Kapitola 7.: Jayce a ta druhá

---

Caitlyn v bílém plášti se ke mně nakloní přes stůl, chytne mě za ruce a podívá se mi do očí. ,,Musíme být trpeliví, Viviano. Od Jinx to není nic jiného, než volání o pomoc a snaha komunikovat. Musíme jí pomoct. Ona je ten, kdo je tu nejvíc ohrožený!“

     Bez dechu se probudím, venku je ještě tma. Uf, to byl dost strašný sen. Nikdy, nikdy, nikdy! Za všechno, co se děje jí a kolem ní si může pískle sama. Zbytek noci už jsem toho moc nenaspala. Slon a narozeninový dort. Jasně, ta chobotnice nebyla chobotnice ani strom, ale Jinx sedící na slonovi. A že bude mít narozeniny jsem zjistila pohledem do kalendáře – za týden. Neodkážu si teda její vzkaz vyložit jinak než jako pozvánku na narozeninovou oslavu. Protože beze mě by to nejspíš byla nuda a je fakt, že nikoho jiného v Piltoveru asi nemá... Ne že by se nemohla spřáhnout s místní kriminální mládeží, ale ta je tolik pod její úroveň, že to nepřipadá v úvahu. Ale co s tím slonem, sakra? V Piltoveru není žádná socha slona, žádný obraz slona, žádný podnik, kde by se slon objevil v názvu, nic. Že by to byla nějaká metafora?

    

     Nemohla jsem dospat, tak jsem byla na služebně jako první. Chvíli jsem pracovala na dalším vylepšení rukavic, pak jsem se vrátila k úvahám o slonech. Po čase dorazila Cait, pořád naštvaná a příjemná jak Zaun, aby mi oznámila, že na dva dny odjíždí do Citadely na turnaj Ligy. Výborně, konečně budu mít trochu volné ruce!

,,Výslovně ti zakazuju pouštět se do jakýchkoliv honiček s Jinx. Nezačínej si ani se nenech vyprovokovat. A taky máš všechny noční, dokud se nevrátím. A až se vrátím, bude celý Piltover netknutě stát,“ štěká po mně, zatímco si prochází papíry.

,,Pokusím se.“ Na lepší slib se nezmůžu, protože netuším, co má Jinx v plánu.

,,Jayce jede taky?“ zeptám se ještě se špatně skrývanou nadějí v hlase. Bez nich dvou by tu byl parádní klid!

,,Tentokrát ne, zůstane tady a dohlídne na tebe. Chovej se slušně,“ rozkáže už skoro mezi dveřmi. Kývnu a když zmizí, sednu si do jejího křesla za stolem a vytáhnu svůj sloní obrázek. Za další hodinu přijde pan Dokonalý, bez zeptání se postaví za mě a kouká mi přes rameno.

,,Co chce dělat v zoo?“ zeptá se po chvíli udiveně. Jasně! Naše zoologická zahrada je nejhezčí a největší v celé známé Runeteře. Ideální místo pro narozeninovou oslavu, pokud jste Jinx. Takže za šest dní po zavíračce u slonů... Ani si neuvědomím, že jsem poslední větu řekla nahlas. ,,A co tam?“ zajímá se krasoň.

,,Rande s Jinx.“ Konečně je něco jasné. Možností, jak se zabavit mezi spoustou velkých, divokých a nebezpečných zvířat, je bezpočet. Nepochybuji, že to bude opravdu velká party pro nás dvě a slona! Po zbytek dne s Jaycem plánujeme návštěvu zahrady na další den, abych měla jasnou představu. A povídáme si a jdeme na oběd a vůbec se tak hezky poflakujeme, když u toho Caitlyn není. Škoda, že je tak zodpovědná a pozvání na ligový zápas nepřijímá moc často. Z večeře odcházíme se stmíváním.

   ,,Dobrou noc a zítra se těš na zvířátka,“ loučím se s krasoněm před barem.

,,Nemůžu tě doprovodit?“ Možná bylo lepší, když tu bruneta byla a on si tolik nedovoloval. ,,Nemůžeš, protože nejdu spát. Jsem na stráži.“

     Prostě projdu ty nejhorší uličky, sem tam zapadnu někam na pití a nad ránem si půjdu zdřímnout, jako vždycky. Bez dalšího ohlížení se vydám směrem k nejšpinavější části Piltoveru – tam začíná noční život brzy a kdo chce stihnout legraci, musí dorazit včas. Jaycovy kroky samozřejmě slyším za sebou. Asi nemá cenu se s ním hádat, jestli chce jít se mnou, ať jde; koneckonců, kdy se on, slušňák a kladný hrdina může podívat na to nejošklivější, co Piltover nabízí? Zatím je tu celkem klid. Nakouknu do profláknutých putyk, ale všechno vypadá skoro mírumilovně. Na ulicích nikdo někřičí ani se nepere, drogy na nárožích nikdo neprodává. Tělo ano, ale to není moje věc. Pobaveně sleduju Jaycův znechucený pohled, když míjíme jednu z polonahých ,krásek´. Zřejmě tu vážně nikdy nebyl. Zatočíme do postranní uličky, která spojuje tuhle čtvrť s tou druhou nejhorší; je prázdná a špinavá jako vždycky, pokouším se koukat, do čeho šlapu... Najednou mě Jayce prudce srazí k levé straně na zeď jednoho z domů a přitiskne se vedle mě. Než se stačím zeptat, co se děje, do zdi napravo kousek za námi narazí cosi, co vybuchne ve spoustu střepin. Ve stínech před námi se mihne postava, utíkající směrem pryč; vyrazíme oba naráz. Pan Dokonalý líp vypadá, ale já jsem rychlejší, minimálně na kráké vzdálenosti. Po pár desítkách metrů běhu dostihnu utíkající postavu a za rameno jí smýknu ke zdi. Jayce mě dobíhá v zápětí. Držím útočníka za klopy kabátu a druhou rukou ho chytnu za bradu, abych se podívala, kdo to je.

,,Ale ne. To je vskutku milé překvapení, narazit tady na tebe,“ uculím se pobaveně. Povídací pán ze Zaunu ztěžka polkne.

,,Copak Viktora to tak žere, že na mě posílá svoje lidi i do Piltoveru?“ Tady a teď už je mi do smíchu. ,,Pan Viktor dosáhne svého, dřív či pozděj,“ zavrčí na mě mafián, ale očividně si není ani trochu jistý svou situací. Jayce mě při vyslovení Viktorova jména odstrčí a chytne pána pod krkem, asi trochu silěnji, než by úplně musel. Možná bych se ho i bála, kdybych ho potkala v nočních temných uličkách a tvářil se takhle.

,,Tak ať si pan Viktor přijde do Piltoveru sám na pěstní souboj. Posílat za sebe neschopný vrahy mu k ničemu nebude.“ Nějak se mi nechce špinit si ruce s tímhle amatérem. Levou ruku položím krasoňovi na rameno; nestojím ani o to, aby mu on zlomil vaz.

,,Tyhla rukavice jsou stvořeny k rozbíjení zdí a zabíjení lidí,“ obrátím se zpátky ke starému známému, ,,ale my jsme skoro kamarádi, takže tebe to bude pro tentokrát jenom bolet.“ Jayce se na mě zklamaně podívá a neochotně ho pustí. Já mu jednou přesnou ranou zlomím nos (v tom jsem fakt dobrá).

,,Přijdou další a nebezpečnější,“ zahuhlá ze země mafián.

,,Nemůžu se dočkat,“ ušklíbnu se a odcházím. Jayce mě pomalu následuje. Očividně se mnou nesouhlasí a mrzí ho, že zauňana nezabil.

,,Málem jsi návštěvu Zaunu nepřežila a teď necháš někoho, kdo tě tam tak zřídil, jen tak jít?“ zatváří se nechápavě.

,,Tohle pro něj bude větší lekce, vrátit se s něpořízenou“ pokrčím opatrně rameny. Poslat na mě zabijáka-packala do Piltoveru byl ale hodně, hodně špatný nápad, Viktore.

     Chvíli jdeme mlčky, ulice jsou stále prázdné. Dávám si už větší pozor, i když pochybuji, že by nás dnes v noci čekalo ještě nějaké zpestření. Jayce mě ale dokáže překvapit i přesto: s menší silou, ale stejnou razancí mě opře o zeď a stoupne si přede mě tak, že nemám kam ustoupit.

,,Co je to teď? Další ostrostřelec?“ usměju se do tmy.

,,Teď jsi to ty. Nejsem zas tak kladná postava, abych nevyužil takovouhle situaci.“ V jeho hlase je slyšet smích, což mě částečně štve a částečně přitahuje.

,,Přepadnout pěst zákona v temných uličkách je dost rikantní podnik.“ Položí mi horkou dlaň na krk. ,,Vzrušuje tě být v ohrožení života a bít lidi?“ zašeptá mi u ucha. Zrychlený tep popřít nedokážu, ale odpovídat nechci. Přesune ruku výš a přejede palcem přes rty. Copak jsem nějaká děvka, aby na mě zkoušel takhle laciný triky? Druhou rukou mě chytne za pas. Na můj vkus začíná být drzý až dost! Napřáhnu se k facce, která by ho měla odhodit kus stranou. Jayce je bohužel oním jedním z mála obyvatel Piltoveru, který se mi vyrovná silou: chytne mě za zápěstí a přetlačí mi ruku ke zdi vedle hlavy.

,,Mě nepřepereš,“ uculí se pobaveně. Nejspíš nemá pravdu, ale stálo by to hodně úsilí. Možná bude pro tuhle chvíli jednodušší se s ním prostě líbat. Navíc to není tak špatný, jak bych očekávala. Když Jayce chvíli není slušňák a ví co chce, je to rozhodně příjemnější, než když se chová jako gentleman.

,,Proč já? Ze všech těch stovek holek, které by daly život za jednu noc s tebou...? Já jediná, která o to nestojím?“ zeptám se po chvíli – ta myšlenka je prostě absurdní!

,,Protože jsi silná, krásná a protože nemáš zájem,“ odpovídá mezi polibky na rameno.Zastavím mu ruce na rozepínání košile.

,,Nebydlím daleko odsud, krasoni. Už mi není patnáct, abych se svlíkala na ulici.“ Udělá krok zpátky a nechá mě jít. Zkratkami, které tu znám, jsem doma za čtvrt hodiny, což je čas tak akorát na to trochu vystřízlivět. Já a Jayce? Fakt? To ne, že ne... Chladný noční vzduch mi ochlazuje rozpálené tváře. Dojdeme ke mně a pošlu ho pryč. Jdeme mlčky a docela svižně, tempo určuju já a jsem momentálně tak rozhozená, že potřebuju tělo něčím zaměstnat.

     U dvěří pokoje se k němu otočím.

,,Bude lepší, když teď půjdeš pryč.“ Už jsem klidná a hlas se mi netřese.

,,Ne.“ Jakoby nic mi sáhne do kapsy pro klíč a odemyká si dveře. Ze slušnáka na drzouna snadno a rychle koukám. Následuju ho do místnosti, dveře za sebou nechám otevřené.

,,Zvolna mi dochází trpělivost, dveře jsou tady,“ dávám mu ještě jednu šanci. Jeho sebevědomí dokáže v jednu chvíli vzrušovat a v druhou štvát k nesnesení; odhodí sako na křeslo a v klidu se opře o stůl. Položím rukavice na skříň: byly by příliš velkou výhodou a navíc bych Jaycovi mohla ublížit, což vlastně nechci. Procházím při tom příliš blízko, chytí mě za pravé zápěstí a přitáhne k sobě. Levačkou mu vrazím facku, ze které i mě nakonec zabolí ruka – malíček pořád ještě není v pořádku, což se projevuje tak, že s ním sice neodkážu hýbat, ale k dotekům zvenčí je extrémně citlivý a prostě bolí. Jayce ignoruje obtisk mojí dlaně na tváři a něžně, ale pevně mi chytí i levou ruku.

,,Můžeme se prát, jestli chceš. Ale já preferuju rozkoš před bolestí.“ Sakra, když mluví takhle upřímným tónem, moje odolnost vůči němu je podlomená. Opatrně mi ruce pustí a přesune pozornost k rozepínání košile.

,,A moje NE nic neznamená?“ zkouším ještě, ale nebráním se. Asi má pravdu s tím, že mě mlácení lidí vzrušuje. Zahodí košili na zem, chytne mě za nahé boky a přitiskne na sebe. Se sebevědomým úsměvem, který mi teď už zase spíš rozbuší srdce, prohlásí:

,,Jednu věc jsem se o ženách za tu dobu, co jsem v Pilvtoveru považovaný za hrdinu, naučil. Když říkají ne, vždycky myslí ano.“ Na to nemám co říct. Během chvíle na sobě mám jenom spodní prádlo (další z velkých výhod, když se člověk narodí v technicky vyspělém Piltoveru a ne třeba někde v horách, sto let za pokrokem). Jayce bez oblečení vypadá mnohem lépe než oblečený. Svaly chlapům pořád sluší víc, než elegantní košile a sako, a pan Dokonalý ke svojí pověsti nepřišel jen tak.

,,No na krajky bys musel svlíknout brunetu,“ okomentuju jeho pohled, kterým si mě prohlíží od hlavy k patě.

,,Jizvy jsou neodolatelný,“ odpoví vesele, přejede mi prsty po jedné starší jizvě na břiše a pokračuje k lemu kalhotek. Ty záhy skončí na zemi, stejně jako zbytek jeho oblečení. Hlavou mi probleskne pár vzpomínek na moje divoké dospívání v podsvětí, kdy jsme se svlíkáním ani nezdržovali a postel byla luxus, na který jsme většinou neměli. Tenkrát ulice docela stačila a za romantickou zvukovou kulisu jsme považovali rvačku odvedle...

,,Vi! Vi... já si uvědomuju, že o mě vlastně nestojíš, ale udělala bys mi radost, kdyby ses pokusila zůstat duchem přítomná!“ Důrazný šepot u ucha mě probere ze vzpomínek; zatřesu hlavou a začnu si uvědomovat Jayce nad sebou a v sobě. Sakra, to by se mi asi stávat nemělo, chápu, že je krajně neslušný přestat vnímat v takovou chvíli. Musím uznat, že když tomu začnu věnovat pozornost, tak Jayce rozhodně ví, co dělá. Moc dobře to ví. Já už jsem sex neměla pár let a předpokládám, že je na mně ta pauza znát; on očividně trénuje dost často. A když už jsem se nechala přemluvit, proč si to neužít co nejvíc.

,,Už asi chápu, co na tobě bruneta vidí,“zasténám mu do ucha. Jayce možná ví, že když holka říká ne, myslí ano, ale já zas vím, že i sebevědomý kluci se musí chválit.

,,Nevěřila bys, jaký nároky jsou kladený na hrdiny!“ odpoví zadýchaně. Zvládnu se ještě zasmát.

     Sex má mnoho výhod. Jedna z nejlepších je ta, že po něm člověk tvrdě spí a vůbec se mu nezdá o Jinx. Myslím, že jsem včera v noci ještě posílala Jayce pryč, ale zaspala jsem, jestli odešel nebo ne: každopádně teď se mi rozvaluje v křesle a jediný, co ho omlouvá, je snídaně na stole. Naliju si k ní whisky a zapálím si. Křeslo je obsazené, tak se nahá posadím na stůl a nabídnu si koláč. Dneska mě čeká zoologická a další noční, tentokrát už opravdu v ulicích a bez krasoně. Jednou za čas to stačí.

,,Dík za snídani. Dveře jsou pořád ještě támhle, uvidíme se zítra a probereme s brunetou naše plány, zamysli se nad tím,“ obrátím se k panu Dokonalému.

,,A...to je všechno? Po včerejšku?“ vypadá dost zaraženě. Pokrčím rameny.

,,Pro tuhle chvíli určitě.“ Tohle je s chlapama vždycky potíž – ráno pak chtějí povídat si a kdoví co. ,,Nezasloužím si víc než vyhazov?“ nenechá se vyhnat tak snadno. Nádech, výdech. Asi to potřebuje dostat natvrdo.

,,I Vi může ulítnout, třeba i víckrát než jednou, ale nic víc. Měj to na paměti, ušetříš se zbytečných zklamání. A ano – zasloužíš si jedno velké díky. Tak běž.“ Vidím na něm, že jeho sebevědomí dostalo ránu pod pás, ale nese to statečně a bez dalších keců vypadne. Zhluboka si oddechnu.

Nezapomeňte si přečíst předchozí kapitoly!Kapitola 6.: Piltover's FinestKapitola 5.: Sbírání silKapitola 4.: Návrat na štítuKapitola 3.: Hod granátemKapitola 2.: Do ZaunuKapitola 1.: Výchozí data

---