Kapitola devatenáctá: Noxus

Quinn s Talonem se vydávají do Noxu - pokračování napínavého příběhu od autorky Kraary.

Reklama

Kdybych měla vymyslet počasí, které bude souviset s Noxem, nedokázala bych rozhodnout lépe. Chladný večer, vítr a vytrvalý silný déšť, který nám už dávno přestal stékat po pláštích a prostě prosakoval skrz; ano, to Noxus naprosto vystihovalo. Choulila jsem se v sedle do promočeného oblečení a nejistě vyhlížela k tmavým vlhkým zdem.

,,Vítejte v Noxu, madam," prohlásil Talon slavnostně a hořce se na mě usmál. Po mnohadenní společné cestě bych náš vztah mohla nazvat téměř

přátelským

, nakolik může existovat přátelství mezi Demacijkou a Noxijcem.

,,Temné. Trochu děsivé," odpověděla jsem odměřeně parafrází jeho reakce na Demacii. Čekala jsem obhajobu jeho domovského města, ale přikývl.

,,Kdybychom se museli někomu prokazovat, jsi můj člověk ve výcviku. Nic neříkej a nech mluvit mě. A v žádném případě po nikom nestřílej, pokud ti k tomu nedám přímo pokyn." Byla jsem si vědoma, že pro něj představuju nebezpečí, a tak jsem se nehádala a přijala jeho pravidla hry. Naštěstí nepatřím k známým tvářím demacijské armády, takže jsme nepředpokládali, že by mě mohl někdo poznat...

,,Není to Demacie, Quinn. Uvidíš věci, na které nejsi zvyklá a které by se u vás stát asi nemohly. Nebudou se ti líbit, ale nesmíš to na sobě dát znát. Můžeš mi to slíbit?" Pokračoval vážně. Trochu mě jeho slova děsila, ale přikývla jsem.

,,Pokusím se tomu so nejvíc vyhnout," usmál se povzbudivě a poplácal mě po rameni.

,,Jsme v Demacii dostatečně informováni o způsobu života v Noxu. Přežijí jen nejsilnější, že?" Snažila jsem se, aby to vyznělo cynicky a nad věcí, ale zlomil se mi hlas. Dokážu pozorovat a střílet na nepřítele, ale dokážu snášet pohled na každodenní násilí a utrpení, které podle mých znalostí Noxus definovaly ?

,,Nejste," odpověděl měkce a pohladil mě po tváři. Jeho dlaň studila jen o trochu méně než kapky deště. ,,Minimálně ty nejsi, jak jsem tě za naši cestu poznal. Ale slibuju, že se zdržíme co nejkratší dobu a budeme se vyhýbat ošklivým situacím." Odtáhl ruku a pokračoval opět soustředěným, přísným hlasem, aniž by spustil pohled z mé tváře: ,,Pojďme. A sundej ten naivní a pozitivní výraz z obličeje. V Noxu se lidé na ulici neusmívají!"

Možná to bylo jen počasím a denní dobou, ale město na mě působilo nebezpečným, ostrým, výhružným dojmem. Tmavé budovy, málo světel, na ulicích nikdo. A všude spousta stínů. Přejeli jsme město téměř celé napříč a zastavili ve dvoře tichého tmavého sídla. Talon seskočil z koně a pokynul mi, ať udělám totéž. Klíč tlumeně cvakl v zámku a zdobené dveře se bezhlučně otevřely. Stáli jsme v chladné kamenné vstupní hale v téměř naprosté tmě.

,,Sídlo rodu Du Coteau," poznamenal Talon tiše, zatímco rozsvěcel pochodeň, ,,tady budeme mít základnu, dokud tu budeme. Pojď." Následovala jse m mihotavé světlo po schodech nahoru. I vnitřek budovy byl temný a nepřátelský. Copak tady nikdo nemá rád barvy? Světla? Ozdoby? V zamyšlení jsem nedávala pozor na cestu a když najednou schody nahradila rovná podlaha, klopýtla jsem; Talonova reakce byla téměř nepostřehnutelně rychlá: nespadla jsem.

,,Opatrně!" Zastyděla jsem se. Jsme tady proto, abychom něco zjistili, ne na poznávacím výletě! Musím se soustředit na pozorování, ne dívání, nadávala jsem si v duchu. Očividně uvažoval podobně: ,,Chci zjistit, jestli tu někdo slídil , zatímco jsme byli pryč. Swainovi už musí bý t divné, kde jsme a proč jsme se zatím nevrátili," vysvětlil tiše.

,,Omlouvám se. Jenom jsem se zamyslela, je to tady opravdu

jiné,

" zašeptala jsem provinile. Uvědomovala jsem si, že on se v Demacii choval mnohem profesionálněji. Jenomže on je zabiják a

profesionální š

pion, já jsem

vpodstatě jen obyčejný voják

a Jarvan mě vybral pro tenhle úkol hlavně proto, že jsem

mu naprosto

loajální a málo známá. A mírná v povaze natolik, abych byla na Talona milá.

,,Tvoje překvapení a zaujetí je pochopitelné, ale bohužel naprosto nevhodné, Hledáme stopy." Sundal ze zdi svícen, zapálil a podal mi ho. Pak se vydal pomalu jednou z chodeb: přede mnou leželo druhé křídlo.

Pomalu jsem kráčela po kamenné podlaze a snížila svícen co nejníž: pokud tu někdo byl, nejsíš by ho prozradil a podlaha. Ve stopování nepřátel se vyznám, i když ve městě je to přeci jen jiné . Protože v chodbě jsem nic podezřelého nenašla, váhala jsem, zda otevírat i dveře do pokojů. Nakonec jsem to udělala, ale na mé straně byla pouze místnost se šaty, očividně hostinský pokoj a prázdný pokoj s terčem. Po bližším prozkoumání sloužil nejspíš Katarině: podle poškození se do něj zabodávaly dýky. Tiše jsem za sebou zavřela dveře a vyrazila za Talonem.

Místnost, ve které stál on, asi prohledaná byla: rozházená postel, pracovní stůl, všude papíry a střepy.

,,Ložnice generála," vysvětlil Talon, ,,ale to je moje práce. Od té doby s tím nikdo nehýbal." Pokračovala jsem s ním ke zdobeným dvěřím na konci chodby. Za nimi se nám naskytl podobný pohled jako předtím, jen nepořádek byl ještě o něco větší. Mezi poničeným nábytkem, rozházenými papíry a úlomky všeho možného byly i cáry roztrhaných či rozřezaných šatů a ložního prádla.

,,Lady Du Coteau...?" zkusila jsem odhadnout. Mlčky přikývl a opatrně se začal probírat chaosem na zemi.

,,Předpokládám, že na Swainův pokyn. To není příliš zdvořilé... Pokud Swain sáhl k takovému kroku, musí se bát toho, kde s Katarinou jsme a proč. Musí mít co skrývat a bojí se, že by to mohlo být odhaleno. Naším úkolem bude zjistit, jestli to souvisí s otázkami vašeho prince. Ale až zítra, teď si pojďme odpočinout." Dovedl mě do malého podkrovního pokoje ve druhém patře. I ten byl v naprostém chaosu, ale zničených věcí tu bylo méně než u Katariny a postel zůstala použitelná. Také zdaleka nebyla tak velká jako její.

,,Můj domov," ušklíbl se Talon, narovnal převrženou židli a posadil se na ni. ,,Abys neřekla, že Noxijci nemají vychování, přenechám ti postel."

,,Jsem zvyklá spát na zemi, děkuji. Nejsem šlechtična," odsekla jsem hrdě a sundala si promočený plášť a všechny části kožené zbroje. ,,Budu naprosto spokojená, pokud mi půjčíš něco suchého na sebe." Během chvíle po mně hodil košili a ručník.

,,Dojdu zajistit koně, dveře a něco k jídlu. Až se vrátím, budeš v posteli," oznámil mi prostě a zmizel z místnosti.

Už jsem začínala přemýšlet , jestli se mu něco nestalo, když se na chodbě ozvaly kroky a vrátil se do místnosti.

Nedělám si iluze, že by náš příjezd zůstal nezaznamenán

, ale kdyby se sem někdo chtěl dostat, budeme o něm včas vědět," oznámil a podal mi kus chleba a sklenici vody. Neunikl mi jeho sebejistý spokojený úsměv v reakci na to, že jsem seděla na posteli, v jeho suché košili. Byla mi trochu velká, ale aspoň dosáhla až do půlky stehen; všechno moje oblečení bylo teď mokré rozvěšené

po pokoji

. Talon se košilí neobtěžoval a vzal si pouze suché kalhoty. Mlčky jsem jedla a po očku ho pozorovala. Zamyšleně pročítal kus papíru, který sebral ze země, a nevěnoval mi pozornost. Jeho hrudník pokrývalo bezpočet jizev. Některé z nich vypadaly hodně staré, některé poměrně nedávné.

Tvrdé dětství

,,Zítra se budeme muset vydat do města a zjistit, co se děje. Bohužel tady není moc lidí, kterých bychom se mohli zeptat na informace , aniž by nás běželi nahlásit Swainovi, ale někoho snad najdeme, " odložil konečně papír a podíval se na mě zkoumavým, hodnotícím pohledem: ,,Jak moc dobrá jsi herečka, Quinn? Dokázala bys předstírat plnohodnotnou Noxijku? Síla především?" Povzdechla jsem si. Jako bych měla na výběr...

Po krátké noci v překvapivě pohodlné posteli – Talon nakonec opravdu trval na tom, že bude spát na zemi u dveří – jsem byla oblečena do Katarinin ých tmavých kalhot, košile a kabátu. Moje demacijsk á zbroj, sice nikterak zdobená či barevně příznaková, ale podle Talona očividně nenoxijská, zůstala v jeho pokoji.

,,Noxijka každým coulem," ocenil můj nový vzhled pobaveným úšklěbkem.

,,Připadám si, jako kdybych šla na pohřeb," odfrkla jsem si nespokojeně.

S kapucemi hluboko do tváře jsme se proplétali ulicemi. Teď už nebyly tak prázdné a v zásadě se na první pohled příliš nelišily od demacijských. Lidé spěchající za svými cíli, vojenské hlídky, prodavači... Ale chyběla mi tady živá složka města. Žádní žebráci, sirotci, pobíhající děti. Demacie je sice velmi solidární a dobře prosperující stát, ale stejně jsou její ulice plné takových lidí. Tady ne. Přísný řád ve všem a především. Ani ta bída a utrpení, které se v demacijském povědomí s Noxem pojí, nebyly nikde vidět. Trochu napětí, ano. Možná strach? Nebo jen opatrnost, jistě. Ale nic víc.

,,Kde jsou všichni...? Žebráci, děti..? A všechni ti trpící?“ sykla jsem na Talona. Zamračil se a tiše odpověděl:

,,Demacijská propaganda! V Noxu nikdo takový není. Tady buď jsi anebo ne. Pokud jsi, v zásadě ti není nijak zle. A když nejsi, už tě nic netrápí.“ Chvíli mi trvalo, než mi došel pravý význam jeho slov. Udělalo se mi zle.

,,Říkal jsem ti, že tohle není Demacie. Ale není to tak lepší? Město, které není přelidněné. Kde se sociální problémy řeší ve prospěch všech zúčastněných: život tady má větší hodnotu a úroveň než u vás,“ pokračoval dotčeně.

,,A děti...?“ zeptala jsem se se staženým hrdlem.

,,Armádní sirotčinec. Z nikoho neuděláš tak oddaného a tvrdého vojáka jako z existence, kterou zachráníš a dáš jí zázemí a směr.“ Chtěla jsem se zeptat, jaktože

taky neskončil jako voják, ale to už jsme stáli u poměrně honosného domu.

Vypadalo to tu podobně jako v sídle Katarininy rodiny, ale přepychověji. Možná o trochu více demacijsky: zlaté zdobení, zelené drahokamy, živé květiny a v přijímacím salónku zdobená zlatá fontánka. Po chvíli čekání se ozval pro mě neznámý šelestivý zvuk, který se přibližoval. Instinkty mi napovídaly někam utéct a schovat se – anebo se bránit. Talon se klidně otočil za zvukem. Sebrala jsem odvahu a udělala totéž.

Žena

se zářivě zlatými vlasy a nepřirozenýma zelenýma očima se svislými zorničkami se na Talona usmála a na mě podívala tak, že mi z toho tuhla krev v žilách. Doslova. Zjistila jsem, že nejsem schopná se pohnout. Vyděšeně jsem si ji prohlížela: do pasu velmi krásná lidská žena, od pasu dolů...had? Minimálně

mělo místo spodní poloviny těla smaragdově zelený ocas.

,,Cass, to je můj doprovod. V pořádku,“ prohodil Talon přátelsky. Trvalo několik vteřin, než mi krev začala zase proudit. Oklepala jsem se.

,,Co tady chcešš, Talone? O ssesstře nic nevím.“ Když mluvila, kmital se jí mezi zuby rozdvojený tmavý jazyk. Co je tohle stvoření zač?!

,,Nejde mi o Kat. Spíš jsem se chtěl zeptat na novinky ve městě. Byl jsem teď chvíli pryč...“ Můj společník se pohodlně usadil v křesle a zjevně ho přítomnost té hadí bytosti vůbec nevzrušovala.

,,Sswain sse chce sstát novým velkým generálem, podle očekávání,“ zasyčela mazlivě.

,,Co na to Boramův syn, Keiran Darkwill?“

,,Byly tu menšší rosstrššky mezi jejich sstoupenci, nějaké vraššdy. Celé měssto je v napětí, ale teď je klid. Prosslýchá sse, šše Le Blanc a celá Černá růšše sstojí ssa Sswainem a ssdá sse, šše Noxusss sse má sstát ssilnějšším nešš kdy dřív.“ Hadí žena se usmála a podívala se opět na mě. Tentokrát mi jen šel mráz po zádech.

,,Co je to ssa ššenu?“

,,Moje svěřenkyně ve výcviku. Quinn, tohle je Cassiopeia Du Coteau, Katarinina sestra. Nejkrásnější dáma v Noxu.“ Považovala jsem Talonovo představení za nutnou formalitu a ruku Cassiopeie nepodala. Kdo ví, co by mi s ní udělala. Ještě chvíli jsme poslouchali její vyprávění, ale pak se Talon rozloučil a vrátili jsme se na naši základnu.

,,Jak moc se bojíš černé magie, Quinn?“ zeptal se mě Talon cestou domů. Odevzdaně jsem si povzdechla v předtuše co mě čeká:

„V Demacii jsem se s ní nikdy nepotkala, její praktikování je samozřejmě zakázané. Ale slyšela jsem dost ošklivých historek, abych si udělala představu.“

,,Výborně. Pojďme si dát nějakou

opravdu

dobrou večeři; zítra tě vězmu na prohlídku sídla Černé růže.“