Kapitola osmá: Nenávist

Hospoda byla plná a hlučná. U baru cinkaly sklenky a lahve, na stole u zadní stěny seděl potulný zpěvák a snažil se svým zpěvem přehlušit jednolitý šum hovoru i občasný výkřik od hry kostek nebo karet. Přestože většina mužů byla oblečená v barvách svého státu, v zakouřeném přítmí lokálu všechno splývalo v neutrální šedohnědou. Na stole přede mnou se zašplouchnutím přistál další korbel piva. Natáhla jsem se pro něj a zhluboka se napila. Pohodlně jsem se opřela o zeď za svými zády a vcelku uvolněně se rozhlížela po sále. Bylo mi tady stejně dobře jako kdekoliv jinde.

Zavrzání dveří mě přimělo otočit hlavu ke vchodu. V mžiku jsem byla plně soustředěná; do krčmy vstupovala skupinka mužů v demacijských barvách v čele se

Garen rozdal svým lidem pár rozkazů a pak se posadil k poslednímu volnému stolu v protilehlém rohu. Přejel pohledem po místnosti a jak jsem očekávala, zastavil se u mě. U mě! Ušklíbla jsem se na něj a odvrátila pohled, ale byla jsem si jistá, že on ze mě nespustí oči ani na chvíli. Když mu postarší výčepní donesl pivo, opět jsem se na něj obrátila a pozvedla svoje pití v náznaku přípitku. K mému překvapení se zvedl, několika kroky přešel vzdálenost mezi našimi stoly a bez zeptání si přisedl. Tázavě jsem nadzvedla obočí.

,,Měl jsem pocit že..." začal, ale pak zmlkl a prostě se napil.

,,Já mám pocit, že by se princovo štěně nemělo motat po setmění samo venku," odpověděla jsem s pobaveným úšklebkem.

,,Občas přeskočí plot a uteče za kotětem..." opáčil a v průběhu řeči se jeho výraz proměnil ze zamračeného ve vyzývavý.

,,Až na to princ přijde, vypráší ti kožich," pokrčila jsem rameny v předstíraném nezájmu.

,,I Jarvan má pochopení pro to, že občas potřebuju zajít mezi lidi, jenom s pár chlapama ze stráže. Nemůžu být ve službě pořád. Ani ty ne." Pan rozumný. Pan vždycky-všechno-dokážu-vysvětlit a vždycky všechno pro dobré jméno Demacie.

,,Ne. Já totiž nikomu nesloužím." Nezdálo se, že by měl chuť nechat se zatáhnout do politické debaty. Na druhou stranu – to, že jsme spolu mohli sedět u jednoho stolu, noxijanka a demacian, a neočekávalo se od nás, že jeden druhého zabijeme, se nestávalo často. Vlastně to byla naprosto výjimečná situace. Kdykoliv jindy bychom si šli po krku a pokud ne, dostali bychom k tomu rozkaz. A teď jsme seděli a pili pivo a dívali se, jak se naši muži baví ve svém osobním volnu. Kazit takovou chvíli tím, že bychom se pohádali, zda je lepší Noxus nebo Demacie by bylo... předvídatelné. Nudné.

,,Překvapuje mě, že si dokážeš najít čas na to tvrdnout v Kalamandě, když má Noxus dost

aktivit v Ionii a ve Freljordu," ozval se po dlouhém tichu znovu Garen. Očividně narazil na ten samý problém co já – mimo bitevní pole nemáme žádné společné téma hovoru.

,,Ráda občas změním prostředí," odsekla jsem.

,,Ale tady nemůžeš nikoho zabít. Tohle jsou mírová vyjednávání, navíc pod dohledem samotné Ligy," ztišil hlas a naklonil se ke mně.

,,Už se začínám trochu nudit," připustila jsem a střelila po něm postranním pohledem z pod řas. Těžko říct, zda jeho rozšířené zorničky způsobil ten pohled nebo možný význam toho, co jsem řekla. Nadechoval se k odpovědi, ale neměla jsem ani trochu náladu na poučky dokonalého rytíře z dokonalé Demacie.

,,Nikoho tady nezabiju, pokud to nebude nutné, štěně." Usmál se a bez varování zvedl ruku a zajel mi prsty do vlasů:

,,Pokud bys musela, vezmu to na sebe," špitnul napůl vážně. Naklonila jsem hlavu ke straně a pro tuhle chvíli ho nechala pohrávat si s mými vlasy. Kdybych chtěla, moje dýky jsou v jeho krku rychleji, než by dokázal uhnout. Na to ještě bude čas. Když se nedočkal odpovědi, omluvil se a vydal se za svými muži, kteří se u barového pultu hádali s hospodským. Chvíli jsem ho pozorovala – neustále se krátkými nenápadnými pohledy vracel ke mně. Dopila jsem svoje pivo a vyklouzla ze dveří do svěžího večerního vzduchu.

Opřela jsem se zády o zeď vedle dveří a zahleděla se k tmavé obloze. Garen se dotkl toho, co mě rozčilovalo – tvrdnu tady, místo abych dělala něco zábavného a užitečného na frontě. Plýtvám svým potenciálem jako poskok ubohého Swaina. Je jenom logické a přirozené, že se snažím zabavit. A zároveň třeba získat nějakou informaci, která by mi mohla být užitečná. V duchu jsem začala počítat...

...šest, zavrznutí dveří, sedm...

,,Říkal jsem si, kam jsi zmizela. Divím se Swainovi, že vůbec nechá tak nebezpečnou šelmu běhat po Kalamndě bez dozoru a riskuje, že neudrží svůj temperament na uzdě. Myslím, že prokážu službu Noxu i Demacii, když na tebe trochu dohlédnu." Garen si stoupl přede mně a zkoumavě si mě prohlížel. Z malých oken krčmy pronikalo trochu světla, takže jsem mohla pozorovat rysy v jeho obličeji a z nich odhadovat, jak se tváří. Usmíval se.

,,Beru na vědomí, že kdybych měla neodolatelnout touhu zabíjet, mám jít za tebou," odpověděla jsem a odhadovala, jak moc vidí on na mě. Nejspíš docela ano – myslím, že si všiml vyzývavého nazdvezdnutí obočí a záměrně pomalého gesta, kterým jsem si zastrčila pramen vlasů za ucho.

Někdy se stane, že vžité instinkty zabijáka je třeba záměrně potlačit. Třeba ve chvíli, kdy má tělo pocit přílišné fyzické blízkosti a ohrožení, ale vůle chce nechat soupeře pokročovat, ze zvědavosti i touhy, bez ohledu na státní příslušnost. Přinutila jsem ruce nechat dýky na svých místech. Napjaté svaly se mi úplně uvolnit nepodařilo, ale dokázala jsem zůstat nehybně stát a nechat se políbit.

Občas, když jsme se potkali na bitevním poli, mě napadalo, jaké by asi bylo, kdyby mě Garen vzal do náruče a políbil. Nebyl jako muži v Noxu. Co do bojových schopností byl lepší než většina z nich, co do krásy je jasně převyšoval. A hlavně – i když se v síle a válečném umění minimálně vyrovnal našim bojovníkům, bylo v něm něco mnohem přitažlivějšího, co jsem od nás moc neznala – ona rytířskost, na které si Demacie tolik zakládá. Obecně mi přijde ta jejich loajalita a čest spíš k smíchu, ale u Garena mě to provokuje a přitahuje. Dokázal by proti mně použít i nečestné triky, aby mě přemohl a neublížil mi? Nebo by mě zabil se stejným potěšením, jako já jeho?

Kdybych měla hodnotit podle jeho polibku, neublížil by mi – ne moc. Ale ani by mi naivně nevěřil. Cítila jsem na ramenou pevný stisk jeho paží. V boji bych mu nedovolila, aby mě chytil – ale pokud už by se to stalo, nedokázala bych proti jeho síle nic dělat. Všechna tahle zjištění jsem si ukládala do paměti, připravená je využít proti němu v okamžiku, kdy budeme opět stát na spálené trávě bojiště. Ale těď jsem se nechala strhnout do vášnivého objetí. Potom jsem ho kousla do rtu.

Chuť jeho krve mě vrhla ještě hlouběji do zajetí vlastní touhy. Krev pro mě, krev pro Noxus. Objala jsem ho kolem krku a plně se spolehla na pevné svaly jeho paží, že mě udrží na nohou. Ani přes všechny příjemné pocity, které ve mně vyvolávaly naše vášnivé polibky, moje smysly nepřestaly poměrně ostře vnímat okolní svět. Ani Garenovy. Zvyšující se hluk z hostince jsme dlouhou dobu ignorovali, ale potom jsme zaslechli několik zcela konkrétních výkřiků. Na zvolání:

jsme se od sebe odtrhli a najednou zcela střízliví a soustředění vrhli do místnosti. O našem freljordském neúspěchu nikdo z Demacie nemá vědět. A nikdo nemá vědět, že Demacie ví.

Většina osazenstva kčmy stála podél stěn. Židle zpřevrhané, některé rozbité, po zemi spousta střepů – nic, co bych neznala. Podívala jsem se po Garenovi. Očividně zuřil a měl pocit, že by měl situaci uklidnit – už proto, že polovinu bojujících výtržníků uprostřed sálu tvořili jeho muži.

,,A dost!" zařval a všichni účastníci rvačky zvedli hlavy. Založila jsem si ruce na prsa a střelila po noxijcích přísným pohledem. Jeden z modře oblečených rváčů si otřel krev z brady a nadechl se k protestům, ale Garen ho bez obtíží zvedl za kabát na nohy a odhodil směrem ke dveřím. Pousmála jsem se a i moji spolubojovníci to ocenili pobavenými úšklebky. Ten nejbližší dostal od Garena pěstí; potom už jsem se usmívala jen já.

Swain přecházel ve svém velitelském stanu sem a tam.

,,Jak se mohlo stát, že se taková informace dostane k nepovolaným uším zrovna když jste u toho, Katarino Du Coteau?" Otočil se na mě vztekle.

,,Mohu vás ujistit, generále, že nepatřím k lidem, o nichž byste mohl říci, že nejsou loajální k Noxu."

,,Co já vím, jste loajální nejdřív sama k sobě. Zajistila jste, aby se to nešířilo dál?"

,,Ne. Nemám povolení řešit tady věci po svém a nejsem diplomat. Budete se muset vyrovnat s tím, že se to k Jarvanovi nějak dostane, pokud už to neví." Ačkoliv generál zuřil a všechen jeho hněv směřoval na mě, nebála jsem se ho a docela jsem si užívala to, jak ho moje odpovědi rozčilují ještě víc.

,,Pozor na jazyk! Mohla byste dopadnout stejně jako váš otec." Snažila jsem se nedat najevo, že jsem jeho narážku nepochopila, ale všiml si mého zaváhání.

,,To vám to ještě nikdo neřekl, má drahá? Generál Du Coteau je už několik dní nezvěstný." Kývl bradou k rozloženému pergamenu na stolku a věnoval mi zlomyslný úšklebek. Nereagovala jsem. Ale v duchu jsem zaklela. Můj otec není rozhodně bezvýznamná figurka a jeho zmizení, je-li to pravda, musí mít dost závažný důvod. Buď politický, nebo osobní...

,Pro příště vám

abyste nenechávala svoje lidi mluvit, jinak se mi za to budete zodpovídat

. Rozumíte mi, drahá?" Swain věděl stejně dobře jako já, že se mě nemůže zbavit, pro noxijskou armádu jsem byla příliš cenná – tak mě alespoň nenáviděl stejně hluboce, jako já jeho. Bez úsměvu a beze slova jsem opustila generálův stan a zmizela do noci.