Kapitola 8.: Všechno nejlepší!
Skvělý příběh nejen o Jinx, Vi, Caitlyn a Jayceovi z pera autorky kraary. Již osmý díl!
Caitlyn se vrátila nazítří odpoledne v mnohem lepší náladě. Nejspíš byla v turnaji úspěšná a všichni jí skládali poklony, takže na mě přestala házet ksichty a je docela milá. Na moje oznámení, že nejlepší příležitost chytit Jinx budeme mít za tři dny v zoologické, reagovala vstřícně a hned začala plánovat detaily akce. Tak se mi zdá, že jí v Citadele někdo dostal Jayce z hlavy.
,,Měla bych tam jít sama. Bylo by to fér,“ poznamenám.
,,Fér? My chytáme Jinx a tobě záleží na tom, aby to bylo fér?“ vytřeští bruneta oči.
,,Je to pozvánka pro mě. Vy budete užitečnější v té pozdější fázi. Já Jinx vyprovokuju a nasměruju k vám a vy ji prostě chytíte, když se mi to nepodaří.“ Z nějakého důvodu mi přišlo, že bych se s Jinx měla opravdu setkat sama, tak nějak z principu a protože je to vlastně všechno mezi mnou a ní.
,,Proč tu není Jayce?“ všimne si po chvíli, že jsme na služebně samy dvě.
,,Nařídila jsem mu krátké volno. Vypadal přetaženě,“ odpovím pohotově a vlastně podle pravdy.
,,Zítra si ještě projdu tu zoo a pak dáme dohromady plán, na jehož konci bude konečné řešení Jinx v Piltoveru,“ přikývne, pošle mě domů a dobrovolně si bere noční. To musel být fakt dobrej milenec, že jí takhle zlepšil náladu, pomyslím si uznale a vzápětí mě dostihne myšlenka, že krasoň by to jistě zvládl taky. Možná si to s ním někdy zopakuju.
Tři dny utekly v horečných přípravách. Všechen čas jsem trávila v Jaycových laboratořích, kde jsem s jeho svolením (a nevyžádanou pomocí samozřejmě) vylepšovala rukavice. Piltover je kouzelné místo, kde se vyspělá technologie prolíná s magií a jsou tak možné věci, které by člověk nečekal – například štít ze silového pole, který lze nově aktivovat na mých rukavicích. Troufám si říct, že jsem je dotáhla k dokonalosti jak po stránce útočného a obranného potenciálu, tak v pohodlnosti. Cait taky neusnula na vavřínech a má na centimetr vypočítáno, kam umístí svoje pasti (sice mi to příjde úsměvné chytat Jinx do pastí, na druhou stranu, když se chová jako škodná, má právo být tak lovena). Pan Dokonalý dostal přesné pokyny od Cait a pokyny, které bude poslouchat, ode mě. Ráno jsem si vyzvedla na míru dělanou novou neprůstřelnou vestu. Připadám si připravená. Jediné, co mi zatím chybí a musím do zítra vymyslet a sehnat, je dárek. Za ten Zaun bych ji nejradši podarovala relaxačním pobytem ve Viktorově mučírně, ale obávám se, že se mi to nepovede realizovat. A nebo ji překvapit a dát jí něco normálního... bonboniéru ve tvaru srdce a kytici kopretin. Plyšovou opičku. Plyšovou raketu. Lahev kvalitní whisky. Jednadvacet domácích projektilů. Sakra, nikdy jsem neuměla dávat dárky, ale ještě nikdy to nebylo tak důležité. Musí to být něco, co mě nějakým způsobem zvýhodní. Nebo alespoň pobaví...
Odpoledne pokročilo, do zavírací doby naší slavné zoo zbývá pár hodin. Začínám být lehce nervózní. Cait vyžádaná detailní příprava mi vnutila pocit, že tohle nebude běžná akce, jakých za sebou máme desítky. Jinx oslava povede k tomu, že se pískle konečně ocitne v okovech tam, kde patří, tím jsem si jistá a příjemně mě ta představa rozechvívá. Ale bude to zároveň také oslava, jakou my dvě spolu potřebujeme, tanec na život a na smrt, koncert pro pěst a minigun. Chtělo by se mi říct, že jsem nervózní jak před prvním rande, ale lhala bych – nic takovýho nikdy neproběhlo a ikdyby, asi by to se mnou ani nehnulo, narozdíl od schůzky s Jinx. Slavnostní událost si žádá slavnostní Vi a na večírek by se slušelo učesat a namalovat. Asi po deseti letech si stoupnu před zrcadlo s tímhle záměrem.
Brány zahrady se zavřou za pět minut. Trochu roztřesenýma rukama kontroluju všechno svoje vybavení. Košile. Neprůstřelná vesta, krátký černý kabát. Pevné kalhoty, kloudné boty. A pět jedenáctky, naprosto připravené k akci. A ve vnitřních kapsách kabátu tyrkysový sprej a tři granáty, které jsem dostala od krasoně pro případ nouze – hodit tím prý snad dokážu. Pche, prý snad! Naposledy se rozhlédnu po pokoji, zda jsem nic nezapomněla, vezmu ze stolu balíček s mašlí a vyrazím do ulic.
Obloha se pomalu mění z jasně modré v narůžovělou a oranžovou, jak postupuje pozdně jarní večer, a Piltover vypadá pokojně a mírně. Už dneska tohle město zbavíme Jinx jednou provždy a ono se změní v nudně poklidné centrum nejskvělejšího pokroku na Runeteře. Já a Caitlyn se staneme živoucí připomínkou divokých dní, které kdysi byly, dokud se neobjeví někdo další, pro koho je zábava a chaos nejvyšší hodnotou... Zatímco takhle přemýšlím, pod nohama mi ubíhají ulice. Vím, že Caitlyn je na svém místě na střeše vysokého domu v sousedství zahrady a Jayce hlídá u vnějších zdí. Ale všechny pomyslné divadlení reflektory jsou namířeny na mě! Kovaná brány zoologické je už zamčená. Mám v kapse klíč, ale tohle bude poslední velkej mejdan v Piltoveru a ten si chci užít! Železné tyče jsou docela masivní, ale já jsem nadšená a rukavice vylepšené, ohnout je a vytvořit si průchod je pěkný začátek večera. Kamínky, kterými jsou vysypané cestičky, mi křupou pod podrážkami, zvířata klidně postávají a polehávají ve svých výbězích a ani se za mnou neotočí. Zatím nikde žádná šipka. S nuceným klidem jdu směrem k výběhu slonů, podle instrukcí na pozvánce. Napůl čekám, že najdu jednu z místních největších hvězd, starého sloního samce, počmáraného růžovým sprejem - přece jen představuje dost velkou a svou životností atraktivní plochu. Ale když konečně dojdu ke slonům, je tam ticho a velcí tlustokožci stojí u protější zdi výběhu a okusují větve. Nikde žádná šipka... Nebo že by přece jen? Ve vzdálenějším rohu výběhu, už hraničícím s vnější zdí (kterou hlídá Jayce) je mohutný strom s malou plošinkou, na které většinou vysedávají pávi a další okrasní ptáci – teď se mi zdálo, že tam problesklo světlo. Přehoupnout se přes hrazení a seskočit dolů do výběhu je otázka chvilky. A sloni jsou býložravci a určitě nebudou naštvaní, že jim tam lezu; zatím na mě nijak nereagují. Svižným krokem dojdu ke stromu: po pahýlech větví, které sloni ještě nezvládli ukousat, nebude problém vylézt nahoru, pokud po mně nikdo nebude střílet nebo házet granáty... Po pár minutách se vyhoupnu na podlážku a věci konečně začínají být takové, jak je očekávám. Dort se zapálenými svíčkami, dvě skleničky nazelenalé tekutiny, zatykač přečmáraný slovy Všechno nejlepší, Jinx! Jen oslavenec tu chybí. Položím svůj dárek na zem pod zatykač a zvednu skleničku.
,,Na zdraví, pískle!“ pronesu slavnostně do prázdného šera a ucucnu. Brrr, tak tohle pít nebudu. Ne že by se mě snažila otrávit, ale už je to hodně dávno, co jsem dobrovolně konzumovala takový sračky, a nehodlám se k tomu vracet.
,,Jsi hodná, žes přišla,“ ozve se shora a Jinx se zhoupne z vyšších větví na plošinu. Mírně nedůvěřivě vezme do rukou balíček, ale po chvíli zamyšleného poslouchání se vrhne do rozbalování.
,,Už jsi velká holka, zasloužíš si svoje,“ poznamenám a sleduju ji, jak si snechápavým výrazem prohlíží černé bezprstové rukavice; nakonec jsem došla k názoru, že musím být velkorysá. Od určitého věku by každá holka měla mít svoje rukavice a tyhle k Jinx stylu tak nějak sedí.
,,Žádný krajky...?“ je to konstatování i otázka.
,,Žádný krajky, žádnej podraz. Prostě dárek k narozeninám,“ přikývnu. ,,A když už jsme u toho věku, myslím, že začínáš být dost stará na to, abys přijala zodpovědnost za to, co děláš.“ Odpovědí je mi jenom smích.
,,Myslíš, že jsem tě sem zvala z nějaký nostalgie, Viv? Nebo že mi snad bylo smutno? Nebuď bláhová, tak to nikdy nebylo! Chci jenom publikum – a atraktivní cíl!“ Po krátkém, stěží uvěřitelném momentu, kdy vypadala při smyslech a dokonce zamyšlená se Jinx vrátí její obvyklý šílený výraz.
,,Chyť mě – když to dokážeš.“ V Zaunu jsem se naučila jednu hodně důlěžitou věc: nikdy nehrát podle jejích pravidel, ale přimět ji jít za mnou. Jedním skokem se prosmýknu kolem ní a seskočím na větev pod sebou. Tohle asi nečekala, takže se mi podaří parádní kousek – když proletím kolem ní, strhnu jí z ramene minigun a vezmu ho s sebou. Uvidíme, jestli taky kouše. Dalším skokem jsem na zemi a rozběhnu se ke zdi; Jinx, zdá se, zvolila cestu rovnou po římse nad výběhem – dobrá volba. Já se odsud budu muset nějak vydrápat. Změním směr a doběhnu ke slonům. Poslední velkej mejdan začíná. Zavěsím si minigun na rameno, vytáhnu sprej a nejbližší zvíře si podepíšu. Dřív, než se stihně rozzlobit, zvládnu se o jeho kly vyhoupnout na hřbet a odtud už na římsu vyskočím. Bruneta bude zuřit, pomyslím si potešeně a vyrazím směrem k centru zahrady. S Jinx se skoro srazím u vyhlídky nad sloním výběhem.
,,Jako policajt bys měla vědět, že se nekrade,“ vyrazí ze sebe rozzuřeně. Raketomet takhle zblízka se mi moc nelíbí, nehledě na to, že mám pouze teoretickou představu o tom, jak se z toho jejího krámu vlastně střílí.
,,Můžeš se vzdát a pohřbím ty tvoje hračky s tebou.“ Raketu jsem zvládla vykrýt štítem z rukavice, ale výbuch mě stejně odhodil pár metrů zpět. Kdyby byla pískle odvážnější, byla by u mě dřív, než bych stihla vstát – ale začala utíkat. S pár nepěknými nadávkami jsem vyrazila za ní, po zemi budu schopná ten náskok rychle stáhnout. Doběhnu ji u vysoké zdi pavilonu šelem. Vezmu do ruky minigun a sebevědomě ho namířím proti ní. Docela se mi to líbí.
,,Stůj chvíli klidně, když na tebe střílím. Dělám to poprvé,“ houknu na ni. Proč ji nenaštvat co nejvíc to půjde. Zvládnu najít spoušť a zmáčknout ji – zamířit už ne, mrcha docela kope. Ze zdi, dost daleko od písklete, odletují kousky zdiva. Jinx se začíná smát. Zatímco odhazuju minigun, který mi akorát překáží a brzdí mě, vyleze na střechu. Oběhnu budovu a vyškrábu se za ní. Jinx mezitím přeskočila na akvárium, kam se bez problémů dostanu taky.
,,Vzdej to. Stejně tě dostanu.“ Potřebuju pauzu na vydýchání. Smích.
,,Nikdy se ti to nepovede. Běž za šerifkou a přežehli jí krajkovou spodničku, k tomu se hodíš tak akorát. Jsi pro mě jedno velký zklamání, Viviano.“ Teď už dokážu vnímat, že zatímco mluví, bere do ruky granát. Je pár kroků od kraje skleněné desky, ze které může přeškočit na další stavbu, nebo na zem... a já jsem uprostřed. To sklo sice je silné a pevnější než obyčejné, ale vše má své meze.
,,Radši zdrhej, pískle!“ Sleduju letící granát jakoby zpomaleně a napadá mě, že na koupání to ještě není, zvlášť mezi žraloky. Z přemítání mě vytrhne rána a letící kusy granátu. Zatřesu hlavou, abych se probrala. Tohle byla konečně dobrá trefa, Cait! Rychle se podívám po Jinx; zmizela mi z dohledu. Rychle seskočím na zem. S největší pravděpodobností se vrací pro minigun, jak ji znám, má ke svým zbraním dost osobní vztah – což ale docela chápeme, že, mé milované pět jedenáctky! Poklusem vyrazím zpátky. Pískle už opět plně vyzbrojené se mihne mezi ohradami a míří zpět ke slonímu výběhu. Trochu zvolním, protože tam mi nemá kam utéct, pokud Jayce neselže, a já se teď potřebuju trochu uklidnit a myslet dopředu. Zvířata se v mezičase rozptýlila po výbehu, ale vypadají, že spí, byť samozřejmě ve stoje. Jinx zahlédná balancovat na hřbetě jednoho ze slonů, tak z římsy přeskočím na jiného. Udělá rozvážné dva kroky a zase znehybní.
,,Konec karnevalu, Ji.“ Můj slon je docela blízko jejího, stačí mi půlkrok na rozběh a musím doskočit. Hra zvolna končí.
,,Zábava nikdy neskončí,“ odpoví tiše, ale o to razantněji a pozvedne minigun. Nakročím si ke skoku, když v tom se oblý hřbet zvířete rozvlní pod nohama. Ta kráva střílí po něm! Splašené zvíře, rozzuřené hlukem, světlem a nepříjemnou bolestí se se mnou rozběhne po výběhu (ano, i sloni umí běhat!) Spadnu na záda, ale za ucho se udržím na sloním krku. Buď mě o tu zeď rozmlátí, nebo na ni zvládnu přelézt... Se štěstím na římse a ne v ní. Jinx stojí na opačné straně a proti vycházejícímu měsíci působí skoro přízračně. Jenomže kdo nehraje fér, nemůže nikdy vyhrát. Znovu se rozběhnu.
Možná jedna z nejdůležitějších krátkých tratí v mém životě. Když doběhnu k protější vnější zdi, Jinx už je asi metr a půl nad zemí. Stihnu ji ještě chytit za cop a strhnout dolů – jak říkám, krátké vlasy mají občas svoje výhody. Nejspíš se trochu potloukla, ale v mžiku je na nohou. Jestli mi připadala už předtím naštvaná, teď z ní srší blesky. Rozmáchne se proti mně raketometem, což snadno vykryju rukavicí. Cop v levé ruce si omotám kolem zápěstí a tím si ji přitáhnu blíž, pravačkou jí vyrazím raketomet z ruky, ať nám nepřekáží. Přirazím ji zády na zeď. Kdybych byla chlap, lítaly by teď mezi námi viditelné jiskry. Takhle je to jen napětí bez erotického náboje.
,,Jsem starší. Vždycky bude nakonec po mém,“ zašeptám, obličej pár centimetrů od jejího. Podle očí musí být ta holka vážně úplně šílená.
,,Chaos je věčnej“ zasyčí Jinx a pokusí se mi dát ránu pěstí. Zlehka ji chytím za zápěstí – má tak hubené ruce, že kdybych ji držela pevně, mohla bych jí je zlomit – a na to bude ještě příhodnější čas. Rychlým pohybem jí ruku zkroutím za záda a srazím na kolena, aniž bych pustila její vlasy - ty držím jako pojistku. Po cestičce k nám ležérním krokem přichází Caitlyn. Pískle musí mít z pokleku parádní výhled na kožené podvazky a krajkovou spodničku. Ach Jayci, kdybys jenom tušil, jak mi teď je. Kam se hrabou noční hrátky na tuhle chvíli. Jinx konečně chycená mnou, v mých rukách. To asi nikdy nepřekonáš...
,,Jménem Piltoveru za všechny tvoje zločiny, které se mi tu nechce vyjmenovávat a které ti brzy soudce připomene, tě zatýkám,“ oznámí bruneta a zacvakne Jinx pouta na zápěstí za zády.Nezapomeňte si přečíst předchozí kapitoly!Kapitola 7.: Jayce a ta druháKapitola 6.: Piltover's FinestKapitola 5.: Sbírání silKapitola 4.: Návrat na štítuKapitola 3.: Hod granátemKapitola 2.: Do ZaunuKapitola 1.: Výchozí data
