Kapitola 5.: Sluneční soud
Máme tu další část skvělého příběhu z pohoří Rakkor. Autorka kraara píše nejen o Dianě, Leoně a Pantheonovi.
Zadní terasa slunečního chrámu byla zalitá oslňujícím slunečním světlem pozdně letního dopoledne. Na kamenných stolcích po obvodu terasy seděli členové Rady; ze tří křesel v prostředku terasy byla dosud dvě volná. Na prostředním seděla Leona. Nevyspání a nervozita se na ní podepsaly tak výrazně, že ani sluneční svit nedokázal dodat její pobledlé tváři zdravou barvu. Mírný teplý vítr si pohrával s jejími vlasy a lemem lehkých bílých šatů.
,,Rada stojí při tobě, Slunce. Ale prosím, podej dostatečné důkazy proti Dianiným obviněním. Nezklam nás," uklonil se před ní Jargen. Když přikývla, pokynul směrem ke chrámu.
Diana kráčela pomalu, vysoká, s hrdě vztyčenou hlavou. Na sobě měla tmavé kožené brnění, dokonale zpracované a neznámé v Targonských horách; členové Rady si začali udiveně špitat. Leona pozvedla bradu a snažila se udržet na tváři povýšený výraz. Nemohla si pomoci, ale Diana se tvářila tak sebejistě a ... božsky... určitě víc, než ona. A její zbraň a zbroj... měla pocit, že o nich četla. Z té představy jí přeběhl mráz po zádech. Bojovnice se zastavila před ní a upřela na ni pronikavý pohled. Leona ho pevně opětovala.
,,Buď pozdravena, padlé Slunce. Naposledy." Neuklonila se. V hlubokém hlase nebyl ani náznak úcty. Jargen si odkašlal a ukázal na křeslo po Leonině pravé ruce. Diana se pohrdavě usmála a posadila se.
Pantheon byl nesvůj. Poprvé za svůj život měl stát před Radou a jejím soudem. Před svým národem. Před Leonou, před Dianou. Proti jedné z nich. Při příchodu na terasu ho sledovalo příliš mnoho očí, než aby se cítil pohodlně. Leona také vypadala, že je jí celá situace velice nepříjemná. Naproti tomu Diana po něm otevřeně vrhala vyzývavé toužebné pohledy. Zachvěl se a radši se vrátil očima k Leoně. Byla nádherná ve svých bílých šatech, které si přivezla z Citadely. Zlaté zdobení na výstřihu lemovalo její krásná, plná prsa... potřásl hlavou a obrátil oči k její tváři. Všiml si, že střelila pohledem na Dianu a na něj a na jeho krk. Úsměv mu zmrzl na rtech. Neuvědomil si a nepřipouštěl následky Dianina včerejšího kousnutí – Leona očividně ano. V potemnělých očích se objevily nebezpečné sluneční záblesky. Už jednou ji viděl vzteklou a tehdy doufal, že je to naposledy. Ale proti tomu, jak se tvářila teď, byla tehdy v Citadele krotká jako kotě. Rychle uhnul pohledem a spěšně se posadil na svoje křeslo. Jargen povstal a obrátil se k nim.
,,Dnes si..." Leona ho přerušila prudkým pohybem ruky, vstala a otočila se k Dianě.
,,Mluv!" štěkla prudce. Měsíční děvko, dodala v duchu. Třásla se vzteky. Jak si mohla...mohl... mohli tohle dovolit! Vůči ní, vůči Slunci!
,,Bojuj vždy čestně a nikdy se nevzdávej. Cti svoje Slunce víc než svůj život. Nikdy je nezapírej. Nikdy nedovol, aby bylo pohaněno. Nepoměřuj se s ním a nestav se mu na roveň. Měj Slunce vždy nad sebou; nedotýkej se ho, chovej ho v úctě a bázni." Dianin rozhodný hlas zněl terasou. Starší se po sobě překvapeně dívali – citovala slovo od slova znění zákona, jak ho ustanovil Zakladatel a jak je zapsaný v nejstarších knihách Rakkor: pouze několik málo Solari jej znalo. Leona o něm mlhavě slyšela, když ji přivedli do Slunečního chrámu, ale důkladně jej četla až včera.Obecné zásady ovšem znal každý, kdo žil na Targonském pohoří.
,,Žádám po bohyni jasnou odpověď: znala tento zákon? Věděla, jaké jsou její výsady, pramenící z vyvolení Sluncem? A jaké povinnosti?"
,,Ano," špitla Leona popravdě.
,,A uvědomuješ si," obrátila se plavovláska přímo k ní, ,,že jsi ho porušila?" Nepočkala na odpověď a několika kroky se přesunula před Pantheona.
,,Totéž bych mohla říct o tobě. Ale ty jsi čestný bojovník, jeden z největších v naší historii. Ty jistě znáš tradice, které jsme zavázáni ctít. Nemohu vinit tebe z chyb, kterých se dopustila bohyně. Jsi pouze muž, válečník. Ona je žena a bohyně. Nemohl jsi odolat někomu, kdo vládne silou Slunce. Přimlouvám se před touto Radou o milost pro hrdinu, který byl sveden a ponížen touto ženou!" otočila se zpátky k Leoně. Pantheon zaraženě zíral před sebe a snažil se pochopit smysl a důsledky toho, co Diana právě řekla. Rozuměl správně tomu, že se ho snaží chránit? Proti Leoně? Zdálo se mu, že všemu rozumí čímdál méně. Nesměle se podíval po Leoně. Na rozpuštěných vlasech jí jiskřily sluneční paprsky. Rysy jí ztvrdly a v bledé tváři nezůstal ani stín obvyklého, alespoň formálního úsměvu. Diana se rozhlédla po starších a pomalu se posadila na svoje křeslo v očekávání Leoniny odpovědi.
Bylo dlouhé ticho. Delší, než by bylo možné považovat za čas k rozmyšlení odpovědi. Solari i starší se po sobě netrpělivě dívali. Diana byla ponořená do vlastních myšlenek. Pantheon seděl se skloněnou hlavou; přestože bohyně seděla kus od něj, cítil náhlé teplo, které z ní sálalo. Dokázal si představit hněv v jejích očích i emoce, které jí otřásaly. Diana z ní udělala přede všemi děvku a z něj se pokusila sejmout veškerou vinu. Stopa po Dianiných zubech na jeho krku. A ona sama proti všem...
,,Jsi ještě téměř dítě..." začala konečně tiše. ,,Ale zdá se, že se velmi dobře vyznáš ve všem, so souvisí s naším národem a tradicí. Víš o úctě k Slunci, jak ji přikázal Zakladatel. Nepochybuji, že je ti známo i to, kdy, jak a proč byl tento zákon ustanoven." Odmlčela se. Pohledy všech se upíraly k ní, krom Pantheonových a Dianiných. Zhluboka se nadechla a postavila se. Na krátkou chvíli zvedla oči ke Slunci a snažila se přijmout do sebe něco z jeho tepla a síly.
,,Jak je tedy možné, že přes znalost toho všeho se opovažuješ přijít přede mě s takovým obviněním? Očekávat vůbec, že by ti kdokoliv mohl naslouchat a soudit mě!" Zvýšila hlas, který se teď zdál znít celým Targonem.
,,Kdo z vás, kdo tu jste, by si dovolil postavit se mi na roveň a soudit mě? Vždyť já sama jsem Slunce a jeho ztělesnění na Runateře! Nikdo z vás nemá právo proti mně pozvednou hlas, natož pokoušet se vynášet nade mnou rozsudek." Členové Rady se po sobě rozpačitě podívali; její řeč na ně dopadla jako hrst oslňujících slunečních paprsků. Jediná Diana pozvedla hlavu a zasmála se. Její hrdelní smích zněl v tu chvíli nepatřičně a kacířsky. Leona po ní šlehla pohledem.
,,,Směj se, Měsíci, pro tuhle chvíli. Je tvoje jediná. Slunce spálí každého, kdo by se pokusil vztáhnout na mne ruku. A ty. Padni přede mnou a vezmi svoje slova zpátky. Dávám ti možnost zachránit si život, který by si jinak tvoje drzost vyžádala jako daň." Všichni od ní odvraceli zrak – sluneční paprsky na jejích vlasech a tváři a zlatých ozdobách se odrážely příliš oslivě. Jen Dianiny tmavé oči dokázaly její oslepující svit unést; stála před ní a shlížela na ni.
,,Nikdy. Před zrádcem a děvkou nepokleknu. Odvoláváš se na Zakladatele a jeho zákon. Musíš tedy vědět, že to, že podle tradice Solari uctíváme Slunce, je vlastně jen... náhoda!" Leonina trpělivost přetekla. Ani ostré reflexy válečníka Dianu neochránily před ránou do tváře.
,,Náhoda je pouze to, že přes všechnu svoji drzost tu ještě stojíš živá!" zakřičela jí do obličeje. Pantheon vstal a instinktivně se zezadu natáhl po Leonině dlani. Ucukla, aniž se k němu otočila. ,,Slunce je mnohem větší a mocnější než Měsíc. Přesvědčím tě o tvém pochybení – a pak ti dám ještě jednu poslední šanci uznat moji velikost." Otočila se a než ji stačil kdokoliv zastavit, svižným krokem vyrazila k chrámu. Diana se spokojeně usmála. Vlastně dosáhla svého – vyprovokovala Leonu k souboji, ve kterém ji bude moci věřejně zničit. A konečně zaujmout s Měsícem místo v čele Rady...i když, kdo potom bude potřebovat starší a kněží.
,,Měl bys trochu krotit její temperament, nebo jí jednoho dne někdo opravdu ublíží," ušklíbla se na Pantheona a pomalu opustila terasu.
Leona zuřila. Prsty se jí vzteky třásly tak, že měla problém zapnout si řemínky na brnění. Slunce ať stojí při mně, pomyslela si. Teď nesmím zklamat. A nezklamu! Já jsem právoplatná bohyně Slunce a Rakkor uznávají pouze mne. Na levou ruku si připevnila štít a do pravé vzala meč. Známá váha Zenithu ji trochu uklidnila a dodala jí sebedůvěru. Nemůže prohrát. Má sluneční zbroj a zbraně. A Slunce už jednou bylo mocnější než Měsíc.
Zpráva o souboji Leony s mladičkou Dianou se rozletěla jako blesk. Když bohyně po třech hodinách sestoupala z chrámu na bojiště, tísnil se kolem něj dav lidí. Všimla si semknuté skupinky mladých chlapců a děvčat kolem Diany – to bude ta její měsíční mládež, uvědomila si. Když Dianu porazí, nejspíš je dokáže přesvědčit, kam patří a co mají uznávat. Když... U vstupu na bojiště minula Pantheona – pokusil se na ni promluvit, ale nevěnovala mu pozornost. Zradil ji a po Dianě bude další na řadě, soptila v duchu, unášená žárlivostí a zlostí. Musíš se uklidnit, opakovala sama sobě. Není čas na zbrklost a hloupé chyby.
Diana se odpojila od svých obdivovatelů a vstoupila na písek. Její zahnutá čepel byla na slunečním světle matná. Na Leonu bude stačit i ve dne. I kdyby se za rok v Lize něco naučila...
Nastavila štít záblesku stříbrného světla; roztříštil se o něj a obklopil ji úlomky bledého světla. Dvěma rychlými kroky se pokusila Dianě přiblížit, ale ta lehce uhnula a ohnala se po ní svou zbraní. Leona ji srazila stranou a zasáhla svou soupěřku štítem, ale pouze letmo. Plavovláska uskočila a opět po ní vyslala zářivou mlhovinu. Sluněční bohyně si během chvíli poskládala v hlavě svoje možnosti. Diana je mnohem rychlejší, obratnější a pohyblivější než ona – má pouze jednoruční zbraň a lehkou koženou zbroj, zatímco ona byla zvyklá bojovat se svým velkým těžkým štítem. Díky tomu odolávala bez větších problému všem Dianiným útokům, ale nebyla schopna se k ní dostat a zaútočit. Bude muset stát a čekat na příležitost. A vydržet s fyzickými silami... To se ukázalo jako největší problém. Začínala ztrácet a odrážela Dianino ostří stále slaběji. Matně vnímala dav kolem nich a Slunce nad sebou. Mezi lidmi zahlédla Panthena a opět jí otřásl vztek. Na něm se mstít nebude, ale na Dianě... Natáhla ruku se Zenithem k nebi.
Sloupec slunečního světla ze zabořil do země těšně vedle Diany. Plavovláska se ani nezachvěla a snadno ukročila. Leona překvapeně zamrkala – tenhle trik ještě nikdy předtím neselhal. Ale pořád ještě má svoje svaly a meč. Odhodila těžký štít a s náhlou lehkostí přiskočila k Dianě a donutila ji couvnout před silným úderem meče. Zenith s třeskem dopadl na zahnutou čepel a do vzduchu vzlétl roj zlatých a stříbrných jiskřiček. Využila prostoru, který získala, udělala úkrok do strany, chytila Dianu za cop a prudce zatáhla. Měsíční bojovnice zasykla a klopýtla, ale stihla se po Leoně ohnat volnou rukou s dlaní plnou měsíčního světla. Útok však neprošel zářivou zlatou aurou, která se kolem Leony vytvořila ze slunečního svitu. Dalším výpadem Zenithu se jí podařilo vyrazit Dianě zbraň z ruky a srazit ji na zem.
Diana težce dopadla bokem na rozpálenou zem. Písek se jí lepil na zpocenou tvář a uvědomovala si, že už nemá sílu vstát a bojovat dál. Prohrála. Nechápala jak a proč, ale nezbývalo jí, než to pro tuto chvíli uznat. Leona měla příliš velkou výhodu ve slunečním světle... Převalila se na záda a přimhouřenýma očima se podívala vzhůru. Její soupeřka stála nad ní a mířila jí hrotem meče na prsa. Nezdálo se však, že by měla v úmyslu ji okamžitě zabít.
,,Nikdo, kdo by mluvil proti Slunci, nezůstane nepotrestán!" zvolala Leona udýchaně a levou rukou, zvednutou ve velitelském getsu, tišila vzrušené diváky. Pak obrátila svoji pozornost zpátky k Dianě a tiše, aby ji slyšela jen ona, výhružně zašeptala:
,,A nikdo nebude sahat na to, co patří mně." Ostří Zenithu se zase o kousek přiblížilo k plavovlásčinu krku. Diana se pohrdavě zasmála. Malá, žárlivá sluneční bohyně. Jak roztomilé! Jak příznačné pro odtržený, zastaralý národ bojovníků-hlupáků, kteří přijímají otrocky tradice a řády a nezajímají se o jejich smysl ani původ.
,,Tvůj život ale nepatří jen mně. Jsi dcera Rakkor a Solari po tom všem – a přesto kacíř proti Slunci. Nezasloužíš si smrt na bojišti," prohlásila Laona už opět nahlas, ale s očima upřenýma na Dianu. Pak pokynula několika nejbližším bojovníkům z řad Solari. Ti přistoupili, pomohli Dianě vstát a pevně ji uchopili za předloktí; další se postavili za ni s tasenými zbraněmi.
,,Máš poslední noc – doufej, že ti Měsíc vyjde a budeš se moci rozloučit," zasyčela jí Leona do obličeje a unaveným krokem opustila bitevní pole. Diana pyšně zvedla bradu a věnovala sebevědomý, vzpurný pohled skupince svých přívrženců, kteří se nyní tvářili nejistě a špitali si mezi sebou.
,,Měsíc ještě není poražen – teprve povstane," pronesla tiše a její hluboký hlas se nesl ke všem uším ochotným poslouchat.
Přečtěte si také předchozí kapitoly:Kapitola 4.: Měsíční ostříKapitola 3.: Návrat na TargonKapitola 2.: DianaKapitola 1.: Měsíc v ráji
