Máme tu další díl příběhu o Leoně a Pantheonovi od autorky kraary. A tentokrát pořádné obsáhlý, přejeme příjemnou zábavu při čtení.
Jedinou slavností, již jinak strohý a tvrdý život Rakkor skýtal, byly slavnosti letního slunovratu. Tehdy lidé ze všech vesnic vyrazili k náhornímu sídlu Solari, aby se zde účastnili rituálních obřadů k poctě Slunce, vybraných turnajů a oslavných hostin, které trvaly celý den a celou noc. Horská příroda nebyla zrovna bohatým zdrojem potravy a každodenní jídlo místního národa bylo skromné, ovšem v tento jediný den v roce se zásobárny otevřely, lovci předvedli své nejlepší umění a léčitelé obětovali soudek bylinného likéru. Pro Leonu to byl den její slávy, ačkoliv v posledních třech letech si připadala spíše jako loutka pro pobavení ostatních, než sluneční bohyně, jíž by se upřímně klaněli. Letošní slavnosti však měly být jiné. Cítila sílu Slunce, vlastní odhodlání i schopnosti a Pantheonovu podporu. Tento rok si konečně vezme, co jí právem náleží, ujišťovala se, zatímco si chystala obřadní šat. Na den slavností byly její zlatá zbroj, meč i štít vystaveny v chrámu, kam si je kdokoliv mohl přijít prohlédnout a v bázni se poklonit Slunci, které posvětilo práci kovářů a dalo jim vzniknout. Jediná část její zbroje, již si nechala, tvořila zlatá čelenka s emblémem Slunce. Leona měla pro ten den připraveny šaty, které vůbec nezapadaly do stylu oblékání Rakkor ani Solari. Byly z jemné látky a zdůrazňovaly její půvab. Měly bílou barvu se zlatými odlesky a zlatým zdobením a byl to kus krásného oblečení, ne praktického. Žádná z žen Rakkor krom ní, bohyně, na sobě nikdy neměla šaty výstřihem odhalujícím křivku prsou nebo splývavou sukní až na zem. Leoně se dnes líbily, protože podtrhovaly její výjimečnost. Rozčesala si bronzové vlasy a podívala se do svého odrazu ve skle. Vypadala hezky, krásněji než kdy dřív. Nebo jí na tom dřív nezáleželo. Zaostřila pohled skrze sklo okna a viděla, že obzor začíná slabě růžovět a východ slunce je nedaleko. Rychle vyběhla ze svého pokoje a běžela na venkovní prostranství, kde byl postaven kamenný oltář přímo pro dnešní rituální obřad. Přestože byla jeho hlavní postavou, účastnila se ho spíše nečinně: jejím úkolem bylo sedět na stolci nad oltářem, tvářit se majestátně a zářit. Usmála se. Byla si jistá, že dnes bude zářit jako slunce samo.
S postupujícím rozedníváním se na prostranství shromažďovalo stále více lidí. Pro stařešiny a čestné hosty byla připravena křesla nedaleko oltáře, Solari měli svá místa vyhrazena po stranách a všichni ostatní se mačkali kolem, aby měli co nejlepší výhled. Pantheon přišel v plné zbroji a s přilbou. Lidé chtěli vidět svého hrdinu, protože o jeho slávě slyšeli i v dalších vesnicích, ale ještě se s ním nepotkali, a on jim nechtěl kazit radost. Pokud mu čas dovoloval, zastavil se na pozdrav a pár vět s každým, kdo o to během jeho cesty k přednímu křeslu projevil zájem. Vedle něj kráčel Achias, jeden ze stařešinů, členů rady staších, jemuž také náleželo přední místo. Slunce pomalu stoupalo a každým okamžikem se muselo přehoupnout přes horské štíty; narůžovělá záře svítání se třpytila na kovových zbrojích a špercích všech přítomných. Pantheon s Achiasem se konečně protlačili davem ke svým místům a usedli. Oba zvedli oči ke kamenému trůnu pokrytému zlatým plátnem, na němž na mírném návrší nad prostranství s oltářem seděla Leona. Červánkové světlo jí barvilo vlasy do nejněžnějšího zlata, jaké kdy Pantheon viděl, a od nich se odráželo na zlaté zdobení šatů. Byla nádherná. Byla to nejvznešenější a nejkrásnější bohyně, již si Slunce mohlo vyvolit, pomyslel si. Nechápal, jak ji kdy kdo mohl považovat za podvodnici a neužitečnou a slabou. Nově získaná síla z ní sálala jako sluneční svit, ve tváři měla spokojený, sebevědomý výraz někoho, kdo je přesvědčen o své velikosti. Nikdo jí nemohl odolat.
Obřad započal. Kněží Solari pronášeli věty v zapomenutém jazyce a pokládali na oltář posvátné předměty, zpívali chvály a padali před Sluncem k zemi. Každý z Rakkor důvěrně znal tento obřad, který se v neměnné formě opakoval již staletí. Pantheon mu proto nevěnoval příliš pozornosti, využíval anonymity a jistého soukromí, jež mu poskytovala jeho přilba a celou dobu nespustil oči z Leony. Snažil se vtisknout si její obraz co nejhlouběji do paměti. Byla jeho bohyní a bude mu dodávat sil a odhodlání, až bude hájit její zájmy v Lize. Bude připomínkou toho, za co bojuje a výzvou, aby se vrátil. Zatímco se zaobíral vlastními myšlenkami, obřad se chýlil ke konci. Teď dostane slovo bohyně, poslední vzdání chvály a díků náleží jí. Povstala a Slunce tančilo po zlaté čelence a ozařovalo jí tvář. Mnohým se zdálo, že prosvítá i skrze ní a že je celá její postava prozářená slunečním svitem. Její hlas zvonil jako zlato a nesl se ránem:
,,Kéž Slunce nikdy nezapadne nad lidem Rakkor a pohořím Targonu. Kéž posvětí naše životy i naše boje, dá jas a sílu našim zbraním a odvahu našim srdcím. Doba se může měnit, ale Slunce zůstává stejné; nezměrné, veliké, jasné a laskavé. Kéž nás vede k naší budoucnosti a svými paprsky nám osvětluje cestu.“ Mohla sama zvolit slova, jimiž závěrečnou řeč pronese. Tahle byla dobře zvolená a lidé propukli v tleskání a jásot. Ona však pokračovala a přestože někřičela, bylo ji slyšet všude ve vzduchu kolem:
,,Já jsem vaše Slunce. Já jsem Leona, Zářivý úsvit, vyvolená. Já vás povedu a budu vás chránit. Skzre mne bude Slunce na naší straně. Vznáším tímto nárok na vládnutí lidu Rakkor a vedení Rady starších, pro něž mne Slunce vyvolilo, a vyzývám každého, kdo by se stavěl proti, k souboji, v němž prokážu právoplatnost svého požadavku.“ To byla komplikovaná věta a trvalo jí dlouho, než ji vymyslela a naučila se odříkat bez zadrhávání. Lidem trvalo ještě déle, než ji strávili a pochopili. Po potlesku nebylo ani stopy. Tohle nikdo nečekal. Solari se po sobě zmateně dívali a šeptali si mezi sebou. Stařešinové se shlukli a radili se. Všichni čekali. Po dlouhé chvíli ticha, ševelícího tlumenými hádkami, promuvil Tarok, nejstarší z rady.
,,Rada starších uznává nárok bohyně Slunce a budou-li souhlasit představení Solari, přijme ji za svou vůdkyni.“ Hlavy všech se obrátily ke skupině Solari. Z ní vystoupil Jargen, mluvčí.
,,Solari nejsou jednotní ve svém rozhodnutí. Požadují důkaz, že schopnosti bohyně budou stačit k tomu, co si nárokuje. Přijímají výzvu k souboji a pověřují svého bojovníka Rograna, který nejvíce mluví proti právoplatnosti její žádosti i proti pravosti bohyně samé, aby je zastupoval.“ Po jeho řeči se konečně strhl potlesk, z větší části způsobený nadšením z budoucího souboje. Leonu už dlouho nikdo bojovat neviděl a kdo si pamatoval její počáteční pokusy, doufal, že bude souboj podobně zábavný jako ony. Leona seděla bez hnutí. Čekala, že nejspíš nepůjde vše hladce, že se někdo ozve a nejspíše se nevyhne konfrontačnímu souboji. Rograna však znala. Mezi Solari to byl nejlepší bojovník, jediný, kdo se plně soustředil na boj a opomíjel duchovní smysl společenství služebníků Slunce. Dostala strach. Snažila se však nedat na sobě nic znát.
,,Dobrá. Souboj se uskuteční za hodinu na rituálním bojišti.“ S tím se zvedla a vyrazila k chrámu. Musí se převléknout, vzít si svoji zbroj a zbraně. A připravit se, promyslet si taktiku, jak ji to učil Pantheon. Ponechat mysl otevřenou Slunci, opakovala si, když si zavazovala fialový spodní šat. Nemířit na zbroj, ale na člověka pod ní. Nevypadnout z rytmu, uvazovala si řemínky zbroje. Neztratit spojení se Zenithem, potěžkala meč v ruce. Nezapomenout, že je bohyní.
Rituální bojiště byl pískový obdélník za sídlištěm Solari, kde se každoročně dospívající bojovníci a bojovnice utkávali o právo nosit posvátnou zbraň a hájit čest a slávu Slunce a lidu Rakkor. Tam odmítla před čtyřmi lety vstoupit a utkat se o svůj život a čest. Za to měla být popravena.... a Slunce ji zachránilo a ukázalo na ni jako na svoji vyvolenou. Dnes tam půjde, bude bojovat a zvítězí. Tak si to přeje Slunce. Stín na slunečních hodinách se již téměř dotkl kamene, k němuž směřoval. Kolem bojiště se mačkaly davy lidí. Pantheon stál ve svahu opodál. Neuvidí tak souboj nijak zblízka, zato celý a přehledně. A nebude Leonu rozptylovat svojí přítomností. Snažil se stát ve stínu, pokud možno neviděn. Souboj pro ni bude dost náročný i tak. Její soupeř už stál v písku a vychutnával si přízeň diváků. Byl to vysoký muž a nebezpečný protivník, Bude mít proti Leoně většinu výhod, jež může bojovník v duelu mít. Ona jim bude čelit svým božstvím. Přišla v zářícím zlatém brnění a pozvedla meč na pozdrav Slunci. Teď mne nesmíš zklamat, příteli, pomyslela si krátce, když vstupovala na písek. Nebude žádné zahájení, žádné obřadní formality. Jeden z nich prostě za chvíli zaútočí... Byl to Rogran. Leona dokázala jeho rány odrážet a s pomocí oslňujících paprsků, odražených ze zbroje, jej i několikrát zasáhla, ovšem nikdy nezranila. Dokázala zatím udržet rytmus a to jí pomáhalo zůstat rovnoceným soupeřem. Krok, výpad, kryt, krok... Pohyb v písku byl náročný. Zdálo se, že i jejího protivníka zmáhá, zastavil se několik kroků od ní a snažil se popadnout dech. Zůstala ve střehu, ale také si dopřála pár hlubokých nádechů. Na okamžik dovolila očím soustředit se na dav za Rogranem. Přáli štěstí jí, nebo jemu? Stojí o ni vůbec? Z myšlenek ji vytrhl prudký pohyb soupeře. Ukročila stranou, ale příliš pomalu. Hrot jeho meče proklouzl mezi pláty zbroje a svezl se jí po stehně. Rána pálila jako polední slunce. A Leona dostala vztek. Ona je Slunce samo! Jak se opovažuje vztáhnout na ni ruku? Krátce pohlédla do slunce a zamumlala pár slov. Napřáhla meř a namířila jím na Rograna, která se chytal k dalšímu výpadu. Stála nehnutě; teď se musela spolehnout na svoje
božské
schopnosti. Bojovník udělal krok vpřed a napřáhl se mečem. Davem to zašumělo. A v tu chvíli se z nebe spustil sloupec oslnivého bílého světla a dopadl přímo na Rograna. Oslepený bojovník se zastavil a snažil se mrkáním rozehnat oslnění.
,,Já jsem Zářící úsvit,“ zašeptala si Leona pro sebe a s odhodláním a silou, do níž vložila čtyři roky trápení mezi Solari, přikročila k protivníkovi a uděřila ho do tváře svým štítem. Rograna rána překvapila a vyvedla z rovnováhy, zakopl o dunu písku a spadl na zem. Dívky stála nad ním a mířila mu špičkou Zenithu na krk. Vztekem zářila jako slunce a málo kdo se na ni mohl zpříma podívat.
,,Já jsem Slunce,“ řekla pevně. ,,Já jsem tvoje bohyně.“ Poražený bojovník zavřel překvapené oči a očekával smrt. Nedělo se nic. Stále nic. Rána nepřicházela. Opět oči otevřel. Leona od něj poodstoupila a dívala se po davu, který teď tleskal a jásal.
,,Slunce bere i dává. Já dnes život dávám.“ Mezi Rakkor bylo za jednoznačné vítězství považováno pouze zabití protivníka. Nečekala, jak zareagují na její pojetí, otočila se a rychlým krokem se blížila k chrámu. Nikdo se neopovažoval ji zastavit.
Dalším úkolem, který jako bohyně měla, bylo věnovat nějaký čas vyslechnutí proseb a přání přicházejících, aby se jejím prostřednictvím dostaly ke Slunci. Musela se převléknout. A napít. A chvilku si odpočinout, než usedne na svůj stolec a bude naslouchat lidem. Zbroj ze sebe odepla, jak nejrychleji dokázala. Kněží ji pak opět vystaví v chrámu. Krvácela ze stehna. Rána nebyla nebezpečná ani hluboká, ale citelně bolela. Otřela si ji navlhčeným plátnem a ovázala pruhem látky. Snad ji nebude příliš omezovat, nerada by své zranění přiznala. Převlékla se zpět do obřadních šatů, počkala, až se jí úplně zklidní dech a vyšla ven z chrámu. Když se objevila, ozval se jásot. Přistoupili k ní Tarok a Jargen a hluboce se poklonili.
,,Lid Rakkor je tvůj, paní.“
,,Solari uznávají sluncem vyvolenou za právoplatného vládce nad horami Targonu.“
,,V tom případě se sejdeme zítra na zasedání rady starších,“ kývla na ně. ,,Teď jsou slavnosti slunovratu a jejich průběh by neměl být narušen.“ Nechala oba muže za sebou, důstojným krokem došla ke svému stolci a posadila se. Sykla bolestí, když si vlastní vahou zmáčkla zraněnou nohu, ale pak našla polohu, ve které bolest téměř necítila. Lidé k ní přicházeli v dlouhém zástupu, děkovali jí a přednášeli svá přání a prosby Slunci. S úsměvem jim naslouchala, ujišťovala je o pomoci Slunce i svojí a tajně se nemohla dočkat, až odejde poslední. Trvalo to dvě hodiny, než se u ní vystřídali všichni, kdo měli na srdci nějaký vzkaz Slunci. Mezi posledními přišel Pantheon. Poklekl před ní, sňal z hlavy svou helmici a položil jí Leoně k nohám.
,,Děkuji Slunci za jeho bohyni, kterou nám seslal. A prosím, aby ji chránilo a neopouštělo, aby jí pomáhalo vést lid moudře a aby ji nikdy nenechalo padnout.“
,,Slunce vyslyší tvé prosby. Ale přikazuje ti, abys ještě dnes večer šel do hor a tam mu vyznal chválu,“ upřela na něj rozzářené oči. Zvedl hlavu a sklouzl pohledem po její tváři, rtech a šíji až k hlubokému výstřihu šatů. Na rozkaz bohyně nelze odpovědět odmítavě.
K večeru měla Leona konečně všechny povinnosti spojené se svým postavením za sebou. Na všech volných prostranstvích ve vesnici byly postavy stoly plné jídla a pití a touto dobou se již zvolna prázdnily a znovu plnily. Lidé si povídali, smáli se, zpívali a oslavovali Slunce tak, jak byli po generace zvyklí. Přehodila si přes ramena bílý plášť a vypravila se do svého údolí. Když chtěla, uměla být místo zářící matná jako stín, a tak se jí podařilo zmizet v chaosu oslav nezpozorovaná. Příkrá cesta vzhůru byla se zraněnou nohou náročnější, než očekávala. Každou chvíli musela zastavit a odpočinout si, protože chůže do kopce pro ni byla velice bolestivá. Konečně dorazila na dohled skalního vchodu do svého údolí. Byl ještě tak vysoko... Pohyb se tu podobal už spíše výstupu do schodů než chůzi. Zhluboka se nadechla a vyrazila. Rychlost, s jakou byla schopna se pohybovat vpřed a vzhůru, se stále snižovala. Pantheon si připil se všemi starými známými a rodinými příslušníky. Běžně se od vína, piva a různých pálenek držel dál, ale tady byl doma, v bezpečí, a bylo by společesky nepřípustné přípitky targonským bylinným nápojem odmítat. Jeho organizmus si naštěstí dokázal celkem dobře poradit i s nezvyklým objemem alkoholu a tak se dokázal pod záminkou dalších návštěv vymanit ze skupiny rozjařených bojovníků a zmizet za vesnici. Jakmile byl z dohledu, zhluboka se nadechl nazlátlého podvečerního vzduchu. Bylo tu opravdu krásně a skoro se mu nechtělo z hor ještě někdy sejít. Ale dnes na odchod nebude myslet... Vykročil svižným krokem vzhůru. Těšil se a zároveň jej sužovaly mírné obavy. Nemůže jí říkat ne. Ale nemůže...neměl by říci ani ano. Třeba s ním chce jen v klidu probrat dnešní den, musí být plná zážitků, pocitů, myšlenek... Pokračoval mnohem rychleji než Leona, přestože musela vyrazit hodnou chvíli před ním – celou dobu se snažil mít o ní ponětí a pak najednou zmizela, už před hodnou chvílí; dorazil k úpatí skalní průrvy a viděl ji procházet jejím vrchním ústím – během okamžiku mu zmizela z dohledu za zdmi údolí. Přidal do kroku a poslední úsek zdolal téměř v běhu. Údolí bylo zalito zlatou září večerního slunce. Dnešní večer byl dlouhý, protože jsou slavnosti slunovratu a jejich Slunce bude slavit s nimi a zapadne až kolem půlnoci. Zastaví se v oné kouzelné nežné fázi, kdy se již kloní k obzoru a jeho svit přestává oslňovat. Chvíli si užíval ticho a klid Leonina údolí a se zavřenýma očima vychutnával hřejivé sluneční paprsky na tváři. Za ty týdny výcviku s Leonou si tohle místo opravdu oblíbil a bude mu chybět, až se vrátí dolů, stejně jako bohyně sama. A nejen proto, že úctu ke Slunci a tradicím svého lidu měl v sobě silně zakořeněnou; bude mu chybět i Leona jako dívka, se kterou cvičil, povídal si, smál se a bojoval. Vlastně to pro něj byl složitý úkol, najít správný přístup k ní. Mohl ji obdivovat a ctít jako bohyni, a mohl ji obdivovat a toužit po ní jako po ženě. Jedno nebo druhé, podle situace, ale ne obojí zároveň. ,,Doprovodíš mě k vodě?“ ozvala se zpoza něj. Otočil se a viděl ji stát opřenou o skalní stěnu vedle průchodu do údolí. Udělal pár kroků k ní, uchopil ji za ruku, kterou mu podávala, mírně se uklonil a políbil ji do dlaně. ,,Jak si má paní přeje,“ přikývl, jemně, ale pevně stiskl její ruku a pomalu vykročil k jezírku. ,,Jsem ráda, že jsi přišel. Musíme oslavit dnešní den a všechno, co přinesl.“ ,,Nemohl bych říci ne své bohyni,“ odpověděl napůl žertem, napůl vážně. Spokojeně přikývla. ,,Máš na všem, co se dnes stalo, větší zásluhu než kdo jiný. Bez tebe a tvého výcviku bych se nemohla postavit ani průměrnému mladíkovi, natož největšímu bojovníkovi Solari. Ale musím říct, že nebýt Slunce, nedokázala bych porazit ani jeho.“ Zatímco mluvila, došli ke břehu jezera. Voda se líně převalovala a tichounce šplouchala. Obrátila se čelem k němu a ovinula své štíhlé prsty kolem jeho dlaně. ,,Ale otevřel jsi moji mysl tomu, že jsem opravdu Zářící úsvit, bohyně. Naučil jsi mě věřit sama sobě a využít všeho, co mohu, ve svůj prospěch. Nebýt toho, asi by mezi mnou a Sluncem zůstalo navždycky přátelství, ale ne spojenectví, ve kterém mi propůjčuje svoji sílu.“ Otevřel jsi moji mysl a srdce i jiným, než Slunci, pomyslela si a zadívala se mu do očí. ,,Tvá oddanost Slunci si zasluhuje odměnu. Jmenuj cokoliv, co ti z moci Slunce mohu dát,“ řekla tiše. ,,Jsi sluneční bohyně. Vše, co mám a co mohu naučit, je ti k dispozici. Nemohu přijímat odměny za něco, co je samozřejmé,“ odpověděl vážně. ,,Rozkazuji ti, aby sis něco přál,“ zamračila se a světlo v jejích očích provokativně potemnělo. Povzdechl si a zavřel oči v krátkém zamyšlení. Co se Leony týkalo, měl tisíc přání a ani jedno se nemohlo stát skutečností. Nejvíc by si přál, aby nebyla bohyní, aby se s ní mohl milovat celou noc a vzít ji s sebou, až se bude vracet na Valoranské pláně. ,,Nedokážu si přát nic, co by nás oba nevystavovalo příliš velkému nebezpečí,“ zavrtěl nakonec hlavou. ,,Jsem bohyně Slunce. Jaké nebezpečí tu pro mne může být?“ ,,Kdyby se kdokoliv dozvěděl...kdyby se stalo, co si přeju... znamenalo by to pro nás oba v lepším případě smrt, v horším vypovězení z našeho lidu a věčné vyhnanství z Targonských hor. Moje přání jsou proti všem tradicím a zásadám naší kultury i proti úctě, ve které chováme Slunce.“ Díval se jí do očí a doufal, že ho pochopí. Přejela mu rukama nahoru po pažích a položila mu dlaně kolem krku. Pak si stoupla na špičky a než se Pantheon odhodlal nějak zareagovat, naklonila hlavu a přitiskla svoje rty na jeho. Na chvíli si dovolil polibek vychutnat; její rty hřály jako večerní slunce a nutily jeho srdce bít rychleji. Kousek se od něj odtáhla a naléhavě zašeptala: ,,Nestojí tohle za to riskovat svůj život?“ Neubránil se a zatímco ji jednou ruku chytil kolem pasu, druhou jí vjel do vlasů, které teď vypadaly jako vodopády zlatavého bronzu. ,,Svůj ano. Tvůj ne,“ odpověděl rozechvěle. Přes tenké šaty cítil teplo jejího těla. Proč nemohla být jen Leonou? Měl pocit, že ho tím Slunce trestá. Leona chvíli mlčela, ale pak přikývla. ,,Rozkazuji ti, abys mi pomohl svléknout. Potřebuji se po dnešku zchladit.“ Určitě mu to dělá schválně. Ale sám řekl, že jí nemůže říct ne. Na žádnou její prosbu a rozkaz. Pustil ji a začal opatrně rozvazovat tkanice na zádech šatů. Když byl hotov, rozepl spony na ramenou a hladká látka sklouzla po Leonině těle k zemi. Stála před ním nahá, až na obvaz na pravém stehně. Poklekl před ní a s největší opatrností obvaz odmotával. ,,Co se ti stalo?“ snažil se udržet mysl soustředěnou na hrubé plátno ve svých rukách. ,,Nehoda při boji. Už to skoro nebolí,“ zalhala. Rána nevypadala hezky, ale Pantheon si oddechl, že není hluboká. On by ji nejspíš nazval škrábnutím, ale u ní mu krev připadala nebezpečná. Znamenala totiž, že je zranitelná – kdo krvácí, může zemřít. Nikdy se nebál o sebe, ale začínal pociťovat strach o ní. Něžně přejel po ráně špičkou prstu. Hřála, ale nezdálo se, že by byla zanícená. Nechala ho klečet, otočila se a skočila do jezera. Nejprve ji dotek vody na zranění bolestivě pálil, ale za chvíli se jí zdálo, že chladná voda odnáší bolest pryč, spolu s únavou celého dnešního dne. Potopila se pod vodu a s otevřenýma očima pozorovala slunce zpoza hladiny. Mělo zvláštní zeleno-modro-zlatou barvu a poskakovalo spolu s vlnkami sem a tam. Když jí došel dech, vyplavala opět na hladinu a ohlédla se na Pantheona. ,,Voda je skvělá. Nechápu, proč mají všichni pocit, že nejlepší oslavou Slunce jsou nekonečné rituální obřady a spousty jídla a pití a vyprávění příběhů. Měli by se někdy prostě jen vykoupat ve vodě prostoupené slunečním svitem. Pak by poznali, v čem je celé kouzlo,“ zvolala vesele a kapky vody na ní zářily jako diamanty. ,,Nepůjdeš to zkusit?“ cákla po něm. Nedokázal rozlišit, zda ho cíleně svádí, nebo si pouze neuvědomuje, co dělá a jak na něj působí. Nic na světě si v tuhle chvíli nepřál víc, než moci prostě shodit oblečení a skočit za ní do vody. A nic na světě by v tu chvíli nejspíš nebylo nebezpečnější, než to udělat. Jak to říkala? Stojí tohle za to, riskovat život? Zradí tím lid Rakkor a jeho tradice. Opasek s nožem tlumeně spadl do trávy. Zradí tím svůj slib Achiasovi. Prostá světlá tunika dopadla na opasek. Zradí Slunce, v jehož sílu věří a jehož bohyni slíbil ctít a chránit. Tuniku následovaly plátěné kalhoty, které si na sebe vzal jen kvůli výjimečnosti dnešního dne. A zradí sám sebe. Sám sebe přede vším. Skočil do vody. Leona stála na mělčině na druhé straně jezírka a zvědavě ho pozorovala. Ne že by nikdy neviděla nahého muže - vyrůstala přece ve vesnici Rakkor mezi bojovníky. Ale bylo to už dlouho. A byli to jiní muži. Tohle byl Pantheon. Svaly, vypracované roky bojů a výcviku, které pro soupeře byly smrtící, ji přitahovaly s vzbuzovaly v ní touhu se jich dotknout. Tvář, kterou protivníci ve stínu přilbice nikdy nezahlédli, k sobě poutala její pohled; líbil se jí. Měl ostré rysy a na tvářích dvoudenní strniště vousů a jeho oči byly rozzlobené a nežné zároveň. Zůstala stát a čekala, až k ní doplave. Chladná voda ho probrala, ale ne tolik, jak doufal. Krev v žilách zůstala rozpálená a srdce splašené. To jí určitě Slunce pomáhá, celá hladina je protkaná jeho paprsky a nedovolí mu, aby se jeho vůle opět ujala vlády nad tělem. Zatřásl hlavou a pomalu plaval směrem k Leoně. Stála ve vodě tak, že jí hladina dosahovala do půli prsou a měla ji jako výstřih šatů. Mokré vlasy ji rovné splývaly na ramena a záda a měly teď jasnou tmavorudou barvu. Oči měla zářivě modré a na obočí a na rtech se jí třpytily kapičky vody. Zastavil se kousek před ní a stoupl si na dno. Byl vyšší, takže ikdyž stál na větší hloubce, vodní hladina mu dosahovala zhruba stejně vysoko jako jí. Sledoval její pohled na svém hrudníku a ramenou a viděl v něm zřetelnou jiskru obdivu, která mu vehnala spokojený úsměv na rty. ,,Máš pravdu. Tohle je mnohem lepší, než všechny oslavy,“ přikývl a udělal ještě krok k ní. Když teď natáhne ruku, dotkne se jí. Toužil to udělat a zároveň se bál. ,,Už teď jsi propadl životem,“ řekla tiše, jako kdyby mu četla myšlenky. Udělal další krok. ,,A Slunce nedovolí, aby sem někdo našel cestu. Důvěřuj mu.“ Hleděla mu přímo do očí a její jistota ho přesvědčila. Sevřel ji rukama v pase a přitiskl k sobě. Přes chladivou vodu cítil její horkou hebkou pleť na svém těle. Sklonil se a políbil ji na rty. Připojila se k jeho polibku, ruce omotané kolem jeho krku. Aniž přerušil dotek jejich rtů, jemně ji donutil couvat po svažujícím se dně ven z jezera, dokud nespočinuli na měkké trávě. Hladil ji všude po těle a do polibků vkládal veškeré náhodné dotyky ze dnů jejich výcviku, veškerou touhu a vášeň, která v něm vzrůstala po celou dobu, kdy se s Leonou scházel. Oplácela mu stejně, rukama zkoumala každý jeho sval a tiskla svoje štíhlé tělo na jeho. V tu chvíli nezáleželo na tom, jaká bude cena a následky. I kdyby to měl být její poslední večer a kdyby měla ztratit vše, co dnes vybojovala, stálo by to za to. Žár, kterým ji někdy vyhřívalo Slunce, se nemohl zdaleka rovna spalující touze, kterou v ní probouzela Pantheonova blízkost, doteky a polibky. Nikdy si nepřipadala víc jako bohyně než v okamžiku, kdy se jejich těla spojila. Miloval ji s vášní bojovníka a s úctou k jejímu božství. Uvědomoval si, že je to poprvé a naposledy pro ně pro oba a snažil se, aby si Leona odnesla vzpomínkou, kterou se bude těšit do konce života. Věděl v tu chvíli, že ji miluje z celého srdce jako svoji bohyni a jako Leonu, dívku, kterou vlastně znal od dětství. A že ta láska mu zůstane nejspíš už navždycky a tohle je jediná chvíle, kdy ji může prožívat. Odevzdala se naprosto rytmu jejich těl. Svoje srdce, mysl i duši teď nabízela Pantheonovi pro tuto chvíli i navždycky a kdyby jí Slunce mohlo splnit jedno přání, pak aby ta chvíle nikdy neskončila. Aby už zbytek života mohla strávit v těsném objetí se svým strážcem a učitelem, tak jako teď. Ale Slunce mlčelo a jen stálo nad targonskými horami na stráži. Pantheon se opíral zády o vyhřátou skálu a jemně hladil Leonu, opřenou o jeho rameno, po vlhkých vlasech. Cítil rozličnou směs pocitů, mezi kterými ale převládalo štěstí, které se snažilo umlčet nejistotu a obavy. Leona se k němu tiskla a hřála jako sluneční svit sám, přestože slunce už se konečně klonilo k západu. Prstem mu přejížděla po svalech na hrudníku a ramenou. ,,Hej!“ sykl náhle. Její prst měl najednou žhavou špičku, kterou mu na jednu paži vypalovala kruh s pěti paprsky. ,,Na památku,“ zašeptala. ,,Jak jsi to udělala?“ prohlížel si ještě pálící obrazec. ,,Přála jsem si to,“ pokrčila rameny: ,,Vím, že tahle situace už se nesmí opakovat. Ani já nechci riskovat život svého nejlepšího bojovníka jen kvůli své touze. A tohle ti třeba bude dnešní večer připomínat.“ Pevně ji objal a políbil na čelo. ,,Nikdy na něj nezapomenu,“ zašeptal upřímně. ,,Budeš muset odejít ještě před rozedněním a sejít dolů do vesnice,“ povzdechla si. ,,Nikdo si mě nevšimne, slibuji. A ty?“ ,,Já mohu uctívat Slunce a čerpat z něj sílu kdy a kde potřebuji,“ odpověděla sebevědomě. ,,Odpočiň si. Mám ještě pár hodin, než budu muset odejít. Dopřej mi držet tě pro jednu noc v náručí, když spíš,“ poprosil tiše. Neodpověděla, ale pohodlně se zabalila do svého pláště, natáhla se do trávy a pohodlně si položila hlavu do jeho klína. Ještě chvíli cítila hřejivou váhu jeho ruky na boku a jemné hlazení po vlasech. Pozn. autora: Tady by to asi mohlo skončit. Ale rozhodla jsem se to dát těm dvěma ještě pěkně sežrat, takže happy end se zatím nekoná a sedmá kapitola časem přibude.Nezapomeňte si také přečíst předešlé kapitoly:Kapitola 5.: Padesátý odstínKapitola 4.: Hit, stun, hitKapitola 3.: Hic sunt LeonaKapitola 2.: PantheonKapitola 1.: Leona, Sluneční bohyně
