Kapitola sedmnáctá: Očima orla

Noc pro nás byla ve znamená bezmoci. Odhadovala jsem, že podobná atmosféra panuje i uvnitř Kalamandy, když Jarvan sáhl k tak krajnímu řešení jako byl ústup a zabrání neutrálního území. Poté, co se všichni přeživší stáhli za hradby, pouze jsme pozorovali a čekali. Hodinu, dvě, pět....pak se setmělo a pozorování se stalo náročnějším. Nechtěla jsem riskovat naše úplné prozrazení, protože nebylo pochyb o tom, že si našich záškodnických akcí Darius všiml.

     Sledovala jsem situaci ve měste Valorovýma očima, protože ty moje nedokázaly prorazit ani tmu, ani vzdálenost. Viděla jsem, vzdáleně a ostře, jak noxijská armáda obklíčila město a pomocí třaskavin prorazila na mnoha místech průlom v palisádě. Sledovala jsem boj o vstupy do Kalamandy a to, jak demacijské síly pomalu, ale jistě ustupují nepřátelskému tlaku. V tu chvíli jsem se vrátila vědomím do vlastní hlavy a vyrazila se svou jednotkou k městu.

     Ze strany, kterou je Kalamanda obrácena k zalesněným kopcům, jsme mohli útočit. Poutali jsme na sebe určitou část útočníků a snižovali tlak na obránce, takže z naší strany se Noxijci do Kalamandy ještě zcela nedostali. Bylo nás sice mnohonásobně méně, ale byli jsme zvyklí bojovat v terénu a ve tmě a podnikali nečekané výpady a zase mizeli mezi stromy. Byla to kapička v moři, která nemohla zvrátit osud bitvy, ale doufali jsme, že alespoň trochu pomáháme armádě kolem prince Jarvana.

     Nebylo už dlouho do svítání když za mnou přiletěl Valor se zprávou, že z druhé strany kopce přijíždí oddíl jezdců v demacijských barvách. Odvolala jsem všechny své lidi, stáhla je zpět do lesa a spěšně vyrazila za Valorem.

,,Kapitáne Quinn! Jsme předsunutý jízdní oddíl z pohraničí. Dostali jsme zprávu, že jeho Veličenstvo žádá o okamžitý příjezd posil ke Kalamandě. Za námi jsou na cestě ještě pěší oddíly," hlásil překotně velitel jízdy, očividně rád, že se má komu hlásit. Přikývla jsem a rychle naškrábala pár vět na kousek pergamenu.

,,Vrať se s odpovědí!" zašeptala jsem Valorovi a sledovala jeho let, dokud mi zcela nezmizel ve tmě. Pak jsem se obrátila zpátky k veliteli:

,,Demacijské síly jsou momentálně unitř Kalamandy, kterou obléhají a pozvolna dobývají noxijští vojáci. Dorazili jste na poslední chvíli, pokud vlbec ještě včas. Odpočiňte si teď, jak jen můžete: za chvíli budeme vědět, jaké rozkazy pro vás má princ Jarvan."

     Obloha začínala zvolna blednou. Jezdci odjeli, doprovázeni zatroubením na roh. Já jsem se vrátila ke své jednotce a vydala rozkazy. Pak jsem sama s Valorem vystoupila na nejvyšší ostroh kopce, ze kterého se rozprostíral celkem dobrý výhled na celé kalamandské údolí. První sluneční světlo svádělo svůj boj s kouřem a prachem. Kalamanda vypadala po nočním obléhání jako polorozbořený domek z karet. Palisáda byla v troskách, několik domů také, jiné byly pouze poškozené. Ulice zčernalé popelem i krví byly plné mrtvých v barvách Noxu i Demacie. Nebyl to hezký pohled. A všechno to vlastně pro nic. Nevěřila jsem, že by měl kdokoliv z Demacie prsty v zabití Borama Darkwilla a ani jsem si nemyslela, že by tomu kdokoliv z noxijských věřil. Šlo prostě o záminku. V tom, jak je využívat, byli dobří oba: Swain i Jarvan. Promnula jsem si oči, unavené celonočním bojem s nepřítelem i tmou a protáhla se.

     Demacijská jízda dole na plání se dostala mezi dobyvatele a jejich zálohy a pak se střetla s noxijskými jezdci, kterých ale bylo tentokrát mnohem méně. Tok tmavých postaviček v Kalamandě změnil směr a místo dovnitř teď proudil ven, zelenožlutá byla vytlačována stříbrnou a modrou. Pak Darius konečně zavelel k ústupu, noxijská kavalerie následovala pěší zálohy směrem k noxijskému táboru a ti z něpřátel, kteří zůstali uvězněni mezi naší jízdou a Kalamandou, byli pobiti. Oddechla jsem si. V tuhle chvíli byl stav vyrovnán.

     Ranní sluneční záře už naplňovala celé údolí. Propůjčila jsem si Valorův zrak, abych mohla lépe sledovat dění na pláni. Směrem od noxijského ležení vyrazila skupinka vedená Swainem. Viděla jsem Dariuse, Černou růži, několik vojáků a tu namyšlenou, nepříjemnou Fioru Laurentovou. Nevěděla jsem, zda mít škodolibou radost, nebo demacijsky loajální obavy z jejího zajetí. Že by její sebevědomí bylo pro jednou vyšší než ona? Narazila na soupeře, který byl nad její síly? To všechno bych jí ze srdce přála. Její smrt by mě nejspíš také neranila, ale pořád to byla demacijská šlechtična a z nějakého důvodu na ní princi záleželo. Z Kalamandy jim vyrazila vstříc družina kolem prince Jarvana: Garen, pár kapitánů. Čekala jsem i Lux, ale ta se neobjevila. Zvláštní.

     Dokázala jsem z Valorových smyslů sdílet pouze zrak, takže jsem neslyšela, co po sobě Swain s Jarvanem křičeli. Podle jejich výrazů obvyklé zdvořilosti. Pak se od města tryskem přihnal kůň. Drobná blondýnka při seskoku málem spadla na kolena, ale pak se vzpamaovala a rychle se postavila vedle prince. Z výšky jsem neviděla úplně jasně, co dělala. Potom se Jarvan vrhl kupředu a skočil po Swainovi.

     Zdálo se mi, že se noxijský generál proměnil ve velkého tmavozeleného dravce a Jarvanovo kopí jím neškodně prošlo. Matně jsem periferním viděním vnímala Garena s Dariem v duelu a Lux, která soustředěně pohybovala rty a udržovala třpytivý štít kolem Jarvana. Princ trhl kopím zpět a znovu se napřáhl, nadskočil a probodl kopí tím, co by u ptáka bylo pěřím, a zabodl ho pevně do země. Ta se zachvěla a kolem prince a Swaina se vztyčila hradba hlíny a kamení. Démon, ve kterého se Swain proměnil, se na prince vrhl zobákem a drápy. Jarvan uskočil, vytrhl kopí ze země a rychle jeho hrot nastavil soupeřovu tělu. Pronikl jím jako stínem. Nato se stín rozplynul v prachu, který bojovníky obklopoval, a ani Valorovy oči nedokázaly přesně určit, co vidí.

     Náhle moji pozornost upoutalo něco jiného. Nenápadný pohyb, zachvění vzduchu. Obrátila jsem orlí oči tím směrem. Vlastně těmi směry. Na několika místech jako kdyby se roztrhl vzduch nebo realita a vytvořilo se něco jako portály z mihotajícího se světla. Z nich – odnikud – vystupovaly postavy zahalené ve fialových hábitech pokrytých runami. Valor mávl křídly a vyletěl ještě o něco výše, abych měla rozhled na celou scénu. Portálů bylo několik, v dostatečné vzdálenosti od bojiště, v nějž se po Jarvanově útoku opět proměnila celá pláň před zničeným městem. Z jednoho právě vystoupila Kayle v zářícím zlatém brnění. Valor zaostřil zrak. Po ztělesnění valoranské spravedlnosti se objevil starý muž s přesýpacími hodinami v ruce. Měla jsem neodbytný pocit, že bych ho měla znát, ale nedokázala jsem si vybavit žádné jméno. Nezdálo se, že by si nově příchozích kdokoliv na bojišti všiml. Ani oni si nevšímali hluku bitvy, který tlumeně doléhal až k mé vyhlídce, a rychle se rozestavovali po pláni, očividně podle pokynů toho starce. Zamrazilo mě v zádech. To vůbec nevypadalo dobře.

     Postavy ve fialových pláštích stály v rozestupech několika set metrů. Na starcův pokyn pozvedly ruce a cítila jsem, jak se Valor urychleně vznesl ještě o hodný kus výše. Stařec pohyboval rty. Od rukou fialových kouzelníků se začala šířit slabá, průhledná, nafialovělá záře. Rychle se rozpínala vzduchem a zdálo se, že vytváří tvar jakési kopule nad bojištěm. Valor zůstával v uctivé vzdálenosti od zaobleného fialového okraje. A potom, s tichým, ale všeprostupujícím zvukem podobným vzdálenému zaznění zvonu, se sféra slila v jedinou a jasně zazářila.

     Vrátila jsem se do své mysli a ze svého vysoko položeného místa nevěřícně sledovala kopuli. Sestoupila jsem dolů, jedna z mála demacijských vojáků, kteří zůstaly vně toho podivného kouzla, a nahlížela skrz stěnu. Slabě fialovým povrchem se dalo prohlédnout: vše, co pod ním zůstalo, zůstalo nehybné. Vojáci zamrzlí uprostřed pohybu, zbraně napřažené, těla zraněných zůstala viset ve vzduchu. Obláčky prachu se prostě vznášely jen tak v prostoru, stejně jako kapky krve a potu. Fascinovaně jsem obcházela kopuli, až jsem narazila na starce, doprovázeného Kayle; fialoví kouzelnící stáli na svých pozicích a udržovali sféru.

,,Výborná práce, Zileane," ozval se za mnou známý hlas. Bez rozmýšlení jsem padla na kolena. Jarvan III. se svou osobní stráží přicházel směrem od příjezdové cesty z Demacie. Cože? Nebyl tady snad celou dobu? Neviděla jsem ho odjíždět....! Kdy? A jak...? Ale svého krále se voják neptá. ,,Doufám, že jsme přišli včas a zachránili alespoň nějaké životy, veličenstvo," odpověděl stařec, a přestože mluvil uctivě, nezdálo se, že by králi projevoval přílišnou úctu. Musel to být tedy někdo na vysokém postavení, ať už to byl kdokoliv.

,,Nějaké ano. Nyní ale potřebujeme zahájit vyjednávání. Budete ochoten zasednout spolu s námi ke stolu s generálem Swainem, králi Jarvane?" Hluboký, přísný ženský hlas hlas, ne nepodobný zvonu. Kayle. Nejistě jsem zvedla hlavu. Nikdo si mě nevšímal.

,,Nikdy mi to nečinilo potíže. Pojďme, prosím," odpověděl poklidně král a na poslední chvíli se obrátil ke mně:

,,Je po všem, kapitáne. Dejte si pohov."