Soutěž o skin - vítězné povídky
Přečtěte si, které povídky se nám líbily nejvíce.
Před pár týdny jsme vyhlašovali soutěž o skin podle vlastního výběru. Chtěli jsme po účastnících, aby napsali povídku ze světa League of Legends. Vybrali jsme tedy tři z těchto povídek, které se nám líbíly nejvíc, a po souhlasu autorů vám je nyní dáváme k dispozici.
1. místo
Autor: TonicInTheSun
Představení
Rozhlédl se po mostě. Nemohl si pomoct a musel se usmát. Khada Jhin věděl, že tohle představení bude perfektní.
Jeho shrbená figura se plížila po okraji nadcházející slavnosti k příležitosti přivítání válečných hrdinů. Jhin si ufrkl, když viděl kýčovité praporky a vřeštící kapelu. Tohle nebylo umění. Kolem něj létaly opadající listy ionijských sakur, které doprovázel příjemný teplý večerní vánek.
Dnes si vybral masku s křivým úšklebkem. Jako obvykle se opíral o svou hůl, jejíž pravý význam se publiku ukáže při rozřešení zápletky. Jeho bílý plášť se při každém kroku pohupoval ze strany na stranu v pravidelném rytmu. Při každém čtvrtém kroku se svou holí odpíchl trochu silněji, takže se hýbal v pomalé taneční melodii. Kolem něj proběhlo pár dětí s dřevěnými meči. Jeden z nich se na Jhina na moment zkoumavě zadíval, než pokračoval v běhu za svými přáteli. Jhin ho ale nevnímal, už vyčkával na svou premiéru.
Krátkou chvíli před západem slunce už se po okolí mostu rozléhal dusot kopyt táhnoucí první povoz. Jhin v mysli proklínal kočího, který mu neumožní počkat na nejlepší možné světlo. Doufal, že bude mít tu možnost po dlouhé době předvést svojí kompozici při rudo-oranžovém světle pozdního večera, ale to bude muset počkat na jiné jeviště. Z prvního kočáru začali vystupovat jeho herci, i když o tom ještě nevěděli. Začal by už teď, ale měl jasný rozkaz od svých mecenášů, kdo je cílem. Pokud si jeho hlavní hrdina nepospíší, možná bude muset pracovat i za tmy.
Když zastavil třetí a poslední kočár, v Jhinovi už stoupala nervozita. Nesnášel nedochvilnost u všech svých aktérů. Načasování je důležité pro největší možný aplaus. Zpěvák, který prošvihne vysoký tón, sklidí kritiku. Jhin si zachoval klid a čekal na to, až přijde čas na jeho part.
A pak ho spatřil. Vysoký, štíhlý muž v modrém kabátu s tenkým knírem a lehce prošedivělými vlasy. Popis seděl naprosto přesně, tohle byl dnešní středobod jeho díla.
Všichni vyznamenaní se začali řadit vedle sebe a Jhin opět pocítil jevištní trému, která ho tak věrně doprovázela.
Přitáhl si blíže řemeny u své masky a zaujal střeleckou polohu.
Zhluboka se nadechl a spolu s jeho vydechnutím opustila kulka svou komoru a vydala se na cestu do srdce vojákovi v modrém kabátě. Jedna.
Hned po dopadu kolem něj vyrašily výhonky třešní, které se během okamžiku přeměnily ve statné stromy, jež začaly přispívat svými listy do nádherné podzimní scenérie.
Dva. Další náboj zasáhl oběť do pravého ramene, ze kterého se uvolnil narůžovělý dým. Okolní vojáci si konečně uvědomili, co se děje, ale nikdo ho nespatřil. Ženy a děti začaly panikařit. A konečně se objevilo to perfektně nedokonalé světlo, které bylo porušováno zakulacenými strukturami mraků, a začalo se prolínat s dýmem, který už nyní pokryl většinu mostu.
Jhin věděl, že svůj úkol už splnil, ale jeho představení, ještě potřebovalo skutečnou krizi.
Teď přišla vhodná chvíle na odhalení funkce jeho hole. Rychle si nasadil celou násadu na Šepot.
Tři. Další kulka trefila jedno ze dvou kovových lan držící most. Celá stavba se zahoupala v rytmu polky a jeho publikum konečně spatřilo osamělého střelce, který zůstal na břehu.
„Tančete, loutky moje,“ prohlásil Jhin před svým velkým finálem.
Čtyři. Poslední náboj trefil druhé lano a most se zhoupl naposledy.
V dokonale synchronizovaném závěru najednou spadl most přesně v okamžik, kdy se špička slunečního kotouče skryla za obzorem.
Jhin se uklonil a zatáhla se opona.
2. místo
Autorka: Kraara
Druhá Královna
Křupání přemrzlého sněhu se jí pod nohama slilo v jedno velké výhružné hřmění. Společně se sípavým lapáním po dechu ji téměř ohlušilo, takže vnímala svět kolem sebe jen v rozmazaných bělavých šmouhách. Běžela. Náhle stromy kolem zmizely a ona se ocitla na mýtině. Přímo před ní se tyčila kamenná mohyla, na jejímž vrcholu poklidně seděl jestřáb. Nohy se proti její vůli zastavily a vroucí krev v žilách jakoby zmrzla. Pot na rozpálených tvářích se proměnil k led. Pomalu došla na úpatí mohyly a přečetla jediný nápis na kameni v jejím středu. Avarosa.
Z tichého obdivu ji vytrhl zvuk přibíhajících nepřátel. Zrádců. Vrahů. Ohlédla se přes rameno a viděla je přistupovat s připravenými zbraněmi. V zoufalství uchopila nejbližší kámen, odhodlaná se bránit alespoň tím. Její ruka pod kamenem však nahmátla ještě něco jiného. Chlad namrzlého kamene byl ničím proti ledovému doteku toho hladkého předmětu. Sevřela prsty kolem něj a zatáhla. I přes koženou rukavici jí mráz spaloval kůži a zpomaloval tlukot srdce. Ještě než vykřikla bolestí, podívala se, co vlastně drží v ruce. Byl to luk.
Nad tundrou Freljordu se slunce pomalu klonilo k západu a odráželo se v bělostných vlasech postavy stojící na hradbách. Vysoká štíhlá žena přehlížela svět před sebou ledově modrýma očima a na rtech jí hrál spokojený úsměv. Dokázala to. Vrátila svému lidu svobodu. Ano, bylo to za cenu mnoha obětí a ztrát. Vzpomínka na velkou bitvu zůstane navždy bolestná, ale jména padlých nebudou zapomenuta: jejich životy a hrdinství dovedly lid Freljordu ke svobodě. A ona je odhodlaná pokračovat a vést jej nadále vzhůru, k velikosti, kterou zatím jen ochutnal před tím, než byl poroben.
,,Vaše výsosti, dorazil posel od Frostguardů," ozvalo se za ní. Úsměv na jejích rtech se rozšířil. Klan Frostguardů, jeden z nejvznešenějších a nejmocnějších ve Freljordu. Posílala jim zprávu už dávno a nyní se konečně dočká odpovědi! Nepochybovala o tom, že jejich náčelník přistoupí na její nabídku a připojí se k jejímu království na cestě ke slávě a velikosti. Nepočkala, až ji sloužící doprovodí, a seběhla z hradeb, aby zastihla posla ještě na nádvoří. Dorazila v okamžiku, kdy sesedal z koně.
,,Má královno," uklonil se.
,,Buď vítán. Očekávám jsem tvůj příjezd netrpělivě už mnoho dní," odvětila a pokynula mu, aby ji následoval. Rukou odbyla všechny stráže a služebné, kteří se snažili postarat o jejich bezpečí a pohodlí; tato chvíle byla příliš důležitá. Byla jen její. První úspěch si chtěla vychutnat beze svědků. Další velký krok na cestě k vzhůru! Nepromluvila, dokud se za nimi nezavřely dveře jejích soukromých komnat.
Posel zavrtěl hlavou nad výzvou, aby se posadil.
,,Žádný muž by si nemohl dovolit než stát či klečet ve vaší přítomnosti, výsosti." Zčásti to bylo vychování, začásti obdiv. Královna byla nejen mocná, ale také krásná. Nejkrásnější ze tří. Obdivoval ji a přál si, aby mohl doručit vzkaz, po kterém toužila. Měl by to udělat. Má ho přece u sebe.
,,Nuže?" Usmála se a natáhla k němu ruku. Do její dlaně měl vložit dopis, který dostal od náčelníka. Posel sáhl pod svůj plášť a rukou přejel po pergamenu. Pak prsty narazil na cosi tvrdého a mrazivého. Do jeho mysli se vplížil mráz a tma. Bez dalšího rozmýšlení uchopil královnu za ruku a prudkým pohybem ji přitáhl k sobě. Vykříkla. Na krásných bílomodrých šatech se zvolna rozlívala rudá skrvna. Sklonila oči k dýce, kterou měla zaraženou v prsou. Temný led.
,,Nikdy nezvítězíš. Nikdy se nevrátí!" zavrčela poslovi do tváře.
,,A kdo mi zabrání, když ty už ne? Žádná svoboda není dost cenná, aby mě zastavila. Veškerá jednota je k ničemu. Je jen led a mráz – a moc.A já!" Odpověděl ženským hlasem.
,,Jednou se objeví můj nástupce. A ty padneš," řekla slábnoucím hlasem Avarosa a ještě než ztratila vědomí, pohlédla na luk z pravého ledu, opřený o zeď.
Ashe se probrala. Stále ještě slyšela ozvěnu svého výkřiku, ale dotek luku už ji nezraňoval. Chlad, který ze zbraně vycházel a prostupoval její tělo i mysl, s sebou nesl moc. Poslání. A naději. Přestala se třást a obrátila se čelem ke svým pronásledovatelům. Jednoho dne se objeví nástupce. Další královna už rukou zrádců nepadne.
,,Veď mě, Avaroso." Usmála se a natáhla tětivu.
3. místo
Autor: Ruler of Heaven
Pravá smrt?
Jmenuji se Mirasa pocházím z jedné z nejbohadších a nejvlivnějších rodin Piltoveru, ale bohužel trpím vážnou nevyléčitelnou nemocí zvanou Černý mor. Už dávno jsem se smířila s tím, že můj konec přijde co nejdříve, ale zároveň jsem se bála smrti a kdo ne, že? Zdá se mi, jako by to bylo včera, co jsem se procházela mezi ulicemi svého města, které tak moc miluji, a užívala si života, co jen to šlo, až do toho dne, kdy jsem potkala je. Byla to dvě mluvící zvířata, což bylo celkem podivné.
"Rrr, rrr, smím si jí vzít ovečko?" Zavrčelo jedno z těch zvířat.
"To brzy zjistíme, drahý vlku." odpovědělo to druhé.
Byla jsem celá ztuhlá ten černý vlk se tam jentak vznášel a vypadal hladově. Bála jsem se cokoliv říct, ale po chvilce...
"K-kdo jste?" klepavým hlasem jsem tiše zašeptala.
"My máme spoustu jmen dítě, ale jsme všude známí jako Kindred." odpověděla ladným hlasem Ovečka.
Pot mi stékal po celém těle, byla jsem strašlivě vyděšená, ale zároveň jsem cítila že to je přirozené. Sebrala jsem veškerou sílu a se zvýšeným hlasem jsem se zeptala "Je tohle můj konec?"
Ovečka se usmála a odvětila: "Jsi chytré, mé dítě, ale přijde na to. Pověz jakou smrt si vybereš? Přijmeš moje šípy?"
Do toho skočil vlk: "A nebo moje zuby?" zavrčel. Byla jsem celá bledá, před očima mi proběhl celý muj život, moje rodina, moje první láska, moje první zvířátko. Ale to vše se po chvilce rozplynulo.
Ticho
Po chvilce jsem se zvedla a utíkala jak jen to šlo "Tohle přece nemůže být konec, já chci žít! Né zemřít." běželo mi v hlavě.
"Hrawwrr," zavrčel vlk, "tahle je moje!" A rozeběhl se za mnou.
"Užij si svůj lov drahý vlku." tiše zašeptala Ovečka.
Běžela jsem jak nejdál to jen šlo a co mi nohy stačily. Doběhla jsem k nějakému baráčku a schovala se do sklepení. "Uff," oddychla jsem si, "tohle přece nemůže být ono, vždyt je moc brzy" nebo se mi to aspoň zdálo.
Tu najednou mě popadl těžký dech. Černý mor, který mě sužoval si konečně začínal brát svojí daň. Cítila jsem, že to je opravdu můj konec. Cítila jsem jen bolest a jak můj život pomalu vyprchává. V tu chvíli se sklepní dveře vyrazily a v nich byl ten zlý Vlk
"Ha, dostihl jsem tě! Zase jsem vyhrál lov." zasmál se vlk, přičemž se vedle něj objevila Ovečka a odvětila: "Ti, jenž přijmou moje šípy, zažijí poklidnou a bezbolestnou smrt."
"A ti, co odmítnou, budou mnou pronásledováni, dokud pomalu a bolestně a o samotě nezemřou." řekl hluboce Vlk.
Pousmála jsem se, a přijmula svou smrt "Tak takhle to semnou končí? Jaká to škoda." pomalu jsem zavírala oči a cítila to studené objetí, ve kterém mě pomalu smrt svírá.
"Tohle byla zábava! Chci další lov Ovečko!" zavrčel Vlk.
"Neboj se vlku, máme na to celou věčnost" odvětila ovečka a spolu zmizeli, kdoví kam.
A ptáte se, jakto, že vám mohu vyprávět tento příběh, když už jsem dávno po smrti? Heh, to zjistíte a brzo!
