Povídky by tribican 12.
Po stráááááášně dlouhé době vydávám další povídku :)
Ahoj všichni, vím, že se některým z vás moje povídky líbily a moc se omlouvám, že mi tak dlouho trvalo, než jsem se odhodlal začít psát nové. Ale pořád se mi nějak nechtělo a teď, když začal školní rok, jsem se rozhodl, že aspoň, když už je ta škola, tak ať máte nějakou zábavu (kromě LoLka samozřejmě). Povídky by měly vycházet jednou týdně, ale ze začátku nečekejte žádnou slávu - 9 měsíců nic nedělání mě poznamenalo. Takže i když k této první povídce očekávám velkou kritiku, tak se jí nebráním. Jak už jsem říkal dřív, jsem rád za jakoukoli reakci. Děkuju každému za přečtení této povídky. Snad se bude (aspoň trošičičičku) líbit :)
Istvaan se cítil skvěle. V jedné ruce držel podivný kovový nástroj, jež byl na jedné straně zakulacený a na druhé měl ostrý bodák. Nad jeho druhou rukou se vznášely barevné energetické koule. Koule čas od času prolétly vzduchem a narazily do dřevěné kostry před Istvaanem a jemu se to očividně líbilo. Konečně může dělat co chce a není svazován nějakými hloupými pravidly. V očích se mu leskla záře z koulí. Když najednou pocítil, že dřevěná kostra je už plně nabitá energií, natáhl obě ruce a zmáčkl tlačítko, které se skrývalo na boku podivného nástroje. Zakulacená část se zatřpytila a pak z ní vyšlehl zelený paprsek, který mířil na dosud nehybný trup kostry. To se však mělo už za pár minut změnit.
Po 15 minutách nepřetržitého záření paprsek slábnul. Istvaan se zamračil a zamyslel se. Všechno vypočítal, paprsek by měl vydržet dostatečně dlouho, aby se dřevěná kostra začala hýbat a plnit všechny jeho příkazy. Nejdřív zamete s touhle bandou z Institutu a s pomocí všech možných tajemství této budovy postupně ovládne celý svět. A to jen díky této zrůdnosti.
Po dalších asi 10 minutách paprsek opět zeslábnul. Zřejmě jsem na něco zapomněl, pomyslel si. Například zapínání může vzít více energie, než jsem předpokládal a také, pokud nemířím pořád na jedno místo... Ozvalo se zaťukání.
„Istvaane? Pojď se najíst, jsi v té laboratoři celý den, i vědec už tě hledal."
Istvaan se kousl do rtů.
„Nemám čas. Právě dělám velmi důležitý výzkum a není možné od něj odejít." Zamračil se, když paprsek opět zeslábnul.
„No tak, nemám na tebe celý den. Vylez z toho kumbálu, kterému říkáš pracovna a pojď na jídlo!"
„Ne!" Istvaan se podíval na dveře a přemýšlel co by se stalo, kdyby je jeho spolupracovník otevřel. Přemýšlel, jak by mohl dveře zablokovat. Židle byla moc daleko a ta skříň... Istvaan uslyšel jemný pohyb. Jakoby zapraskalo dřevo, ale jaké dřevo? Pak mu to došlo. Podíval se na kostru před sebou a všiml si, že se opravdu začala hýbat ze strany na stranu. Vyšlo to. Vytvořil nástroj strachu, pomocí kterého ovládne celý svět.
„Istvaane, ale už mě neštvi, jdu dovnitř..."
Ve chvíli, kdy Istvaanův kolega vstoupil do místnosti, se dřevěná kostra plně rozpohybovala a Istvaan přestal vysílat paprsek.
„Co to...co to je?!"
Istvaan se tvářil nepřítomně. Byl radostí bez sebe ale nějak se nemohl smát. Když se o to pokusil, úsměv mu ztuhl na rtech. Kostra se náhle začala usmívat, ale nebyl to úsměv, jež by znamenal srandu. Jeho rty se zkřivily do úšklebku a on se podíval přímo na muže u dveří.
„Jak se jmenuješ?"
„Já... jsem Fiddlesticks. Pracuji tady s Istvaanem jsme-" Pak po něm však kostra hodila jakýsi černý stín a jej polil pot. Istvaan přihlížel tomu jak se zmítá na zemi a jak si nakonec sám zabodl dýku do břicha. Istvaan vykřikl a kostra na něj upoutala pozornost.
„Fiddlesticks... to jméno se mi líbí."
Istvaan se odhodlal promluvit. „Já... jsem tě stvořil. Budeš mě poslouchat." Vzal ze stolu látku a přehodil ji kostře přes hlavu. Pak znovu vzal do ruky podivný nástroj a zamířil na příšeru paprskem. Doufal, že tato magická látka její moc alespoň částečně utlumí. Z netvora vyšel příšerný zvuk.
„Ty... co si to o sobě myslíš? Však já ti dám ubližovat Fiddlestickovi... Chtěl jsem tě nechat na živu jako svého sluhu, ale jsi příliš nebezpečný. Umřeš stejně jako on, tou nejhorší možnou smrtí. Umřeš strachem."
Poslední, co Istvaan viděl, byla tma.
„Utíkejte, ta příšera se blíží naším směrem, už zabila tři tucty lidí a to byl jedním z nich dokonce kouzelník!" Chodbou se ozývaly všemožné hlasy, vědci, bojovníci, zakladatelé Institutu, všichni běhali tam a sem. Ti, kteří Fiddlestickovi neunikli, řvali hrůzným hlasem a zabíjeli sami sebe a i ostatní kolem sebe. Fiddlesticks se smál.
„Však počkejte až se dostanu ven. Přivolám na vás takový teror, že tomu nebude věřit ani největší kouzelník na světě!" Fiddlesticks bloudil chodbami dál, ale náhle jakoby se vyprázdnily. Zmatených lidí bylo čím dál méně a brzy zmizely úplně. Náhle uviděl obrovské dvoukřídlové dveře na konci chodby. Byly celé vyrobené z podivného kovu. Fiddlesticks dveře otevřel a podíval se dovnitř. Uprostřed uviděl 5 mužů v kápích, stáli v kruhu a nad rukama jim létaly bílé koule. Uvnitř těch koulí probíhal jakýsi boj. Fiddlesticks se rozhodl, že muže překvapí. Spustí hromadný teror a zabije je všechny najednou. Sice tím vyčerpá velké množství energie, ale muži vypadali silně a mohli by mu ublížit. Napřímil se. Rozhodl se využít svou nejsilnější techniku a zároveň přitom bude používat své jiné schopnosti.
„To bych nedělal." Na poslední chvíli ho do zad něco zasáhlo. Otočil se a uviděl, že za ním stojí malý kluk. Zašklebil se na něj.
„Víš, kdo jsem?"
„Ano, vím to. Jsi ta příšera co dnes už zabila téměř desetinu našeho institutu. Ale pokud si myslíš, že se mnou to bude tak snadné, tak to se mýlíš. Já se nebojím ničeho."
Fiddlesticks se ušklíbl. Určitě se něčeho bojí. Přemýšlel, pak zničehonic po muži vyslal černý mrak. Kluk stál pevně a mrak se kolem něj chvilku omítal, ale pak se vrátil zpátky na Fiddlesticka. Ten cítil, jak mu mrak rozežírá dřevo a mrak proto rychle rozehnal.
Pak kluk zmizel v oblaku červené páry a místo něj tam stál muž v červené kápi se žlutým lemováním.
„Teď máš 2 možnosti. Ta první, pokusíš se na mě ještě jednou zaútočit a já tě zabiju."
„A ta druhá?"
„Přidáš se ke mně. Snažím se spojit nejmocnější tvory na této planetě, abychom společně porazili ty, kteří nám brání v rozvoji. Tak jak si vybereš?"
Fiddlesticks zapřemýšlel. „Vím, že už sis vybral druhou možnost, dokážu číst myšlenky. Pamatuj Fiddlesticku, nikdy nepodceňuj nepřítele, může být silnější než vypadá. Přísahej věrnost Lize Legend a nějaký čas tě nechám jít, aby sis mohl užívat strachu jiných."
Fiddlesticks přikývl. „Dobře. Přidám se do té tvé Ligy, ale mám podmínku. Zůstanou mi mé schopnosti, nebudeš je omezovat. Platí?"
Muž kývl. „Platí. Pak tedy vítej v Lize Fiddlesticku, Hlasateli Záhuby."
V dálce pak oba zaslechli, jak hlasitě krákají vrány.
Přečtěte si také ostatní povídky od Tribicana!Povídky by Tribican 13.Povídky by Tribican 12.Povídky by Tribican 11.Povídky by Tribican 10.Povídky by Tribican 9.Povídky by Tribican 8.Povídky by Tribican 7.Povídky by Tribican 6.Povídky by Tribican 5.Povídky by Tribican 4.Povídky by Tribican 3.Povídky by Tribican 2.Povídky by Tribican 1.
