Kapitola patnáctá: V obležení
Konflikt mezi Demacií a Noxem je v plném proudu. Pokračování příběhu od autorky kraary.
Ve městě jsme se dostaly k Jarvanovi. Vypadal ustaraně a nespokojeně, ale když nás spatřil, usmál se. Nejprve na mne a potom na slečnu Crownguardovou.
,,Jsi v pořádku, světýlko?" První slova ale směřovala k ní. Jak jinak, blondýny mají přednost.
,,Ano, můj princi. Jen unavená," odpověděla svým sladkým princeznovským hláskem. Jenom unavená, ach tak. Cestou sem jsem ji musela podpírat. Jarvan si ji prohlížel zamyšleným pohledem. ,,Máme teď několik hodin času, než se Swain rozhodne, co dál dělat. Chci, abys každou minutu využila k odpočinku, rozumíš? Budu tě potřebovat po svém boku, až znovu dojde k bitvě," prohlásil po chvíli. Po Luxannině tváři přelétl vítězoslavný potěšený úsměv. Klesla do poklony, ale v tom okamžiku ji vyčerpané tělo zradilo a odmítlo dál nést. Dva nějbližší rytíři se k ní vrhli a jeden z nich ji vzal bez potíží do náručí. Princ je mávnutím ruky odeslal někam do útrob domu, který v Kalamandě obsadil pro svůj štáb. Pak se obrátil ke mně.
,,Dobrá práce, kapitáne Laurentová," začal formálně.
,,Děkuji, Vaše výsosti," zasalutovala jsem stejným tónem.
,,Váš úkol tím nekončí. Nadále zůstáváte osobní stráží slečny Crownguardové a ručíte mi za její život. Předpokládám, že tentokrát to bude obnášet pouze bdění u její postele," ušklíbl se na mě. Bylo mi jasné, že ví o nevraživosti mezi mnou a Luxannou a o tom, že já jí pohrdám a ona na mne žárlí. Očividně ho ta skutečnost těšila a bavila.
,,Ovšem!" odsekla jsem a pokusila se udržet na tváři neutrální výraz. Naklonil se ke mně blíž a položil mi ruku na rameno:
,,Jste okouzlující, když se rozčilujete, Fioro. Velmi mne mrzí, že to není moje postel, u které budete stát na stráži." Slabě jsem se začervenala a sklopila zrak. Je to princ. Takováhle vyznání nepatří do jeho úst ani obsahem, ani formou. Rozhodně ne ve chvílích jako je tahle. Zasmál se mým rozpakům. Idiot!
,,Pošlu Vám i Luxanně něco k jídlu a pití. Uvidíme se později – nejpozději při začátku další bitvy," skončil opět administrativním tónem. Pak se sklonil a políbil mě na hřbet ruky. Návrat k rolím, které nám podle rodu a postavení patří, mi dodal sebevědomí. Zvedla jsem bradu a bez zaváhání následovala jednoho z princových mužů do Luxanniny provizorní ložnice.
Slečna Crownguardová už spala. Připadala jsem si také unavená, ale jak se zdá, psychická únavá má přednost, i když někdo jen tak luskal prsty a kouzlil světýlka, zatímco jiní se nepřetržitě oháněli kordem. Poučila jsem se alespoň v jednom: kašlu na brnění. Je lepší být schopen ráně uhnout, než ji bezpečně schytat do plátů. Posadila jsem se na židli vedle postele a znuděně se pustila do údržby svých zbraní. Venku se slunce pomalu přehouplo do odpoledne a přestávalo tak pálit. Lux stále spala a jen občas něco zamumlala ze spaní. Magie musí být strašná věc. Odložila jsem dokonale se lesknoucí kord a pustila se do protažení unavených svalů.
Odpoledne přecházelo v pozdní odpoledne a blondýna pořád spala. Asi před hodinou se sice probudila, ale jen proto, aby ukňouraně poručila zatáhnout závěsy a vytvořit v pokoji přítmí. Zoufale jsem vzpomínala na dny, kdy jsem takhle stála na stráži v Jarvanově stanu. Neměl vždycky dobrou náladu a občas to s ním nebylo k vydržení, když se něco nedařilo, ale aspoň...byl. Byl výzvou pro moji mysl i postřeh. Spící princezna je akorát otrava.
Závěs na okně se zavlnil. Kdybych nebyla tak strašně znuděná, nejspíš bych tomu nevěnovala pozornost, ale takhle jsem byla vděčná za každé rozptýlení. Uchopila jsem kord a namířila ho směrem k oknu. Prosím, závěse, napadni mě! Zaútoč, jinak se tady zblázním! Někdy se tajná přání očividně mohou vyplnit. Nikdy jsem neslyšela o závěsu, který by disponoval zápěstní čepelí, ale bude mi ctí. Když zpoza těžké látky vykročil mladý muž, byla jsem trochu zklamaná, ale na druhou stranu – alespoň se mi to nezdálo.
,,Obávám se, že v soukromém apartmá lady Crownguardové nemáte co dělat," pokusila jsem se napodobit Jarvanův administrativní tón i výraz a postavila se ve střehu mezi neznámého a Luxanninu postel. Pobaveně se usmál a v levé ruce se mu objevily dvě vrhací hvězdice. Působivé. Vypadal sympaticky, hezký mladík se světle hnědými vlasy a tmavýma očima.
,,Jsem speciální host," mrkl na mě. Jeho hravý úsměv se mi docela líbil, stejně jako zajímavý přízvuk. ,,Do pokoje dámy chodí všichni návštěvníci, i ti speciální, pouze dveřmi. Oknem pouze tajní milenci a hulváti – a protože o milencích této slečny vím víc, než bych sama chtěla, musíte spadat do té druhé kategorie." Začínal mě bavit. Měl kuráž a smysl pro humor.
,,Omlouvám se, milady. Neměl jsme v úmyslu Vás ani slečnu Crownguardovou urazit. Ale dveře do budovy i tohoto pokoje jsou poněkud přísně střežené na to, abych se k Vám dostal slušnou cestou." Kdyby u toho neudělal nenápadný úkrok tak, aby měl přímější výhled na čelo Luxiny postele, skoro bych byla ochotna uznat, že má vychování. Švihla jsem kordem a srazila letící hvězdici ke straně.
,,Přesně z tohoto důvodu jsou tu všechny ty stráže," zamračila jsem se na něj a nesouhlasně zavrtěla hlavou. Tohle rozhodně slušně vychovaný mladý muž v ložnici dámy nedělá! Vypadal, že ho moje rychlá reakce překvapila, ale za chvíli se vzpamatoval. Druhá hvězdice měla patřit přímo mně. Možná budu mít na kordu zub.
,,Ztrácíte čas, mladý muži. Dala bych Vám ještě příležitost odejít, ale bohužel nemohu propustit někoho, kdo mně urazil. Nuže?" Usmála jsem se a špičkou kordu mu zvedla bradu. Třeba jsem konečně narazila na důstojného protivníka...
,Fioro...?" Blondýna se probudila. Odevšud zazněly trubky. Po chodbě i pod okny se rozlehl dupot spěchajících vojáků. Ale náš neznámý nepohnutě stál a propaloval pohledem chvíli mě a chvíli Luxannu.
,,Věřím, že Vás princ očekává co nejdříve u sebe," křikla jsem přes rameno na Lux, aniž bych z mladíka spustila oči. Na prince slyšela. Vyskočila z postele, prosmýkla se mezi mnou a postelí a vyběhla na chodbu. Hvězdici, která směřovala na její záda a kterou jsem svým ostřím minula, zachytily zavírané dveře. Útočník vztekle zadrmolil nějakou nadávku a obrátil se zpátky k oknu. ,,Nevěřím Vám, že jste na blondýny!" Zarazila jsem ho kordem v půlce otočky a rychlým švihnutím mu odsekla sponu pláště, který se svezl na zem. Usmál se.
* * * * *
Nevěděl jsem, jak dlouho bude Swainovi trvat, než naplánuje další postup, ale podle všeho ne méně než dvě hodiny. To byl dobrý čas na zkontrolování stavu jednotek, ošetření raněných a odpočinek pro Lux. Naše ztráty nebyly zanedbatelné, ale mrtvých zůstalo na kalamandských pláních ležet méně, než se v bitevním chaosu zdálo. Pořád jsme byli poměrně silní – alespoň uvnitř opevněného města. Pokud Swain nemá v kapse schované obléhací stroje, budeme schopni se tady ubránit dlouho na to, aby dorazily posily z pohraničních oblastí. Hlídky z palisády zatím nehlásily žádný pohyb nepřítele, ani nikoho jiného. Zatraceně, kde je ten Garen?! Vím jistě, že není mezi padlými. Ale jediné, co jsem dostal z rytířů, kteří pod jeho velením kryli náš ústup, jsou zmatené zkazky o tom, že utekl do lesa těsně předtím, než dosáhl kalamandských bran. To ale nedává smysl. Garen by neutíkal – a i kdyby, proč do lesa místo do bezpečí?! Tahle hádanka mě rozčilovala. Navíc mi jako velitel chyběl. Dokázal namotivovat muže lépe než kdokoli jiný. Měl nezanedbatelný vliv na jejich morálku i výkony v bitvě. Kdybych tak mohl kontaktovat Quinn, aby se po něm s Valorem podívala!
Nakonec jsme měli několik hodin klidu. Když přiběhl posel se vzkazem od hlídky, byl už podvečer. Z palisády jsem měl výhled na pláň před Kalamandou – byla pokryta noxijskými vojáky. Kus před prvními řadami mužů stála skupinka nejvyššího velení: generál Darius, generál Swain a Le Blanc. Rychle jsem poslal pro Lux.
,,Vaše výsosti, apeluji na Vás a Vaše muže, abyste opustili město. Kalamanda je neutrálním územím. Svou přítomností zde vystavujete nebezpečí její civilní obyvatele a jejich domovy. To je zbabělé a proti všem zásadám vojenské cti. Vzdejte se a přijměte sankce, které Vám právem náleží jako trest za zabití Borama Darkwilla, a nebo se s námi utkejte v přímém souboji. Přestaňte se schovávat za sukně Ridleyho a Kreda!" Swainova řeč měla hlavu a patu. Bohužel. Ale my jsme si nemohli dovolit zachovat se správně, ne dokud nedorazí naše posily. Zatraceně, a to bych mohl zaútočit přímo na Swaina! Zničit ho a prokázat tím bezpochyby dobrou službu i Noxu... Cítil jsem, jak se neviditelný štít kolem mě zamihotal a zaslechl za zády Luxino šeptané zaklínadlo. Le Blanc byla blízko... ,,Podstoupili bychom vyžadovanou konfrontaci, generále – ale pouze tehdy, pokud bychom byli za smrt Darkwilla opravdu zodpovědni. Nikdo z Demacie nemá s jeho neštěstím nic společného a nebudeme proto přistupovat na vaše podmínky. Nejste v právu, i když si to myslíte. Stáhněte se se svým vojskem zpátky do Noxu a dejte prostor ligovým vyšetřovatelům. Až bude pravý viník zločinu zjištěn, nabízím vám všechny demacijské síly k pomoci s jeho dopadením." Většina toho, co jsem říkal, byla prázdná slova, ale musel jsem odpovědět. Získat nám čas. Pořád jsem věřil, že si Swain nedovolí zaútočit na neutrální Kalamandu, zvlášť když v ní pobýval významný představitel Ligy. ,,Dávám Vám tři hodiny na rozmyšlenou, princi. Potom vezmeme Kalamndu útokem a zničíme Vás. Můžete během této doby vypravit veškeré zbylé obyvatele města na cestu do bezpečí. Slibuji, že je necháme odejít." Swainova odpověď mě vůbec nepotěšila.
* * * * *
Odtáhla jsem o kousek dýku a sevření na mém krku trochu povolilo. Naštěstí. Zhluboka jsem se nadechla a přestože jsem se znovu rozkašlala, dostala jsem do plic už dostatečné množství vzduchu.
,,Myslím, že jsme uvízli na mrtvém bodě," prohlásil Garen pobaveně. Jeho prsty mi pořád mnohoznačně ležely na hrdle.
,,Jsem rychlejší!" zaprskala jsem uraženě,
,,Já silnější. I kdybys mě podřízla, stihnu tě udusit nebo ti zlomit vaz," zašeptal laškovně. Měl pravdu, zatraceně. Uhnula jsem pohledem a vklouzla čepelí mezi jeho hrudní plát a chránič ramene...a přeřízla řemínky. Pak totéž na druhé straně. Demacijští rytíři jsou trochu jako oříšky. Aby se člověk dostal k tomu sladkému uvnitř, musí je nejdřív vyloupnout ze skořápky...
,,Copak? S tímhle si tvoje zoubky neporadí?" V hlase měl smích a se zaujetím sledoval moje počínání, aniž by se snažil bránit. Neodpověděla jsem a soustředěně přeřezala i přezky, držící hrudní plát, pod kterým...ještě kroužkovka?! Jak se v tomhle dokážou Demacijci vůbec hýbat? Tolik železa na sobě nenosí ani Darius!
,,Divím se, že s vámi vůbec bojujeme. Stačilo by počkat, až sami padnete vyčerpáním nebo se utopíte v blátě," zabručela jsem nespokojeně. Jeho ruka zmizela z mého krku, aby se na něm o chvíli později opět objevila, tentokrát bez rukavice a zezadu – s pohlazením a mírným tlakem. ,,Děláme to kvůli hravým ženám," odpověděl vesele a přitahoval si moji hlavu stálě níž a blíž k sobě, dokud mi nemohl z pár centimetrů šeptat do ucha: ,,Aby se bavily při svlékání tolika vrstev." Přivřela jsem oči při doteku jeho rtů na krku těsně za uchem a nechala dýku zvolna sklouznout po kroužkovce na zem.
Předchozí kapitoly můžete najít zde:Kapitola čtrnáctá: PoledneKapitola třináctá: ÚsvitKapitola dvanáctá: Náhlá smrtKapitola jedenácta: Mocní a mocnějšíKapitola desátá: OtřesyKapitola devátá: V záři drahokamůKapitola osmá: NenávistKapitola sedmá: Hry v pozadíKapitola šestá: Světlo a stínKapitola pátá: Společenská zábavaKapitola čtvrtá: Modrá krevKapitola třetí: Pořád nejsem králKapitola druhá: Státní zájemKapitola prvá: Ples
