Pýcha a Pád - 7.díl

Osudové rozhodnutí? Dočtete se v dalším díle povídky od autora Jaycona.

Reklama

Pýcha a PádDíl sedmý: Nebezpečná láska

Zed pozoroval místnost. Byla temná a prázdná. Nikdo tu nebyl a ani by tu nikdy být neměl. Do místnosti, která byla kanceláří starosty města, se assassin dostal oknem, které bylo otevřené.

Zabiják seskočil z okna a šel přímo ke stolu. Násilím vyrval první poličku, kterou pak položil na stůl. V poličcce bylo přesně to, co hledal: spousty plných měšců zlata a kupy papírů. Vzal jeden papír do ruky a začal číst. Byla to smlouva. Starosta se nechal koupit od různých vládců.

Pak se náhle prudce otočil. Slyšel kroky na chodbě, které se rychle blížily. Nebyl čas na úklid toho nepořádku v místnosti. Zed se pohotově schoval do stínu skříně, vytáhl své nože a čekal.

Dveře se rozletěly a dovnitř elegantně vešla ženská postava. Chvilku si místnost prohlížela, ale pak se vydala rázným krokem ke stolu, kde si nevěřícně prohlížela všechny ty věci.

Někdo tu už byl přede mnou, ale věci tu nechal. Přemýšlela v duchu. Proč by to tu kdo nechával… A pak jí to došlo. Zabiják stál za ní v polovině svého vražedného útoku. Ona však stačila rychle vytáhnout kord a zároveň s ním sekla po útočníkovi.

Stáli tam proti sobě a měřili se vražednými pohledy.

„Přišla jsi pozdě!“ Smál se jí Zed.

„Nečestně a zezadu,“ odfrkla si.

Pak se stalo něco nečekaného. Zed zaútočil, ale jednou dýkou musel vykrýt její rychlý protiútok. V tom chvatu mu žena špičkou svého kordu rozřízla řemínek u jeho masky a ta spadla na zem.

V dalším okamžiku se Zed prudce otočil kolem jejího seknutí, až se objevil přímo u ní. Jednou rukou jí chytil za temeno hlavy a přitáhl si jí blíž k sobě. Druhá ruka mu svírala pevně jeho dýku, kterou položil na její krk.

Vítězně jí takto držel ve vražedném sevření, než ucítil malé píchnutí do brady. S hrůzou zjistil, že stačila v rychlosti vložit svůj kord mezi jejich těla a nyní ho má v pasti i ona.

Posměšně se jí podíval do očí, ale ona se ušklíbla. Stáli tam, oba na pokraji smrti a hleděli si do tváře. Nedalo se nic dělat, dokud jeden z nich neustoupí a to by pro něj znamenalo smrt.

„Nemáš tu co dělat,“ začal Zed.

„Hlavně že ty seš starosta co?“ odbyla ho.

Po chvilce si začal Zed svoji sokyni prohlížet. Měla oči v barvě letní oblohy. Její vlasy byly tmavě černé, rovné a husté, až na malý pramínek vlasů, který měla obarvený do ruda.

„Co tu děláš?“ zeptala se ho.

„To…ti nemohu říct,“ odvětil Zed skoro až zklamaně.

„Kdo jsi?“

„To ti také nemohu říct.“

„Tak…jak se jmenuješ?“ stále dorážela.

Zed zakroutil hlavou. Nemůže se nikomu svěřovat.

„No bezva. Je vůbec něco, co mi říct můžeš?“ stále se snažila z něho něco dostat.

„Vlastně…ne,“ odbyl jí. Snažil se vymyslet, jak se z téhle pekérní situace vymanit. Nešlo to. Ani jeden nestačí toho druhého zabít tak rychle, aniž by sám zemřel.

„Já tě znám,“ pravila a svojí volnou rukou mu přejela přes obličej. Zed chtěl uhnout, ale nebylo kam. Bylo to zváštní. Její ruka byla teplá, jemná a moc příjemná.

„Temný zabiják,“ řekla a přejela pohledem po jeho masce na zemi. „Jsi Zed!“

„Já tě také znám,“ usmál se Zed. „Čest až za hrob, neporazitelný kord. Jsi Fiora z Demácie,“ řekl a přejel jí prstama po jejím barevném proužku na vlasech.

„Co ty tady chceš?“ ptal se Zed.

„Povím ti to, ale musíš mi to pak také říct,“ odpověděla. Zed pomalu přikývl hlavou na souhlas.

„Poslal mě princ. Starosta rozeslal dopisy, kde se nenápadně zmínil o úplatcích. Chtěl, abych to prověřila,“ začala Fiora a čekala co řekne Zed.

„Já,“ nechtěl jí nic říkat. Nějaký slib ho nezajímal, čest pro něj neměla význam. Ale její pohled, kterým ho uhranula...

Občas jí zahlédl ve městě a věděl co je zač. Byla nafoukaná a vážená. Její jméno něco znamenalo a ona to dávala všem najevo. Ale teď?

Před smrtí se vždy ukáže pravá povaha člověka. Stála tam na pokraji smrti a hleděla mu do očí. S hlavu vzpřímenou a s čistou myslí.

„Poslal mě sem Hlavní předsedající,“ odpověděl popravdě.

„Nejsme nepřátelé,“ řekla Fiora a Zed cítil, jak pomalu sklápí svůj meč.

„Docela odvážný krok. Jako bys nikdy neslyšela Temných zabijácích.“

„Už dávno jím nejsi,“ odpověděla Fiora a svůj meč úplně sklopila. „Teď jsi jeho ochráncem a ne jen obyčejným zabijákem.“

Zed se jí podíval znovu přímo do očí a přitáhl si jí k sobě. Pomalu skláněl svojí dýku. Čekal nějaký odpor, ale Fiora se mu naprosto oddala, až ho to překvapilo.

Pak ho políbila. Pomalu, ale za to s velikou vášní a on jí její polibky opětoval. Začala mu pomalu uvolňovat zbytek masky a zbylé zbraně. On jí uvolnil pásek s mečem, který spadl na zem a rozvazoval jí halenku.

Zed se začal rozhlížet po místnosti. Žádná postel ani pohovka. Přemýšlel, jestli by nestálo za to, aby šli někam jinam, ale na to nebyl čas.

Byl tam stůl. Oba se na něj podívali a pak se Fiora usmála.

„Co to děláme?“ ptala se.

„Snad další vetřelci příjdou později,“ smál se Zed. Mezi tím si posadil Fioru na okraj stolu a pokračovali tam, kde skončili.

Kdyby opravdu někdo přišel, naskytla by se mu podívaná, která se jen tak nevidí.

***

Všichni mlčeli. Hlavní předsedající se postavil a všichni čekali, až zahájí svojí řeč. Bude to poslední proslov, který se uskuteční na tomto setkání. Upíraly se na něj zraky všech přítomných, kteří čekali na jeho odpověď. Komu připadne Edonthis?

"Víte," začal pomalu Zástupce, "byl upřímě zvědavý, kdo všechno jsem přijede. S Edonthisem byly vždy problémy, ale tohle? Jsou zde zástupci snad z celého Valoranu a to mě upřímě překapilo."

Zed si projel tváře všech přítomných a zastavil se pohledem na starostovi města. Byl to muž ve středních letech, ale byl mazaný a vypočítavý.

"Tohle muselo mít nějaký háček, na který jsem se snažil zaměřit. Proč tu všichni jste?" ptal se Generál, ale nečekal na odpověď. "Někdo vám něco slíbil. Kus země. Půlka Edonthisu patřila vždy Lize a tu druhou dostala Demácie."

Většina panovníků sklopila zrak, ale Zástupce se stále koukal na starostu. Ten mlčky ani nedutal. Pomalu mu docházelo, že Zástupce na jeho zločin přišel.

"Včera byl za mnou člověk. Chtěl se mnou uzavřít nabídku. Veliké množství peněz na ruku, a pak i následné měsíční platby. Nešlo o malé peníze, ale ten muž již asi svého činu lituje v žaláři," usmíval se stále.

Najednou se prudce otevřeli dveře a do místnosti začali pochodovat vojáci Ligy, kteří se rozestupovali po místnosti. Dva z nich si stoupli těsně za starostu, který byl bledý jak stěna.

"Včera večer se byl jeden můj přítel podívat do tvé kanceláře a našel tam zajímavé věci," usmál se Hlavní předsedající. Voják za ním mu podal štos papírů, které Zástupce hodil na stůl.

"Jsi zatčen!" hlas Generála byl najednou tvrdý. "Budeš odvezen do Hlavního města, kde budeš postaven před soud." Vojáci popadli starostu, který nebyl schopen promluvit ani slovo, za ramena a vlekli ho z místnosti ven. Všichni si najednou začali povídat o jeho skutku a většina si prohlížela vojáky, zda náhodou nemají v úmyslu odvést i je.

"No," začal jeden z panovníků, "a...co bude s městem?"

Generál se na něj otočil.

"Nic. Město připadne svému právoplatnému majiteli." Na spoustě obličejů se vykouzlil úsměv. Mnoho králů doufalo, že ho jejich argumenty přesvědčili, ale...

"Město připadne Lize. Jako jedinná má na něj právo." Místností se zaplavilo rozhořčeným reptáním nespokojených králů. "Město leží daleko za Ligovými hranicemi a patří Lize již spoustu let! Nyní to však nešlo jen o Edonthis. Jedná se i o všechny jeho pozemky."

Král Jarvan se najednou narovnal. Pohlédl na Zástupce, který mu jeho pohled oplatil. Demácie vlastnila polovinu území Edonthisu. To neuděláš, běhalo Jarvanovi hlavou, to nemůžeš!

"Lize připadne celé město i se všemy jeho pozemky, doly a statky."

Bodl do vosího hnízda. Král Demácie se prudce postavil a jeho výraz byl naprosto brutální.

"Co si to dovoluješ? Nemáš právo -"

"Že nemám?" přerušil ho Generál, který rozčílením praštil do stolu. Najednou všichni ostatní zmlkli. Koukali, jak nováček v politice poráží zkušeného krále. Jarvan nemohl nic dělat. Nepomáhal mu ani fakt, že byl obklopen cizími vojáky. Věděl, že ty pozemky dostal před lety neprávem, ale stejně se mu jich nechtělo tak snadno vzdávat. Možná by mohl podat protest a celou věc vyřešit skrz Hlavní soud, ale pochyboval nad výhrou.

"A co máme jako teď dělat?" zeptal se další.

"Jděte domů. Tahle maškaráda dnes končí. Otázka o vlastnictví Edonthisu je jednou provždy uzavřená. Žádný panovník si nebude na Edonthis nikdy klást nárok," odpověděl v klidu Hlavní předsedající.

Najednou se pohled všech obrátil na Swaina. Ten stál v rohu a jeho rudý obličej vypadal, jakoby každou chvíli měl puknout. Vztyčil prst a výhružně povídá:

"Tohle byla chyba! Tohle si neměl dělat," skřípal zubama. Pak se otočil a vyšel z místnosti. Cestou z paláce se k němu připojila Katarina. Z jeho výrazu pochopila, že Noxus nic nezíská.

"Pošli posla do Noxu," štěkl po ní Swain, "ať uvědomí Dária. Má za úkol povolat celou naší armádu." Pak se zastavil a prudce si Katarinu přitáhl k sobě.

"Celou naši armádu! Vojáci v horách se zkrývali už moc dlouho. Válka začíná!"

***

Stmívalo se a Generál stál sám na rohu ulice. Stál před domem své malé čarodějky, ale najednou nemohl jít dál. Chodil k ní často, vlastně k ní nyní chodil každý den, možná spíše noc. Lebedil si v tom. Po dlouhém dnu hádá se s ostatníma panovníkama, mu ona dávala klid a útěchu. Najednou stál před jejím domem a nemohl se hnout.

Vzpomněl si na dnešní odpoledne. Šli městem a parta mladých holek je zastavila. Pozdravily vojáky a samozřejmě i Generála, kterého objaly a každá mu dala na tvář polibek. Zástupce koutkem oka pozoroval Ahri, která se tvářila všelijak. Poté šel k ní, chytnul jí za pas a přitáhl si jí k sobě.

"Snad ti to nevadí, ty žárlivko," škádlil jí. Ahri ho chytla za límec a přisunula si ho ještě blíž k sobě.

"Moc dobře vím, co děláš po večer, ty zlobivče," řekla provokativně, " a moc dobře vím, že takovou jako jsem já již nikdy nenajdeš." Kousla ho jemně do rtu. Generál se chvilku zamyslel, jakoby chtěl něco povědět.

"Chtěl bych říct to samé, ale já nevím, zda by to byla pravda. To musíš vědět ty, ne?" usmál se.

Ahri ho začala jemně líbat a pak se na něj podívala.

"Tebe mi jen tak nikdo nesebere!" řekla a znovu se začali líbat.

Teď tam však stál a netušil co má dělat. Najednou se okno v prvním patře otevřelo a vykoukla z něj osoba jemu velice známá. Čarodějka na něj zamávala a kynula mu rukou, aby šel za ní. Generálovi to dodalo odvahy a šel do domu.

Došel až do ložnice, otevřel dveře a tam jí spatřil. Ihned jakmile ho uviděla, doslova po něm skočila. Povalila ho na postel a začala mu rozvazovat kalhoty. On jí však chytil pevně za ruce a podíval se jí vystrašeně do očí. V jejím výrazu se objevilo nepochopení až vyděšení.

"Já...," nevěděl co říct. "Já nemůžu. Nechci..."

Ahri tam tak klečela a pozorovala ho. Byl trošku bledý a vyděšený. Přemýšlela co má dělat, protože tohle se jí ještě nikdy nestalo. Zástupce si lehl na postel a přitáhl si čarodějku k sobě.

"Co se děje?" ptala se.

"Já...Jde o to...Já nevím, zda jsem udělal vše správně."

"Co se stalo? Co jsi jim všem řekl?" chtěla vědět.

"Poslal jsem je všechny domů," odpověděl Generál vážně.

"Hmm...ukázal jsi jim, že jsi připravený," snažila se ho povzbudit.

"Připravený na co?" zeptal se trošku vyděšeně.

"Jsi nástupce Zileana! Jednou budeš velmistr celé Ligy a všichni králové Valoranu budou před tebou klečet," pokračovala vážně.

"Já nevim. Třeba na to nejsem ten pravej," vzdychl.

"Já ti věřím a ani na chvilku o tobě nepochybuji."

Generál jí něžně chytil za bradu a pohlédl jí do očí. Byla to mladá krásná a neuvěřitelně mocná čarodějka. Jemu však byla naprosto poddajná a on jí také. Lidé o něm tvrdili, že se z něj stane ten největší čaroděj, co tento svět kdy viděl, ale on si tak nepřipadal.

Bylo mu už mnohem líp v přítomnosti Ahri, která se na něj tiskla. Znal jí a věděl, že to co s ní prožívá není u ní obvyklé.

"Víš já...cítím k tobě něco, co jsem nikdy k žádnému jinému člověku necítil," svěřil se jí. Ahri to trošku překvapilo. Paradoxní bylo, že v rámci její moci ona sama s láskou pracovala, nevěděla co to je. Nikdy se do nikoho nezamilovala. Ve skutečnosti se ani do ní nikdo nezamilovat, všichni byli pouze pod její mocí.

Nedázala mu to říct, ačkoliv mu na očích viděla, jak moc by si to přál. Místo toho mu dala malou pusu na tvář, uvelebila se na jeho hrudi a za chvilku usnula.

Zástupce spát nemohl. Asi za dvě hodiny se pomalu zvedl a odešel na balkón.

Generál se opřel o římsu a hleděl na město. Najednou cítil vedle sebe slabý poryv větru. Někdo skočil na balkón za něj a kráčel k němu.

"To zase bylo něco, co?" zasmál se zabiják Generálovu dnešnímu vystoupení na radě a snažil se zamaskovat svojí dobrou náladu.

"To teda. Kdes byl?" zeptal se Zástupce. Měl určité podezření, ale chtěl to od něho sám slyšet.

"Jen tak. Projít se po městě," odpověděl potichu Zed.

"Poslal jsem tě do starostovi kanceláře pro důkazy. Trvalo ti to tam až moc dlouho," usmál se šibalsky Generál. "Kdyby byly nějaké problémy, řekl bys mi to. Takže v tom bude ženská. Tak to vyklop. Jak se jmenuje, jak vypadá?" smál se.

Zed věděl, že prohrál.

"Jméno neznám, ale...je úžasná," přiznal okouzleně zabiják.

Generál ho poplácal se smíchem po zádech a pak se oba zahleděli do města.

"Je tu klid," poznamenal Zed.

"Snad to tak zůstane," řekl potichu Generál.

Pak se otočil a pozoroval chvilku spící Ahri. Byla tak krásná a vypadala tak nevinně. Přijdou dny, kdy láska bude rozhodovat o soudu světa.

Bylo to cítit ve vzduchu. Rozhodnutí Hlavního předsedající zamíchalo karty velice důkladně a osud Ligy byl nyní zpečetěn.

Pokud jste nečeli předchozí kapitoly, najdete je tady: