Kapitola devátá: V záři drahokamů

Lidé. Plné ulice lidí, plné město lidí, lidé úplně všude. Dělalo se mi z toho špatně. Mám lidi rád, ale v určitém množství. Bezejmenné davy mi spíše naháněly husí kůži. Ze zdvořilosti jsem si prošel hlavní ulici v Kalamandě a zastavil se tu a tam u pouličních umělců nebo stánku s medovinou, ale směřoval jsem pomalu z města ven. Jsem tu ze stejného důvodu jako všichni ostatní, a přece z jiného – já narozdíl od nich

tomu, o co zde kráčí. Já

, jak by se místní nálezy daly skutečně využít. Nedělám si iluze, že by mě poslouchali, nikdo z nich. Ale já je vlastně nepotřebuji. Chci jenom vidět a poznat a

... Zdálo se mi to, nebo jsem v davu zahlédl mihnout se slečnu Luxannu? Ale jak by ne, jsou tady všichni, to jsem poslouchal celou cestu sem.

Zasekl jsem se v jedné z nejošklivějších hospod, jaké jsem kdy viděl. Od doby, co jsem na Valoranu, jsem viděl už opravdu hodně věcí, ale stále ne všechno, stále je co objevovat a poznávat a tady jsem neodolal a vstoupil. Můj přítel by to místo nejspíš nazval jako kapesní Bilgewater . U malých stolků na malých stoličkách posedávali od pohledu pochybné existence se svými velkými sklenicemi rumu. Skrz kouř šlo sotva přehlédnout od jednoho konce malého lokálu k druhému a veškerý hovor byl přehlušen hlasitým zpěvem pirátských odrhovaček, doprovázených rozladěným pianem. Za barem stál jeden z mých kolegů z Ligy, proslulý pirátský kapitán Gangplank. Očividně si nenechal ujít příležitost ukázat se s pár soudky svého slavného rumu. Zamířil jsem k němu, odhodlán vychutnat si nový zážitek, který tenhle svět nabízel – pirátská knajpa ve vnitrozemí, a míle daleko od mořského břehu a Gangplankovo vyprávění o cestách, na které se nikdo ze slušných lidí nikdy neodváží. Nakonec jsem lokál opouštěl po půlnoci.

Přestože jsem měl plnou hlavu zážitků, rumu a Gangplankova vyprávění, pokračoval jsem podle svého původního plánu za město. Táhlo mě to k dolům jako místní noční havěť ke světlu. Moje mysl, slabě omámená pirátským alkoholem, se pobaveně ušklíbla při představě Ezreala jako hmyzu kroužícího kolem slečny Crownguardové, cha! Dokonalý blonďáček, kterému by mohl ležet svět u nohou, talent, který se objeví jednou za sto let. Objevitelská naděje Valoranu - a on plýtvá svým potenciálem na šlechtičnu, která si toho vlastně neváží. Ale mládí vpřed, ať si svoje chyby prožije a vychutná, až ho jednou s konečnou platností odmítne.

Za veselého přemýšlení jsem překonal vzdálenost mezi městečkem a vstupem do štol. Netrpělivost a dychtivé očekávání mě hnaly dál. Nepotřeboval jsem světlo, tma Valoranu pro mě nebyla nepřekonatelnou překážkou a pokud je pravda, co se říká, nebude trvat dlouho, a budou mi svítit místní poklady. Cítil jsem v konečcích prstů, že jsou blízko, hornina, která mě obklopovala, tepala skrytou energií. Položil jsem dlaň na chladnou, drsnou stěnu a vnímal volání kamenů. Zavřel jsem oči a poslouchal. Jsem jediný na Runeteře, kdo dokáže kameny vnímat, cítit a

. Ševelily chladnými, nesrozumitelnými hlasy, toužily být objeveny a sloužit a zdobit. Ale něco jejich slova rušilo. Jiná slova, téměř nesrozumitelní, šeptaná, lidská. Rozléhala se chodbami a narušovala posvátný klid, za kterým jsem sem přišel. Místo abych se zlobil, usmál jsem se – znal jsem ty hlasy. Potichu jsem šel po hlasech a po chvíli se na stěnách sem tam objevil odlesk duhového světla. Pak se přede mnou otevřela větší jeskyně. Zhruba elipsovitý prostor moje oči viděly v nespočtu zářivých barev – ve stěnách byly téměř dvě desítky odhalených drahých kamenů. A v jejich záři, kterou byly moje oči schopny vidět, jsem viděl Lux, tisknoucí si k prsům zmuchlaný plášť a halenku a Ezreala, který si spěšně oblékal košili. Naruby.

,,Nenechte se rušit mládeži," podíval jsem se demonstrativně jiným směrem, přistoupil k nejbližšímu rubínu a zaměřil svou pozornost na něj. Za sebou jsem slyšel tlumené nadávky dotčené Luxanny a něco o tom, že přece ,,říkal, že tady v noci nikdy nikdo není!" Za chvíli mě oslepil prudký bílý záblesk a když jsem se rozkoukal, viděl jsem už jen uražená dívčí záda, směřující chodbou pryč.

,,Lux, tamtudy ne!" Ezreal si taky uvědomil, že to nebyla tatáž chodba, kterou jsme se postupně přišli. Povzdechl jsem si a nechal je svému osudu. Konec konců, je moje vina, že si neužili svůj románek až do konce. Měl bych se cítit provinile, ale.... Děti. Takových lásek a milenek ještě bude...

Dusot nohou byl po chvíli přerušen překvapeným výkřikem. Nedokázal jsem určit, komu patřil, ale zněl natolik naléhavě, že jsem se odtrhl od studia velikého smaragdu a s povzdechem se vydal chodbou, jíž odběhli ti dva mladí lidé. Duhově blýskající světelné koule se vznášely nad blonďatými hlavami, skloněnými nad čímsi na zemi.

,,To sem rozhodně nepatří," zaslechl jsem Ezreala a v tu chvíli jsem věděl, že nepůjde o žádnou hloupost. Můj přítel, jakkoliv mladičký, byl mnohem zcestovalejší, než většina obyvatel Valoranu, a protože když zrovna necestuje, tráví většinu času v Piltoveru, městě pokroku, je velmi zběhlý i v technických znalostech. Jinými slovy – pokud zaslechnu v jeho hlase nadšení, plynoucí z faktu, že objevil něco opravdu zajímavého či důležitého, opravdu to něco důležitého bude.

,,Dovolíte, slečno," odstrčil jsem Lux jemně, ale důrazně stranou a poklesl na jedno koleno. Mezi dvěma kameny u slepého konce chodby, tak nenápadně, jak jen bylo možno, tam byl zaklesnutý oválný kovový předmět. Ezreal ho velmi opatrně vzal do ruky a jemně po něm přejel prstem. Na tváři se mu usadil vzrušený a odhodlaný výraz, který jsme u něj občas vídal, když byl postaven před nějaký úkol, výzvu.

,,To není úplně běžný materiál. Rozhodně ne. A ten závit...to je hodně detailní práce. Je to sklo? Ne, ne, možná křišťál, a ty závity..." drmolil si pro sebe. Vyměnili jsme si s Lux pohled plný porozumění – z Ezreala mluvil Piltover. A to znamenalo jediné, musíme mu dát tolik času, kolik bude potřebovat, nerušit ho a respektovat jeho vášeň a znalosti. Vzal jsem slečnu Crownguardovou něžně za loket a pokynul bradou směrem zpět k jeskyni. Přikývla a potichu mě následovala; dvě její světelné koule zůstaly s Ezrealem, jedna doprovázela nás.

Vyprávěl jsem jí tiše o drahokamech, které bylo možno v jeskyni vidět. Vysvětlil jsem jí, k čemu dalšímu by se daly využít, kdyby obyvatelé Valoranu nebyli tak zaslepeni jejich krásou a cenou - že by mohly být víc, než drahá ozdoba a platidlo. Zdvořile se usmívala a myslela si o mně to, co většina lidí. Nenechal jsem se tím vyvést z míry. Zvykl jsem si, že mne uznávali pro moje dovednosti a znalosti, ale ve skutečnosti mě považovali za podivína. Ale na druhou stranu – měli mě rádi. Byl jsem oblíbeným hostem všech plesů a zábav, moje zápasy v Lize patřily k těm nejnavštěvovanějším. Valoran nebyl špatný svět, ačkoliv byl plný slečen Crownguardových a nedostávalo se mu příjemných mladých mužů, kteří by mě vyslechli se stejným upřímným nadšením a zápalem, jako můj přítel cestovatel.

Po necelé hodině se z Ezrealovy chodby ozvaly kroky a mladík se vynořil ze tmy. V levé ruce držel baterku, v druhé – stále velice opatrně – záhadný předmět.

,,Kde jsou moje světla?" zamračila se Lux. Ženy. Stejné u nás jako na Valoranu, vztahovačné a věčně nespokojené.

,,Mám radši svoje světlo," odpovědel netrpělivě Ezreal. Když už i on je na Luxannu téměř protivný, nemůže se jednat o žádnou maličkost. Blondýnka nakrčila uraženě nos, mávnutím ruky vyvolala další dvě světelné koule a v jejich doprovodu se vydala k východu; ani se po nás neohlédla. Překažené rande ji asi pořád ještě mrzelo a Ezreal, zaujatý něčím jiným než jí, její náladě nepřidal.

,,O co jde?" zeptal jsem se tiše, když jsme se opatrně vydali za Luxinými zády.

,,Myslím, že je to nějaká nálož. Výbušnina. Ještě jsem nepřišel na mechanismus spouštění, ale určitě to rozlousknu, jen potřebuju světlo a nástroje."

,,Tak to tam určitě zapomněli dělníci. Tuhle nepořádnost by měl vedoucí těžby potrestat, mohla by vést k neštěstí." Ezreal se na mě podíval a zavrtěl hlavou.

,,Tohle není nic, co by si mohli Kalamanďané dovolit, příteli. Tahle technika bude drahá. Velice drahá. Ale to, kdo to tady nastražil, mě zajímá ještě víc, než jak se to spouští."

,,Měli bychom to někde nahlásit," prohlásil jsem rozhodně.

,,Rozhodně. Mám v plánu předat případ šerifovi," přikývl mladík. Piltoveřané. Caitlyn a její všemoc.

,,Myslíš, že bude schopná s tím něco svést? Tohle není její město..."

,,Správně. Tohle se půjde ukázat rovnou princi Jarvanovi," ozval se ostrý ženský hlas. Ačkoliv jsme mluvili tlumeně, slyšela nás – Lux stála ve východu z tunelů a měřila si nás přísným pohledem.

,,Až po Cait.." začal Ezreal, ale když jsem viděl Lux výraz, položil jsem mu ruku na rameno.

,,Nehádej se. Demacie tu má zdaleka nejlepší postavení a nejvíc mužů ve zbrani, když nepočítáš Noxus. A princ na mě dá," naklonil jsem se k němu. Blýskl po mně modrýma očima, ale nakonec si souhlasně povzdechl.

Jarvan si zamyšleně prohlížel předmět v Ezrealově dlani. Za jeho ramenem stáli další významné osobnosti demacijské družiny – Garen, samozřejmě Luxanna a nováček v princových službách, slečna Fiora Laurentová. Nikdo si netroufal promluvit.

,,Dokážeš zjistit, kdo to tam položil?" prohlásil konečně pomalu Jarvan.

,,Ne, výsosti. Ale pokusím se přijít na to, kdo a kde to vyrobil," odpověděl mladík a opatrně sevřel rozbušku v pěsti.

,,Přines mi tu informaci a nebudeš toho litovat. A nezmiňuj se o tom zatím nikomu dalšímu. Ani Caitlyn ne." Na ten rozkaz se Ezreal trohcu zamračil, ale přikývl. Pak se nervózně usmál na Lux a zmizel ze stanu.

,,Kapitáne Garene, mistře Taricu – doprovodíte Ezreala do piltoverského ležení a budete mu k dispozici. Jakmile něco zjistíte, přinesete mi zprávu. Okamžitě." Ačkoliv nejsem nijak povinován přijímat od prince rozkazy, stejně jako Garen jsem sklapl paty a vydal se za mladým cestovatelem. Garen mě povzbudivě poplácal po rameni a ušklíbl se. Ani on se zjevně nedomníval, že by Ezreal dnes v noci potřeboval ochranku.

Se svítáním jsme se vrátili do Jarvanova stanu. Ezreal usoudil, že má dostatek technických důkazů k tomu, aby mohl označit původce rozbušky. Princ působil dojmem, že celý zbytek noci nespal. Stejně tak Fiora v rohu stanu byla bledá a pod pronikavýma očima se jí slabě rýsovaly kruhy z únavy.

,,Mohu vyloučit Piltover, výsosti. Když pominu fakt, že nikdo z města by neměl zájem ohrožovat bezpečnost těžby, řešili bychom to technicky

. Precizněji. Co se týče Zaunu, některé součástky nesou stopy tamní práce. Ovšem je tam ještě něco jiného než vyspělá technologie, a to je magie. A s takohouvhle jsem se ejště nikdy nesetkal, výsosti. Ani v Piltoveru, ani v Zaunu, ani nikde během svých cest. Je velmi silná a řekl bych, že ne úplně čistá, pokud mi rozumíte. Demacii z toho úplně vynechávám. Jediným dalším hráčem na mapě Valoranu je Noxus. Má dostatek prostředků na to, aby nakoupil potřebný materiál i potřebnou moc k tomu, aby unesl a přinutil nebo uplatil nějakého vědce nebo mága. A poslední věc, výsosti – ta věc nejde deaktivovat. Vsadím se, že ji bude aktivovat náraz nebo tlak – ale nenašel jsem žádný mechanizmus, který by ji zneškodnil. Můžete to navždycky schovat nebo to záměrně odpálit na některém bezpečném místě. A kdo jiný by riskoval takovou tragédii bez nějaké pojistky a možnosti couvnout?" Ezrealova slova dopadala těžce na všechny ve stanu. Pak se po princově tváři rozlil hořký úsměv. Nadechl se a chtěl něco říct -

Země se nám zachvěla pod nohama. Nejdřív slabě, pak znovu a mnohem silněji. Ezreal na chvíl vypadal, že ztratil rovnováhu, a klesl na kolena. Vzápětí mi došlo, že hledá co nejstabilnější pozici, aby uchránil rozbušku před nárazem. Po několika dlouhých desítkách vteřin, kdy se země proměnila v rozbouřenou vodní hladinu, byl opět klid. Pomohl jsem mladíkovi na nohy a spolu s ním a demacijským princem vyšel před stan.

Před námi se otevíralo moře stanového chaosu. Demacijské ležení stálo téměř netknuté, ale stanové osady obklopující Kalamandu byly většinou v troskách. Podle oblaků prachu and Kalamandou samotnou jsem předpokládat, že se zřítila nějaké budova. A tam, kde byly vstupy do dolů, se místo tmavých ústí chodeb v usazujícím prachu rýsovaly hromady kamení a suti. Zemětřesení na chvíli ochromilo život, ale pak se začal ozývat křik a povely a pláč. Garen se rozběhl po demacijském táboře a volal muže do služby, aby ho následovali do postižených oblastí. Obrátil jsem se k Jarvanovi, abych se rozloučil a šel pomoci léčit zraněné. Princ nepohnutě sledoval zkázu před sebou; pak se otočil k Ezrealovi a tiše poznamenal:

,,Takže Noxus... ?"