Pýcha a pád - 3.díl
Jayconova povídka pokračuje.
Katarina znuděně zívla. Jeli už čtyři dny a ještě další dva pojedou. Swain jim nařídil, aby se nevzdalovali od kolony a nedělali žádné hlouposti. Již představa pouhého doprovázení, bez vize jakékoli akce, Katarinu nudila, ale Talon si to zjevně užíval. Běhal po lese a lovil drobnou zvěř. Jak dětinské, pomyslela si Katarina. Doufala v nějakou tajnou nebezpečnou misi, ale jak se zdá, nic zajímavého je nejspíš nepotká. Jedou pouze doprovodit svého velitele na diplomatickou misi. Jak moc Noxus klesl...
Talon hbitě přeskočil křoví a jeho dýka projela překvapeným zajícem jak nůž máslem. Talon nepřemýšlel, proč to dělá. Prostě ho to bavilo a krátil si tím únavnou trasu. Cesta byla neudržovaná. Kolona s vozy byla nucena jet krokem a kvůli výmolům vozy často zastavovaly. Zítra však dosáhnou hranic Ligy a napojí se na velikou obchodní cestu.
V Noxu se cesty neudržovaly, neboť obchodníci tam zavítali jen zřídka. V nejlepším případě by je při přepadení pouze okradli. Noxus je nemilosrdný kraj. Buď přežiješ, nebo zemřeš.
Když se začalo stmívat, tak se zastavili a rozbili tábor. Vozy umístili do kruhu a do jeho středu postavili stany. Swain si zavolal Katarinu i Talona k sobě. Když vešli dovnitř, vykázal Swain všechny své ostatní hosty pryč.
"Jsi krásná jako vždy, Katarino," zahleděl se Swain do velitelky.
"Strč si své lichotky do zadku," odsekla Katarina. Swain se jí snažil dvořit již delší dobu, ale ona mu odpovídala provokativním nezájmem.
"Proč tu jsme?" zeptal se Talon, kterému jejich slovní hrátky byly na hony vzdálené.
Swain odvrátil svůj pohled a zabodl ho do Talona. "Dostal jsem zprávu, že se zítra máme setkat s menší skupinou ligových vojáků," a v očích se mu zajiskřilo, "budou nás doprovázet cestou do Edonthisu."
"Prima, a co my s tím máme společného?" zeptala se suše Katarina.
"Vy dva," kouknul se výhružně na Talona a na Katrinu, "vy dva nebudete dělat žádné hlouposti. Po celou dobu se budete chovat slušně a s uctivostí." Swain stále zvyšoval hlas.
Koukal hlavně po Katarině. Když se dozvěděla, že tam má být i Garen, tak své dýky důkladně přiostřila. K ničemu však nesmí dojít, upozorňoval Swain Katarinu.
"V klidu přijedeme a v klidu také odjedeme," skončil Swain.
Katarina na něj nechápavě koukala. Swain Ligu neměl v lásce a zřídkakdy se s ní v něčem shodnul. Že by pro něj Edonthis byl tak důležitý, aby vzal Ligu na milost? To asi sotva dokáže...
Swain a Katarina předstoupili před trůn, na kterém pyšně seděl Generál. Swain si ho měřil lhostejným pohledem, ale Katarinu mladík zaujal. Ne, že by nebyl hezký, ale na to Katarina nehleděla. Pobuřovala ji samotná skutečnost, že tento muž, který je o hodně mladší než ona, dosud nic výjimečného nedokázal ani nepředvedl, a přesto si bezostyšně užívá svého postavení. Něco za tím tedy muselo vězet a Katarina chtěla moc zjistit co. Znala Zileana a věděla, že on umí odhadnout schopnosti lidí. Co v sobě skrýváš, mladíku? Ptala se v duchu Katarina.
"Vítejte," pozdravil je majestátně Generál, "doufám, že cesta nebyla příliš náročná."
"Takže jsi to ty. To mladé nezkušené štěně od Zileana," pousmál se Swain.
Generál se na něho podíval. Nechtěl s ním hrát tuhle hru plnou ironie. "Jsem zde, abych rozhodl o osudu Edonthisu s povolení od velmistra Zileana."
"Čekal bych, že tě Zilean zašije do nějakého bezvýznamného hradu, ale zjevně se mylně domníval, že z tebe něco bude," Swain stále dorážel na Generála.
"Již je. Jsem zástupce velmistra Ligy, který tu teď před tebou sedí mezitím co ty ohýbáš svůj hřbet," snažil se Generál.
"Jsi bezzubá šelma," odvětil Swain a čekal, jak na to mladík bude reagovat. Katarina koukla udiveně na Swaina, co to má znamenat? Ve Swainově tváři panoval stále stejný urážlivý škleb.
Generál se napřímil. Hruď se mu dmula pýchou i rozčílením.
"Urážíš mě v mé vlastní síni? Snažíš se mě ponížit v mém hradu? V mém městě? Já jsem nyní správce Edonthisu a ty mi budeš prokazovat náležitou úctu," procedil zubama Generál.
Swain mu chtěl na to něco říci, ale Generál mu už nedal příležitost promluvit. Mávnutím ruky je poslal pryč.
Katarina se zmohla na lehký úklon hlavy, ale Swain se pohrdavě otočil a oba odkráčeli bez jediného ohlédnutí.
"Co to mělo bejt?" zeptala se po chvíli naštvaně Katarina Swaina.
Swain se na ni usmál. "Nic. Jen takovéto škádlení mezi vládci."
"On ale rozhoduje o osudu města, nebo si to zapomněl?" rozkřikla se.
Swain již nic dalšího neříkal. Přemýtal o svém plánu, jak se zmocnit Edonthisu. Buď cestou diplomacie, nebo vojenskou silou. Na každý pád, bude Edonthis v državě Noxu!
Jarvanovi se zatajil dech, když projížděl městskými branami. Již z dálky bylo vidět, že se jedná o rozsáhlé obchodní centrum, ale když jím projížděli, tak princ jen žasl nad jeho krásou. Město leželo v uzlu tří velikých obchodních stezek, a tak se rychle rozrostlo. Primárně sloužilo jako ochrana obchodníků před lupiči a nájezdy útočníků. Obchodní cesty byly dlouhé a náročné a každý obchodník si potřeboval v jeho zdech odpočinout, nabrat nové síly a zkusit něco prodat. Často se stávalo i to, že kupci zde prodali všechno své zboží, protože lidé byli po novém zboží hladoví. Město bylo obehnané majestátnými hradbami tyčícími se vysoko nad střechy domů. Byly často udržované, omítnuté bílou barvou, která zářila v slunečních paprscích. V každém rohu a uprostřed každé strany stála věž, do které by se vešly stovky lučištníků a bojovníků. Na každé věži byla umístěna veliká balista nebo katapult. Jarvan musel uznat, že dobýt toto město bylo celkem nemožné. Nyní však je město hodně zranitelné. Kvůli diplomatické misi stáhnul totiž Generál z Edonthisu většinu vojáků. Vojáci projdou novým speciálním výcvikem a pak se opět připojí k Edonthisu. Do města si však přivedl, jako svojí osobní ochranu, pár stovek vojáků každý král a panovník, který měl dorazit. Město je tedy snad dostatečně chráněno, než se stačí ligová armáda do města vrátit.
Jarvan projel hlavní městskou bránou, která měla dvojitou ochranu vchodu. Do města jel pouze on, jeho otec a jejich osobní družiny. Vojáci zůstávali před městem, protože by se tam všichni nevešli. Panuje slunečné dopoledne a město je plné lidí. Z kováren se rozléhal zvuk dopadajících kladiv na rozžhavenou ocel. V rozpálených pecích se dozlatova pekl chléb a ovoce tu bylo tak šťavnaté až samo praskalo. Vonělo tu koření ze všech koutů světa. Zbrojíři vystavovali své nejlepší výtvory a zvali rytíře, aby si u nich něco koupili. Ulice byly přesně ohraničené čárami z bílé barvy. Do ulic nesmělo nic zasahovat, takže tržnice měli přesně vymezené své hranice. Místa pro stánky byla úplně plná. Nebylo zde snad žádné volné místo pro nově příchozí obchodníky.
I hlavní cesta na náměstí byla zaplněná lidmi, kteří sem vážili cestu, aby provolali slávu svým představitelům. Jarvan jel na koni vedle svého otce a jejich muži se jim pokoušeli uvolnit cestu. Jeli velice pomalu, ale jemu to nevadilo. S úžasem pozoroval hemžení, které panovalo všude kolem. Všiml si, jak si děti bezstarostně hrají na honěnou a vráží do lidí kolem. Potulní kejklíři převádějí své umění. Z tavern se rozléhá smích štamgastů. V postranní uličce zahlédl, jak vojáci honí zloděje, který jim uniká. Všiml si, jak si ho lidé se zájmem prohlížejí, a aby také ne. Byl oděn do svátečního zdobeného brnění v barvách Demácie, které se lesklo ve sluneční záři. Chtěl si s sebou vzít svůj nový úchvatný meč, ale do Edonthisu je přísně zakázané vnášet zbraně. Tuto výsadu mají pouze vojáci Ligy.
Došli až na kraj náměstí, které bylo zaplněné lidmi. Princ i král se zastavili. Neviděli žádnou možnou cestu skrz náměstí. Náhle se v dáli ozval zvuk rohu a brána paláce se otevřela. Ze dveří začali vybíhat vojáci Ligy a klestili cestu davem. Ligoví vojáci měli krásnou reprezentativní zbroj, která se třpytila do dálky. po chvíli doběhli i poslední bojovníci v čele s velitelem městské stráže, který je pozdravil a demácijská královská skupina mohla pokračovat k paláci.
Palác byl úchvatný. Stál na začátku náměstí a tyčil se do výšky. Dvě štíhlé věže, obrovská pevná brána, spousty barevnou vitráží zdobených okének a majestátných soch lemovali přední stranu paláce. Všichni sesedli z koní a dovnitř vešli jen princ, král a velitel, který je doprovodil až k velikému dlouhému schodišti.
Král s princem se vydali po schodech do rozlehlého sálu. Šli sami, své muže nechali dole. Před nimi se objevil dlouhý sál, na jehož konci stál trůn. Král kráčel první a krok za ním ho následoval jeho syn. Vojáci, kteří sloužili spíše reprezentativně, stáli každých pár kroků před velikým kobercem, který lemoval cestu k trůnu. Jarvan se zastavil a pohlédl na trůn, kde seděl on. "Přivítejte krále Demácie, Jarvana III. a jeho syna, prince Jarvana IV." zazněl hlas preceptora. Preceptor se poté významně otočil na onoho muže, sedícího na trůnu. "Přivítejte Hlavního přesedajícího, zástupce velmistra Ligy a Generála ligového vojska."
Král se udivil. Pohlédl na preceptora, ale ten již mlčel. To je vše? Pomyslel si král. Samé tituly a žádné jméno? Král se nechápavě podíval na Generála. Co vlastně o něm ví? Král se snažil nalézt něco v paměti, ale nic o něm nevěděl. Zilean si ho až příliš hlídal.
"Vítej Jarvane třetí. Rád tě poznávám." Král se ušklíbl. Je tak mladý. Něco v něm ale být muselo. Proč sis ho vybral, Zileane? Ptal se sám sebe král. Musel být něčím výjimečný. Ať je to jak chce, nyní je Hlavním zasedajícím a Demacie se mu musí líbit. Alespoň prozatím...
Přemýšlel, jak moc se mu má dvořit, přece jen to on je král Demácie. Generál s uspokojením zaznamenal, že král mu vyjádřil úctu, alespoň pokývnutím hlavy.
"I tebe, princi z Demácie," otočil se na Jarvana IV. Princ si ho se zájmem pozoroval. Generál sice vypadal na trůnu majestátně, ale princi připadalo, jakoby mu před chvílí vytrhli dřevěnou hračku. Proč neposlali někoho jiného? Princ se ale uklonil a pozdravil ho. Demácie potřebuje mít přátele v Lize a Generál musí vidět, že Demácie je ta správná volba...
Generál si oddechl. Pro dnešek je to vše. Vydal se do své komnaty, kde na něho již čekal Zed.
"Vidím, že si to náramně užíváš," usmál se Zed.
"Patrně jsem momentálně nejoblíbenější muž v celém Valoranu, teda dokud to tu neskončí," uchechtl se zástupce velmistra.
Ozvalo se krátké zaklepání a na Generálovo svolení vešel sluha do místnosti. "Mistr Luwen si tě žádá, můj pane."
"Hned tam budu," odvětil Generál. Kývnutím hlavy se rozloučil se Zedem a následoval svého služebníka.
Schody do mistrovy věže jsou úzké a nekonečně dlouhé. Na konci musel Generál slabě oddechovat, ale nedal na sobě nic znát. Mistrova místnost byla plná všeho možného. Generál si všiml map celého Valoranu, pergamenů, brků, inkoustu, klecí a samozřejmě knih.
Mistr stál na žebříku a hledal něco v knihovně. Mávnutím ruky poslal sluhu pryč.
Mistr vytáhl starou knihu a za velikého víření prachu jí položil na stůl. "Každý den před setměním na pár hodin budou probíhat tvé hodiny," mumlal si pod vousy.
"Mistře, proč jsem zde?" ptal se udivený Generál.
"Zilean zde není, ani žádný jiný schopnější mistr, a tak to budu já, kdo tě bude učit," odvětil mistr stále zabraný do knihy.
"Učit? Učit co?" Generál byl zvědavý. Netušil, co ho chce mistr Luwen naučit.
Luwen odvrátil svůj pohled od knihy a pohleděl Generálovi přímo do očí. "Je čas. Zilean se rozhodl, že už před tebou nebude nic skrývat."
Generál se nechápavě koukal, ale měl již tušení, co má mistr na mysli.
"Ovládat nadpřirozené síly. Nekdo tomu říká čarovat, kouzlit a tak různě, ale chci tě naučit alespoň základy. Pak tvojí výuku převezme Zilean," řekl zadumaně mistr.
Generál neměl slov. Bude mágem? Opravdu? Paráda! Šel k oknu, koukal na město a přemýšlel, jaké to asi je ovládat všechny ty triky a kouzlení.
Jsem ten nejšťastnější muž pod sluncem, opakoval si Generál a aniž by tušil, že jednou přijde den, kdy se mu svět rozpadne pod rukama a on si bude muset zvolit mezi cestou bolesti a utrpení nebo smrt...
Pokud jste nečeli předchozí kapitoly, najdete je tady:
