Kapitola třináctá: Úsvit.

Začíná bitva mezi Demacií a Noxem, jak to dopadne? Přečtěte si pokračování příběhu od autorky Kraary!

Reklama

Shromáždili jsme se v otcově stanu. Král si nás změřil vážným pohledem a ukázal na pergamen položený na stole.

,,Swainova zpráva mluví o družině Velkého generála Borama Darkwilla. Byli přepadeni a do jednoho zabiti jen pár mil před Kalamandou." Odmlčel se a pak si zhluboka povzdechl:

,,Boram stál v čele Noxu víc než půl století, ačkoliv posledních dvacet let vlastně neopustil svoji pevnost. Noxus teď rozhodně čekají změny, které přijdou s novým nejvyšším generálem."

,,Měl bych tip, kdo se o to místo bude pokoušet," ušklíbl jsem se. Otec přikývl.

,,Nepochybuji, že se Swain pokouší dosadit na tu pozici sám sebe. Kdo ví, zda nemá na Boramově smrti svůj podíl. Každopádně obviněni jsme my a znamená to pro nás jediné: bitva je nevyhnutelná a našemu nepříteli jde o hodně. Swain určitě podal oficiální stížnost k zástupcům Ligy, aby nevypadal jako agresor. Pokusím se podat vysvětlení a dojednat příměří a vyšetřování smírnou cestou," shrnul král a obrátil se přímo na mne:

,,Na tobě bude vést obranu proti Swainovi. Hrajeme o čas: věřím, že se mi podaří Ligu přesvědčit o naší nevinně a Noxus se bude muset stáhnout. Do té doby..." Nechal větu nedokončenou. Doprovázen Xin Zhaem a svou osobní stráží zmizel do tmy.

Svolal jsem velící důstojníky na poradu do svého stanu, ale nejdřív jsem potřeboval vyřešit jednu záležitost... Místo propouštěcího rozkazu jsem Fioru políbil. Garen poslušně odvrátil hlavu a díval se jinam. Jediný on tuší, jak důvěrný vztah mezi princem a jeho osobní stráží je; ale ani jemu do toho nic není.

,,Nenechte se zabít, kapitáne Laurentová," zašeptal jsem Fioře do vlasů. Měl jsem chuť ji obejmout, ale ona nepotřebovala utěšovat. Její sebevědomí jí zářilo na cestu, kterou jsem před ní pokládal, jako tisíc pochodní. Přikývla a s obvyklým sebejistým úsmevěm na rtech opustila stan. ,,Nečekal jsem, že ji spustíš z očí," poznamenal Garen. Zavrtěl jsem hlavou:

,,Rozptylovala by mě. A překážela." Tázavě pozvedl obočí.

,,Fiora je duelantka. Nevím, co od ní čekat v bitvě. Ať se s ní trápí někdo jiný, já se musím soustředit na svoje úkoly." Zatímco jsem odpovídal, rozložil jsem po stole narychlo nakreslenou mapu Kalamandy a okolí.

,,Musíme se vyhnout městu a přinutit k tomu i Noxus. To, že nám Swain dává čas do rána, znamená že si je jist svojí převahou, nicméně musíme se pokusit ochránit město a jeho obyvatele," přejížděl jsem prstem po linkách znázorňujících terén. Během několika minut se ve stanu shromáždili velitelé jednotlivých oddílů a spolu s nimi jsme do noci probírali strategii. Náš tábor nebyl téměř opevněn a nebylo možno jej ubránit, rozhodl jsem se tedy nakonec pro léčku, pro takřka nemyslitelnou taktiku: zatímco se většina našich sil postaví noxijcům v přímém boji na pláni severně od Kalamandy, jeden oddíl pěchoty a střelců se ukryje ve staveních mezi naším táborem a Kalamandou. V okamžiku, kdy se všechny noxijské oddíly zapojí do bitvy provedou naši vojáci klamný

ústup

zpět k táboru; spoléhal jsem na noxijskou krvežíznivost a touhu po rychlém vítězství. Potom past sklapne a nepřítel se přesvědčí, že Demacia ve skutečnosti neustupuje nikdy! Pro případ, že by nám Swain přichystal nějaké překvapení se ještě v noci ukryje v lese Quinnin oddíl stopařů, kteří v případě potřeby zasáhnou; její orel mi bude předávat zprávy o situaci kolem Kalamandy. Když jsme konečně ve stanu osaměli, položil jsem Garenovi ruku na rameno:

,,Zítra večer budu mít Swainovu hlavu nabodnutou na kopí." Byla to mantra, přání, které se mělo vyplnit, a zároveň rozkaz. Nikdo mi nebude stát v cestě.

Ráno pro nás přišlo nepříjemně brzy, ještě před svítáním. Místo obvyklého živého ruchu vládlo táborem zádumčivé ticho, narušované jen tlumeným cvakáním zbrojí. S prvními paprsky slunce se v mém stanu opět sešli velící důstojníci. Pozdravil jsem je, zopakoval rozkazy a vyslechl hlášení o stavu našich sil. Neměli jsme tady k dispozici v pravém slova smyslu

armádu

, jen pár set vojáků, kteří se tady nenápadně shromáždili během posledních týdnů, ale podle zpráv, které přinesla Lux, by nás noxijské síly početně převyšovat neměly. Co se týče těžké pěchoty, měl jsem k dispozici jen oddíl Garenových můžů, se kterým jsem přijel z Demacie, a polovinu otcovy osobní královské gardy; zbytek doprovázel Jeho veličenstvo do Kalamandy na jednání s Ligou. Jedni z nejlepších, ale zatraceně málo! Během minulých týdnů přišly ještě dvě smíšené setniny střelců z kuše a pěšáků z pohraničních posádek, podařilo se nám dát také dohromady jeden jízdní oddíl (ano, posbírali jsme

všechny

koně v táboře.) V záloze pak čekala skupina tvořená demacijci, kteří sem nepřišli bojovat: horníky, geology, kuchaři... všemi, kdo nestačil včas odejít, a teď jim Noxus usiloval o život. Nikdo nepochyboval, zda by se ty zrůdy zastavily před vražděním neozbrojených... Dál už jen stopaři Quinn, Lux, Fiora, moje osobní stráž... a

já

Vše důležité zaznělo a velitelé se měli k odchodu za svými jednotkami, když do stanu s hlasitým cinkáním vstoupila slečna Laurentová. Nejdřív jsem se zamračil, neměla tady co dělat, ale pak mi začaly cukat koutky. Kousl jsem se do rtu a snažil se dívat jinam. Fiora na sobě měla standardní

rytířskou

zbroj demacijské těžké pěchoty i s přilbou; chyběl jí pouze štít. Fiora v plné zbroji. Fiora vybavená k přijímání ran v první linii. Ta představa byla absurdní.

,,Kapitáne Laurentová, opravdu si myslíte, že

tohle

je pro vás nejvhodnější vybavení?" kuckal jsem zadržovaným smíchem. Dotčeně nakrčila nos a přes váhu a neobratnost těžké zbroje rychle tasila

kord

a mířila mi jím na bradu. Mezi veliteli to zašumělo částečně obdivně, částečně pobaveně.

,,Nepochybně, Vaše veličenstvo. Mohu stejně dobře bojovat ve zbroji jako bez ní." Přestože jsem s jejím tvrzením ne zcela souhlasil, neměl jsem na její drzosti dnes čas; mávnutím ruky jsem zastavil další námitky.

„Pro vás kapitáne Laurentová mám zvláštní úkol. Vezmete si deset mužů z mojí stráže a budete mi ručit za to, že se nic nestane slečně Crownguardové.“ Očekával jsem nějaké výhrady, nebo alespoň uražený výraz, ale atmosféra blížící se bitvy zřejmě dolehla i na Fioru:

„Rozumím, Vaše Výsosti.“ Ne, nerozumíš, ale to je dobře. Moje malá Lux má v dnešní bitvě jediný, ale zásadní úkol: rozptylovat pozornost Černé růže, aby se ta nemohla soustředit na mne. Proklínal jsem se za to, co Lux od madame LeBlanc hrozilo, ale já riskovat už nemohl.

V tu chvíli vletěl do stanu velký orel a přistál mi na rameni; na noze měl přivázaný vzkaz, ale nemusel jsem ho ani číst. Noxus je na pochodu. Vyrazili jsme z tábora podél palisády chránící Kalamandu vstříc nepříteli. Zahlédl jsem, jak se na nás z ochozů nad městskými bránami dívají strážní, brány byly zavřené. Nezáviděl jsem jim jejich situaci, zůstalo jich jen pár a kdyby se Noxus rozhodl město vyplenit, nemohou mu v tom zabránit. Nebo nám. Ale doufal jsem, že zvítězí rozum – a pokud dojde na nejhorší, nebudou nám bránit ve vstupu.

My alespoň víme, kdo je nepřítel

, pošeptal jsem jim v duchu.

Po cestě přes jedno z mála polí, která tady v horách umožňují místním něco vypěstovat, se část mužů nenápadně oddělila a ukryla se ve statku, který s polem sousedil. Poslal jsem jízdu, aby zabezpečila naše pravé křídlo a znemožnila noxijcům proniknout mezi Kalamandou a našimi řadami přímo k táboru, případně nám odříznout ústup. Věděl jsem, že to nebude lehký úkol, terén zde nebyl pro koně vhodný. Pro boj jsme si vybrali sice pláň mezi lesem na severní straně a Kalamandou a poli na straně jižní, jenže horský terén byl kamenitý a porostlý řídkým mlázím, pole byla bahnitá a měkká. Na druhou stranu, noxijská jízda bude mít podmínky stejné – a věděli jsme, že Swain má koní k dispozici víc. Chvíli jsem se díval za odjíždějícími muži v kroužkových zbrojích třímajícími meče a demacijské standarty; budou bojovat téměř sami a pokud plán vyjde, shledáme se při pronásledování ustupujících noxijců. Pokud nevyjde...

Vypochodovali jsme na cestu vedoucí až do Demacie, otočili jsme se ale na opačnou stranu, doprava, kde ležel za řekou noxijský tábor, a kde už jsme viděli nepřátelské řady.

„Rozvinout linie! Obviňují nás ze zrady a ze lži, ale my dnes prokážeme, že Demacie znamená čest a právo! Nešetřte jedinou z těch podlých stvůr a bijte se až do posledního dechu! Swain prohlásil, že každý demacijec zde propadl hrdlem. Nuže, každý demacijec je nyní jeho nejhorším nepřítelem! Ať Liga a celý Valoran vidí, že my se neskloníme před žádným bezprávím! Za krále a za Demacii!“ „DEMACIA!“ znělo mi ze stovek hrdel v odpověď. Prohlížel jsem si svoje vojáky, jak bíjí meči do štítů, jak dávají najevo svoji odvahu a odhodlání se bít za Demacii. Viděl jsem Garena, jak stojí v první řadě našeho předvoje, a musel jsem se usmát; vždycky všude první, vždy příkladem. Viděl jsem, jak se ranní paprsky odráží od připravených kopí a štítů pěchoty, naše oddíly přehradily pláň od lesa až k polím. Jestli bude chtít Noxus projít, bude muset přes nás.

Přes naše mrtvá těla

Noxijské oddíly již byly téměř na dostřel, sebevědomě pochodovaly přímo proti nám, jejich oddíly rozvinuté proti našim. A za nimi další a další řady, až kam jsem viděl. Přesto na jejich formaci nebylo nic nestadardního; těžká pěchota uprostřed, řadoví vojácí po stranách kryli střelce pochodující za nimi, na obou křídlech oddíly jízdy. Mohutná postava pochodující v čele. Generál Darius. V duchu jsem se ušklíbnul, zřejme si naší léčky nevšimli a z první linie nebude mít Darius takový přehled, aby dokázal včas zareagovat. Marně jsem ale hledal to, po čem jsem toužil nejvíce: vyzáblou postavu s hůlkou a dravcem na rameni, zbabělce, který se skrývá před spravedlivostí Demacie. Donutil jsem se potlačit vztek, teď se musím soustředit na příští okamžiky a mít naprosto jasnou mysl.

„Střelci připravit! Zamířit! Pal!“ Vzduch proťalo drnčení tětiv kuší a svist šipek letících do nepřátelských řad, nebe nad námi už ale také zčernalo nepřátelskou palbou.

„Štíty!“ Všude kolem nás se do země začaly zabodávat šípy, odrážely se od štítů a zbroje vojáků, občas se ozval výkřik a sténání těch, kdo neměli štěstí.

„Střelci připravit! Zamířit! Pal!“ Darius se rozběhl a za ním celé žlutozelené moře noxijských vojáků. Byli již tak blízko, že jsem mohl rozeznávat insignie jednotlivých jednotek a velitele oddílů: uložil jsem si to do paměti pro další rozhodování.

„Zaklesnout štíty! Střelci, střílejte podle uvážení! Nenechte je projít!“

„Rytíři, do útoku!“ Vojáci na křídlech sklopili kopí a vytvořili štítovou zeď, Garen s královovou gardou místo toho pozvedli meče a rozběhli se proti Dariovi jako ocelový klín, Garen na špici. Ohlušující třesk, když se řady srazily, museli slyšet až v Ionii.

Boj nyní probíhal tak blízko, že bych mohl hodit kopí a probodnout jím nejbližšího noxijce, donutil jsem se ale sledovat situaci, přestože se ve mně vařila krev. Vojáci v první linii odolávali náporu a dařilo se jim držet pozice, přesto byla zjevná noxijská početní převaha, která dříve nebo později někde najde slabé místo. Ve středu byla situace nepřehledná; tam se střetávala elita obou armád a probíhaly nejkrutější boje. Občas jsem zahlédl Garena, když si kole sebe udělal prostor svým mocným kruhovým sekem - nejspíš se snažil zabít Daria. Toho jsem ale nyní viděl jen občas, jak skáče se svojí obrovskou sekyrou nad hlavou na někoho v bílomodré zbroji; obvykle to bylo následováno mohutnou sprškou krve.

Noxijská jízda na severní straně byla uzavřena lesem a nemohla projet, někteří vojáci sesedli a pokusili se koně provést, ale vzhledem k tomu, že to brzy vzdali, zřejmě odváděla Quinn svoji práci dobře. Na druhé straně bojiště byla situace horší, tam se noxijská jízda spolu s pěchotou pokoušela probít kolem Kalamandy, kde narazila na naši jízdu; doufal jsem, že vydrží dostatečne dlouho. Zdálo se, že boj již trvá celou věčnost. Na pláni leželo velké množství vojáků jak v zelenožlutých, tak v bílomodrých zbrojích, slunce však bylo stále sotva nad obzorem. Viděl jsem, že pokud bude bitva pokračovat tímto tempem, ztráty budou obrovské na obou stranách – nám ale dojdou muži dřív. Nebyl čas váhat a čekat, až naše řady povolí a nastane chaos.

„Ústup! Ústup! Ústup!“

Otec mě zabije

, mihlo se mi hlavou. Demacie nikdy neustupuje! Jenže otec tady není, baron ho vem, někde vede tu svoji diplomacii, a jestli my selžeme, pravděpodobně si Swain z jeho hlavy vyrobí pohár na víno. Nebo pítko pro ptáky. Nebo něco horšího... bitva mi z hlavy vyhnala myšlenky na Černou růži, ale teď se vrátily s plnou silou.

Kde je Lux

A Fiora?

? Poslal jsem jednoho vojáka ze svojí stráže, Blechu (pořád pro něco skáče), aby je sehnal. Musí být v pořádku! Byl jsem na disciplínu, s níž moji muži přijali povel k ústupu, přestože pro většinu z nich se to muselo rovnat takřka vlastizradě. Noxijci vypadali chvíli zaraženě, pak se ale pustili do útoku s dvojnásobnou vervou.

Jen pojďte

...

Předchozí kapitoly můžete najít zde:Kapitola dvanáctá: Náhlá smrt Kapitola jedenácta: Mocní a mocnější Kapitola desátá: Otřesy Kapitola devátá: V záři drahokamů Kapitola osmá: Nenávist Kapitola sedmá: Hry v pozadí Kapitola šestá: Světlo a stín Kapitola pátá: Společenská zábava Kapitola čtvrtá: Modrá krev Kapitola třetí: Pořád nejsem král Kapitola druhá: Státní zájem Kapitola prvá: Ples

Reklama