Vesmír coby produkt choré mysli

Přemýšleli jsme s kamarády o vesmíru.

„Mně je z vesmíru špatně,“ řekl Marek a šel se vykosit. Když se vrátil, setřel si zvratky z pusy a odříhl si. „Ale něco ti povím, Měrko, jsi vážně šulin. Mlátit ženskou do břicha, to se nedělá!“ Samozřejmě měl pravdu, ale nebyl jsem v tu chvíli normální. Pod neblahými účinky absorbované nadmíry alkoholu se ze mne stal učiněný blázen. Šílel jsem a běsnil. Koulel jsem hrozivě očima a choval se jako dacan.

„Mně přijde vesmír naopak hodně zajímavý,“ konstatoval Robert a natáhl se do dřevěné misky ležící na stole pro psaníčko LSD, které si vložil pod jazyk. Jakmile se rozpustilo, zapil ho hltem mezkalinu z hliněného hrnku. Jednalo se o ruční výrobek zakoupený na řemeslném trhu. Byl buclatý a krásný.

Zdenek se zatahal za šulina a pronesl:

„Já na vesmír seru.“

Zdenek měl přítelkyni. Byla vysoká a dala mu kopačky, protože s ní nechtěl mít dítě. Odešla od něj a zamilovala se do moře. Kormidlovala plachetnici a byla šťastná.

Optimismus je vůbec úžasná vlastnost. Jste veselí a bezstarostní. A to je dobře. Usmíváte se na své nitro i na své okolí. Vydáváte ze sebe pozitivní energii. Lidé vás často nechápou. Vesměs bývají naštvaní na svůj životní stereotyp. Závidí si a vzájemně se okrádají. Na latentní úrovni tento svůj bídný úděl nenávidí, ale ve skutečném životě s tím nic nepodniknou. Pouze podléhají zlu a jsou trapní.

Marek nám oznámil, že se jde vykadit. Nemusel nic říkat, už nějakou dobu prděl a vydával ze sebe tak morbidní smrad, že jsme měli co dělat, aby se nám podařilo zůstat při vědomí. Robert posléze dokonce otevřel okno, ale omámen drogami z něj vypadl.

„Neměl se tolik naklánět přes okraj,“ ozval se Zdenek a šel se podívat, jak to s ním dopadlo. Robert tam však nikde nebyl.

Zdenek zakroutil nechápavě hlavou, ironicky se ušklíbl a nechal se slyšet:

„Ty vole, on zmizel.“

„Jak to myslíš, že zmizel?“ zeptal jsem se ho.

„No, že je, do prdele, fuč!“ utrousil Zdenek mírně podrážděně. Připadalo mi skoro jako bych ho tímto svým dotazem naštval. Bylo mi jasné, že si o mně myslí, že jsem blbec. Nijak mne to nepřekvapovalo. Přiznám se, moc rozumu jsem opravdu nepobral.

Zvedl jsem se z křesla, na němž jsem doposud prodléval, a vydal se přesvědčit, tak říkajíc, na vlastní oči.

Robert tam opravdu nikde nebyl. Slehla se po něm zem.

„Asi bychom ho měli najít,“ navrhl jsem a vtom se zpoza našich zad ozvalo:

„Kurva hoši, co se to děje a kde je, sakra, Robert?“ Hlas a dotaz patřil přirozeně Markovi. Momentálně jsme ve vesmíru, který nás bezprostředně obklopoval, byli jen my čtyři. Nikomu jinému tedy přináležet ani nemohl.

Marek měl tvář domazanou od hoven.

„Co se ti stalo?“ zajímal jsem se.

„Došel ti toaleťák, idiote. Ke všemu ti chybí na hajzlu i ten pojebaný ručník! Co jsem měl podle tebe dělat jiného, než namísto toho použít svůj vlastní ksicht?!“

Zachoval se logicky, o tom nebylo sporu.

„Robert se vytratil jako pára nad hrncem,“ informoval jsem ho.

„Tak to bychom ho měli zachránit.“

Pod vlivem těchto slov jsme se vydali ke dveřím. Sestoupili jsme po schodech do chodby, odemkli a svými vizuálními zřídly spočinuli na místě Robertova dopadu. Nezůstal tam po něm ani mastný flek.

„To je záhada,“ ohodnotil danou paranormální situaci Marek a promnul si bradu. Ruku si přitom umazal od fekálu, ale záhy na to ji olízal a na závěr spokojeně mlaskl.

Zdenek si čopl a ohmatal zem. Evidentně taky na nic nepřišel, mě ale napadlo, že se Robert přemístil pouze do jiné dimenze bytí. Do něčeho na způsob alternativní reality. Proto jsem vyslovil tento podnět:

„Měli bychom se zfetovat psychotropními látkami a následovat jeho příkladu.“

Marka se Zdenkem tato má výzva zaujala.

Museli jsme počkat na náběh. Trvalo to něco přes hodinu. Abychom se během té doby nenudili, stahovali jsme lajny pervitinu. Používali jsme za tím účelem srolovanou padesátitantimovou bankovku.

Konečně se to dostavilo. Jako první z okna vyskočil Zdenek, následoval ho Marek a nakonec já. Padali jsme krátce a nabyli si držky.

„Tak toš pošlal, Mělko,“ obořil se na mě Zdenek a udeřil mě pěstí do obličeje. Sotva jsem vyplivl hromádku zubů, dostal jsem ránu do nosu.

Marek se Zdenkem si zavolali sanitku. Já na rozdíl nich neměl peníze na nemocnici. Otázka zmizení Roberta zůstala nevyřešena. Věřím ale, že se vrátí.

11. září 2012

Petr Měrka

Pro všechny další kreativní zájemce o účast v našem seriálu – napište nám na adresu araged "zavinac" tryhard.cz, představíme vaši tvorbu celé komunitě.