Kapitola prvá: Ples

Velký sál se pomalu plnil lidmi. Seděla jsem u našeho stolu poblíž královské tabule a s uspokojení sledovala úžas ve tvářích lidí; pro dnešní večer jsem pomáhala s přípravou sálu a výsledek byl, troufám si říci, impozantní. Pod stropem se vznášely všemi barvami odleskující světelné kouzla a zahalovaly místnost zvláštním, slavnostním svitem. Princ bude s mojí prací určitě spokojený...

Z myšlenek mě vytrhnulo zaznění trubek. Ze dveří pod ozdobným baldachýnem vyšel král s královnou a za nimi princ. Spolu se všemi ostatními hosty jsem povstala a mírně se jejich směrem poklonila. Královský pár se usadil ke svému stolu na vyvýšeném stupínku. Vzrušené napětí a nedočkavost v sále byly teď téměř hmatatelné. Král se postavil, usmál se a mávnutím ruky zahájil dnešní skvělý ples. Začala hrát hudba a lidé, dříve spořádaně usazeni u stolů, se náhle pohybovali všude kolem a sálem se rozprostřel běžný společenský chaos.

,,Pojď," chytil mě Garen za loket a a jemně mě odvedl na prostor k tanci. Je zvykem, že taneční veselí zahajuje někdo z vysoce postavených demacijských rodů a nezřídka ta ,,radostná" povinnost připadne nám. Zachytila jsem povzbudivý úsměv, kterým mě obdařil princ, a pak už jsem byla pevně v Garenových pažích a ve víru tance. Duhové světlo se rozpustile odráželo z mých vlasů a šatů ze stejně nebesky modré látky, z jaké byla ušitá Garenova košile. První tanec byl naštestí poměrně krátký a mohli jsme se vrátit k našemu stolu. Garen se ode mě brzy odpojil a vydal se ke královské tabuli, aby se pozdravil s králem a princem. On totiž jako hrdina smí, zatímco ode mne by to bylo

Posadila jsem se na své místo a sledovala sál, ale oči mi neustále utíkaly k mému bratrovi a princi Jarvanovi. Jako by opravdu byli bratři, napadlo mě. Vyrůstali vlastně spolu a pak i se mnou v palácových chodbách a zahradách. Ovšem při takovýchto veřejných událostech máme každý své místo... Skončila další píseň a místností se zalila štěbetáním dam a smíchem pánů. Král se smál něčemu, co řekl Garen, a královna byla zabrána do hovoru s jednou ze svých dvorních dam. Jarvan najednou přestal věnovat pozornost vyprávění a když jsem sledovala jeho zaujatý pohled ke dveřím sálu, narazila jsem na... Fioru Laurentovou.

Šaty z tmavomodrého sametu jí obepínaly tělo jistě těsněji, než velela současná demacijská móda, a rukávy končily u loktů krajkou. Laurentovi byli vždy výstřední a potrpěli si na drahé a neotřelé oděvy, kterými dávali jasně najevo, že jsou vysoce postaveným rodem a Fiora patřila v tomhle k nejvýraznějším osobnostem rodiny. Červený pramen vlasů, lemující její tvář, ostře kontrastoval s tmavou látkou, stejně jako bledá pleť v hlubokém, ale ještě sppolečensky únosném výstřihu. Vyzývavá a arogantní jako vždycky, pomyslela jsem si. Navíc přichází se zpožděním, což si ovšem, samozřejmě, jako Laurentová

dovolit. Všimla jsem si, že Garen jí věnoval také dlouhý uznalý pohled, a znechuceně jsem se na něj zašklebila. Hudebníci spustili další píseň. Princ se vydal od královského stolu vstříc Fioře. Usmál se na ní

úsměvem a přes její mírné zavrtění hlavou ji uchopil a dal se s ní do tance. Rychle jsem se protáhla po kraji parketu za bratrem.

,,Mám chuť si zatančit," oznámila jsem mu prostě a vtáhla ho do vířícího davu. Po chvíli snahy se mi podařilo dovést nás poblíž Jarvana s Fiorou.

,,...ednosti s kordem jsou vskutku fascinujicí, slečno Laurentová. Opravdu rád bych je někdy vyzkusil osobně," zaslechla jsem první útržek rozhovoru. Šikovnou otočkou jsem se dostala do pozice, ze které jsem na oba dva viděla. Princ se na Fioru usmíval s takovou tou rozvernou jiskrou v očích; ona mu oplácela dokonale zdvořilým, nečitelným výrazem a nepatrným uctivým úsměvem.

,,Ovládám i jiné zbraně, výsosti. Bylo by mi potěšením Vám to ukázat, ale obávám se, že je ve státním zájmu neriskovat Vaše zdraví." Překvapením jsme zakopla. Takhle drzou odpověď jsem si nedokázala ani představit, ale Jarvana to očividně pobavilo. Zabránila jsem Garenovi pokračovat v tanci jiným směrem.

,,O moje zdraví se nemusíte obávat. Mám k Vám plnou důvěru." Zase

pohled. Já bych se na jejím místě červenala, ale Fiořina alabastrová pleť si zachovala barvu, jen její výraz se změnil z netečného na zaujatý až vyzývavý.

,,Potom jsem vám samozřejmě k službám, výsosti, ovšem..." Víc jsem zachytit nestihla, bratr se mnou v náručí odtančil kus dál, až mě odvedl pryč z parketu.

,,Nech toho, sestřičko. Poslouchat cizí hovory – to se nedělá, ani když jde o prince na bílém koni." Jeho hlas zněl přísně, ale neunikly mi pobavené jiskřičky v očích. Jako kdybych byla malá holka... Nechala jsem ho stát a vydala se za Quinn, kterou jsem zahlédla v davu. Vypadala

v prostých šedých šatech a bez svého věrného orlího přítele. Když mě spatřila, ulehčeně se usmála; já a Garen jsme na ni byli vždy milí a přátelští narozdíl od některých příslušníků demacijského dvora, pro které byla stále jen bezejmenou vesničankou z pohraničí.

,,Překvapuje mě, že tě tu potkávám," usmála jsem se na ni povzbudivě a sebrala procházející služebné z tácu dvě číše vína. Quinn si ode mne jednu vzala a nervózně si zastrčila pramen tmavých vlasů za ucho.

,,Nechtěla jsem sem chodit, ale osobní pozvání od prince, doručené tvým bratrem, se těžko odmítá," odpověděla plaše. To jsem dokázala pochopit, Garen umí být velice přesvědčivý, o Jarvanovi ani nemluvě.

,,A jak se daří Valorovi?" snažila jsem se jí trochu zpříjemnit pobyt v pro ni nepříjemném prostředí plesající demacijské smetánky. Rozzářily se jí oči a její hlas náhle získal potřebnou sílu a sebejistotu:

,,Výborně. Ten nalomený dráp už je téměř v pořádku a cvičíme spolu nové manévry!" Chystala jsem se zdvořile odpovědět, ale náhlý vzrušený šum mě přiměl otočit se. Vchodovými dveřmi právě procházel Taric.

Nedá se říct, že by byl součástí demacijského dvora, ale rozhodně byl významnou postavou demacijského společenského života. Pro dnešní ples zvolil bílostříbrný oděv a tenkou stříbrnou čelenku se třemi drahokamy ve světlemodrých odstínech. Sledovala jsem dámy, jak se k sobě naklání a šuškají si, dokonce i někteří z mužů se připojili k všeobecnému špitání. Taric se tím zdál nedotčen, usmíval se a po chvíli se zastavil u skupinky dvořanů a dal se s nimi do řeči.

,,Nechápu, jak si může nevšímat všech těch řečí," poznamenala Quinn tiše.

,,Je nad tím. A po čase si zvykneš, že jsi veřejnou osobností," pokrčila jsem rameny. Moje oči samovolně opět vyhledaly prince. Doprovázel Fioru k jejímu stolu a něco jí zaujatě vyprávěl, zatímco slečna Laurentová mu se svým dokonale zdvořilým, nepřítomným výrazem téměř nevěnovala pozornost. Nakonec se k němu obrátila a něco odpověděla – Jarvan se v první chvíli překvapeně zamračil, ale pak se nejspíš ovládl, sebevědomě se usmál a vydal se zpět ke královské tabuli. Fiora prohodila pár slov s dámami ze své rodiny a pak vyrazila ke dveřím. Když procházela kolem nás, změřila si Quinn pohrdavým pohledem.

,,Příjemný večer, dámy." V jejím hlase nebyla ani špetka upřímnosti, jen typická Laurentovská povýšenost a arogance. Nestála mi za odpověď, zvlášť když jsem si všimla, jak se Quinn vedle mě začervenala a zahanbeně sklopila oči.

,,Z Fiory si nic nedělej. Omluvíš mě na chvíli?" Zahlédla jsem Garena, přicházejícího mým směrem.

,,Jarvan by s tebou rád mluvil," oznámil mi a nabídl mi rámě.

,,Ahoj, Quinn. Díky, žes přišla! Zastavím se za tebou za chvíli, ano?" usmál se na tmavovlásku vedle mě a pak mě odvedl ke královskému stolu. Nasadila jsem svůj rozpustilý dívčí úsměv, který se princi obvykle líbí.

,,Zdravím, Lux. Vypadáš překrásně. A ta výzdoba... skvělá práce!" usmál se na mě a zvedl oči ke světelným koulím u stropu.

,,Děkuji, princi. Jsem ráda, že jsem mohla pomoci," odpověděla jsem s mírnou úklonou. Můj bratr mě pobaveně sledoval.

,,Doslechl jsem se, že Ezreal je po své poslední výpravě na cestě sem i s tím svým velkým objevem z Kumungu." Po zaslechnutí Ezrealova jména se můj úsměv změnil z rozpustilého na nejistý.

,,Ano, můj princi. Doslechla jsem se totéž," přikývla jsem co nejlhostejněji.

,,Prosím, až se tu objeví, doprovodila bys ho ke mně? Rád bych si s ním popovídal o jeho cestě."

,,Samozřejmě. Pokud ovšem nebude mít to štěstí narazit dříve na Vás než na mě." Jarvan se zasmál a spiklenecky na mě mrkl se stejným bratrským výrazem jako Garen:

,,O tom nepochybuji, Lux." Pak se obrátil k mému bratrovi, jako by navazoval na nějakou předchozí diskuzi:

,,Tvůj úkol je tedy jasný, příteli. Chci Fioru. Je mi jedno, jak to uděláš, ale udělej to a to co nejdřív." Zadržela jsem znechucený výraz těsně předtím, než se stihl plně projevit na mé tváři.

. Přešla mě chuť na další tanec a zábavu. Rozloučila jsem se s oběma muži a spěšně opustila sál.

V každém z následujících odkazů najdete poslední díl série. Ve spodní části všech článků najdete odkazy na předchozí kapitoly.