Povídky by tribican 13.
Ahoj všichni, téměř po měsíci vydávám další povídku.
Rád bych se vám tímto omluvil za můj přehnaný optimismus. Moje oznámení "co týden, to povídka" bylo opravdu hodně smělé a mě mrzí, že jsem to nedokázal odhadnout líp. Dnešní povídku jsem napsal během jednoho odpoledne (dnešního :D ) a jsem z toho unavený snad ještě víc než ze školy. Škola mi dává zabrat, ale vzhledem k tomu, že zítra je sobota, sem se rozhodl napsat povídku a tak vás (snad) potěšit. Bohužel, ne každý pátek mám na takovou práci sílu a náladu. Už radši nic neslibuju, ale o podzimních prázdninách zkusím napsat pár povídek do zásoby. Doufám že kvůli tomu na mě nezanevřete, opravdu se snažím psát, co to jde. Ale teď už dost tlachání a hurá (achjo) na povídku :)
Stál v malé, tmavé cele a hlasitě oddychoval. Netušil, kterým směrem se vydá, ani jak se mu podaří porazit všechny nepřátele. Jeho jedinou myšlenkou bylo, že se musí dostat z tohoto vězení pryč – a to jakýmkoliv způsobem. Z malého okýnka na něho dopadal proužek měsíčního světla. Jeho meč světlo odrážel a on si uvědomil, že ještě nikdy nic tak zářivého neviděl. Slabý zelený odlesk působil v místnosti alespoň trochu uklidňujícím dojmem. Dojmem, že se nic neděje, že je v pořádku a že všechny, které má rád, taky přežijí. Kéž by.
„Pane, nerozumím tomu, do té vesnice jsem poslal své nejlepší muže a oni zvládli dovléct jenom toho bojovníka. Chápu vás, doufal jste, že získáme Ionii rychleji, ale oni se opravdu strašně brání. Kdybych pro vás mohl něco udělat-"
Zaposlouchal se do konverzace na chodbě a uvědomil si, že mluví o něm. Nějaký vedoucí jednotky či kapitán poslal na jeho vesnici bojovníky, ale těm se povedlo zajmout pouze jeho a vesnice zůstala téměř nedotknuta. Kapitán měl trochu ustrašený hlas, ale jinak zněl hrdě a bylo znát, že na takovéto situace není zvyklý.
„Proboha..."
Zatrnul. Tento hlas byl zvláštní a v něm čímsi hýbal. Probouzel v něm něco, co mělo zůstat zapomenuto a podbízel ho k okamžitému útoku. Ten hlas už někdy slyšel.
„Je to jenom jedna malá vesnička. Mám tam snad jet sám a dohlédnout na to, aby vše proběhlo tak jak má? To opravdu chceš? Lidi, kteří mě nutí kontrolovat jejich činy, příliš v lásce nemám..."
Postavy se od jeho cely šouravými kroky vzdálily, ale v něm ten zvláštní pocit sílil. Zadíval se na meč a už ho neviděl jako světlo odrážející předmět, ale jako zářící vražednou zbraň. Jeho hnědé oči zezelenaly a on se s křikem rozběhl ke dveřím a vyrazil je. Za několik málo sekund se objevily tuny vojáků, kteří vypadali jako různé směsi lidí a zvířat. Všichni byli velmi neohrabaní a tak s nimi celkem bez problémů bojoval až na pár případů, kdy málem přišel o život a jednou ho dokonce sekly do nohy. Jako vraždící stroj přesto zabíjel dál a dál, seky obouručního meče doprovázel mohutnými vzdychy a postupně se probojovával skrze všechny protivníky.
Až nezůstal jediný, klesl unaveně na zem. Za rohem se zavlnilo nenápadné šedé roucho, ale toho si on nevšiml - soustředil se na využití své vnitřní síly. Pro nadcházející proces se narovnal a dosáhl tak rovnováhy. Poté obě jeho ruce pevně uchopily meč a kolem něj se téměř okamžitě vytvořilo magické pole. On sám upadl do hlubokého spánku a neuvěřitelnou rychlostí regeneroval své tělo i mysl. Zpoza rohu někdo vystrčil vrásčitou ruku a z magického pole vysál část síly, která se mu objevila v ruce v podobě magické koule.
Ucítil neklid. Něco je špatně, uvědomil si. Okamžitě s meditací přestal a ohlédl se, ale nikoho neviděl. Pomalu se zvedl na nohy a vydal se směrem, z něhož se předtím proti němu vyřítili bojovníci. Chvíli poté, co zabočil za roh, vyšel ven z druhé chodby muž v šedém rouchu. Z ruky do ruky si přehazoval zelenou kouli, tiše se smál a mezi zuby procedil: „Už tě skoro mám, Mastere Yi."
Master Yi probíhal vězením bez toho, aby narazil na nějaký větší problém. Občas potkal skupinku organizovaných bojovníků, ale v takovémto případě vždy využil své síly a protivníky neuvěřitelně rychlými údery rozdrtil. Když došel k východu a vyhlédl ven, nevěřil vlastním očím. Všude kolem něj se rozprostíralo špinavé město a nad ním tmavá, neprůzračná obloha. Hvězdy nebylo vidět a i měsíc se někam ztratil. Toto není dobré, pomyslel si. Pak najednou uslyšel hlasitý ženský smích.
„Tak tě tady vítám, v Noxusu, jak se ti tu líbí? Mě ohromně, akorát tady není moc srandy... Občas si nějakou tu legraci musím obstarat sama, jestli mi rozumíš."
Master Yi nevěděl, odkud se hlas ozývá. Znělo to, jakoby byl všude a zároveň nikde, blízko a také daleko. Nedokázal to odhadnout.
„Ale dneska na to není čas. Musíme zničit jednu neposlušnou vesnici, protože pán se hodně zlobí. Tato malinká vesnička se moc brání, hlavně jeden místní bojovník, ale ten, jak jsme už oznámili i obyvatelům vesničky, dnes bude bojovat proti nim."
Master Yi netušil, o co jí jde a tak se ozval.
„Jak to myslíš? Já na straně tohoto města nikdy bojovat nebudu, to ty určitě dobře víš."
„To možná ne, ale vesničané se určitě hned vzdají, když tě uvidí, jak se proti nim ženeš. Na tohle bude bohatě stačit tvoje kopie. Hm, stejně nechápu, jak mohli vydržet tak dlouho... každopádně, generál Swain mi to dal osobně na starost a já na to dohlídnu. Ale nejdřív se musím zbavit tebe, abys nedělal problémy."
Z ničeho nic na Mastera vyletěl magický orb o obrovské síle a on se skácel k zemi. Proti takové síle snad ještě nestál.
Na výstupové plošině z vězení přistála zvláštně vyhlížející žena. Byla velmi lehce oblečená na to, jaká byla v Noxusu zima, ale zřejmě ji zahřívala magie. V jedné ruce držela magickou hůl s krystaly na jejím konci.
„Ale, ale, tak on náš bojovníček nezná kouzla? Hm, tak to bude jednoduché..."
Master Yi se zrovna zvedal a chystal se kousek popojít, ale kouzelnice po něm mrštila magický řetěz, kterým ho upoutala na místě.
„Ach ano, odpusť mou nezdvořilost... Jmenuji se Emilia a jsem jednou z nejsilnějších kouzelnic v Noxusu. Využívám magii iluze... ano, všechno, co jsi právě viděl, byla pouhá iluze, která však má skutečnou magickou sílu. Škoda, že ty už se mi představit nestihneš."
Emilia se zašklebila a napřáhla se k vrhnutí dalšího orbu, když ji však cosi odhodilo vzad.
Zelená záře, která náhle osvítila vstup do obří budovy, ji na okamžik zaslepila.
„Ale ano, stihnu. Já jsem Master Yi a jsem jedním z nejsilnějších bojovníků z celé Ionie. Využívám – jako poslední na světě - bojové umění wuju a to jsi právě pocítila."
Emilia se pomalu zvedla a přitom se držela své hole.
„Nemysli si, že nade mnou vyzraješ, LeBlanc. Znám tvou moc lépe než ty tu mou."
„Vážně? Tak moc bych si nefandila, být tebou."
LeBlanc začala odříkávat nějaké zaklínadlo, její hůl začala fialově žhnout a ona nepravidelně mizela a zase se objevovala. Master Yi si uvědomil, že se nejspíš chystá použít nějaké velmi silné kouzlo. Před očima se mu LeBlanc ztrácela a potom ji viděl střídavě dvojitě a trojitě. Svět kolem něj se začal točit a ztrácet. Pokusil se dotknout svého meče, ale ten byl pouhou iluzí, i kamenná zem pod ním se ztratila. Začal se propadat sám do sebe, do nicoty, do tmy... Náhle si vzpomněl na ten hlas. Na hlas, který ho donutil jít bojovat a jež ho provázel prakticky celou dobu, kdy využíval naplno své bojové umění. Otevřel oči a pevně uchopil svůj meč. Zase tam byl, jako všechno ostatní, zem, vězení i LeBlanc. Začala se v něm probouzet pravá síla umění wuju. Zahalil ho oblak zelené barvy a řítil se na LeBlanc. Ta nadále zůstávala klidně stát na místě, ale její hůl už přímo hořela a on cítil její magické pole. Bylo opravdu silné, skoro jako to jeho. Těžko říct, kdo vyhraje, ale ten druhý určitě umře, zamyslel se na okamžik. Teď už ale nemohl couvnout.
Zbývalo mu několik vteřin, než k ní doběhne, a před očima mu proběhlo několik momentů z jeho života... jeho první meč... spousta a spousta šermířů, jež ovládají umění wuju... ale především vesnice. Vesnice, která se bránila a do které vtrhl bláznivý chemik, jež zde začal uplatňovat své laboratorní pokusy. Vesnice, která během několika minut neměla žádného obyvatele. Masterovi začaly téct slzy a on se stihl napřáhnout jenom k jediné ráně, než ho úplně zalilo bílé světlo.
„Pane, jste v pořádku? Něco hrozného se stalo, rychle, vstávejte."
Master Yi se na posteli posadil. Co se mu to vlastně zdálo? O Noxusu, o LeBlanc a o jeho ztracené vesnici. Ale byl to opravdu jenom sen? Bylo to tak živé...
„Pane, opravdu spěchejte, prosím, nevím, co mám dělat."
Zvedl se z postele, Nasadil si speciální helmu pro boj a do ruky uchopil svůj meč. Opice, která ho pobízela k běhu, držela v ruce podivnou kovovou tyč. Wukong byl schopný žák, ale někdy byl příliš zbrklý.
„Uklidni se a popiš mi, co se stalo."
Ale to už byl Wukong ven z domu a na cestě a tak Masterovi nezbylo, než se vydat za ním. Slyšel jeho kroky a byl mnohem rychlejší než Wukong, takže zanedlouho po něm dorazil na mýtinu, kde se oba zastavili. Wukong pohlédl na jámu před nimi a ukázal do ní. Uprostřed ní ležel mrtvý člověk.
„Jak se to stalo?"
Wukong už však zase bez odpovědi odběhl a za pár vteřin stál u mrtvoly. Master Yi ho následoval a mrtvého si dobře prohlédl. Byl to urostlý dospělý muž, mohlo mu být asi třicet let. Nikde na těle neměl žádné náznaky zranění.
„Netuším, jak se to mohlo stát, už jsem ho celého prohlédl ale nikde nemá jedinou ránu..."
Mastera Yi však upoutalo něco jiného než mrtvé tělo. Vedle těla ležel – i když jen malinký – kousek krystalu. V tu chvíli mu došlo, že o žádný sen se nejednalo. Nerozuměl tomu, ale musel to někdy prožít.
„To je v pořádku, Wukongu. Vrať se teď do domu a počkej tam na mě."
Wukong nechápavě přikývl a odskákal z jámy pryč směrem k jejich domu.
Master Yi se zhluboka nadechnul.
„Tak LeBlanc, jsem tady. Pojďme dokončit, co jsme minule začali."
Chvíli se nic nedělo, ale pak se kousek od Mastera Yi začala objevovat fialová pára. Master Yi se připravil k útoku, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. Místo LeBlanc tam totiž stála osoba zahalená v šedém hábitu.
„Omlouvám se za tento škaredý trik, i za to, že jsme zmanipuloval tvé sny, ale musel sem tě nějak přesvědčit. Já jsem totiž zakladatel Ligy, do které shromažďuji bojovníky, jako jsi ty. Moudré a inteligentní bytosti, jež nepostrádají ani sílu."
„A proč bych se k vám měl přidat? Nic mi nechybí. Ionia ke mně chová úctu."
Zakladatel se zasmál.
„Ty víš proč. S pomocí spousty jiných bojovníků, jako jsi ty, totiž můžeš porazit Noxus a zastavit tuto krutovládu jednou provždy. Byl to přece Singed z Noxusu, který zničil tvoji vesnici, ne?"
Master Yi zaskřípal zuby. Vzpomínky na toto období mu přinášely bolest a doufal, že už to nikdy nebude muset řešit.
„Společně je můžeme porazit. Přijímáš mou nabídku? Runeterra tě potřebuje, na to nezapomínej."
Master Yi zavřel oči a při meditaci si vše nechal projít hlavou.
„Dobře. Přijímám tvou nabídku. Ale kdykoliv budu chtít, můžu z Ligy vystoupit."
„Samozřejmě. Konečně jsem tě získal do svých řad, Mastere Yi, Bojovníku Wuju."
Přečtěte si také ostatní povídky od Tribicana!Povídky by Tribican 13.Povídky by Tribican 12.Povídky by Tribican 11.Povídky by Tribican 10.Povídky by Tribican 9.Povídky by Tribican 8.Povídky by Tribican 7.Povídky by Tribican 6.Povídky by Tribican 5.Povídky by Tribican 4.Povídky by Tribican 3.Povídky by Tribican 2.Povídky by Tribican 1.
