Kapitola 9.: The Sun always rises.

---

Leona unaveně seskočila z koně a při dopadu na zem se jí podlomila kolena. Chvíli počkala, než si její tělo zvykne, a pak přivázala zvíře k nejbližšímu stromku a sesunula se na zem. Měla za sebou první den jízdy po Valoranských pláních. Necítila se sama na cestách po neznámém prostředí příliš bezpečně a chtěla se dostat do Válečné citadely co nejdříve, proto jela celý den, pouze s jednou krátkou přestávkou po poledni. Teď sotva udržela večeři v rukou a měla pocit, že už nikdy nebude moci dát nohy k sobě. Zatraceně, kdo mohl čekat, že jízda na koni, která podle všeho měla pohyb urychlovat a usnadňovat, bude tak zoufale fyzicky náročná? Nezdržovala se hledáním vhodnějšího místa k přespání, pouze rychle odstrojila koně, opřela štít o strom a schoulila se do trávy. Setkala se pohledem s jedním z posledních paprsků zapadajícího slunce, přátelsky se na něj usmála a usnula, sotva sto metrů od cesty.

      Vzbudilo ji praskání větviček pod kopyty jejího koně, který popocházel kolem a uždiboval stébla trávy. Rychle se posadila a rozhlédla kolem - ale všude byl klid. Protáhla se a tiše zanadávala. Ztuhlé svaly, nezvyklé na jízdu na koni, ji bolely ještě mnohem víc, než včera večer. Muž, který jí prodával koně, tvrdil, že cesta do Citadely při dobrém tempu trvá asi dva týdny. Tou dobou bude nejspíš už mrtvá, pomyslela si zoufale a zatoužila, aby byla šla pěšky.

     Pantheon se natáhl na postel ve svém pokoji v ubytovacím domě v Citadele. Konečně u cíle! S povděkem přivítal ruch města a potěšilo ho, že i město přátelsky vítalo jeho. V jeho oblíbeném hostinci ho srdečně přivítali a potkal se tam i s několika přáteli z Ligy, jeho bývalý pokoj byl zrovna volný a mohl se do něj nastěhovat zpět. Teď si chvíli odpočině a pak vyrazí do některé z okolních putyk poslechnout si novinky z Ligy. Kdyby ho tak viděla Leona, usmál se. V rodných horách musel působit jako asketa a nejkladnější z hrdinů. Tady tomu vlastně až tak nebylo. Tady byl obyčejný muž, vynikající především uměním v boji; posezení s přáteli, dívky nebo sklenici vína spíše vyhledával než odmítal.

 

     Byla na cestě už dvacet dní od chvíle, kdy opustila podhorskou vesnici, téměř měsíc od chvíle, kdy vyrazila ze slunečního chrámu. Už si zvykla na jízdu na koni a svaly ji přestávaly bolet. Její oči si zvykly na mírnou, rovinatou krajinu Valoranských plání a jediné, co ji stále mátlo, bylo slunce tak vysoko a daleko od ní. A pak se jednoho dne, krátce po poledni, přehoupla přes terénní vlnu a před ní se objevila Válečná citadela.

     Leona na ni zírala očima rozšířenýma údivem. Město se rozkládalo na obrovském prostoru a bylo obehnáno kamennými hradbami. Nad střechami domů vlálo několik praporců a věže některých domů byly tak vysoké, že čněly i nad vysoké hradby. Cesta, po níž jela, vedla k veliké bráně, která teď byla otevřená. S každým krokem blíž jí srdce tlouklo rychleji. Tohle tedy bude její nový život. Obrovské město a výhled z hradeb na travnaté planiny... Klapot kopyt se ozval s podivnou ozvěnou: Leona, sluneční bohyně lidu Rakkor z Targonského pohoří, projela branou Válečné citadely.

     Celou cestu přemýšlela nad tím, co udělá, až sem dorazí. Vytvořila si mnoho plánů a postupně je všechny zavrhla. Upnula se k jediné myšlence: musí najít Pantheona, potrestat ho a pak se s ním usmířit. A vše ostatní už s jeho pomocí dokáže. Jako dřív. Jenomže jak najít jednoho bojovníka, byť věhlasného, ve městě takových rozměrů, mezi tolika lidmi? Zatímco přemýšlela, pomalu projížděla hlavní ulicí a dívala se kolem sebe. Všude se něco dělo. Míjela řemeslné obchody, hostince, obytné domy, stáje a spousty odbíhajících uliček. Její ulice po nějaké době vyústila na poměrně rozlehlé náměstí. Uprostřed něj byla kamenná kašna a přímo naproti Leoně, v čele náměstí, velká budova ze světlého kamene s mnoha znaky nad vchodem. Na uvazišti před domem stáli přivázaní dva koně. Aniž věděla proč, seskočila ze svojí kobylky, přivázala ji vedle nich a vyrazila po pár nízkých schodech do honosných vchodových dvěří. Měla štěstí. Ocitla se totiž v srdci Válečné citadely, v centru správců Ligy. I tady byla ovšem svým vzhledem a hlavně vybavením nápadná a proto se jí hned ujal jeden z úředníků. Leona mu nesouvisle vysvětlila, kdo je a odkud přichází a že by ráda vstoupila do Ligy. Nejspíš sem už dorazil její bojovník, Pantheon, s pověřovacími listinami podepsanými její rukou. Vládci jejího národa došli k názoru, že by rádi měli v Lize zástupce dva. Ne, nemá žádné dokumenty, potřebné podklady o Rakkor a Slunci přinesl Pantheon a jejím pověřením je Slunce samo. Úředník si podle jejích slov vyplnil několik pergamenů a slíbil, že žádost předá k vyřízení. Může jí snad ještě s něčím pomoci?

  ,,Vlastně ano. I když má žádost může znít... zvláštně... Ráda bych věděla, zda je možné přes vás najít a oslovit mého hrdinu, Pantheona. Neví o mém příjezdu a já s ním potřebuji nutně probrat jednu politickou záležitost.“

 ,,Mohu zařídit předání vzkazu. Nebo, je-li vaše záležitost závažnějšího rázu, výzvu ke konfrontačnímu souboji,“ přikývl můž chápavě. Leona se usmála a naklonila se k němu blíž.

     Když se Pantheon vrátil ze cvičení s přáteli, čekal na něj pode dveřmi pokoje přeložený pergamen s pečetí Ligy. Zvedl ho a zvědavě otevřel. Anonymní výzva ke konfrontačnímu souboji. Překvapeně se usmál. Konfrontační souboje nebyly v Lize ani každodenní kratochvílí, ale ani žádnou výjimkou. Správci Ligy tím jednak chtěli předcházet nelegálním rvačkám v ulicích Citadely, jednak tak nenápadně sledovali formu hrdinů; každý konfrontační souboj měl přiděleného sekundanta z řad správců Ligy, který byl souboji přítomen a sepisoval o něm záznam. Nebylo výjimkou, že nováčci v Citadele, především žadatelé o přijetí do Ligy, si často hledali sebemenší záminku k souboji s věhlasnými hrdiny. Především pro zvýšení své vlastní slávy, pro porovnání, ale i proto, aby si jich sekundant všiml a doporučil jejich žádost k vyřízení. V téhle výzvě od neznámého soupeře stálo urážka na cti. Nebyl si vědom, že by někoho urazil. Ale věděl, že to není potřeba; každá záminka, která ho vyprovokuje, bude pro natěšeného mladíčka dostatečná, přemítal. A začínal se těšit.

     Pantheon dorazil do tréninkové arény chvíli před třetí hodinou. Zvědavost, kdo jej vyzývá, byla čímdál silnější, protože od jeho posledního konfrontačního souboje tady v Citadele uběhly už dva roky. Opřel si štít a zbraně o kamenné hrazení kolem kruhového bojiště a protáhl se. Vůbec vedl naposledy nějaký vážnější boj před téměř třičtvrtě rokem, těsně předtím, než opustil Válečnou citadelu na cestu k domovským horám. A tam pak bojoval pouze při výcviku Leony a nebo v několika přátelských ukázkových soubojích. Uvědomil si, že se na utkání opravdu těší. Protáhne svaly, osvěží si techniky a zjistí, jak jsou na tom jeho reflexy. Minuly tři hodiny odpoledne a byl v aréně stále sám. To začínalo být na pováženou, protože v Citadele a soubojích zvláště platily přesnost a dochvilnost za velmi žádoucí vlastnosti. Za Pantheonem přišel mladý muž v bílém plášti, sekundant dnešního souboje.

 

,,V tuto chvíli můžeme váš duel zrušit ve váš prospěch, pane,“ upozornil ho. Pantheon opravdu oceňoval smysl pro pořádek a řád, který byl dodržován ve všem, co se jakkoliv týkalo Ligy.

 

,,Ještě počkáme. Nejspíš je to nějaký nováček ve městě, možná bloudí“ odpověděl klidně. Mladík mu ale už nevěnoval pozornost. Na protilehlé straně arény se totiž objevil bojovníkův soupeř. Pantheonův úsměv zmizel.    

Leona stála proti němu v plné zbroji a slunenčí svit, který odrážela, naplnil celou arénu oslňující září. Do tváře jí skrz světlo neviděl, naštěstí. Pantheon se po chvílí váhání chopil svých zbraní a došel do prostředku pískového bojiště. Pravidla byla jasná a nenastoupit k souboji by znamenalo porážku a pořádnou ostudu. Stáli teď od sebe asi tři metry. Snažil se v jejím obličeji najít alespoň náznak úsměvu, ale Leonina tvář byla přísná a plná odhodlání, z očí jí blýskaly sluneční paprsky. Byla rozzuřená na nejvyšší míru, ale vypadla úchvatně. Uvědomil si, že dnes to nebude žádný cvičný souboj: konečky vlasů měla pod lopatkami stažené do copu. Po dlouhé době pocítil strach. Pokud bude Leona bojovat naplno, on nebude mít čas na opatrnost, nedokáže si dávat pozor, aby jí neublížil. Přál by si jakéhokoliv jiného soupeře – jen ne ji.

 

,,Prosím duelanty, aby se pozdravili,“ ozval se ve své povinnosti sekundant. Leona stroze kývla hlavou a poodešla pár kroků zpět. Pantheon si připevnil štít na zápěstí a potěžkal v ruce meč. Kopí po krátkém přemýšlení ponechal stranou.

 

,,Prohlašuji váš souboj za zahájený!“ křikl mladík. Pantheon sevřel jílec meče.

    

Pokoušela se soustředit se na všechno, co ji Pantheon kdy naučil, ale mysl jí zatemňoval vztek. Když ho po měsíci opět spatřila, probudila se v ní všechna beznaděj, zklamání a potupa, kterým jí vystavil svým nečekaným odchodem. Musí za to zaplatit a uvědomit si, že

k ní

se takhle chovat nesmí. Po malých krůčcích postupovala bokem k němu, přikrčená za štítem. Cítila, jak se jí Zenith jemně chvěje v dlani. Ze všech sil se snažila spojit s vědomím meče. V duchu přivolávala na pomoc Slunce. Kdyby tak Pantheon udělal první krok, první výpad. Cokoliv, čeho by mohla využít. Nikdy nebyla dobrá v začínání souboje, neuměla příliš uděřit první. Ještě pár kroků... Nevydržela a poslal proti němu paprskový meč. Pantheon se mu těsně vyhnul a využil její pohyb k výpadu, který srazila štítem stranou a máchla mečem proti němu. Souboj konečně získal svůj rytmus. Krok, výpad, kryt. Leoně tohle tempo vyhovovalo mnohem víc, než počáteční přešlapování. Po čase se začala projevovat Pantheonova fyzická převaha a Leona byla čímdál pomalejší a ztrácela razanci, ale sílu jí dodávala zlost. Boj s Pantheon byl vždycky vzrušující, ale dnes to byla vášeň znásobená chutí mu ublížit. Potupit ho. Porazit. V jednu chvíli vykryla ránu směřující na rameno tak těsně, že se jí zamotaly ruce a musela uskočit dozadu, aby ji nezasáhl druhým rozmachem. Zhluboka se nadechla, natáhla ruku s mečem šikmo vzhůru a něco nesrozumitelně zašeptala. Pantheon tušil, co se stane, ale nestihl zareagovat. Sloupec oslnivého slunečního světla dopadl těsně vedle něj a na krátkou chvilku ho naprosto oslepil. Nechápal, jak se to stalo, ale během té chvíle byla Leona u něj a silou, kterou by od ní nečekal, ho udeřila zlatým štítem do obličeje a do prsou. Podařilo se jí ho srazit na zem.

    

Neuvědomoval si přesně, jak se ty události staly. Když se snažil si to zpětně vybavit, pamatoval si jen nesnesitelné světlo, ránu do tváře a zakopnutí o písek. A pak už ležel na zemi, což se mu nestalo za poslední tři roky. Leona stála nad ním, sluneční bohyně pomsty orámovaná zlatem, a mířila mu mečem na prsa. Na malý okamžik si pomyslel, že by to nebyl špatný poslední pohled. Jako ve snách sledoval, jak rozpálená čepel Zenithu bez obtíží projela jeho vždy spolehlivým hrudním plátem...

     Leona pociťovala triumfální opojení, které ji vzdalovalo reálnému světu. Cítila, jak její meč proniká skrz zbroj, vnímala špičku meče v konečcích prstů... Ale probralo ji až Pantheonovo tiché syknutí. Překvapeně potřásla hlavou a zastavila pohyb meče. Nechtěla 

mu

doopravdy

ublížit. Jenom ukázat, že si s ní nemá zahrávat! I když by zasloužil mnohem víc! Ale... Překvapená divokostí vlastního útoku klopýtla několik kroků zpět, meč zvedla k obličeji. Na hrotu se matně leskla červená krev.    

Pantheon se zhluboka nadechl a zaťal zuby. Nečekal, kam až dokáže rozzuřená Leona dojít. Naštěstí pro něj ne až do konce a bodla ho pouze do svalu. Rána nepříjemně pálila a štípala, ale utržil už i horší. Opatrně se zvedl ze země. Zdálo se, že Leona si oddechla. Sekundant vše bedlivě sledoval, potom si cosi poznamenal do svého reportu a zmizel. Pantheon došel k Leoně, která stála bez hnutí a upírala na něj náhle zkrotlé modré oči. Chytil ji za ruce a zjistil, že se třese.

 

,,Nic se nestalo. Všechno je v pořádku,“ řekl tiše a doufal, že jeho hlas zní tak sebejistě a konejšivě, jak by si přál. Vytrhla mu ruce a v očích se jí opět zablesklo.

 

,,Nic se nestalo?“ zasyčela na něj. ,,Jak by mohlo!

Jenom

odejít bez rozloučení.

Jenom

zahodit.... všechno! Utéct! Jak malý kluk!“

 

,,Udělal jsem to nejlepší pro nás oba,“ odpověděl tvrdě. Pot v ráně pálil čím dál víc.

 ,,Rozhodně! Utéct si za zábavou a

mě

nechat navždycky samotnou, svedenou, zrazenou, ať se unudím v chrámu! Neměl jsi ani dost

cti,

aby ses přišel rozloučit! Plánoval sis to všechno moc hezky od začátku!“ Pantheon byl ze souboje unavený a i když si to nechtěl přiznat, Leonino zranění nebylo úplně zanedbatelné; došla mu trpělivost. Pevně ji chytil za obě zápěstí a přitáhl si ji do náruče.

 

,,Neplánoval jsem si nic a rozhodně ne

tohle.

Svedlas ty mě, pokud se nemýlím. Já jsem se choval slušně – rozhodně mnohem déle, než ty,“ šeptal překotně, pořád ještě trochu udýchaný po souboji: ,,Nezradil jsem tě, naopak. Jsi na prvním místě moje

bohyně

a jako takovou tě především chráním – i před sebou! Jsi šílená, že jsi za mnou přišla až sem.“ Cítil, že se mu snaží vytrhnout. Nejspíš by dostal pořádnou ránu do tváře, kdyby ji pustil.

,,A rozloučit jsem se nepřišel z jednoho prostého důvodu,“ dodal už trochu klidněji. ,,Možná bych pak nedokázal odejít.“ Její další obvinění se rozhodl zastavit hned a jednou provždy. Pustil její ruce a zajel jí dlaní do vlasů.

,,Jsi šílená. Ale jsem rád, že jsi tady,“ usmál se a než stihla odpovědět, přitiskl rty na její.Pozn. autora: A tady bychom mohli říct, že od té chvíle spolu Leona a Pantheon štastně žili a bojovali v Lize už navždycky. Že jejich příběh je teď už opravdu jenom jejich a že dalších padesát odstínů Slunce si můžeme už jenom domýšlet...Předchozí kapitoly najdete zde:Kapitola 8.: Leonin vztekKapitola 7.: StřízlivěníKapitola 6.: Slavnosti slunovratuKapitola 5.: Padesátý odstínKapitola 4.: Hit, stun, hitKapitola 3.: Hic sunt LeonaKapitola 2.: PantheonKapitola 1.: Leona, Sluneční bohyně

---