Kapitola pátá: Společenská zábava

Jsem v Kalamandě. Jsem v Kalamandě s brunetou. Jsem v Kalamandě s brunetou na zábavě. Těžko bych ve svém životě hledala pitomější a nudnější situaci, než je tahle. Jediný polosvětlý bod toho všeho je přítomnost Jayce a jeho slib, že jen co to půjde, zmizíme odsud a prozkoumáme místní temné uličky a vše, co se dá vidět a zažít po nocích ve stanových osadách kolem... Caitlyn mě většinu času poučovala o vztazích mezi jednotlivými státy a jejich představiteli, zdůrazňovala, proč má Piltover zájem na povolení na těžbu a proč jsou drahokamy lepší zboží než zlato. Snažila jsem se neposlouchat a bloudila očima po zdech. Bruneta nepřestával a k tomu všemu si to k nám zamířila jeho výsost Jarvan IV., jak mě nezapomněla upozornit slečna Dokonalá. Pozdravil nás a dal se s Cait do řeči o její poslední misi u nich v království a o ligových zápasech a bruneta zářila štěstím, že si jí někdo všímá; krasoň pohledem hltat prinncův doprovod. Nechápu. Na mě ta dámička moc dojem neudělala, vypadá jako panenka – dokonale upravená, dokonale vychovaná a dokonale nudná.

,,Dáte si se mnou sklenku vína, Fioro? Smím Vám tak říkat, že?" zavrkal na ni Jayce. Zamračila jsem se. A ještě víc, když slečna přijala jeho rámě a odešla s ním k banketnímu stolu. Sakra. Odmítám připustit, že bych k Jaycovi chovala jakékoliv city krom jednoho – majetnického. Tady je teď se mnou a jako moje zábava a nějaká nána namyšlená mi ho nemá co brát! Dopila jsem svou whisky a odešla na balkon zapálit si. Přes sklo je můžu pozorovat úplně stejně. Docela dlouho se zdálo, že je šlechtična vůči Jaycovu osobnímu kouzlu imunní, přestože on se vážně snažil. Neuniklo mi ani, že po nich několikrát střelil nesouhlasným pohledem i princ, ale hovor s Caitlyn nepřerušil. Pak přišel nějaký důležitě vypadající chlápek, krátce s krasoňem promluvil a ten něco řekl Fioře a políbil ji na hřbet dlaně. Odolávala dlouho, ale jeho vyzývavému pohledu už tentokrát odpověděla jako každá jiná žena: lehkým začervenáním a úsměvem plným příslibů. Pak Jayce odešel a já naopak přišla.

,,Nedoporučovala bych ti začínat si něco s Jaycem," prohodila jsem jen tak mimochodem, když jsem si kolem ní šla pro další skleničku. Dotčeně přimhouřila oči.

,,Nepotřebuji ničí doporučení, slečno!" Bylo jasně poznat, že není zvyklá, aby jí někdo tykal, navíc takovýmhle tónem.

,,Drž se svýho princátka. Nikdo z Piltoveru nestojí o tu tvoji slavnou modrou krev." V duchu jsem se spokojeně ušklíbla. Moje provokace očividně zabíraly. Neměla se k odpovědi, ale podle pevně stisknutých rtů bych hádala, že začíná být pěkně naštvaná. Možná, že se nakonec pobavím i tady mezi smetánkou. Ještěže Cait a Jarvan jsou stále soustředěni na svoje řeči a nikdo mi tak snad nepřekazí zábavu.

,,Předpokládám, že takový panenky jako ty jsou tady beztak jen na ozdobu. Tak u toho zůstaň." Poslední kapka.

,,Takovou urážku bych u nás trestala výzvou k souboji," prohlásila tónem ,ale s tebou se nebudu zahazovat, špíno bez původu´.

,,Tak pojďme ven."

,,Nemám u sebe zbraň."

,,Ani já ne."

,,Mám na sobě večerní šaty."

,,Já taky. Pojďme." Vykročila jsem směrem ke dveřím, ale Fiora mě nenásledovala. Uvědomila jsem si, že to z její strany nebyly výmluvy – ona prostě považovala absenci zbraně a nevhodné oblečení za nepřekonatelnou překážku. Jak se člověk takhle svázaný dvorskou etiketou a tím, co se hodí, nehodí a smí a nesmí, vůbec mohl dožít dospělosti, mi nebylo jasné.

No, tak přitvrdíme.

,,Netušila jsem, že má princ rád v posteli zbabělce," usmála jsem se.

Ten výraz na jejím obličeji stál opravdu za to.

,,Toho budete litovat, madam" zasyčela, ,,Jdeme!"

Pokud vím, Jarvanovu pohledu jsme proklouzly.

Z chodby vedly jen jedny další dveře, tak jsem zvolila cestu po schodech nahoru. Nikoho jsme nepotkaly. Nahoře jsme našly pootevřené dveře do starostovy pracovny. Zavřela jsem za námi.

,,Myslím, že se tomu tam u vás říká konfrontační souboj, ne?" řekla jsem ledabyle a protáhla si ruce. Chudák slečna je trochu v nevýhodě. Je to prostě nána a navíc neví, s kým má tu čest. Budu si muset dát pozor, abych jí ten dokonalý obličejík neupravila příliš. Škoda, že mi bruneta zakázala vzít si na večírek pět jedenáctky – jak by se slečna urozená asi tvářila na takovou hozenou rukavici? Fiora se prosmýkla kolem velkého pracovního stolu, na kterém ležely rozprostřené nějaké nákresy, a když se otočila opět čelem ke mně, držela v ruce dlouhé pravítko. Pohrdavě jsem se ušklíbla.

,,Do střehu!" štěkla po mně. Málem jsem vybuchla smíchy. Na co si to hraje? Ale vypadala, že to myslí vážně a pravítko držela skoro stejně hrdě jako svoji bradu. Napočítala jsem v duchu do pěti a rozmáchla se. Jenomže tam, kde se měla moje pravačka setkat s její tváří, byl najednou jenom vzduch; na zápěstí levé ruky jsme ucítila prudkou ostrou bolest – švihnutí pravítkem. Překvapeně jsem se otočila.

,,Zkus to znovu," zasyčela vztekle Fiora. Vida, už přistoupila na tykání. Ukročila jsem dozadu a opět se napřáhla k ráně. Šlechtična stála proti mě a měřila si mě pohrdavým pohledem. Zaútočila jsem. Tentokrát jsem ji minula opravdu jen o kousíček – cítila jsem zachvění vzduchu v místě, odkud těsně uhnula. Zanadávala jsem. Než jsem se stačila zorientovat a připravit k dalšímu výpadu, švihla mě Fiora pravítkem přes zadek. Nevím, co mě naštvalo víc, zda bolest nebo ponížení. Bleskově jsem se otočila, hmátla do prostoru před sebou a zachytila se prsty za výstřih jejích šatů. To mi umožnilo přitáhnout si ji k sobě tak blízko, aby už jí pravítko nebylo k ničemu.

,,Nechci ti ublížit, jenom ti dát lekci. Starej se o svýho prince a na zbytek se vykašli," ušklíbla jsem se na ní. Zamračila se, ale nepokusila se o žádný útok na blízko. Odstrčila jsem ji od sebe a využila toho zlomku vtěřiny, který potřebovala k návratu do dokonalé šermířské pozice; a skočila vpřed. Slečna úder pěstí očekávala a na poslední chvíli uhnula stranou, jenže to já čekala také. Zachytila jsem její elegantně rozpuštěné vlasy a stáhla za ně na zem. Má je nosit kratší, jako já. Pak už pro mne nebyl problém vytrhnout jí pravítko z ruky a sevřít jí zápěstí.

,,To bylo proti pravidlům čestného souboje!" vydechla překvapeně. Pozvedla jsem obočí v opětovném nefalšovaném údivu. Ona vážně věří tomu, že s ní někdy někdo bude bojovat čestně? Nelhala, to jsem viděla – opravdu tomu věřila. Nečekala nic méně. Výchova na demacijském královském dvoře má spoustu nedostatků.

,,V životě se nehraje podle pravidel. Jediná čest, o kterou bojuješ a kterou máš, je, zda vyhraješ. Dnes ne."

Z chodby se ozval dupot a rozčilené mužské hlasy. Příliš zaměstnaná bitkou s Fiorou, která se po ráně pěstí rozpomněla i na pár prvků souboje zblízka, jsem se nestačila zvednout a otočit. Něčí ruka mě chytila za předloktí a bez námahy vytáhala na nohy. Ta samá osoba mnou smýkla ke zdi – až tehdy jsem si všimla, že to je jeho výsost princ Jarvan. Z očí mu vztekle blýskalo a nebylo v nich žádné pobavení. Pohled někoho, kdo si nehraje a nežertuje, kdo v životě prošel až příliš mnoha těžkými situacemi, než aby se zdržoval přemýšlením o přiměřenosti svého jednání.

,,Nikdy, opravdu nikdy si už nedovolujte vztáhnout ruku na nic, co patří Demacii, Vi. Pro tentokrát je to pouze varování." Jeho hlas zněl tvrdě. Po chvíli mě pustil a nechal mě odejít. Ještě jsem se mezi dveřmi ohlédla – Garen pomáhal slečně Laurentové na nohy. Černé šaty utrpěly několik natrhnutí a na tváři se Fioře barvila malá modřina. Do sálu jsme se vrátili víceméně všichni najednou. Už na první pohled bylo zřejmé, že se tam něco změnilo. Nálada byla jiná, tišší, nervóznější. Za chvíli mi došlo proč. V místnosti přibyli noví hosté.

Za sebou jsem slyšela tlumený hovor Jarvana s Fiorou. Princ zněl stále poměrně naštvaně, ale oproti tónu, kterým mluvil na mě, jí musel minimálně vyznávat lásku. Fiora odsekávala docela drze na to, že Jarvan je její princ. Pak najednou zmlkl v půlce odpovědi – otočila jsem se a sledovala jeho pohled k protější stěně. Tam u okna stál starosta a bavil se se starším mužem v bohatém zeleném plášti, opírajícím se o hůlku se zdobenou zlatou hlavicí, a ženou s dlouhými rudými vlasy, zahalenou v šedé cestovní kápi. Na princově tváři se objevil výraz, se kterým se jeho zlost na mě nedala srovnávat. Všimla jsem si, jak mu Fiora důvěrně položila dlaň na předloktí v konějšivém gestu a jak Garenovi sjela ruka k pasu na jílec meče. Muž v zeleném se otočil naším směrem a věnoval Jarvanovi nehezký, škodolibý úsměv.