích...

   ,,Pane Crownguarde? Vnímáte, co říkám?" Na hlase, který v rozčilení klesal hlouběji, do téměř smyslných tónů.

   ,,Promiňte. Co jste říkala?" usmál jsem se nevinně s vědomím, že mně musí v Demacii projít všechno – i před Fiorou.

   ,,Opakovala jsem svoje jasné, dobře zvážené NE, pane. Můžete ho vyřídit princi. A také to, že si jeho nabídky velmi vážím, přestože ji odmítám." Sebevědomý úsměv vypadal na chvíli upřímně.

     Spěchal jsem přeplněnými ulicemi a znovu si v hlavě přehrával rozhovor se slečnou Laurentovou. Dokázala odmítnout nabídku, za kterou by většina obyvatel Demacie zabíjela. A to vše s gracií a elegancí, jíž by dokázala smést armádu. Jarvan nebude rád, možná bude dokonce zuřit... Na druhou stranu, Lux to potěší. Moje malá sestříčka bude moci mít nadále svoji malou, nesmyslnou naději, pohádku, o které napůl věří, že by se mohla stát. Jenomže Luxanna není princezna, ale špion a v řadách DSB občas i zabiják. Takže má vlastně k Fioře blíž, než slečna Laurentová tuší...že by chtěl do DSB i slečnu Laurentovou? Do Jarvanovy komnaty jsem vešel bez klepání. Princ stál u okna a vyhlížel ven.

   ,,Nenesu úplně dobré zprávy, můj princi," poznamenal jsem tiše, když jsem za sebou zavřel dveře. Trvalo dlouho, než se otočil a odpověděl.

   ,,Nejsi dneska první, příteli. Tak povídej, co mi vzkazuje naše dokonalá Fiora?" Pro každého jiného v království by měl na tváři vznešený, sebevědomý výraz bez jediného náznaku nejistoty. Ale já jsem s ním prošel příliš mnoho bitevních polí, diplomatických návštěv a společenských událostí, než abych nepoznal, že má starosti.

   ,,Bohužel, se vší drzostí tě odmítá – slušně, ale rezolutně. Prý nikdo z jejich rodu nikdy nesloužil přímo královské rodině ani armádě a ona nechce být první. A v košili má naprosto fascinující prsa. A pobavil jsi jí – asi uznávám, že ten sebevědomý, povýšený výraz jí prostě strašně sluší." Jarvan se maličko zamračil, ale pak pokrčil rameny.

   ,,Za normálních okolností by mě to asi mrzelo a zatlačil bych na ni ještě trochu, ale momentálně mám dost jiných věcí, které je potřeba řešit." Počkal jsem, dokud si neužije svou dramatickou pauzu a nebude pokračovat.

   ,,Přijel posel z Kalamandy. Starosta žádá pověřené zástupce zainteresovaných států o osobní přítomnost na vyjednávání o právech na těžbu. A od pobřeží dorazily zprávy o potopení Excursion."   

,,Kdo?" neudržel jsem svoji zvědavost na uzdě. Dotknout se čehokoliv, co patří Demacii, je jako dotknout se mě osobně.

   ,,Prý piráti," pozvedl na mě obočí. Zaznamenal jsem tu známou pomstychtivou jiskru v jeho očích:  

   ,,Ale jsou tam i stopy magie, nekromancie..." Hořký úsměv ukazoval jasně, na co princ myslí.

   ,,Takže Noxus," přikývl jsem šeptem.

   ,,Kontaktoval jsem Ligu, vyšle na místo svého soudce. Povedeš na pobřeží vyšetřování za Demacii. Můžeš odjet hned, vezmi si s sebou pár schopných lidí, vyber si koho chceš. Až tam skončíš, připoj se ke mně v Kalamandě. A příteli – můj otec se nemusí dozvědět témeř o ničem, než co mu řekne soudce." Znám ten důvěrný pohled. Noxus musí za každou chybu zaplatit alespoň dvojnásobnou cenou.