Stínová odyssea: kapitola jedenáctá

Pomalu se blížíme do finále.

Reklama

Na prahu konce

Pokroucenými větvemi slabě prosívtalo něco, čemu by na Valoranu říkali sluneční světlo. Tady mělo nepřirozený zelenkavý nádech a kroutilo se mezi stromy jako mlha. Pavoučice je nesla houštinami a haluze je škrábaly po tvářích; oba byli obaleni lepkavými vlákny od nohou po krk. Zpočátku se pokoušeli o konverzaci, ale Elise ji rázně ukončila. Pohybovali se tedy mlčky, doprovázeni jen šustěním lesa a cupotem desítek nohou: pavoučí dámu doprovázeli její menší služebníci a hemžili se všude kolem nich. A potom ještě ta vzdálená ozvěna klapotu kopyt, na kterou už si zvykali jako na věčnou kulisu tohoto zvláštního děsivého ostrova.

Cesta jim splývala v jedno dlouhé, šedozelené, nepříjemné drncání v sevření pavoučích nohou. Pak se změnila podložka, po které šli: už se neprodírali houštím, ale mnohem rychleji postupovali po sice prastaré a rozpadající se, ale stále

dlážděné

cestě.

,,Talone, musím ti něco říct,“ sykla Quinn v naději, že v hlasitějším dupotu na zvětralých kamenech její šepot zanikne. Okamžitě se jí kolem úst obmotalo pavučinové vlákno. Elise dávala pozor. Talon v duchu už potisící proklel všechny pavouky a celé Stínové ostrovy.

Je tohle to, co by si generál Du Coteau přál? Abys tady zbytečně zemřel, místo abys byl k službám jeho dcerám? Jenomže co jsou Cass a Katarina za naději pro Noxus? A co generál? Takhle to nemůže skončit. Nemůže. Nemůže!

Promlouval sám k sobě a monotónní houpání ho pomalu uspávalo.

A nemusí,

ozvalo se mu v hlavě ozvěnou desítek přízračných hlasů.

Kdo jsi?

Na tom nezáleží. Jsme ti, kteří by ti možná mohli pomoci. Bylo ti ukřivděno? Toužíš po pomstě? Ano!

Jsem blázen, bavím se s halucinací, pomyslel si, ale je to má jediná naděje. Možná...

Nech nás nahlédnout do svého srdce a mysli...

odpověděly hlasy. Ucítil, jak se propadá ještě hlouběji do spánku. Všude byla jen tma a nic víc. Pak, po nekonečně dlouhé době a zároveň téměř okamžitě, se opět ozvala ta zvláštní myšlenka v jeho hlavě:

Nedokážeš určit, kdo tě zradil a komu se chceš mstít. Nedokážeme změnit systém ani potrestat osud. Tvá zášť je příliš neurčitá a nejistá. Nebyl bys pro nás důstojným společníkem. Hodně štěstí, smrtelníku!

S tím myšlenka pomalu bledla, jako kdyby se hlasy vzdalovaly. Na maličký okamžik se v jeho představách zformovaly do stínu válečníce s oštěpem v ruce, protkané zeleným světlem. Pak ho probudil ostrý orlí hlas, skřehotající kdesi nad ním a nad vrcholky stromů.

Dopadli tvrdě na zem. Hemžení pavoučích nožek se zintenzivnilo a přidalo se k němu rozrušené vrzání kusadel. Elise něco zachroptěla cizí řečí a odkopla svoje spoutané oběti do křoví. A z houštin kolem se ozýval ženský smích.

,,Varovala jsem tě, Elise!“ hlas se nesl všude a nebylo možné určit, odkud přichází. Na několika místech ze země vyrazily ostré hnědé trny; několik pavouků zapištělo a začalo se svíjet na zemi. Talona zamrazilo a zdálo se mu, že kolem něj a přes něj přeletělo cosi, čemu by doma říkal

duch.

,,Ty modrá mrcho!“ zaprskala pavoučice a vztekle rozhodila svoje sítě všude kolem. A Evelynn se smála.

,,Jsi tady jenom hostem, Elise. A hosté se mají chovat slušně. Mohla sis je snít ve zdánlivém bezpečí svého doupěte: neudělalas to. Teď patří

nám!

“ Talon zvedl hlavu a snažil se z nepohodlé pozice zahlédnout, kdo jsou

oni

. Ale modrou démonku nebylo nikde vidět a mohl se jen dohadovat, že v zelené mlze nalevo od nich vidí shrbený stín, opřený o násadu.

,,Hmpf!“ pokusila se promluvit Quinn vedle něj a zamrskala sebou.

,,Máš pravdu, mizíme,“ šeptl v odpověď. Pavučina je lepila k zemi a znemožňovala jim každý větší pohyb. Pomalu začínal propadat zoufalství, že nedokáží chaosu vyvolaného Evelynniným útokem využít k útěku, ale pak mu cosi dopadli na záda. Něco tvrdého mu opatřně přejelo po tváři a ucítil cukání vláken. Během chvíle se smyčky začaly uvolňovat a on se dokázala vymotat ze svých pout. Valor teď seděl na Quinn a ostrými pařáty páral její kokon.

,,Hodnej kluk,“ vydechl Talona zkontroloval čepele, uložené ve vrstvách oblečení. Všechny byly na svém místě – v kapsách a v jeho dlaních. ,,Jdeme,“ hlesla Quinn a vyrazila nejrychlejím během, jakého byla v předklonu schopna, doprava do roští. Utíkali asi deset minut a začínal jim docházet dech, ale neodvažovali se zpomalit. Ať už zvítězí kterákoliv z těch zvláštních bytostí, bude se dožadovat svojí kořisti. A kořist, na rozdíl od lovce, místní lesy neznala. A tak běžela. Do pasti.

Téměř nestihli zastavit. Řetěz jim zahradil cestu mezi dvěma stromy přímo před nimi.

,,Příliš málo živých na příliš mnoho hladových tvorů,“ ozvalo se za nimi. Záhrobní hlas bublal smíchem. ,,Ale já umím šetřit. Těla nechám ostatním. My neplýtváme.“ Quinn klečela na zemi a zdálo se, že popadnout dech je pro ni příliš náročné, než aby se rozhlížela. Talon si to mohl dovolit a pátral pohledem po někom nebo něčem, na co by mohl vrhnout své dýky. Ale jediné, co viděl, byla houstnoucí mlha a chlad, který působil jako z jiného světa. Nebyla to zima, ale zoufalství. Marnost. Bolest, nekonečná agonie a vzdálená ozvěna křičících hlasů. Otřásl se hrůzou.

,,Já jsem zatracení. Nekonečno. Strážce pekel. Nemůžete uniknout z mých řetězů a vaše duše mi budou patřit navždy v nekonečném utrpení.“ Kdyby ten hlas patřil člověku, byl by ten člověk na pokraji rozjařené extáze, nadšený, štastný a nedočkavá, přísahal Talon. Možná by bylo lepší padnout za oběď pavoučím bohům nebo si nechat roztrhat hrdlo tou modrou svůdnicí. Nebo Cassiopeou...

,,Doporučil bych vám pomodlit se k bohům, ale bohové nejsou. Jsem jenom já!“ Z mlhy přilétl další řetěz a podrazil Talonovi nohy, takže se připojil v kleče ke Quinn. Ta odevzdaně zvedla hlavu, bledší než měsíc. Jak moc by si přál, aby ji dokázal uchránit takového osudu. Ji, vždy veselou a dobře naladěnou, jeho světlo ve tmě, jeho naději na lepší svět. Pevně skousl rty a čekal.

Záblesk. Tma. Další záblesk. Ozvěna dvou tříštivých ran. Řinčení řetězů. Chaos, který nastal, nedokázal sledovat; připlazil se ke strnulé Quinn a strhl ji za kmen nejbližšího stromu.

,,Talone, musím ti něco říct,“ vydechla konečně. Vzduchem kolem nich nadále poletovaly zábesky a řetězy, ale pro ně to na malou chvíli přestalo existovat. Naklonil se k ní a tázavě se jí podíval do očí.

,,Čekám tvoje dítě.“

Ticho, které se rozhostilo nad mýtinkou, kde už potolikáté během jejich pobytu na Ostrovech čekali na smrt, bylo podezřelé, ale ne děsivé. Nic už nemohlo být dostatečně děsivé, aby ho to zastavilo na cestě zpátky, do známějšího a bezpečnějšího světa.

,,Bude lepší se odsud pohnout.“ Hlas patřil siluetě na kraji mýtiny. A na rozdíl od všech ostatních hlasů, které tady dosud slyšeli, byl

lidský

. To v tu chvli stačilo.

,,Kdo jsi?“ Quinn spěchala ve stopách neznámého muže, který je sebejistě vedl lesem.

,,Na tom nezáleží.“ Ani se neotočil. Dlouhé bílé klopy jeho kabátu elegantně proplouvali větvemi, aniž by o ně zavadily. Musela obdivovat dokonalost jeho pohybů. Ona, nejlepší stopařka své země, měla s pohybem v místním terénu vcelku problémy.

,,A jak a proč jsi nás zachránil?“ nenechala se odbýt. Talon zachmuřeně kráčel poslední a do neúspěšné debaty se nezapojoval. Byli živí a to bylo teď všechno, co ho zajímalo. A on měl zase v rukou uklidňující rukojeti svých dýk.

,,Neměl jsem primárně v úmyslu vás zachraňovat. Ale nevynecházm žádnou příležitost překazit plány tomuhle netvorovi.“ Hlas bez emocí, bez zájmu. Quinn si tiše povzdechla a dál pokračovali mlčky.

Denní období tu splývala, ale zrovna teď bylo celkem světlo, takže viděli kamenné slouby, otesané do prapodivných tvarů a pokryté nesrozumitelnými runami a ornamenty, tkeré se vynořovaly ze zelené mlhy, která tady

řídla

. Většina monumentů byla polorozbořená či zcela povalená, ale jak pokračovali dál, za záhadným mužem v bílém obleku, přibývalo těch stojících a vcelku. A mlha dále řídla a nezdravé zelené světlo se pomalu rozpouštělo v přirozenější denní záři. Stále tu nebylo slunce, ale měli pocit, že se mohou nadechnout. Ozvěny a šepoty, jimiž byly Ostrovy prostoupeny, neustupovaly, ale měnily se z výhružných a zoufalých v uklidňující. Nesrozumitelné, velmi, velmi vzdálené v prostoru i čase, ale

bezpečn

é.

,,Kde to jsme?“ vydechla okouzleně. Mrazilo ji v zádech, ale ne protože se bála. To místo mělo nějakou vlastní moc, cizí, ale ne nepřátelskou.

,,Jmenuje se to

Sanktum

,“ překvapivě odpověděl muž, zastavil se a obrátil se k ní. Konečně si ho mohli prohlédnout: muž neurčitého věku, tmavé pleti, s dlouhými vlasy vzadu sepnutými. V každé ruce držel jednu zbraň; Talon je odhadoval na pistole, Quinn je pojmenovat neuměla. ,,Je to místo starší než většina věcí na tomhle světě. Útočitě pro ty, kteří se zatoulají na tenhle Ostrov a mají v knize osudu psáno, že se z něj ještě někdy dostanou. Bytosti stínů sem nedokáží projít.“

,,Jakto?“ Talonův hlas zněl nedůvěřivě.

,,Necítíš tu sílu kolem sebe?“ pousmál se poprvé neznámý, ,,Neuvědomuješ si ochranu, pod níž jsi vešel? Možná je to tady pozůstatek Runových válek, možná je to místo ještě starší, to nevím. Ale vy dva nemáte zemřít tady a proto jste byli přivedeni sem.“

,,Ty jsi..odsud?“ Quinn si rozšířenýma zlatavýma očima rozhlížela kolem sebe. Před nimi stál kamenný altán nebo kaple s klenutým sloupovím a nesrozumitelnými výjevy z rozapdající se mozaiky.

,,Nikdo z žijících bytostí nemůže říci, že je odsud,“ zavrtěl hlavou jejich zachránce. ,,Já jsem pouze návštěvníkem, jako vy. Byl jsem tady však už tolikrát, že jsem nejspíš jediný na světě, kdo Sanktum dokáže bezpečně najít.“

,,Proč by někdo chodil na Stínové ostrovy opakovaně?“ zamumlala nechápavě Quinn spíše pro sebe. Muž se na ni ostře zkoumavě podíval:

,,Protože některým už jiného v životě nezbývá. Jen pomsta. A ten život může být dlouhý...“ S tím opět vyrazil ke kamenné budově před nimi.

Pocit síly kolem nich sílil. Quinn, která se občas vyskytovala po boku Luxanny Crownguardové, ji vnímala jako magii; pro Talona to prostě bylo chvění v zádech a šepot v uších. Muž v bílém je vedl zaprášenými chodbami kolem prázdných pokojů a výklenků do středu altánu. Podle rozpadajícího se kamenného vybavení to nejspíš bývala knihovna: na drolících se policích byly místy zčernalé zbytky desek a na stole uprostřed ležela otevřená kniha se stranami slepenými tmavými skvrnami. Ve stěnách byly úzké klenuté průzory, kterými do místnosti pronikalo čiré světlo. A tam, kde čekali průchod do další místnosti, se ve vzduchu tetelilo...něco. Talon a Quinn si vyměnili rychlé pohledy. Oba si vzpomněli na totéž: sféra, do které u Kalamandy Zilean uzavřel bojující armády. Nebylo to stejné, ale mělo to podobnou fialově opalizující barvu, i když tmavší. A volalo to.

,,Tohle je jedna z cest z Ostrovů pryč,“ ukázal cizinec na porál. ,,Ta nejrychlejší.“

,,A kam vede?“ Odpovědí bylo Talonovi neveselé zasmání.

,,To nikdo nedokáže říct. Pokaždé jinam. Na místa, kam si přejeme se dostat, na místa, ze kterých je jen obtížný návrat a na místa, o jejichž existenci nemáme ani tušení. Neodkážu dopředu určit, kam se dostanete vy.“

,,A kam jsi se kdy dostal ty?“

,,Na všechna možná místa. Pouze na jediné místo, kam bych si přál se dostat, jsem cestu nikdy nenašel.“ Povzdechl si. ,,Ale do minulosti se zatím podařilo dostat pouze velmi málo lidem.“ Demacijskou stopařku málem srazil na kolena smutek, který z jeho slov a očí v tu chvíli vyzařoval.

Valor seděl své paní na rameni a tiskl se jí ke krku. Quinn ruka spočívala na Talonově předloktí: o kuši přišla už tam, u oltáře, kde je poprvé přepadla pavoučice, a nepředpokládala, že by tam, kam je trhlina v časoprostoru možná přenese, potřebovala mít v ruce zbraň. Talon tento názor nesdílel, ale jeho čepele byly připraveny k použití vždy.

,,Prosím o odpověď ještě na jednu otázku,“ obrátil se Noxijec k neznámému střelci. Ten seděl uvolněně na stolku a sledoval je, jako kdyby si je ukládal do paměti navždycky. Přikývl.

,,Nepotkal jsi tady...nebo někde jinde...někdy muže, ve středních letech. Skvělého šermíře a bojovníka. Nejspíš by na sobě měl uniformu nebo...nevím. Jmenuje se generál Marcus Du Coteau.“

,,Je mi líto, příteli. Nikoho takového si nevybavuji. Ale ujišťuji tě, že pokud přišel na Stínové ostrovy, je buď mrtev, nebo dříve či později dorazil sem a teď mlže být kdekoliv ve známém i neznámém světě. Pokud ho hledáš, pak hodně štěstí. A dej si pozor, ať během toho hledání nepřijdeě o něco cennějšího.“ Spočinul pohledem na Quinn; ta se začervenala a sklopila zrak. ,,Nikdy nebudeš mít nic vzácnějšího a důležitějšího než ji. Mysli na to a neudělej stejnou chybu jako já.“ S tím se zvedl, pokývl jim hlavoou na pozdrav a rychlým tichým krokem opustil místnost.

Talon Demacijku pevně sevřel v objetí a zašeptal:

,,Ať to byl kdokoliv, v jedné věci měl pravdu. Pokud se máme ztratit, pojďme to udělat spolu, lásko. Všichni čtyři.“ Položil jí ruku kolem ramen a rozhodným krokem vstoupil spolu s kapitánkou demacijské armády a modrým orlem do mihotajícího portálu.

Přečtěte si také předchozí kapitoly: