Kapitola 8.: Leonin vztek
Další povídka ze série o Leoně a Pantheonovi z pera autorky kraary. Přejeme příjemnou zábavu!
Stejný sluneční záblesk, který padl na stezku, po níž odešel Pantheon, se o několik set metrů výš setkal s Leoninými vlasy. I ona vstala před svítáním a dřív, než se okolí slunečního chrámu začalo probouzet, vypravila se ke svému údolí. Nedokázala si představit, že po tom všem, co během posledních pár měsíců prožili, by Pantheon odešel bez rozloučení. A kde jinde se mohli setkat v soukromí a klidu, než tam, kde se setkávali téměř každý den? Seděla u jezírka a sledovala, jak se jeho hladina mění ze studené šedomodré do růžové, rudé, oranžové a zlaté, jak slunce pomalu vycházelo, a Pantheon nepřicházel. Natrhala si hrst horských květin a vztekle jimi hodila do vody. Posílala sluneční paprsky proti kamenným stěnám a málem se o ně sama popálila. Dopoledne se přehouplo do své druhé půlky a Leoně zvolna docházelo, že čeká marně. Že ten, s kým se tu chtěla setkat, nepřijde, že už je dávno pryč. Snažila se tu skutečnost přijmout. Cítila, jak jí zlostí hoří tváře a měla pocit, že by v tu chvíli dokázala roztavit skálu i zlato, i tu jeho směšnou přilbu! Jak si může dovolit odejít bez rozloučení? Jak si to může dovolit vůči svojí bohyni, vůči Slunci? A po tom všem? Paprsky létaly údolím jako blesky za divoké bouřky. A pak byl klid.
Když Leona sešla zpátky dolů, každý, kdo ji potkal, se jí klidil z cesty. Došla do chrámu a z podstavce před velikou mozaikou Slunce vzala svůj zlatý meč, který tu od slavností slunovratu ležel vystavený. Měla neovladatelnou chuť vidět Zenith mířit Pantheonovi na prsa. Ale takhle před Radu předstoupit nemůže. Bohyně nejedná v pohnutí emocí. Musí se nejprve uklidnit a připravit si argumenty pro svoje rozhodnutí. Odchytila v chrámu jednoho z mladých akolyt a poslala ho oběhnout členy Rady tady nahoře i dole ve vesnicích, že svolává na dnešní večer na mimořádnou schůzku.
Podvečerní vzduch voněl vřesem a divokým rozmarýnem. Příroda už se změnila a kameny byly místy pokryté mechem nebo drobnými kvítky. Pantheon se opřel zády o strom a s uspokojením zavřel oči. Zítra zcela opustí rodné pohoří a bude ve své cestě pokračovat po pláních. Doufal, že ve vesnici na úpatí Targonu se mu podaří sehnat koně a nebude muset jít dlouhé míle po svých. Ne že by se bál vzdálenosti, cesta horami dolů pěšky pro něj byla příjemným povyražením, ale Valoranské pláně byly pro mnohadenní pochod poněkud nudné a kůň dokázal cestu zkrátit až na třetinu času. Dnes večer ale ještě bude spát pár set metrů nad pláněmi, chráněný milovanými horami. Bylo teplo a slunce zacházelo až pozdě, takže si ani nerozdělával oheň a v tichosti večeřel ze svých zásob. Jeho smysly byly uvolněné a sledování okolí ponechal pouze instinktům – nedokázal si představit, že by mu hrozilo nějaké nebezpečí
tady
. Přísně se snažil udržet své myšlenky od Leony. Vzpomínání teď a tady by ničemu nepomohlo, vytáhl proto dokumenty pro správce Ligy a začetl se do zprávy o národu Rakkor a tradičním kultu Slunce v pohoří Targonu. Dokud bděl, dařilo se mu svou mysl ovládat; Leona ho dohonila až ve snu...
,,Vážení členové naší Rady, omlouvám se, že vás svolávám takto narychlo a mimo dohodnutý den. Mám však naléhavou věc, kterou s vámi chci probrat. Ráno jsem rozjímala a naslouchala Slunci vysoko v horách a uvědomila jsem si jednu věc. Vybrali jste dobře našeho bojovníka pro Ligu, Pantheon je opravdu naším největším válečníkem a jeho meč, kopí a štít budou tím nejlepším, co se za nás může bít. Omlouvám se vám, že jsem o něm a vašem rozhodnutí pochybovala.“ Starší a Solari spokojeně pokývali hlavami.
,,Ale uvědomila jsem si ještě jednu věc. Nemohli jsme vybrat lepšího bojovníka Rakkor. Je ale dostatečně zběhlý v našich tradicích? Dotklo se ho někdy Slunce a proniklo do jeho srdce a mysli?“ u těch slov potlačila úsměv a doufala, že začervenání, které jí proběhlo po tváři, nikdo nezaregistroval. Členové rady se zdáli jejími slovy zaražení a usilovně přemýšleli.
,,Myslím si, a Slunce se mnou souhlasí, že nejen národ Rakkor, ale i Slunce samo by mělo mít v Lize svého zástupce.“ Představení Solari se po sobě udiveně podívali a Leona se pousmála jejich zděšení. Bylo očividné, že nikomu z nich se na cestu z hor nechce. Nikdo však nepromluvil nahlas a tak pokračovala:
,,Nemohu však po nikom chtít, aby se vzdal svého úkolu zde, u našeho lidu. Všichni Solari jsou tu potřební, mají svá místa a povinnosti a jen díky nim je naše společnost pospolitá. Pochopila jsem, že Slunce to požaduje po mně!“ Viditelnou úlevu ve tvářích Solari vystřídalo ještě větší překvapení.
,,Odpusť, paní, ale je to rozumný nápad? Sotva jsi převzala svoji vládu, sjednotila náš lid a posílila tradiční pospolitost naší společnosti a už nás chceš opustit? Nerozpadne se tím vše, co se tvým vystoupením na slavnostech slunovratu spojilo?“ ozval se konečně Tarok.
,,Máš pravdu, Taroku. Je to samozřejmě naprosto šílené. Vždyť jsem nikdy neopustila hory. Ale opravdu cítím, že je to vůle Slunce. Mohu se jí protivit, když ji rozeznám?“ Doufala, že tento argument nebude schopen nikdo vyvrátit. Že si nikdo nedovolí zpochybňovat rozhodnutí Slunce, kterému se opět dostávalo nejvyšších poct a uznání.
,,Nikdo z nás nezná vůli Slunce lépe než ty a nikdo nemůže bránit sluneční bohyni v tom, co musí vykonat,“ odvážil se konečně Jargen, ,,ale prosím tě, ještě zvaž svoje rozhodnutí. Kvůli tomu, jakým vzorem a symbolem jsi se stala pro náš lid.“
,,Myslím na náš lid především, Jargene. Ale vzpomeň sám, jak se naposledy vyvinulo nadšení kolem sluneční bohyně. Ano, teď by to bylo v něčem jiné, ale všechno všední a každodenní se omrzí a ztratí lesk. Nebude snad nakonec lepší, když pro lid zůstanu vzpomínkou? Někým, kdo někde opravdu je a může se kdykoliv vrátit, kdo se stará a dbá a ví, i když není přítomen? Když se spíš než skutečnou dívkou stanu legendou?“ V místnosti zavládlo ticho. Pak začali první muži pokyvovat hlavami. Nakonec se souhlasné mručeni neslo celým sálem.
,,Máš pravdu. Jsi ostatně Slunce a Slunce se mýlit nemůže. Jsi-li rozhodnuta, pak věz, že my tu budeme věrni tvému jménu a našemu Slunci a budeme vést náš lid s tvým požehnáním nejlépe, jak dokážeme a nikdy nedovolíme, aby na tebe zapomněl,“ povstal pak za všechny Achias. Leona smířlivě ukončila mimořádné setkání. Už neviděla, že po jejím odchodu se sálem rozlehl tichý hovor a že členové Rady jsou s touto nenadálou událostí nanejvýš spokojeni. Bohyně se pro ně mohla stát problémem; i pro ně bude lepší, když bude spíše legendou, než rebelující vládkyní.
Leona nelhala, když před Radou tvrdila, že nikdy neopustila Targon. Teď jí došlo, že se vlastně bojí toho, co ji čeká. Měla velice nejasnou představu o tom, kde Válečná citadela leží, Pantheon se o přesné poloze příliš nezmiňoval. Neměla tušení jak vypadá svět mimo hory, jak daleko bude potřeba dojít a že možná není svět všude tak bezpečný jako v horách. Už když si balila věci, zjistila, že neví, co by měla mít s sebou. Zrovna stála u otevřené truhly a přemýšlela nad množstvím a typem oblečení, když se ozvalo zaklepání na dveře. Otevřela je a k jejímu překvapení za nimi stál Achias. Pokynula mu, ať jde dál, a posadila se na svou postel.
,,Nezlob se, že tě ruším, paní, ale jistý slib mi velí na tebe dohlédnout,“ uvedl se stařec a všiml si, že se při těch slovech Leona zamračila. Rozhlédl se po věcech rozházených všude po pokoji.
,,Když dovolíš, rád ti poradím s tím, jak se vybavit na takovou cestu. Sám jsem v mládí z hor několikrát sešel.“
,,Byla bych ti zavázaná,“ přiznala Leona odměřeně.
,,Dokud jsi v horách, není to těžké. Půjdeš dolů tou nejschůdnější cestou, obvykle je to v létě cesta asi na týden. Tady ti žádné nebezpečí nehrozí. Ale až sejdeš na pláně, změní se to. Budeš muset dokázat určit správný směr a cesta bude velmi dlouhá, proto se tam obvykle cestuje na koni. Pokud jsem Pantheona dobře pochopil, měla bys jít směrem k severu, v poledne se sluncem za zády. Nevím, jak je to teď, ale myslím, Valoranské pláně stále nejsou tím nejbezpečnějším místem na Runeteře. Budeš na sebe muset dát pozor, být ostražitá. Bylo by rozumné připojit se k dalším cestujícím směrem na sever, pokud na nějaké narazíš,“ vyprávěl Achias, zatímco přebíral věci a oblečení a skládal na hromádku to, co bude Leona potřebovat.
,,Kdyby ses dostala do nesnází a někdo tě přepadl, nesmíš se bát udeřit tvrdě a použít veškeré své schopnosti, i kdybys toho druhého měla zabít,“ pokračoval.
,,Proč se Pantheon nepřišel rozloučit?“ sebrala konečně odvahu a obrátila se na něj. Starý muž překvapeně zvedl hlavu a zadíval se jí do očí. Hluboko v tom tmavomodrém nebi se blýskaly paprsky, kterým by si rozhodně nepřál být vystaven. Na malou chvíli se zamyslel nad tím, jak dokáže být v jednu chvíli tak nejistá a zranitelná a okamžik nato rozzuřená a nebezpečná jako bouře.
,,Věřím, že to pro něj nebylo jednoduché. Ale udělal, co považoval za nutné a správné. Tak bys to měla brát, paní, pokud mohu radit.“ Achias se zamyslel a znovu na ni upřeně pohlédl:
,,To není jen pověření Slunce, co tě vede v jeho stopách, že ne?“ Vzápětí svých slov litoval. Leona po něm střelila přísným, odměřeným pohledem, před kterým se bezděky přikrčil, a hrdě pohodila hlavou.
,,Není nic, co by tě opravňoval klást takové otázky. Urazil mě a tím urazil i Slunce. Moje cesta mi umožní vyřešit
i tuhle
záležitost. Můžeš jít,“ mávla rukou ke dveřím a aniž se na něj podívala, skládala připravené věci do vaku. Achias potichu zmizel z pokoje a když za sebou zavřel dveře, otřásl se. Rozhodně by si nepřál být v Pantheonově kůži, až se s Leonou znovu setká.
Po dlouhém přemýšlení se Leona rozhodla odejít veřejně. Nazítří ráno se oblékla do plné zbroje, štít si zavěsila na záda a se Zenithem v ruce sestoupovala z chrámu. Nechala sluneční paprsky odrážet se od ní v tisících blýskavých odstínů a když míjela lidi ve vesnicích, majestátně jim kynula na pozdrav. Nebude špatné, když si její odchodu budou pamatovat jako velkou událost. Noc strávila v nejníže položené vesnici a následující den se ocitla sama v divoké přírodě Targonských hor. Jak sestupovala níže, rostliny byly čímdál zelenější a viděla druhy stromů a květin, které ani neznala. Výhled do kraje jí začínaly znemožňovat bohaté koruny stromů. Cesta se jí zatím líbila a postupovala bez problémů. Tím, že celý svůj dosavadní život strávila na svahu, nedělalo jí problém, jako nikomu z Rakkor, pohybovat se po horských svazích poměrně rychle a bezpečně. Díky tomu dosáhla v podvečer osmého dne stejného místa, na kterém trávil svou poslední noc v horách Pantheon. Přírodu hor tam nahoře už tu nepřipomínalo téměř nic, rostliny a vůně zde pro ni byly neznámé a Leona s nadšením objevovala každý květ. A zítra ji čeká celý nový svět!
Po poledni druhého dne se před ní konečně otevřel pohled na Valoranské pláně. Představovala si je jako nekonečnou, přehlednou planinu, kde od obzoru k obzoru není nic. Ve skutečnosti to však byl prostor bohatě členěný kopci, loukami, lesy, skalisky a cestami. Jednu z nich, poměrně širokou, měla asi půl kilometru před sebou. Vzpomínala, že jí ráno před odchodem Achias odkazoval na nějakou vesnici pod horami, kde se bude moci zorientovat a doptat na správný směr. Když přijdeš k cestě ráno, jdi za sluncem, říkal. Teď bylo brzy odpoledne, měla by tedy asi zamířit na druhou stranu než slunce, uvažovala, když přišla k cestě. Dala se vpravo. Povrch cesty tvořila udupaná hlína a Leona i přes narůstající únavu postupovala celkem rychle, takže se západem slunce dorazila ke kůlové palisádě, za níž se kryla rozlehlá vesnice. Nevšímala si pohledů strážného a hrdě prošla dosud otevřenými vraty. Nikdy neviděla a nedokázala si představit tolik domů najednou. Kamenné i dřevěné, přízemní i dvě patra vysoké stavby lemovaly ulici, kterou šla. Bude tu muset přečkat do rána. Najednou se jí zdálo, že nocleh pod hvězdami v listí a trávě hor byl opravdu příjemnou a jednoduchou záležitostí oproti vyhlídce, že bude muset najít místo k přespání mezi tolika lidmi. Jak tvrdil Achias, při cestování po pláních se pro přenocování ve vesnicích používají hostince. Snad zvládne nějaký najít! Bloudila ulicí a zvědavé pohledy všech kolemjdoucích, vyvolané zlatým brněním, ji zvolna začínaly rozčilovat. Byla unavená a hladová a chtěla se už jen někam schovat a vyspat. Nakonec se jí podařilo najít jeden ze dvou místních hostinců, ve kterém bylo možno přespat. Protože však v tuto dobu cestovalo Valoranem mnoho dobrodruhů a obchodníků, poslední volná lůžka už byla jen v herberku, místnosti s asi 20 lůžky, kterou spolu sdíleli rozliční zákazníci hostince. Nemohla říct, že by se bála, ale zcela klidná nebyla. Díky tomu mohli další nocležníci udiveně sledovat slaboučce zářící obrys kruhového štítu, který se vytvořil kolem její postele...
Ráno vstávala s prvními slunečními paprsky a co nejtišeji se vyplížila do hostinské místnosti. Zaplatila hostinskému za nocleh a zeptala se ještě na možnost získat koně. Pak opustila místo, kde strávila svou první noc mimo domovské hory. Stáje našla poměrně snadno a ve stájích muže ve středních letech; když ji viděl přicházet, odložil postroj, který zrovna opravoval, a vykročil jí vstříc. Se ženami se tu nesetkávali každý den a už vůbec ne s ženami oblečenými do zlata.
,,Čím mohu sloužit?“ otřel si ruce do kalhot.
,,Potřebuji koně. Směřuji do Válečné citadely,“ odměřovala Leona slova, ne tak docela jistá sama sebou.
,,Rozumím. Nejste jediná, madam,“ zabručel chlapík a dál si ji prohlížel. Na ženu byla docela urostlá, nakolik mohl soudit, a přece štíhlá, s přirozeně půvabnou tváří a nádhernými vlasy. ,,Podíváme se, zda něco vhodného najdeme,“ kývl na ni a vedl ji ke stájím. ,,A co vás tam vede?“ ,,Důvody osobní i politické. V prvé řadě stíhám jednoho bojovníka, který se provinil proti tradicím svého lidu.“ Zatímco odpovídala, udivenýma očima si prohlížela zvířata, jejichž stání míjeli. Viděla dosud koně pouze na neumělém obrázku v jedné z knih v chrámové knihovně. Vcelku jí byli sympatičtí a na pohled se jí jejich velké oči a měkké čumáky líbily.
,,Nenosí věčně přilbu a velký kulatý štít?“ řekl napůl žertem stájník. Leona se zarazila a úsměv, vyvolaný přátelskými koňskými hlavami, jí zmrzl na rtech.
,,Mohl by. Jak jsi na to přišel?“
,,Není to tak dávno, co jsem mu tady prodával koně pro stejnou cestu, jako plánujete vy. Říkal v žertu, že utíká před ženskou. Ale nic mi do toho není, samozřejmě,“ skončil rychle, když si všiml jejího výrazu. Aby změnil téma a vyhnul se nepříjemnému napjetí, otevřel jedno ze stání a ukázal jí mohutného tmavého koně s širokou bílou skrvnou na čele.
,,Co tahle kobylka, madam? Je to mírný, poklidný zvíře. Nepoběží s váma závody, ale nedočkáte se od ní ani žádný zákeřnosti, za to vám ručím. Zkusíte ji?“
,,Nikdy jsem na koni neseděla,“ pokrčila Leona rameny: ,,nechám to na vás. Připravte mi jí.“ Muž vyvedl koně ze stáje a připevnil mu sedlo a uzdečku. Pak Leoně ve zkratce vysvětlil, jak se kůň řídí, pobízí a zastavuje a poučil ji o základech péče o zvíře. Pak jí pomohl do sedla. Leona se pokusila několikrát objet dvůr. Kůň se trpělivě snažil chápat její pokyny a nakonec se jí povedlo přimět ho k pohybu i zatočit a zastavit.
,,Myslim, že to spolu zvládnete, madam,“ přikývl stájník. Zaplatila mu požadovanou cenu a ještě jednou se vyptala na cestu. Potom se vydala na svojí první velkou cestu Valoranskými pláněmi.
Pantheon rozverně vyskočil na koně a vydal se na cestu. Pokud si vše pamatuje správně, ještě dnes před setměním by mohl dosáhnout Válečné citadely. Těšil se tam. Poskytovala mu věci, po kterých toužil – svobodu, věhlas, vzrušující souboje a prostředí válečníků, večery o samotě nebo u ohňů s jinými hrdiny a obyvateli města, podle nálady. Snad nic nebylo pro mladého úspěšného bojovníka přitažlivější. Odmyslíme-li ženy, pochopitelně, ušklíbl se pro sebe. Jak se vzdaloval od Targonu, dovoloval své mysli čím dál více utíkat k Leoně a vzpomínkám na ni. Přemýšlel, zda bude schopen dodržet to, co si předsevzal v noci slavností slunovratu: že už nikdy nebude moci milovat jinou ženu. Potřásl hlavou a pobídl koně do cvalu. Rychlá jízda mu přinášela potěšení a vítr ve tváři odváděl jeho pozornost jiným směrem. Čeká ho skvělý život ve skvělém městě a ve službách svému národu a svojí nejmilovanější bohyni!
Nezapomeňte si také přečíst předešlé kapitoly:Kapitola 7..: StřízlivěníKapitola 6.: Slavnosti slunovratuKapitola 5.: Padesátý odstínKapitola 4.: Hit, stun, hitKapitola 3.: Hic sunt LeonaKapitola 2.: PantheonKapitola 1.: Leona, Sluneční bohyně
