Kapitola šestá: Světlo a stín

---

Zmizela jsem v přítmí mezi stany a na chvíli se zastavila a zhluboka se nadechla. To, co dělám já, je důležitější a prospěšnější. A to i přesto, že slečna Laurentová je dnes oblečená v drahých šatech, které nechal princ ušít jen pro ni, ve společnosti nejskvělejšího muže na Valoranu před očima všech, zatímco já se mám plížit blátem ve stínech a nikdo se o mně a mojí práci nedozví. Ale Jarvan to ocení. Můj princ mě vyznamená za to, že jsem na prvním místě ve službách jemu a Demacii, a pak až Crownguardová – narozdíl od Fiory. Stáhla jsem si kápi do čela a vyrazila do houstnoucí tmy.

Protáhnout se změtí stanů a nevzbudit pozornost nedalo mnoho práce. Zajímavější byla cesta ulicemi Kalamandy, které byly přeplněné lidmi. Hostince měly dveře dokořán a ozývala se z nich hlasitá hudba a halas, pouliční umělci a prodavači zabrali každý volný kout a i v nejzapadlejších uličkách jsem se musela prodírat davy bavících se lidí. Měla jsem dojem, že jsem v obecenstvu jednoho z kejklířů zahlédla Tarica, ale než jsem se stihla pořádně podívat, dav mě unášel pryč. Trvalo mi déle než hodinu, než jsem se dostala za poslední domky a znovu vklouzla do umazané tmy stanových osad. Jak se zdálo, kdo nebyl v městečku za zábavou, šel spát; téměř nikde jsem neviděla lucerny nebo pochodně. Noxijský tábor začínal necelou míli přede mnou, ozářený narudlým světlem ohňů. Vždy do srdce nepřátelských řad, nezpoznaná a nedoceněná, blesklo mi hlavou, jak jsem se proplétala mezi stany. Až dosud bylo vše jednoduché.

---

Šla jsem potmě, intuitivně našlapujíc v měkkém bahnitém terénu. Měsíčního světla pronikalo skrze cáry mraků pomálu. Poslední stany dobrodruhů jsem nechala za sebou a přede mnou byl kus volné krajiny mezi linií stanové osady kolem Kalamandy a provizorně opevněným táborem noxijských. Zastavila jsem se. Někde napravo ode mě něco zašramotilo. Přikrčila jsem se a snažila prohlédnout tmu. Pochybovala jsem, že by to bylo zvíře – žádný divoce žijící tvor by se nezdržoval poblíž tak hlučného místa, jako byla nyní Kalamanda. Zadržela jsem dech a naslouchala. Zdálo se mi, že slyším tlumené cinknutí kovu o kov. Zůstala jsem v tichosti a bez hnutí ještě několik dlouhých minut, ale zvuky přestaly – přesto jsem tušila, že tam někdo je. Možná noxijská hlídka, možná nějaký odvážlivec toulající se tu na vlastní pěst po nocích, možná zloděj, směřující za nočním veselím dole ve městě. Nelíbila se mi představa, že si nechávám neznámého v zádech, ale musela jsem jít dál. Potichoučku jsem se odplížila víc nalevo, znovu zastavila a poslouchala; noc byla tichá a slyšela jsem jenom svůj zrychlený dech.

Teď už jsem postupovala opravdu pomalu. Noxijské ležení bylo ze strany od Kalamandy hrazeno několika vozy a v průchodu stála stráž. Krčila jsem se za keřem na samé hranici světla, které vrhaly louče stráží. Pokud se mohu dostat k nějakým zajímavým informacím, budou někde v prostředku tábora, ve stanech vyslanců. Zavřela jsem oči a snažila se zklidnit svoji mysl. Magii budu dnes večer potřebovat téměř určite. Doplížila jsem se k úzké mezeře mezi dvěma vozy; za nimi už se budu muset schovávat před mihotavým světlem loučí a ohňů. Zhluboka jsem vydechla a bokem se protáhla okovanými dřevěnými stěnami. Být štíhlá a mít spíše dívčí postavu než ženskou je někdy nesporná výhoda, pomyslela jsem si krátce. Jakmile jsem se ocitla uvnitř tábora, vytvořila jsem kolem sebe štít, který bude několik potřebných vteřin odklánět veškeré světlo tak, že budu téměř neviditelná. Téměř. Několik vteřin. Dvěma tichými skoky jsem se dostala do stínu nejbližšího stanu právě před procházejícím vojákem. Zmateně se rozhlédl, ale pak potřásl hlavou a pokračoval dál.

---

Světlem a stínem, využívajíc obojí k úkrytům, jsem se dostala až k honosně vypadajícímu stanu v zadní části tábora. Dvakrát jsem jen se štěstím nebyla zahlédnuta a jednou můj štít narazil na cizí magii; nečekala jsem to a málem jsem ho neudržela. Teď jsem stála u boční stěny stanu a snažila se zaslechnout přes těžký samet jakýkoliv zvuk. V tuhle chvíli ale byl zběsilý tlukot srdce v uších tím jediným, co jsem vnímala. Nesnáším Noxus. Mám strach z jeho agresivity. Vůbec se mi nelíbí tady stát a přemlouvat světlo, že tady nestojím, a čekat a doufat, že zůstanu neodhalena. Nesnáším to, můj princi, a dělám to jenom pro tebe. A ty jsi teď někde s tou Laurentovic děvkou, snad tančíš, snad...

,,...mění naše plány,

Generále

?" probral mě ženský hlas za sametovou stěnou.

Známý

ženský hlas.

Okamžitě jsem byla naprosto soustředěná.

,,

Náš plán zůstáva. Získat Kalamandu za každou cenu,“ozval se suchý, skřehotavý hlas, ze kterého mi přešel mráz po zádech. Generál Jericho Swain. To není dobrá zpráva.

,,Za

každou

cenu? Nemůžeme riskovat konflikt s Demacií, už teď nás obviňují z potopení té jejich lodi. Pokud Liga uvalí sankce na Noxus-“

,,Má drahá, naleziště v Kalamandě jsou

strategickým

zájmem Noxu. Nebo snad víte o nějakých jiných, teď, po neúspěchu ve Freljordu?“

,,Neúspěchu?!“ Ženský hlas nabral na intenzitě. ,,Spojenectví mezi barbary a královnou Ashe nedokáže zabránit noxijské armádě v postupu!“

Sípavé povzdechnutí.

,,Mé zdroje hlásí, že Ashe s Tryndamerem plánují zažádat o členství Freljordu v Lize. Krátkozrakost Generála Keirana Darkwilla způsobila, že se noxijské jednotky budou muset stáhnout.“

„I kdybychom přišli o zdroje ve Freljordu, stále máme značné rezervy těžby v jižní Ionii. Proč zrovna vy, Generále, chcete tolik riskovat kvůli téhle díře?“

Sípavý hlas zněl, jako když se brousí sklo.

„Nadvláda nad jižní Ionií není zdaleka tak jistá jak se zdá. Nejvyšší generál nedbal mých varování a Noxus je dnes potupně odkázaný na dovoz surovin pro válku.“ Hlas se odmlčel.

„

Má drahá slečno Du Coteau, nastal čas, aby Noxus opět dokázal svoji sílu a vymohl si svoje postavení ve světě. Postarám se o to

osobně.

A slečno, nekřičte tady tolik, prosím. Ještě Vás někdo uslyší.“

Hovor klesl za hranici slyšitelnosti, ale já už jsem nepotřebovala slyšet víc. Jako ve snách jsem se vymotala z noxijského tábora. Tyhle informace budou mít pro Jarvana cenu zlata. Kam až by mohla Demacie povstat, kdyby se Noxus dostal do takového materiálního nedostatku, že by přestal být schopen svých agresí... Cesta zpět mi trvala mnohem kratší dobu. Už jsem se tolik neskrývala. Nejraději bych běžela rovnou na jistě ještě trvající ples, ale neuměla bych vysvětlit, kde se tam beru zamazaná od bláta a hlavně proč jsem nepokračovala podle příkazů do zaunského ležení.

---

Jak jsem procházela Kalamandou směrem k piltoverské osadě, moje nadšení z úspěšné špionáže mezi noxijskými stany zvolna opadalo. Uvědomovala jsem si, že cokoliv, co můžu zjistit o zaunských plánech, bude stěží alespoň na úrovni noxijských informací, a stejně jsem tam musela jít. Davy ani za ty víc než dvě hodiny, co jsem byla pryč, neprořídly, takže jsem se pořád proplétala desítkami lidí v ulicích. Už jsem byla skoro venku z města, když mě někdo chytil zezadu za ruku a zatahal. Rychle jsem se otočila a pokusila se vytrhnout. Dívala jsem se do překvapeného obličeje Ezreala.

,,Lux! Co tady děláš? Hledal jsem se tě ve vašem táboře i na radnici, ale nebylas k nalezení a nikdo o tobě nic nevěděl!“ V jeho hlase jsem zaslechla zřetelnou výčitku.

,,Já... měla jsem svůj program. Co tady děláš ty?“ Byla jsem stejně překvapená jako on.

,,Přijel jsme za tebou, samozřejmě. Vlastní plány? Toulala ses na vlastní pěst?“ blýskl po mně rozpustilým úsměvem a setřel mi z tváře cákanec od bláta.

,,Tak nějak,“ připustila jsem opatrně.

,,Tak pojď se mnou! Ukážu ti něco, co jsi určitě ještě neviděla!“ Přitáhl si mě k sobě a objel kolem ramen. Přijala jsem to vlastně s povděkem. Jeho pozornost a zájem mi byly v tuhle chvíli opravdu příjemné. Hrozně jsem mu chtěla říct ano.

,,Já ještě nemůžu. Zítra...“ Nedbal mého nesmělého odmítnutí a táhl mě pryč z města.

,,Bude se ti to líbit! Dobrodružství. Vezmu tě do těch slavných dolů, o kterých se tu pořád mluví... no tak. Najdu ti ten nejkrásnější drahokam!“ Jiskřičky nadšení v jeho očích byly tak svůdné. Ale Zaun a princův rozkaz...

,,Vsadím se, že v jeskyni plné drahokamů jsi to ještě nezkoušela,“ zašeptal mi do ucha. Povzdechla jsem si. Ezreal vytáhl baterku a spiklenecky na mě mrkl. Protočila jsem oči v sloup a vykouzlila si světýlko na dlani. Zazubil se, blikl baterkou a vedl mě do tmy.

---

Přečtěte si také předchozí kapitoly!Kapitola pátá: Společenská zábavaKapitola čtvrtá: Modrá krevKapitola třetí: Pořád nejsem králKapitola druhá: Státí zájemKapitola prvá: Ples

---