Kapitola 2.: Pantheon
Máme tu další povídku od autorky kraary, tentokrát si budete moci přečíst příběh vlastní tvorby o Pantheonovi.
Pantheon se vrátil do rodné vesnice v Targonském pohoří tepve před pár dny a dnešek byl prvním dnem, který mohl strávit dle vlastního uvážení. Hned po příjezdu jej totiž zajala jeho rodina a nepropustila ho, dokud dopodrobna nevylíčil veškerá dobrodružství, která na cestách během těch čtyř let zažil, samozřejmě se zvláštním důrazem na popis bojových scén. Když se konečně vyplížil z domu rodičů, celá situace se opakovala v místním hostinci, kde si přišla jeho vyprávění yvslechnout celá vesnice. Pantheon byl totiž hrdina, nejlepší bojovník za mnoho let, který sešel z hor do plání Valoranu a cvičil se v boji a zdokonaloval se přímo ve válečných konfliktech. To byla hodnota, již uznávali všichni Rakkor i Solari, národ bojovníků vedených moudrými staršími a svázán tradicemi, které mu dodávaly sílu a kontinuitu.
Včerejšího večera se Pantheonovi podařilo proklouznout zvídavým otázkám matky a sester a navštívit svého starého učitele Achiase. Toužil se dozvědět také něco o událostech tady a on byl jedinou osobou, od které mohl očekávat trochu pozornosti k okolí a ochoty také sdílet a ne jen poslouchat stále stejné popisy seků a krytů. Tiše se proplížil tmavou usínající vesnicí a pak pokračoval cestičkou nahoru, mezi pokroucenými borovicemi a pichlavým vřesem. Achias bydlel, jako všichni starší, až za vesnicí, na samotě, kde se mohl v tichu věnovat úvahám a přípravám výcviku mladých bojovníků. Pantheon s úlevou zaklepal na dveře, pod nimiž ještě prosvítalo světlo. Ty se po chvíli s tichým vrznutím otevřely. Pantheon beze slova vstoupil, zavřel za sebou a pokračoval prázdnou chodbičkou do největší místnosti v domku. Achias seděl v křesle u krbu a halil se do deky z ovčí vlny.
,,Zdravím tě, příteli. Vidím, že noci jsou tu ještě chladné," usmál se Pantheon při vzpomínce na teplé noci dole na pláních. Achias přikývl a natáhl k němu ruku. Bojovník mu srdečně stiskl dlaň a posadil se na stoličku vedle něj. Přesně jak doufal, starý muž se ho na nic neptal a dal prostor jeho otázkám, které směřovaly především k novinkám z rodných hor. Na první pohled jako by se prý nic nezměnilo. Děti se rodí, dospívají a bojují o život i posvátné zbraně, odchází do bitev a vrací se či nevrací. Solari na horách uctívají Slunce ve svých chrámech a snaží se ovládnout sluneční energii se stále stejným neúspěchem jako vždy předtím. Ale víra ve Slunce a jeho moc i soudržnost, kterou si Achias pamatoval ze vzdálenějších let upadá. Tradice znamenají stále méně a čímdál častěji se ozývají hlasy, především z řad nových mladých bojovníků, ale i od některých mladších z Rady, že je čas nastolit nový řád. Společnost, která nebude ovládána tradicí a mystickými zásadami národa Rakkor, ale pouze silou a vůlí bojovníků. Která nebude závislá na Slunci a dokáže mu čelit stejně jako jiným přírodním jevům, nebude se před ním sklánět a spolehne se sama na sebe. A jak Achias vidí, vede tato nová myšlenka především k rozpadu pospolitosti obyvatel Targonských hor, ztrátě úcty ke starším i k Slunci a k úpadku celého národa. Rada starších a Solari si ještě zachovávají určitou vážnost a drží společenství Rakkor pohromadě, ale sluneční bohyni se dostává spíše výsměchu a opovržení a je-li k ní jakási úcta, pak spíše formální a ze setrvačnosti.
Pantheona tyto zprávy velice zarmoutily. Přestože patřil ve svých třiceti letech spíše k mladším bojovníkům, byl vychováván ve velice tradicionalistické rodině a odvěký řád Rakkor pro něj byl stejně svatý, jako Slunce. A spolu se Sluncem i jeho bohyně.
,,Leona... jak si vlastně vede? Když jsem odjížděl, čerstvě odešla se Solari po tom nešťastném incidentu s turnajem a Sluncem..." Pantheon se zamyslel. Leona pocházela ze stejné vesnice jako on, ale byla o deset let mladší. A zatímco on už sbíral vavříny v soubojích, ona si s mečem příliš nerozuměla a při rituálním souboji o čest nosit jednu ze slavných zbraní Rakkor odmítla nastoupit k boji. Tenkrát ji za to chtěli popravit, ale když už stála na popravišti, Slunce na ni seslalo svůj nejsilnější paprsek a zachránilo ji. A Solari ji proto vzali mezi sebe jako Sluncem vyvolenou a uznali ji za sluneční bohyni. Co se ale pamatoval, očekávali od ní víc, než byla schopna zvládnout.
,,Nemohu říct, že by se s ní něco změnilo," zavrtěl Achias posmutněle hlavou. ,,Její umění s mečem je stále spíš pro smích a používat sílu Slunce se také ještě nenaučila. Nejen bojovníci odsud, ale i Solari už se jí posmívají i věřejně a vztah lidí k ní je směsicí mezi posměchem, nejistotou a pohrdáním."
,,Takže už ji Solari neuznávají jako bohyni?" To byla myšlenka, která se Pantheonovi vůbec nelíbila. Slunce dlouho neukázalo na nikoho z Rakkor jako na svého vyvoleného a sluneční bohyně by mohla celému lidu přinést více jednoty i síly a slávy.
,,Ale ano, jen... se tak úplně neprojevuje. Dží formální odstup a nikdo jí do očí neřekne nic, nechávají ji, ať si dělá, co chce, ale za zády ji pomlouvají čímdál více. Ani mě to netěší, ale musím uznat, že Leona zatím něudělala nic, čím by mne přesvědčila, krom toho momentu Ozáření," pokýval stařec hlavou.
,,Musím ji vidět," zamumlal bojovník spíše pro sebe. ,,Jednou je bohyní Slunce, které máme všichni na štítu. Nesmí být poslední z posledních."
,,Říkají, že se chodí procházet na různá místa po Targonu. Mladíci ze vsi se kolikrát pokoušeli jít za ní, ale vždycky jim zmizela. Asi ji Slunce přece jen nějakým způsobem chrání. Málokdo se odváží nad sídla Solari a tam nahoru se prý Leona ztrácí nejčastěji."
Pantheon se rozloučil a zamyšleně vyrazil tmou k domovu. Leonu nemohl dostat z hlavy. Ne snad tolik pro jejich přátelství z dětství, to bylo teď již jistě promlčené, ne snad pro její vzhled, byť obecně se soudilo, že je velmi krásná, ale proto, že ona je vyvolená Sluncem. A Pantheon byl vychován ve velké víře v tradice a stará pravidla a Slunce pro něj představovalo smysl všeho. A vyvolilo-li si svého zástupce tady na Runeteře, nemohli se mu lidé smát.
Přečtěte si také další příběhy:Kapitola 1.: Leona
