Povídky by tribican 3.

Všechny vás moc zdravím a doufám, že se máte dobře. Na úvod bych chtěl poděkovat všem, kdo mi napsali, ale zároveň bych vás chtěl požádat, ať mi víc píšete. Protože takhle mám pocit, že moje povídky čte asi 10 lidí (ne že by to bylo málo), ale pro tak malý počet lidí asi nemá smysl povídky psát. Proto bych vás chtěl moc poprosit: Ozvěte se mi!

Nemám tolik volného času, jak jsem si myslel, ale snažím se stíhat psát a není to zrovna jednoduché. To je všechno, díky za přečtení :)

Všude bylo ticho. Jak zvláštní. V džungli Kumungo totiž není ticho skoro nikdy. Na paloučku uprostřed džungle sedělo několik králíčků a pochutnávalo si na zdejší trávě. Když se chystali odhopsat zase pryč, přímo před ně skočila velká a očividně stará, řvoucí puma. Králíčci se jí lekli a zastříhali ušima, ale to jenom na chvilinku. V dalším okamžiku už tam žádní králíčci nebyli.

Pumě od úst stékala čerstvá krev a část syrového masa pustila na zem.

„Nidalee," zahučel v hlavě menší pumy, která byla schovaná v nedalekém keři, hlas. „Pojď a najez se. Máš štěstí, ten králík má měkké maso." Nidalee vyskočila ze svého úkrytu a pomalu doběhla k masu. Bylo měkké a šťavnaté. Nidalee si na něm opravdu pochutnala. Věděla, že taková kořist není vždy k dostání. Chvilku ještě přečkali na palouku a potom se vydali na cestu zpět ke zbytku kočičí rodiny. „Dobře, ti králíci byli opravdu snadná oběť, ale ne vždy to bude tak primitivní. Někdy budeš muset chytit i mnohem větší zvíře a možná přitom přijdeš i k úhoně." Starší puma si jakoby mimoděk jednu packu obrátila a položila na zem. Nidalee zahlédla na zlomek vteřiny jizvu, ke které kočkovitá šelma pravděpodobně přišla při nějakém boji s kořistí. Ještě chvíli šli, než Nidalee přerušila ticho.

„Simare, jaká byla největší kořist, kterou jsi kdy zdolal?"

„Kořist? No, zdolal jsem Girobského vlka." Nidalee ale byla zvědavá a tak se ptala dál.

„Tvůj nejsilnější protivník byl tedy ten vlk?"

„No, on...ne." Simar se odmlčel. Nevěděl, jak odpovědět. Nidalee si toho ale nevšimla.

„Tak kdo to byl?"

„No...byl to...Medvěd usilijský. Obzvlášť silný. Hrozně velký. Zaplatil jsem za boj s ním velkou.....velkou cenu. A stejně jsem ho jenom odehnal, nezabil."

„Proč jsi s ním bojoval?"

„Toto území patřilo mně a mé smečce odjakživa, ale on sem přišel a chtěl ho jenom pro sebe. Proto jsme si dali souboj...použil jsem na něho svůj úžasný trik, při kterém předstírám, že on vyhrává. Bohužel, těsně předtím, než jsem vyskočil a svůj trik tak chystal dokončit, skočila na něj má...Tarmila...protože to vypadalo, že mě medvěd zabije. Medvěd se naštval a začal používat nedovolené zbraně s tím, že je to dva na jednoho. Přitom Tarmila se snažila dostat pryč z bojového palouku, jenomže byla příliš slabá. Pár dní před bojem si totiž do tlapky zapíchla ostré ježčí bodliny a rány jí pořád krvácely. Teď, když s ní medvěd praštil o zem, se rozlévaly třikrát rychleji a ona nebyla schopná dělat cokoli. Pokoušel jsem se medvěda přesvědčit, ať začneme znovu, ale on že ne a dál zraňoval mou milou svými drápy a kousal ji...nakonec se mi ho povedlo dostat na zem...bohužel mě ale lstí podvedl a utekl...a když jsem přišel k Tarmile...byla mrtvá." Nidalee jemně zapředla. Příště si nechám svoje otázky pro sebe, pomyslela si. Radši odvrátila hlavu a předstírala, že zkoumá okolí.

Brzy došli ke zbytku smečky – Simarova sestra Ivanie zrovna krmila myškami svoje dvě malé pumy. Nedaleko od nich spolu bojovali Tigoris a Adika – nejlepší přátelé na život a na smrt. Pokaždé, když je sledovala, žasla, jaké nové taktiky boje vymyslí.

V jejich jednoduchém obydlí zrovna nikdo nebyl. Nidalee věděla, že je unavená, a že jí příroda vrátí energii jedině v její lidské podobě. Proto se přeměnila. Svoji lidskou podobu moc ráda neměla, protože v ní probouzely vzpomínky na rodiče.

...Dva šílení lidé běhají kolem svého dítěte pořád dokola. Snaží se ho strefit svými zapálenými pochodněmi a mumlají něco o tom, že ho musí očistit. Sami jsou špinaví a po celém těle mají zvláštní výrůstky. Jejich nehty jsou špičaté a zuby škaredé. Malá dívka uprostřed kruhu se zatím úspěšně snaží vyhýbat se jejich zbraním. Jednou nebo dvakrát ji ale pochodeň zasáhne a dívka zasténá bolestí. Z jejích krásných šatů, které si nechala ušít od krejčího, zbyly už jenom roztrhané cáry. Přitom ona ví, jak jsou ti lidé nemocní. Ženě se koulejí oči a mužovi se třesou nohy...

Nidalee se v očích objevily slzy. Ani si nevšimla, že už načerpala energii ze svého okolí a může se tedy opět přeměnit do podoby pumy. Potom by znovu zapomněla na všechno ohledně rodičů. Ale stále to neudělala.

„Nidalee, už jsi zpět!" Ivanie měla Nidalee ráda jako svou dceru. „Najedla ses?"

„Ano, měli jsme králíky."

Ivanie se usmála.

„Tak ty ti upřímně závidím. Já měla naposled králíka asi před třemi měsíci." Podívala se na Simara a v jeho tváři viděla ustaraný výraz.

„Nidalee, jdi a připrav v okolí tyto speciální pasti. Víš přece jak se to dělá. A znáš jejich účel? Poté, co se do nich oběť chytí, může se stále pohybovat, ale past bude příšerně chrastit a my budeme přesně vědět, kde je." Když Simar domluvil, ukázal packou na pasti, které byly připravené pod stříškou jejich obydlí. Nidalee ani chvilku nečekala, vzala pasti do rukou a vydala se znovu do tajemné džungle.

Když měla rozmístěné skoro všechny pasti, slyšela někde nedaleko řev. Nejdřív si myslela, že se jí to jenom zdá, ale když ho uslyšela znovu a dvakrát tak hlasitý, proměnila se v pumu a běžela k zbytku smečky. Když přiběhla k jejich obydlí, viděla, jak se vzadu snažila Ivanie někam schovat svoje mláďátka. Tigoris a Adika stáli připravení k boji, zuby vyceněné a před nimi Simar. Vrčel na něco nebo někoho, co stálo před ním. Protože se jejich mýtinka zrovna v tom místě zatáčela, Nidalee neviděla, o koho se jedná. Okamžitě skočila vedle Tigorise a Adiky. Ti si jí ale nevšímali a dál cenili zuby na něco před nimi. Když se otočila dopředu strnula hrůzou. Uviděla pět obřích hnědých příšer, kterým od úst kapaly sliny. Pak největší z nich promluvil. Spíš než mluvení to bylo bručení. Sama se divila, že mu rozumí.

„Vypadněte odsud. Tohle je teď náš revír. Odejděte pryč." Simar ale jenom zavrčel a trochu popošel dopředu.

„Tak ty ses vrátil, ale nějak se mě bojíš. Hm. Přivedl sis celou smečku." Nidalee došlo, že tohle je medvěd usilijský. Ale pokud ho tehdy zvládl jednoho...nevím jestli porazí celou smečku, pomyslela si. Ale jsou tu přece ještě oni, ne?

„Zase budeme bojovat jeden proti jednomu?" Medvěd se usmál, jak se jenom tahle příšera usmát může.

„Ne, tentokrát to bude smečka proti smečce. Je to přece pět proti pěti...tak souhlasíš?" Simar se na chvíli zamyslel, ale dřív, než mohl něco říct, uviděla Nidalee medvěda, jak skáče a něco ve skoku bručí.

„Stejně nemáš na výběr." Pak to začalo.

Tigoris a Adika stáli zády k sobě a kolem je obcházeli tři medvědi. Nejdřív sejmuli jednoho z nich, ten padl k zemi. Potom si stoupli vedle sebe a bojovali proti zbylým dvěma medvědům. Ivanie bojovala jako o život. Skákala po medvědovi, který se snažil dostat ke skrýši, kde byli schovaní její malí. Neustále ho kousala a drápala, ale pomalu ji tlačil k úkrytu. Pumy schované ve skrýši navíc začaly kňučet. Pak se medvěd na Ivanie naštval, srazil ji tlapou k zemi a skočil na ni.

Simar mezitím bojoval s největším medvědem, vůdcem smečky. Byl to vcelku vyrovnaný souboj. Nidalee se ho navíc ještě pokoušela zraňovat. Když viděla, že nemá nejmenší šanci ho zranit, odstoupila a nechala Simarovi víc prostoru. Také se proměnila zpět do své lidské podoby. Co ji ale překvapilo bylo, že se jí v ruce objevil oštěp, který prvních pár vteřin zářil červeným světlem. Simar koutkem oka zahlédl jak Ivanie leží na zemi.

„Nidalee!" zakřičel v okamžiku, kdy mu bylo jasné, že už je stejně pozdě. Nidalee nevěděla co dělat a tak pevně sevřela oštěp a hodila ho po medvědovi nad Ivanie. Zlomek vteřiny před tím, než medvěd roztrhal Ivanie na kousíčky, se do něj zabodl oštěp a odhodil ho stranou. Byl mrtvý. Ivanie otevřela oči a nevěřícně si prohlížela mrtvého medvěda. Všichni na něj pořád zírali a toho využil největší medvěd. Skočil přímo k Ivanie a během vteřiny z ní nezbylo vůbec nic. Nidalee se rozbrečela. To už Simar nevydržel.

„Vzal jsi mi mou milovanou a teď i mou sestru. Nepřej si mě." Potom si stoupnul na zadní a zařval tak silně že to dva medvědy, kteří stále bojovali s Tigorisem a Adikou, odhodilo a potom z jeho drápů vyletěly do stran modré paprsky, které definitivně roztrhaly na kusy dva ležící medvědy. Všichni si mysleli, že už jenom zabijí největšího medvěda a budou mít pokoj, ale náhle medvěd, kterého přátelé-pumy porazili jako prvního a kterého považovali za mrtvého, vyskočil a rozdrásal Adiku. Tigoris se k ní složil a mrtvé tělo stále očichával. Přitom mu od očí stékaly slzy. Simar vyčerpáním usnul. Medvěd se usmál na Nidalee. Potom se otočil k lesu a zařval do něj.

„Dostanu svou odměnu? Zabil jsem ji." Potom se z ničeho nic v lese objevilo červené světlo, které se rychle přibližovalo na mýtinku.

„Nejsem si jistý." Nidalee se zavrtěla. Ten hlas jí něco připomínal.

„Ale přece jsi říkal-"

„Není důležité co jsem říkal," ozval se znovu neurčitý hlas, „je důležité co udělám." Pak se červené světlo přiřítilo na louku. Světelný výbuch, řev medvěda, bolestný křik Simara a Tigorise, to všechno dívka-šelma slyšela. Sama cítila, jak jí něco vysává energii. Snažila se ji proto sama brát z přírody, tak, jako to dělala už mnohokrát. Když světlo uhaslo, viděla už jenom Simara jak běží pryč.

„Simare! Počkej na mě!" Chtěla se proměnit do podoby pumy, ale když se Simar otočil a ona uviděla jeho nenávistné oči, strnula. Simar ani na chvilinku nezaváhal a odskákal pryč, daleko od mýtiny.

Mladá dívka ani nevěděla, jak se jí oštěp dostal zpátky do ruky. V mlze, která zůstala po oslepujícím světle, k ní přišla postava Zakladatele.

„Nidalee," promluvil, „jsi odvážná. Chceš chránit tyto lesy?"

„Copak se tě musím dovolit, jestli můžu chránit lesy nebo ne? Já myslím, že ne," zasyčela dívka.

„Jde o to," pokračoval muž, „že já mám v rukou neuvěřitelnou magii, kterou bych tě chtěl podarovat, abys mohla tyto lesy lépe střežit."

„V čem je háček?"

„Háček? Proč si myslíš...no dobře, jeden to má. Přidáš se do mé Ligy Legend a až bude potřeba, zavolám tě do bitvy a ty přijdeš. Moje liga se snaží ochránit vše, co je dobré a krásné. Navíc bys mohla chránit všechny lesy v celém Valoranu, dám ti dar velké rychlosti a magie. Do jednoho z lesů možná někdy přijde hrdina, který na tom bude podobně jako ty. Ty mu potom pomůžeš, dle mých pokynů. Souhlasíš tedy s mojí nabídkou?" Když viděl, že Nidalee váhá, použil svoji nejúčinnější zbraň. „Jsi sama. Nemáš co ztratit. To já ti dal ten oštěp. Já porazil Medvěda. Už to chápeš?" Nidalee se mu podívala do očí s vážným výrazem.

„Ano, chápu to. A přijímám."

„Tedy..."

„Dobrovolně vstupuji do Ligy Legend."

Pocítila podivnou sílu, která jí brala energii. Příroda jí naštěstí energii zase brzy vrátila. Když proces skončil, Nidalee se cítila silnější.

„Nyní můžeš přivolat přírodu kamkoliv půjdeš. Jdi a chraň své lesy Nidalee, Zvířecí Lovkyně."