Kapitola čtrnáctá: Poledne

Demacijské řady zakolísaly. Rozhlédl jsem se po svých mužích; nemusel jsem křičet NOXUUUS!, aby věděli, že mají v tlaku na nepřítele ještě přidat. Moje armáda je jediným, dokonale secvičeným organismem, který nepotřebuje pokyny. Rozmáchl jsem se sekyrou a rozpůlil nejbližšího Demacijce. Ve vzduchu se zatřpytila rudá fontána a já se usmál. Žádná zranění, žádné utrpení – zabíjím rychle a čiště. Jsem bůh.

Zaslechl jsem hlas prince Jarvana. Jeho důstojníci opakovali jako ozvěna rozkaz k ústupu. Ústup. Jen ustupujte, zbabělci. Rozhlédl jsem se po svých lidech a kývnutím potvrdil pronásledování nepřítele. I kdyby to byla léčka, máme dostatečnou přesilu. Je pouze několik jednotlivců, kteří mi dělají starosti: princ, Luxanna Crownguardová a její bratr. S Jarvanem si poradí generál Swain. Až se objeví na bojišti, což by nemělo trvat už příliš dlouho, nebudu se o něj muset dále starat. Mladičká kouzelnice sice otravuje madam Le Blanc, ale to je vcelku její problém, ne můj, a dokud se její kouzla neobrátí proti mým lidem, nebudu ji řešit. Ale Garen... není mým protějškem ani osobním soupeřem, ale představuje demacijské odhodlání. Dokud bude stát v čele jejich vojska proti nám, jsou síly vyrovnané i přes naši početní převahu. Noxijský voják má vlastní rozum a výcvik, díky kterému vlastně nepotřebuje velitele. Ví, proč, jak a za co bojuje i bez vnější motivace. To je velmi spolehlivé. Ale Demacijci mají vymyté mozky a přestože jako samotní jednotlivci nestojí za nic, dokud jsou vedeni svými modlami, jsou odhodlaní a velmi nebezpeční. V tuhle chvíli ale noxijské jednotky postupovaly ve stopách ustupujících nepřátel k demacijskému táboru. Pokud Jarvan skutečně ustupuje, utrpěla demacijská morálka obrovskou ránu. Bitva bude tak rychlá, že...

,,Generále, za námi!“ zakřičel jeden z mých velitelů. Otočil jsem se. Za Jarvanovou armádou jsme postupovali do mírného svahu, takže jsem ze svažujícího bojiště měl docela rozhled. Naše vojáky na levém křídle zasypával déšť šípů ze stavení kolem kterého se předtím bojovalo; při pronásledování nepřítele ho nezkontrolovali. Zatracení hlupáci. Navíc se za námi objevil oddíl demacijské pěchoty a útočil na nezformované a oslabené zadní řady. Už se nestihneme přeskupit... ale to nevadí, my nebudeme potřebovat ustupovat.

,,S tím si musí poradit zadní voj. Naším cílem je srovnat demacijský tábor se zemí,“ prohlásil jsem klidně a vyběhl proti nepříteli. Jak se dalo čekat, Demacijci zastavili svůj ústup a opět se obrátili proti nám.

Neměl jsem čas sledovat, jak si vedou moji muži vzadu, ale podle hluku jsem usuzoval, že situace je vyrovnaná. A my jsme i přes tvrdý odpor postupovali v před a tlačili svoje nepřátele dál a dál. Boj trval celé hodiny, nakonec ale jejich zadní řady byly nuceny ustoupit až do demacijského tábora. Udělal jsem pár kroků vzad a dovolil si přehlédnout celé bojiště. Zatímco přední linie držely formace a moji těžce obrnění muži pomalu zatlačovali Jarvanovy rytíře, v zadních řadách a na křídle probíhal boj muže proti muži a panoval zmatek. Nicméně bylo vidět, že demacijští vojáci spíš bojují o přežití, než že by měli skutečnou šanci ohrozit náš útok. Na to jich bylo prostě příliš málo. Podíval jsem se na Jarvana. Nezáviděl jsem mu to rozhodování. Jeho plán nevyšel tak, jak si představoval a on teď musí zareagovat. Otřel jsem si z čela kapičky potu: slunce se blížilo k poledni.

Vzduch prořízlo zatroubení na roh. Jarvanův pobočník vyloudil z nástroje ještě jeden táhlý zvuk. Tajné znamení? Ale k čemu? Ani nepřátelští vojáci nepůsobili dojmem, že by chápali, co se děje. Rozkazům velitelů jsem nerozuměl, ale Demacie přeskupovala svoje síly, takže jsme najednou stáli pouze proti elitní královské gardě vedené Garenem Crownguardem. Zbytek princovy armády se....

?! Nechtělo se mi skoro uvěřit, že princ právě porušil tu nejzákladnější úmluvu Ligy – suverenitu neutrálních měst, a to skoro na samém prahu Válečné citadely! Nejradši bych je za tuhle zbabělost pronásledoval a pobil do jednoho, ale Garenova jednotka držela pozice a nedokázali jsme jejich obrannou řadu prorazit. Na levém boku nás blokovala demacijská jízda; bezmocně jsme přihlíželi tomu, jak se většina přeživších Demacijců bezpečně skryla za kalamandskou palisádou, během minulých týdnů téměř dokonale obnovenou. Takže dopolední potyčka se bude muset změnit v obléhání... Musím se tedy především zbavit Garena. Bez něj bude demacijská armáda poloviční, princ Jarvan nedokáže své lidi vést tak jako on.

,,Du Coteau!“ zakřičel jsem do hluku kolem sebe. Odrazil jsem meč demacijského rytíře, prvním rozmachem prosekl jeho štít a druhým jeho hrudník. Koutkem oka jsem si všiml, jak sebou Garen při zaslechnutí toho jména trhnul. Škodolibě jsem se pro sebe usmál.

,,Du Coteau!“ zařval jsem znova a hlasitěji. O několik chvil a tři mrtvé Demacijce později se v zavlání rudých vlasů objevila vedle mě.

,,Generále!“ hlesla udýchaně a rychle uhnula stříbrnému meči. Složil jsem jeho držitele k zemi a zatáhl Katarinu trochu dozadu, abych jí mohl předat rozkazy.

Zavelel jsem návratu do tábora. Každý Demacijec, který přežil bitvu na planině, byl teď v relativním bezpečí za městskou palisádou a já se budu muset poradit s generálem Swainem (a k mé nelibosti nejspíš i s Černou růží) o dalším postupu. Jsme jednoznačně v právu, požadujeme pouze krev za krev a naše ztráta v Boramu Darkwillovi je nevyčíslitelná, ale obávám se, že Swain nebude chtít dát svolení srovnat Kalamandu se zemí. Ještě než jsem se mezi posledními obrátil zády k městu, rozhlédl jsem se kolem po Katarině. Doufám, že uspěla.

,,Ztratil jste předem vyhranou bitvu, generále!“ začal Swain jedovatě.

,,Početní převaha není vždycky rozhodující,“ odpověděl jsem slušně a dusil v sobě vztek.

,,Výmluvy!“ štěkl na mě. ,,Co teď chcete dělat? Vzít město útokem? I s civilisty a ligovými zástupci? Demacie teď vypadá jako zbabělá, ale už ne jako agresor, tu roli jste svým selháním přehodil na nás!“

,,Selhání, pane?! Způsobili jsme nepřátelům výrazné ztráty, zničili jejich tábor a přinutili je se zcela stáhnout! Kdyby Jarvan věřil, že nás může porazit, pronásledoval by nás z Kalamandy, ale jeho armáda je očividně příliš oslabená. To je málo?“ Stále ještě jsem se snažil o zdvořilý tón, ačkoliv jsem už značně přidal na hlasitosti.

,,Přestaňte se omlouvat, generále,“ ozval se nezaujatý ženský hlas. Le Blanc mi věnovala jeden ze svých pyšných zlých úsměvů. ,,Raději nás seznamte s tím, jak plánujete tu demacijskou pakáž porazit. Opravdu bych ocenila, kdybyste nějak vyřešil tu malou blondýnku a uvolnil mi cestu k mému milovanému princi Jarvanovi.“

,,Ma´am,“ uklonil jsem se z povinnosti směrem k ní, ,,mám jistý plán. Všichni víme, že Jarvan je téměř posedlý osobním nepřátelstvím vůči generálu Swainovi. Věřím, že pokud by se generál připojil k mé armádě před branami Kalamandy, vylákáme tím jeho výsost k otevřenému útoku vůči němu. Pak můžeme nepřítele buď zničit na pláni, nebo vstoupit otevřenými branami do města.“

,,A ta kouzelnička?“ Cítil jsem, že Le Blanc jen s velkou nechutí přiznává, že lady Crownguardová pro ni předtavuje nepřekonatelnou překážku na cestě k Jarvanovi.

,,Postarám se o ni.“ Otočil jsem se ke vchodu do velitelského stanu za příjemným mužským hlasem. Mladík shodil modrostříbrnou kápi z hlavy a uklonil se nejprve Černé růži, pak mně a nakonec Swainovi.

,,Nevěděl jsem, že jste v táboře,“ podivil jsem se. Zavrtěl hlavou:

,,Přijel jsem před chvílí, navíc – nepodléhám vašemu velení, generále.“ Ano, jak jsem mohl zapomenout, že je osobním pobočníkem generála Du Coteau – zmizelého generála Du Coteau. Takže nyní poslouchá... Swaina? Nebo Katarinu?

,,Výborně, chlapče!“ tleskl Swain a obrátil se k Le Blanc: ,,Spokojena, madam?“ K mému tajnému uspokojení ho počastovala stejně přezíravým pohledem jako předtím mne:

,,Vylákejte Jarvana do mého dosahu – a pak se můžeme bavit o spokojenosti.“ S těmi slovy opustila stan. Následoval jsem jejího příkladu, ale ve vchodu mě mladík zastavil.

,,Kde je slečna Katarina Du Coteau?“ V hlase měl směs loajálního obdivu a povinnosti. Žena-zabiják s rudými vlasy. Co na ní všichni vidí?

                                                                      * * * * *

Zazněly rohy. Věděl jsem, stejně jako několik dalších důstojníků, že to je pokyn k záložnímu plánu: stáhnout se do města. Doufali jsme s Jarvanem, že k tomu nebudeme muset přistoupit, ale Darius nashromáždil mnohem větší sílu, než jsme čekali. Nehodlali jsme zbytečně obětovat naše muže v zoufalém boji proti přesile. ,,Zpátky, do města!" zakřičel jsem na muže kolem sebe a rozhlédl se. Jejich disciplína je naštěstí dostatečná k tomu, aby poslušně ustoupili, zatímco ke mně do předních řad se připojila elitní královská garda. Podle plánu máme společně krýt ústup našich vojáků a potom se jako poslední skrýt za městskou bránou. Odrážel jsem noxijské útoky a v tuhle chvíli se spíš bránil než útočil. Chtěli jsme čas. Většina našich snad už byla ve městě, teď se ta m musíme dostat už jen my a nepustit nepřítele za námi... náhle jsem ale koutkem oka zahlédl to, po čem jsem celý den podvědomě toužil: záblesk rudých vlasů.

, zněl mi v hlavě Jarvanův rozkaz. A princovým rozkazům se nemůžu protivit, ušklíbl jsem se sám pro sebe, zakřičel na nejbližší muže rozkaz a vrhl se za ní.

Musela o mně vědět, protože jak jsem se probíjel jejím směrem, dostával jsem se i k okraji bojové linie a k horskému lesu za Kalamandou. Náhle jsem stál mimo bojující muže; ohlédl jsem se a viděl, že za posledním z rytířů se zavírá brána. Moji muži jsou pro tuhle chvíli v bezpečí, uklidnil jsem sám sebe a vrhl se za Katarinou mezi stromy. Jakmile jsem měl pocit, že už nejsem z městských hradeb vidět, zastavil jsem se. Katarina mě sem musela vést vědomě a úmyslně, takže přede mnou určitě neutíká.

,,Princovo štěně se zase toulá?" ostrý hlas s neodolatelným přízvukem zněl odevšad. Zůstal jsem stát a čekal. Vynořila se z houští přede mnou. Do rozpuštěných vlasů měla zamotaných pár větviček, na tváři a odhaleném břiše šmouhy od bláta a od krve. Byl jsem si jist, že není její.

,,Oba máme svoje povinnosti tam," kývl jsem bradou směrem k městu, ,,tak to pojďme vyřídit rychle." Napřáhl jsem meč a čekal na první její pohyb, kterého bych mohl využít.

,,Já prokazuji svojí armádě dostatečnou službu tím, že tě držím stranou," protáhla se a líně si mě obcházela. Fascinovaně jsem sledoval elegantní pohyb jejích boků a přesvědčoval sám sebe, že jen hledám příležitost. Potěžkal jsem meč v ruce.

. Zaútočil jsem na ni, ale uskočila, přesně jak jsem čekal. Cítil jsem, jak se mi dýka svezla po zbroji; tohle její zuby jen tak neprokousnou. Znovu jsem zaútočil mečem ve snaze zasáhnout ji vodorovným sekem z otočky, ale proti její rychlosti jsem neměl šanci. Sehnul jsem se a levou rukou sáhl do prázdna, které po Katarině zůstalo vedle mě.

,,Na to, že tak toužíš vrátit se svému pánovi k nohám, se moc nesnažíš!" zaprskala pobaveně. To, že mě uráží, jsem přehlížel. Samotného mě ale rozčilovalo, jak pro mne byla nedostižná. Napřáhl jsem se a počkal, až skočí vpřed; mečem jsem promáchl a protože mi už nebyl k ničemu, pustil jsem ho a natáhl se po ní volnýma rukama. Mezi prsty jsem pevně stiskl konečky jejích vlasů. A zatáhl.

Katarinu bolest a tlak vyvedly z rovnováhy a klopýtla mi do náruče. Kolem pravého zápěstí jsem si pevně omotal její vlasy, levou rukou jsem zarazil dýku, který mi směřovala na krk. Její zbraně tlumeně zazvonily o zem.

,,Pojďme to vyřídit rychle," zopakoval jsem udýchaně a přitáhl si její hlavu blíž k sobě. Polibku se nebránila. Moje sebeovládání bylo bitvou oslabeno, naopak s horkou krví mi v žilách koloval život, vášeň a odhodlání. Ochutnával jsem všechno, o čem jsem u Katariny snil, a nedržel se zpátky. Měl jsem teď výraznou fyzickou převahu . Držel jsem Katarinu v náručí a kdybych chtěl, mohl bych ji srazit k zemi, zlomit jí vaz. Ale já ji toužil líbat. Ještě chvíli, než mě dostihne povinnost ji zabít... Ruka mi sklouzla z jejího zápěstí na krk. Proklínal jsem rukavici, která mi bránila v přímém doteku její pleti. Tiskl jsem ji k sobě, ale napětí v jejím těle nepolevovalo. Uvědomoval jsem si, že ona je mnohem více soustředěná na moji smrt, zatímco já se nechával příliš rozptylovat jejími ústy. Nebylo to fér.

,,Nechtěl jsi to mít rychle z krku?" zašeptala ochraptěle. Zesílil jsem stisk prstů na jejím hrdle, dokud nezakašlala.

,,Byla by chyba nevyužít poslední příležitost," odpověděl jsem bez dechu. V zelených očích bych se mohl ztratit... ale nesměl jsem. Katarinin těžký zrychlený dech mě vzrušoval, stejně jako vědomí, že jsem jeho jedinou příčinou: moje polibky a pevný stisk ruky kolem jejího jemného krku.

,,To je pravda," přisvědčila sípavě. Pod bradou mě něco zalechtalo; pohnul jsem hlavou a ostrá bolest potvrdila mé očekávání – ostří. Katarina u sebe vždycky má

dýku.