Stínová odyssea: kapitola devátá

Putování Quinn a Talona pokračuje.

Reklama

V moci noci

Tma kolem byla příjemně známá. Nasál důvěrně známný pach podzemních chodeb; vzduch tady měl zvláštní příchuť a na jazyce se rozplýval hořce a kysele. Domov. Nejdomovštější domov, který polovinu svého života znal. Zvuky se v tulenech nesly jinak, a přece tak známě. Rukojeti dýk mu samy vklouzly do dlaní a dotek kvalitní kůže, léty ohlazené a vytvarované podle jeho dlaní, ho naplňoval klidem. Komu a před jakou dobou je ukradl? Už se nepmatoval... Rozběhl se vlhkou chodbou, pod nohama mu místy čvachtaly kaluže a krysy se mu s pískotem klidily z cesty. Proskočil zdí a ocitl se v tmavé ulici.

Ze tmy na něj vyskočila postava. Ohnal se dýkou a sehnul se. Zbraň protivníka ho minula jen o kousek. Překlulil se po vlhké dlažbě a přikrčil u zdi.

Útočník klečel nad ním. Milované dýky ležely odkopnuté několik metrů stranou a protivníkova čepel se mu opírala o hrtan.

,,Můžu tě teď zabít. Ale myslím, že by to byla škoda. Nechám si tvůj život a postarám se, aby byl zábavný. Odevzdám ho Noxu."

,,Nesloužím tomuhle peklu," odsekl a odplivl si. ,,Ale mohu sloužit tomu, kdo mezi mě a moje zbraně postavil hranici smrti." Neznámý se usmál, odtáhl zbraň a podal mu ruku. Svět kolem nich zavířil a rozmazal se v jednolitou šedou šmouhu.

Po vysokém rudém koberci k němu připlouvala žena. Snad nejkrásnější, jakou kdy viděl. Dlouhé zlaté vlasy, zářivé smaragdové oči a úsměv, při kterém tuhla krev v žilách a nejen tam. Pohlížela na něj s pohrdáním, ale pobaveným pohrdáním. Došla až k němu a pohladila ho ukazováčkem po bradě. Něco zašeptala, ale nerozuměl jí. Chtěl, aby ho políbila. Ale ona se zasmála, prošla kolem něj a odcházela pryč. Ve dveřích se ještě otočila a pohlédla na něj. Zorničky se jí stáhly ve svislé štěrbinky a vyplázla na něj tmavý rozeklaný jazyk. Podlomila se mu kolena a všechno potemnělo.

Zvedal se z tvrdé podlahy a plival krev z prokousnutého rtu.

,,Štěně!" vysmívala se mu rudovlasá dívka a odkopla ohmatané dýky z jeho dosahu. Potřásl hlavou. Znovu ty stejné smaragdové oči a nebezpečný úsměv. Znovu ta stejná touha, tentokrát násobená výzvou a touhou po pomstě. Zvedl se na nohy, skočil po dýce a obrátil se k ní. Její otec ho jako první smrtelník porazil v boji muže proti muži. Její sestra ho opakovaně odmítla a dávala mu najevo, jak moc velká špína pro ni je. A ona ho zesměšňovala, jediná ze dvou lidí, kteří se mu mohli s dýkou v ruce rovnat. Jediná rodina, kterou kdy měl. Jediní skuteční soupeři, které kdy měl! A pomsta volala. Bohatí a vznešení Noxijci, kteří chlapce jako on zahnali do podzemí a nechali umřít, zasluhovali soud. Nutili je zabíjet a krást a nezajímali se o ně, dokud jim nemohli být užiteční! A odplata přišla teď. Rozmáchl se a bodl.

Cítil jak se čepel ponořila do masa. Sám se stal ocelí a polykal horkou krev. Chutnala tak sladce! Pil ji plnými doušky, rozvášněný a šťastný. Dávala mu moc, dávala mu smysl.Cítil kolem sebe záškuby svalů a věděl, že tohle je větší rozkoš, než jakou by kdy mohl zažít s Cassiopeou v posteli. Byl zbraň. Byl zabiják. To bylo jeho místo a tak byl šťastný! Vrátil se znovu do svého těla a podíval se Katarině do tváře. Byla bledá a rty se jí třásly. A zelené oči měly najednou zlatou barvu. Rysy jí zjemněly a vlasy byly kratší, měkce hnědé. Polil ho ledový chlad. To ne. Nemohl se zmýlit. Nemohl zabít ji, jednou, která měla šanci uniknout jeho pomstě. Jedinou, kterou měl rád! Sevřel ji v náručí, ale jen jí tím zabodl nůž hlouběji do těla. S tichým vydechnutím se mu zhroutila v náručí a zlaté oči ztratily jiskru. Talon, zlomený bolestí, obrátil dýku proti sobě.

,,Talone? Talone!" Milovaný hlas zněl z dálky. Určitě z říše mrtvých, uvědomoval si a křečovitě svíral jílec dýky, která z nějakého důvodu odmítala poslechnout jeho vůli a ochutnat vlastní krev. Plášt mu pleskl o tváře. A potom znovu a silněji.

,,Talone, prober se!" v hlase zaznívala panika, ale i rozkaz, který nedokázal neposlechnout. Pomalu, velmi pomalu se začal vymaňovat ze své temnoty. Otevřel oči a díval se znovu do té milované bledé tváře, lemované tmavými vlasy. Jeho zápěstí svíraly dvě drobné dlaně a bojovaly s vůlí, která se snažila potrestat jeho tělo za to, že ji zabil... zmateně potřásl hlavou a povolil napětí ve svalech.

,,Quinn? Ty nejsi mrtvá?" hlesl s ulehčením i bolestí. Zavrtěla hlavou a veliké zlaté oči prozrazovaly starost.

,,Něco se ti zdálo," pohladila ho něžně po tváři.

,,Potom to byl velmi živý a krutý sen," oklepal se a upustil dýku.

,,To vidím," poznamenala s nepřátelským pohledem na jeho zbraň. Objal ji kolem ramen a stáhl si ji do klína.

,,Zkus teď spát, já už znova usnout nechci," zašeptal a políbil ji do vlasů. Bez protestů zavřela oči a odevzdala se noci. Talon upíral zrak do tmy. Šli, dokud tma nezhoustla natolik, že se při své únavě rozhodli jít spát. Les kolem nich byl nízký, pokroucený, s vysokým podrostem a mezi stromy se neustále plazila černá, zeleně světélkující mlha. Byla tak tichá, a přitom plná zvuků! Mezi kmeny se chvílemi otvíraly stezičky, končící v houští a bažinách. Dřevo hořelo špatně a vydávalo minimum světla, ale i malý ohníček byl lepší než nic: oheň byl i na Stínových ostrovech pořád oheň a vydával světlo, nemocné, nazelenalé, ale přece světlo, a teplo. A pokud tu byla nějaká divoká zvěř, odháněl ji: doposud se s ničím živým nestřetli. A naštěstí ani s mrtvým, pomyslel si Talon a přejel mu mráz po zádech. Mrtvé tady mohlo mít mnoho podob... Tmou se vzdálenou ozvěnou rozhlehl kovový klapot podkov, Znělo to jako smích. Zabiják sevřel rty. Pokud měly Stínové ostrovy nějakou skutečně ničivou zbraň, byl to strach.

Nevěděli, zda to, co přišlo, bylo ráno. Ale v jednu chvíli tma trochu zesvětlala a Quinn se probudila a s povzbudivým úsměvem mezi ně rozdělila téměř poslední dávku jídla.

,,Tobě se nic nezdálo?" změřil si ji Talon podezřívavým pohledem. Pokud on měl sny, připomínající mu minulost a vrhající ho proti ní a proti sobě samému, sny způsobující mu bolest a bezmeznou hrůzu, jí se nesmí zdát. Ona mu musí svítit dál, jako světlo v temnotách. Ona, jeho světice, nevinná, čistá, bez stínů minulosti, které by jí zakalovaly mysl.

,,Já jsem spala jako zabitá," usmála se a připnula si toulec se šipkami k pasu. ,,Ale dneska budeme muset něco ulovit nebo nasbírat, protože jinak budeme večer usínat s prázdným žaludkem." Modrý orel se na ni podíval, naklonil hlavu ke straně a se zaševelením mohutných křádel se vznesl a zmizel ve stínech pod korunami stromů. Noxijec s Demacijkou vykročili bok po boku jeho směrem.

Cesta – teď už se tak povrch pod jejich nohama téměř dal nazvat – se kroutila a plazila mezi sehnutými stromy, jejich stáří muselo jít do stovek let. Z větví porostlých lišejníkem a cáry mechu visely místy zaprášené provazce pavučin. Ale nikde ani pohyb, ani zvuk, ani stopa. Quinn se co chvíli krčila u země a hledala známku nějakého života, zvířete, kterým by mohli vzít zavděk k večeři, ale marně. Pokud tu něco žilo, skrývalo se to příliš dobře. A cesta byla stále zřetelnější. Po hodině chůze začala být na okrajích místy zpevněná teď už rozpadlými kameny. Pak narazili na odbočku a Talon automaticky sledoval cestu do houštin.

Došli na mýtinu. Plácek, asi kdysi dávno vymýcený a vypálený, byl teď pokrytý udupanou hlínou, ztmavlou popelem a krví. To odhadli podle kostí, které byly poházené po obvodu mýtiny. Od pohledu byly různé, lidské i zvířecí, velké i velmi malé. Quinn si zakryla ústa rukama a tiše zaklela.

,,Co je?" Talonova reakce byla okamžitá: stál u ní s tasenou dýkou a rozhlížel se ve tmě pod stromy. Ukázala roztřesenou rukou před sebe. V šeru pod stromy se rýsoval kamenný blok. Přistoupil blíž: popraskaná kamenná deska byla pokryta runami a obrazci a stejně jako země zčernalá ohněm a smrtí.

,,Oltář," zamumlal si pro sebe a přejel dlaní po kameni. Zamrazilo ho v zádech.

,,Obětovali tady děti," přikývla Quinn, s pohledem připoutaným k malým kostičkám, rozmetaným v těsné blízkosti oltáře.

,,Co je tohle za místo? Kdo tady může potřebovat oltář a obřady?" aniž si to uvědomoval, zabiják šeptal. Mýtina byla příliš zlověstná, než aby se odvažoval mluvit tady nahlas. Zlověstné ticho na ně padalo jako síť a svazovalo jim ruce a stahovalo hrdla. Vzdálená ozvěna kovových podkov se ozývala odevšad a odnikud. A oltář jakoby ševelil a šeptal a volal je k sobě.

,,Někdo nebo něco tady žije," hlesla Quinn. Tak vyděený hlas od ní Talon nikdy dřív neslyšel. Nataženou kuši držela namířenou před sebe a klečela u kostí pod oltářem. Jednu zvedla a ukázala mu ji.

,,Něco ji ohlodalo, pokud si sem nejezdil vyřezávat kapitán Gankplank." V lese za nimi zapraskala větev a tlumeně něco dopadlo do houští. A podle zvuku se blížilo směrem k nim. Z mlhy ozvalo varovné orlí zaskřehotání.

Přečtěte si také předchozí kapitoly: