Lore - Du Couteau

„Slyšel jsem co se ti povedlo v Demacii,“ zabručel Urgot přes stůl v malé hospodě v Zaunu.

„Není to moje práce,“ usmála se LeBlanc a natáhla se pro sklenici s vodou.

„Ne?“ naklonil se blíž ke stolu.

Jeho obrovská mechanická noha zavadila o židly na které seděla LeBlanc a odstrčila jí o půl metru. Pološílená čarodějka se nevrle podívala na napodobeninu člověka naproti ní a znechuceně se ušklíbla. Urgot si toho ani nevšiml a naklonil se ještě blíž.

„Tak komu za to mám poděkovat? Teď bych mohl začít svůj plán,“ olízl si rty a pokračoval, „Konečně bych ho mohl zabít, pomalu, před jeho rodinou ...“

Krab se stále přibližoval, když už byli tváří v tvář, LeBlanc se odtáhla a stoupla si. Rukou si srovanala svůj černý kabát a zvedla klobouk ze stolu, ještě jednou se podívala na Urgota a ušklíbla se.

„Du Couteau,“ odpověděla a vyrazila směrem ke dveřím.

LeBlanc sama nevěděla, která ze sester odstartovala tuhle nebezpečnou hru, ale věděla, že toho bude muset využít. Bylo jí jasné, že pokud toho využije každý, mohla by to být záminka pro další válku. Válku kde by mohla dokázat kdo je Emilia LeBlanc. Dokázat, že Černá Růže není tak ztracený řád jak si všichni myslí.

„LeBlanc Evaine,“ zašeptala do ticha ulice a vzduch kolem ní se ochladil.

Po několika letech opět vyslovila své staré jméno.

Bylo už po půlnoci, když se domem rodiny Du Couteau rozlehlo otravné klepání. Katarina otevřela oči a líně se zvedla z postele. Pomalu se vydala temnou chodbou ke vstupním dveřím. Když vstoupila do haly, objevila se vedle ní Cassiopeia. Katarina se na ní usmála a nenápadně si prohlížela šupinatý ocas, který se táhl za její sestrou. Už to bylo dlouho. Povzdechla si a následovala Cass ke dveřím. Když konečně přestala přemýšlet o tom, co se její sestře vlastně stalo, bylo už otevřeno. Chladný noční vzduch se protáhl kolem obrovského monstra ve dveřích.

„Doufám, že máš pro svojí návštěvu pořádný důvod,“ zamračila se Katarina a ustoupila z cesty když se Urgot snažil projít skrz dveře.

„Demacia!“ vykřikl krab a pokrčil svoje mechanické nohy aby měl hlavu ve stejné úrovni jako ostatní v místnosti, „Kdo z vás dvou to vymyslel?“

Cassiopeia se rozesmála, ale než stačila něco říct, proletěla jí kolem obličeje dýka.

Úsměv jí ztuhl na obličeji, její reakce byla stejně rychlá jako reakce její sestry.

Stočila svůj dlouhý ocas a protáhla se pod obrovským krabem a srazila Katarinu k zemi. Ze škrábance na její tváři kapala k zemi krev, ale úsměv z její tváře nezmizel. Vždycky si užívala menší potyčky se sestrou. Připlazila se blíž a naklonila se nad ní. Když už si myslela, že má vyhráno, Katarina se odrazila od země a objevila se za ní. Cassiopeia lehce polkla když ucítila chladnou ocel na krku.

„Řekla jsem ti, že si nepřeji abys do toho tahala Demacii,“ zašeptala jí Katarina do ucha a přitlačila na dýku. „Bráníš je jenom kvůli němu?“ provokovala dál Cass aniž by se pohnula. „Do toho ti nic není,“ odvětila a pustila sestru ze svého sevření. „O co tu jde?“ ozval se za nimi Urgotův hlas, „Na tohle přeci všichni čekali,“ krab se rozesmál a ozvěna v hale naháněla Katarině husí kůži. „Všichni?“ Cass se připlazila k boku své sestry a její ocas se stočil Katarině u nohou. „Všichni,“ přikývkl Urgot, „LeBlanc, Warwick, Swain ...“ „I ty?“ skočila mu do řeči Katarina. „I já,“ znovu přikývl a na tváři se mu objevil odporný úsměv. Katarina polkla a zavrtěla hlavou ve snaze zbavit se myšlenky na boj Garena a téhle 'věci' před ní.

„Oh,“ Cass se zasmála, „ale 'C' už v Demacii není.“

„Cože?!“ vykřikl Urgot a úsměv vystřídal šok a zmatení.

„Nikdy nebylo v plánu aby tam zůstal,“ upřesnila Cassiopeia a sledovala jak její sestra pobaveně odchází do svého pokoje.

„No,“ pokrčil rameny Urgot, „teď už to zastavit nepůjde.“

Krab se naposledy pousmál a zamířil ke dveřím. Zvuk jeho mechanických nohou se pomalu vytrácel a Cassiopeia stála sama v hale. V jejím normálně chladném obličeji se nyní odrážela spousta emocí.

„Co jsem to udělala,“ její hlas se třásl rozčílením a strachy, teď si Noxus nemohl dovolit další válku.

Hospoda v Zaunu už pomalu zavírala a Singed vyháněl poslední návštěvníky když si všiml zahalené postavy v rohu. Otočil se a pomalým krokem se vydal směrem k ní.

„Zavíráme,“ řekl a přitáhl jednu z židlí blíž ke stolu aby mohl projít.

Než se stihl do dostat, postava se zvedla a vyrazila ke dveřím.

„Škoda, bylo to tu …“ žena se odmlčela a otevřela dveře, „velmi zajímavé.“

Singed se za ní nechápavě podíval a došel ke dveřím, chtěl na ní ještě zakřičet něco o tom, že dveře se zavírají, ale zarazil se ve chvíli, když zpod jejího pláště vyklouzl meč a zůstal viset ve vzduchu vedle ní. Nebylo třeba denního světlo aby poznal odkud ta neznámá je, pomalu zavřel dveře a zhluboka se nadechl.

„Ionia,“ zašeptal a zavrtěl hlavou když jeho hlas okamžitě zanikl v tichu hospody.