Kapitola 7.: Střízlivění

---

Pantheon seděl několik hodin ve tmě a klidu horského údolí a vychutnával si přítomnost dívky vedle sebe. Všechny smysly měl soustředěné jen na ni: pod prsty ho hřálo její tělo i vlasy, slyšel její klidný dech a vnímal slabou vůni, připomínající jarní vzduch tady na horách. Nemohl spát. Seděl a přemýšlel a snažil se vrýt si každý okamžik hluboko do paměti, dokud se nad neviděnými vrcholky hor neozval první ptačí hlas. Pak velice opatrně položil Leonu do trávy, políbil ji něžně na čelo a potichu odešel. Cestou si upravoval všechno oblečení a po známých cestičkách seběhl dolů k vesnici. Do domku Achiase vcházel s prvními slunečními paprsky. Jak očekával, jeho učitel už nespal, ale seděl u okna a vyhlížel svítání.

,,Dobré ráno. Snad neruším,“ usmál se unaveně.

,,Ale vůbec ne. Doufal jsem, že se ještě zastavíš, když jsi včera tak záhadně zmizel a nebyl k nalezení,“ pokynul mu stařec.

,,Někdo mě hledal?“ snažil se Pantheon o ledabylý tón.

,,Pár mužů,“ mávl Achias rukou, ,,došli k názoru, že na tebe těch přípitků bylo už moc a někde vyspáváš. Musíš jim to prominout, taky toho vypili dost. Ale já jejich úsudku příliš nevěřím.“

,,Tebe bych se taky nikdy nesnažil obelstít,“přikývl bojovník. ,,Mám na tebe prosbu. Týká se L...bohyně.“

,,Ta včera také zmizela poměrně brzy. Ale toho si všimlo opravdu jen pár lidí.“

,,Prosím, až tu nebudu, dohlédni na ni, jak budeš moci. Je v ní velká naděje pro náš lid, ale nese ji křehká dívka, ikdyž poslední dobou hodně zesílila.“

,,Tvoje prosba zní naléhavě. Jistě v ní není víc než upřímná obava o osud našeho národa?“ Achias na něj upřel bystrý pohled.

,,Ať je nebo není... a spíše je, prosím tě o to. A osud našeho lidu snad bude známější po radě, která bude zasedat zítra. Teď už tě nebudu zdržovat a opravdu se půjdu někam vyspat. Nemohl bych zůstat tady? A vyhnout se všem otravným otázkám, které ty ani nemusíš pokládat?“

,,Ale samozřejmě. Udělej si pohodlí, já půjdu zjistit, jak si po včerejších oslavách stojí vesnice. Mimochodem... hezká nová ozdoba,“ ukázal na jeho levé rameno a pak s úsměvem vyšel z domku. Pantheon se svalil na postel pokrytou kozími kožešinami a během chvíle usnul. Leona ho pronásledovala i ve snech.

      

Probudil se až pozdě odpoledne a jen krátce se prošel po vesnici a prohodil pár slov se známými. Jak se zdálo, Leona na všechny udělala včera velký dojem a lidé jsou najednou hrdými ctiteli Slunce a odhodlanými obhájci všeho tradičního. Tento stav opojení nevydrží dlouho, ale díky Slunci za něj, pomyslel si. Večer pak strávil promýšlením toho, s čím chce vystoupit následujícího dne na zasedání Rady starších. Bude to výjimečné setkání, kde se poprvé do čela posadí Leona a kde on promluví o možná úplné změně pro celý národ. Jen je musí všechny přesvědčit...    

Leona se vrátila dolů do chrámu během dopoledne. Pokud se obávala přílišné pozornosti, byly její obavy zcela liché; většina obyvatel vesnice Solari těžce spala po probdělé noci a po chrámu se pohybovalo jen pár sloužících. Vplížila se do svého pokoje a schoulila se na lůžko. Když zavřela oči, dokázala ještě vyvolat živou vzpomínku na uplynulou noc a tam, kde se jí po těle dotýkal Pantehon, jí přeběhlo slabé zachvění. Příjemné snění však záhy vystřídal panický strach z toho, že tyto vzpomínky budou pouze slábnout a jednoho dne možná úplně zmizí...

     Druhého dne vstávala časně, již zcela odpočatá po slavnostech slunovratu. Měla tak dost času připravit se na dnešní zasedání Rady, kde se má postavit do čela Rakkor. Díky tomu odcházela v půli dopoledne dokonale upravená a s jasnou hlavou. Rada zasedala v boční místnosti ve slunečním chrámu a účastnili se jí stařešinové jako zástupci všech vesnic Rakkor, rozesetých po úpatí Targonských hor, a zástupci Solari. Celkem to bylo asi dvanáct lidí, sedm starých bojovníků a pět kněží Slunce, plus Leona, sluneční bohyně. Na dnešním setkání si navíc vyžádal slyšení Pantheon, takže když Leona přesně ve chvíli, kdy měla býct schůze zahájena, přišla, byla již místnost poměrně zaplněna. Její křeslo v čele bylo samozřejmě volné.     Posadila se a pokynula Jargenovi, který obvykle zasedání vedl.

  

,,Má paní, vážení zástupci lidu Rakkor a kněží našeho Slunce, rád bych začátkem dnešního setkání dal slovo našemu hostu, velkému bojovníkovi Pantheonovi, který přináší prý zajímavé novinky z valoranských plání.“ Na jeho slova reagovali shromáždění souhlasným pokyvováním, takže Pantheon vstal, mírně se uklonil směrem k Leoně a pak se obrátil ke starším:

  

,,Přináším z nížin opravdu pozoruhodné zprávy, které se mohou týkat i našeho lidu, byť ten je před světem skryt tady v horách. Je to poměrně dlouhý příběh, ale pokusím se ho zde říci ve zkratce a tak, abyste pochopoli, jak velká věc se dole udála. Nejspíš i tady lidé slyšeli o neustávajících sporech mezi zeměmi Demacia a Noxus a o válkách, které mezi nimi vládnout poslední dlouhá desetiletí. A toto přitom nejsou jediní soupeři a protivníci na Runeteře, pouze ti největší. Jejich bitvy však měly velký dopad na naši zemi a pokud by pokračovaly dál, mocná magie, která do těchto bojů vstupovala, by mohla nenávratně poškodit náš svět. To si naštěstí uvědomili i mocní obou států, dohodli se na mimoválečném vyrovnání svých konfliktů a založili Ligu, místo pro souboje jednotlivců zastupujících státy a národy. Tato myšlenka stála na počátku a mnohé národy a zemičky i města vysílají svoje hrdiny, aby podstupovali souboje a tím hájili své zájmy a jméno. Na pláních pod našimi horami vyrostlo město, Válečná citadela, kde sídlí úředníci, diplomatičtí zástupci států a národů, mágové i bojovníci, trvale tam zůstávají i někteří hrdinové a všichni další lidé řemesel potřebných pro takové místo.“ Nechal svá slova doznít a rozhlížel se po tvářích členů Rady. Potěšilo ho, že se žádný z nich netvářil odmítavě. Vesměs byli zamyšlení, někteří vypadali překvapeně, jiní zaujatě. Dovolil si jeden krátký pohled na Leonu, která upírala zasněný pohled někam za něj a pohrávala si s pramínkem bronzových vlasů; radši pohled rychle odvrátil. Odkašlal si a pokračoval:

,,Asi teď už tušíte, proč je tato novinka zajímavá i pro nás. Při své cestě po Valoranu jsem bojoval v Lize sám za sebe a svoji slávu. Rád bych se tam teď vrátil ve jménu Rakkor a našeho Slunce.“

,,Ale my nepotřebujeme nikomu dokazovat svoji samostatnost, když ji nikdo nenapadá,“ ozval se jeden ze starších, kterého Pantheon neznal jménem. Než stihl odpovědět, promluvil jeden z kněží Solari:

,,Neslyšel jsi Pantheona? Není tam snad potřeba, jak jsem pochopil, bojovat nutně proti někomu, ale i vydobýt čest a slávu. K čemu je nám, že náš národ je lidem nejlepších válečníků, když o nás nikdo neví? Nezasloužili by snad Rakkor a Slunce především svého zástupce, který by hlásal jeho velikost? Nejsme snad národem bojovníků a netouží bojovníci hlavně po slávě a uznání?“ Odpovědí mu bylo souhlasné mručení.

,,A co by bylo potřeba pro to, abys mohl být naším zástupcem?“ zajímal se nejmladší ze Solari.

,,Potřebuji pověřovací list od představených své země nebo lidu a doklady o našem území a společenství. Správci Ligy se snaží udržet počet bojovníků a jejich pověření pod kontrolou, aby se boje nezvrhly v nějaké potyčky bez úrovně, ke kterým bude mít přístup každý.“

,,Myslím, že zprávy, které nám Pantheon přinesl, jsou velice zajímavé a bude nutno je se členy rady důkladně prodiskutovat. Pantheona prosím, aby se teď vzdálil a vyčkal rozhodnutí Rady,“ prohlásila Leona velitelsky. Pantheon se beze slova uklonil a opustil místnost.    

Posadil se na zídku terasy před chrámem a shlížel na svahy hor po sebou. Slunce pomalu postupovalo k poledni. Dnes už nebude schopen odejít, pokud nechce vyrážet na noc. Snad zítra. Zdržovat se tu déle mu nepřipadalo moudré. Vystavoval by tím nebezpečí jak Leonu, tak sebe a vůbec všechno. Doufal, že Rada se rozhodne rychle a jednoznačně. Byla by opravdu škoda nevyužít příležitosti, kterou Liga skýtala jak Rakkor, tak jemu. Občas zaslechl z chrámu vzrušené hlasy a i když jim nerozuměl, z Leoniny intonace odhadoval, že jednání neprobíhá zrovna hladce. S postupem času se proti jejímu zvedaly i další hlasy. To by znamenalo, že bohyně a členové Rady nejsou ve shodě. Přemýšlel, kdo asi hájí jaké stanovisko. Minuly už skoro dvě hodiny a hlasy zvolna utichaly, z čehož usuzoval, že Rada se blíží k nějaké výsledné dohodě. Netrpělivě přešlapoval před chrámem a když spatřil Achiase, musel se hodně držet, aby mu nevyběhl naproti a nezačal se ptát jak malý kluk. Naštěstí ho starý učitel nenechal příliš dlouho čekat.

,,Myslím, že si můžeš začít balit,“ usmál se, ,,nakonec Rada schválila tvůj návrh a pošle tě jako našeho hrdinu.“

,,A jak to probíhalo?“ Pantheon jen těžko skrýval zvědavost ve svém hlasem.

,,Divoce. Sice jsme jednohlasně schválili myšlenku, že Rakkor by měli mít v Lize svého zástupce, ale když došlo na tvoji osobu, Leona se tvrdě postavila proti vůli Rady. Což samozřejmě vyvolalo nejdřív opatrný, postupně hlasitý odpor starších. Abych to zkrátil, přehádali ji. Nelíbí se jim, že se staví proti nim a bojí se, že se bude prosazovat čímdál víc. Bude to asi chvíli boj, než se Rada, zvyklá spoléhat jen na sebe a rozhodovat sama s vědomím, že bohyně a Slunce tu nějak přítomni jsou, ale o nic se nestarají, naučí vycházet s bohyní, která se stará a vstupuje do života.“

,,Nechtěla, abych odešel,“ řekl Pantheon tiše. Achias přikývl:

,,Je opravdu uražená, mohu-li to říct. Ale podvolila se a slíbila napsat pověřovací listinu. Spolu s dokumenty si ji budeš moci vyzvednout dnes odpoledne v knihovně.“

,,Měl bych za ní zajít a vysvětlit jí to! Nemůžu odejít takhle...“ Po těch slovech se Achias zastavil a vážně se na něj podíval.

,,Naopak. Myslím, že bys měl odejít právě takhle. A co nejdřív. Bude to nejlepší pro vás oba. Ty budeš v bojích získávat uznání sobě i jí a nakolik tě znám, budeš tak šťastný. A Leona si zvykne. Rozpory s Radou ji zaměstnají a sama dojde k tomu, že tohle je to správné řešení.“

,,A když ne, ty jí pomůžeš,“ odpověděl po chvilce přemýšlení Pantheon.

     Leona proběhla chodbami od zasedací síně k svému pokoji a vztekle za sebou přibouchla dveře. Padla na postel, zavřela oči a snažila se uklidnit dech i mysl. Po chvíli ji vztek začal pomalu přecházel a nastupovala úzkost. Třeba je dobře, že Pantheon odejde – neuvidí ho roky, možná už nikdy. A bude klid, časem na všechno zapomene a bude moci být bohyní oddanou jen a pouze svému Slunci a lidem. A nebo je to špatně, nikdy nezapomene a už se bude navždycky potají trápit a utápět ve vzpomínkách. Otřela si vlhké oči a vytáhla kus pergamenu a pero.

Já, Leona Zářící úsvit, zástupce Slunce na Runateře a paní lidu Rakkor, nejvyšší ze Solari, pověřuji Pantehona, syna Akrolova z vesnice Renorak na hoře Targon, aby v Lize hájil zájmy našeho lidu, naše tradice a naše Slunce. Pověřuji ho také veškerým jednáním ve jménu Rakkor a Sluncerázu diplomatického, společenského i válečného.

- Leona

Když inkoust zaschl, převázala složený pergamen zlatou stuhou a v náhlém rozhodnutí sáhla po dalším pergamenu. Její ruka na něj snad sama přenášela její pocity a přetvořila je ve vyznání. Mohla by je přiložit k dokumentům a nadepsat Pantheonovým jménem. Aby vše věděl. Aby na ni nikdy nezapomněl a aby se za ní vrátil! Pak se ale hrdost ujala vlády nad emocemi a Leona pergamen roztrhala na kousíčky, které se rozletěly po celém pokoji. Pověřovací listinu pak donesla do knihovny, kde ji knihovník připojil k připraveným dokumentům.     Zbytek dne pak Leona strávila ve svém pokoji. Mysl jí nestále odbíhala k otázce

proč

ji Pantheon zradil a odchází. Navíc se zdá, že to plánoval už dávno před dnešním dnem, jistě o svém odchodu přemýšlel, už když se s ní setkal poprvé.

Proč

si tedy dovolil tohle všechno, svést ji, na chvíli ji probudit z letargie, posadit ji do čela Rady... a pak srazit na samé dno odmítnutím. Zítra, až se s ní přijde rozloučit, mu všechno řekne, ať má na svých cestách za hloupou slávou o čem přemýšlet!

     Pantheon vstal před rozednením a naposledy zkontroloval svou cestovní výstroj, kterou si připravil již večer. Dokumenty byly na svém místě, zásoby na cestu i osobní drobnosti také. Vlastně už se těšil na cestu. Půjde sám a snad se mu podaří zklidnit mysl. Je pravda, že pomatení smyslů z noci slunovratu už ustoupilo, ale nemohl lhát sám sobě, že ho odchod od Leony netrápí. Že bude jednoduchý. Zapnul poslední přezky na zbroji a tiše vyklouzl ze dveří. První sluneční paprsky už ve vesnici zastihly pouze jeho stopy v prachu.

---