Kapitola 5.: Padesátý odstín

,,...a odešla jsem se Solari nahoru k chrámu. Prvních několik měsíců byli všichni nadšení, protože Slunce už věky nikoho neoznačilo a mne považovali za zázračné dítě a obrovskou naději pro celý lid. Tu dobu jsem vlastně jenom byla v chrámu a okolí, účastnila se obřadů a učila se vše o Solari a svém místě mezi nimi. Potom se ale mladší Solari začali ptát, v čem spočívá moje božství a chtěli důkazy. Podstupovala jsem souboje a prohrávala je. Chtěli po mně kouzla se slunečním svitem a já je nedokázala. Nikdo mě nic neučil, protože se předpokládalo, že Sluncem vyvolená bude vše umět tak nějak sama. Půl roku jsem se snažila je přesvědčit, protože jsem cítila, že Slunce opravdu zvolilo mne a má se mnou svoje plány, ale dveře k ovládnutí jeho síly jsem nedokázala otevřít. Potom se začalo špitat o tom, že starší udělali chybu, že nejsem pravá bohyně a někteří jim naslouchali. A od té doby se to příliš nemění. Pozornost se ode mě odvrátila, dále mne nazývají bohyní, ale už se tak ke mně dávno nechovají. Můžu si dělat, co chci, nikoho příliš nezajímám. Stala jsem se pomníkem, ke kterému občas někdo ze zvyku položí kytku, nic víc. A tak jsem chodila po horách a dívala se do kraje, pročetla těch několik málo knih v chrámu, snažila se písmem zaznamenat některé tradice a obřady... a čelila posměchu, který se stal nedílnou součástí mě. Někteří mě mají za podvodnici, někteří za bohyni, ale bohyni k ničemu, některým už ani tradice nic neříkají a nezajímají se o mne." Leona seděla opřená zády o skálu, čelem k slunci, oči zavřené. Pantheon celému vyprávění se zájmem naslouchal. Nepotěšilo ho nic z toho, co slyšel. Největší starosti mu dělal odklon mladších od starobylých tradic, který podle něho mohl časem způsobit rozvrat celého společenství. A starosti mu dělala také Leona. Nebo spíše její příběh. Cítil narůstající vztek na všechny, kdo se k ní chovali jako ke lhářce a kdo se jí smáli. Byla přece bohyně! A byla také Leona, dívka, na které mu začínalo záležet víc, než by byl ochotný přiznat. Nyní už lépe chápal letargii, ve které se nacházela, když za ní přišel. Ale změnil ji. Teď už jí v očích jiskřilo živější a divočejší světlo. Začínala si být jistá sama sebou, začínala být schopná ovládat svou zbraň a nebude trvat dlouho a bude připravená čelit v souboji těm, kdo se jí posmívali. Vzal ji za ruku, přitáhl si ji k obličeji a jemně ji políbil do dlaně. Pak vstal, zvedl Zenith a podal jí ho.

,,Je čas dokázat všem, že jsi kdo jsi." Sevřela prsty kolem jílce. Bez varování přešla do útoku a opravdu se snažila neozbojeného Pantheona zasáhnout a kdyby to byl kdokoliv jiný, nejspíš by se jí to podařilo. Ale její učitel se jen zasmál, v úhybu se sehl pro meč a další ránu již vykryl. Pokračovali v soubojích celé odpoledne, ani jednou se však Leoně nepodařilo se k němu přiblížit natolik, aby jej zasáhla a naopak kdykoliv on se rozhodl ji odzbrojit nebo chytit za vlasy, podařilo se mu to. Slunce se již blížilo k vrcholkům skal i tady nahoře, když konečně složili zbraně a ztěžka oddechujíce usedli na břeh jezera.

,,Zlepšuješ se," pousmál se Pantheon, ,,ale ještě ne dost. Máme spoustu práce do slavností slunovratu. Doufám, že při nich budeš mít příležitost získat si úctu, která ti náleží." Přikývla.

,,Půjdu, ať jsem ve vesnici ještě za světla a nevznikají řeči, kde se toulám," začal se zvedat bojovník. Leona ho chytila za ruku.

,,Tři seky. Když tě zasáhnu, zůstaneš tady." Tentokrát se rozhodla riskovat ona. Cítila, jak ji sluneční paprsky lechtají na tváři a věděla, že přátelské Slunce jí dnes pomůže. Musí. Pantheon se zdál zaskočený, ale souhlasil. Oba se chopili svých zbraní, Leona nechala štít ležet a vzala do ruky jen Zenith; Pantheon měl měč i štít. První krok a promach mečem daleko od něj. Druhý krok a sek vykrytý štítem. Třetí krok... Leona tiše pohybovala rty a místo pravačkou s mečem k němu mávla prázdnou rukou. Ze zlatého nátepníku jí vyrazil oslepující bílý paprsek, udeřil Pantheona do tváře a na okamžik ho oslepil. Dívce ta chvíle stačila k tomu, aby zazvonila hrotem meče o jeho kyrys. Zasáhla.

,,Sundej ze mě to brnění," řekla Leona pevným hlasem. Stála čelem k zapadajícímu slunci a s přivřenýma očima si vychutnávala jeho narudlou zář i lehký větřík, čechrající její vlasy.

,,Dokážeš to sama dost dobře," zavrtěl hlavou Pantheon.

,,Tvoje bohyně to rozkazuje," odvětila, aniž by se k němu otočila. Zhluboka si povzdechl, přikročil k ní a pustil se ro rozepínání řemínků. Zlatá zbroj, která ještě před okamžikem oslnivě blýskala slunečním světlem, pod jeho dotekem zmatněla, jako kdyby zkrotla. Leona se pro sebe usmívala. Tak takhle snadné to je, když je sluneční bohyní. Stačí otevřít oči a srdce a požádat a Slunce se chová velmi přátelsky. A vlastně nejen Slunce... Cítila, jak jí z ramenou zmizela váha zlatých nárameníků a jak jí na břiše, zbaveném kyrysu, příjemně chladí vítr. Zavřela oči úplně a snažila se zachytit sebemenší dotek Pantheonových rukou. K jejímu překvapení se po odstranení vší zbroje pustil do rozvazování tkanic na fialovém spodním šatu. Podívala se na slunce, které opravdu už mizelo za rozeklanými vrcholky, a neslyšně poprosila; stála zády k němu, takže si nemohl ničeho všimnout. Pantheon poodstoupil a nechal jí šaty sklouznout z ramen. Slunce po ní hodilo hrst zlatorudých paprsků, které se jí zapletly do vlasů, splývaly po ramenou a bocích a zdůrazňovaly její půvab. Pantheon ztěžka polkl. On už nikdy nebude potřebovat žádný další důkaz o tom, kdo Leona je. Sluncem vyvolená a Sluncem oděná. Zářící obraz Slunce sestouplý na Runeteru. Bezděky klesl na kolena. Otočila se k němu a přestože stála nyní zády ke slunci, sluneční paprsky na její kůži zůstaly a oblékaly ji do zlatobronzové záře.

,,Nikdo mi nemůže čelit...krom tebe," řekla sice tiše, ale hlasem prostupujícím celé údolí. Sklonil hlavu, počkal, dokud neuslyšel šplouchnutí a pak bez jeidného ohlédnutí rychle odešel. Slunce zapadlo a na horách se valem stmívalo. Pantheon nezamířil přímo k vesnici, ale k domku Achiase kousek nad ní. Vešel bez klepání. Stařec seděl ve svém křesle u stolu nad hromadou papírů; když Pantheon vrazil dovnitř, zvedl hlavu.

,,Co se ti stalo? Takhle vyplašeného jsem tě snad nikdy neviděl," zeptal se nevzrušeně. Bojovník se sesunul na židli.

,,To Leona. Viděl jsem to, co asi nikdo ze žijících bytostí na Valoran. Viděl jsem ji opravdu jako bohyni. Nechápu, jak o ní může někdo pochybovat!"

,,Takže tam se ztrácíš každý den? Za ní?"

,,Je sluneční bohyně. Potřebuje stráž. Potřebuje vedení a učitele." Odpověděl Pantheon co možná nezaujatě. Achias chápavě přikývl.

,,Všiml si mých odchodů ještě někdo jiný krom tebe?"

,,Nemyslím si, odcházíš brzy a vesnice má dost starostí sama se sebou. Ale hraješ nebezpečnou hru, což určitě víš."

,,Chci, abys šel zítra se mnou. Chci, abys ji viděl a dosvědčil o slunovratu její božství. Bude to Leonino převzetí vlády nad všemi Solari, kteří jí teď opovrhují." Achias si ho zamyšleně prohlížel, Zdálo se mu, že mu v očích probleskuje až příliš slunečních odlesků na to, že za okny se stmívalo a noc se ujímala vlády.

,,Budiž. Půjdu s tebou."

Druhý dne za rozednění opouštěl Pantheon s Achiasem vesnici. Nikdo jim nevěnoval pozornost, všichni věděli, že stařec je bojovníkův oblíbený učitel. A navíc se Pantheon od dětství rád toulal sám po horách, lovil zvěř a cvičil mimo ruch vesnice. Cesta byla příkrá a dlouhá a Achias už nebyl mlád, proto se k soutězce přibližovali pomalu a v průchodu stanuli až v půlce dopoledne. Pantheon se rozhlédl po údolí a usmál se. Leona stála na jednom konci a vytrvale mávala mečem a vysílala paprsky. Bylo neuvěřitelné, jak snadno najednou ovládala sluneční energii. Přitom s tím jí on nemohl nijak pomoct, nijak naučit, musela na to přijít sama. Svěřil se s touto myšlenkou svému učiteli. Achias pokrčil rameny.

,,Něco se muselo změnit v ní, v jejím vnímání a přístupu. Víc o tom říct nemůžu. Ale netvrdil bych, že jsi zcela bez zásluh. Co jsem kdy slyšel o magii a kouzelnících, mnohdy stačí uvolnit emoce," usmál se nakonec. Konečně si jich všimla a vykročila k nim. Už to nebyl jen krok dívky, ale krok bojovnice. Pohybovala se s mečem a štítem v rukou přirozeně a bez problémů.

,,Přivedl sis publikum?"

,,Je to můj učitel. A býval i tvůj, dokud jsi úplně neodmítla se jakkoliv účastnit bojového výcviku, pokud se nemýlím." Obrátila rozzářené oči k Achiasovi a po chvíli přemýšlení přikývla.

,,Zdravím vás, Achiasi. Musíte být potěšen, že se z vašeho žáka stal tak proslulý bojovník." Stařec se mírně poklonil.

,,To ano, paní." Leona se zmateně podívala na Pantheona. Už odvykla takovému chování vůči sobě.

,,Někteří ještě ctí tradice, Slunce a jeho bohyni. Pokud ti to nebude vadit, Achias se dnes podívá na naši lekci. Může vidět věci, které já ne, a pomoct ti zdokonalit se ještě více." S tím dívka souhlasila, a tak se Achias posadil do stínu pod skálou a sledoval jejich souboje. V práci s mečem a štítem se Leona Pantheonovi nemohla rovnat, byla pomalejší, slabší, její reakce nedosahovaly potřebné rychlosti a přesnosti. Ale musel uznat, že vhodně a šikovně používala sluneční paprsky a tím vyrovnávala jejich pozice. Kde Pantheon použil sílu a dokonaloou techniku, ona ho oslnila nebo spálila. Chvíli po poledni se Leona rozloučila. Musela se účastnit obřadů před slavnostmi slunovratu a probrat podobu a program obřadů s ostatními Solari. Pantheon s Achiasem v údolí osaměli a když se bojovník dostatečně vydýchal a napil, obrátil se ke svému mentorovi:

,,Tak co o ní soudíš?"

,,Rozhodně to není ta Leona, kterou za poslední roky znám. Tolik sebevědomí a odhodlání jsem u ní neviděl od chvíle, kdy mi naposledy dala košem s výcvikem," pokýval pobaveně hlavou Achias: ,,V šermu se ti sice nemůže rovnat a je znát, že jí chybí roky boje, ale sluneční paprsky vužívá opravdu obratně, všechna čest." Na chvíli se odmlčel a Pantheon pocítil hrdost na svoji práci, již do Leony vložil.

,,Ale," začal po odmlce stařec, ,,všiml jsem si ještě jedné věci." Podíval se svému žáku do tváře. ,,Nejsi pro ni jen učitel a soupeř. Kdyby chtěla, odnášel by sis z vašich lekcí horší rány." Pantheon se tvářil nechápavě.

,,Ten její mečový paprsek... nepřišlo ti nikdy divné, že neprošel tebou? Ale vždy jen těsně kolem tebe nebo úplně mimo? Nemyslím si, že by neuměla mířit, naopak. Řekl bych, že se bojí, že by ti mohla ublížit. Řekl bych, že ti z nějakého důvodu ublížit nechce. Neřekneš mi k tomu něco?" Pantheon mlčel a díval se do neurčité dálky. Achias trpělivě čekal.

,,Jsou tu... jisté věci... momenty, které... mi práci s ní ztěžují," ozval se nakonec. A přiznal svému učiteli všechny ty náhodné doteky, sázky, Leoniny jiskřící oči a chvíle, kdy pro něj nebylo snadné soustředit se na souboj. Achias si zhluboka povzdechl.

,,Obávám se, že led, na kterém se pohybuješ, začíná být až příliš tenký, chlapče."

,,Není důvod k obavám. Já se dokážu ovládat v každé situaci a vím, kde je moje místo," odvětil Pantheon tvrdě.

,,Ale ona ne. O tebe strach nemám, ale ona je... skoro ještě dítě. Sama sebe neovládá téměř vůbec. Celou dobu z tebe nespustila oči. Udělala spoustu chyb, o kterých velmi pochybuji, že byly opravdu chybami, jen abys ji zachytil." Pantheon se nad jeho slovy zamyslel. Asi to nebude až taková nepravda. Občas se také podivoval, proč krok, který už dokonale umí, provedla špatně a zakopla. Proč promáchla tolik, že na něj spadla. Až do včerejška měl dojem, že si z ní trochu utahuje, trochu jí provokuje, když dává občas najevo svůj potenciální zájem o ni jako o ženu. Ale nenapadlo ho, že by to mohlo být i obráceně. A Achias měl pravdu. Může se zaručit za sebe. Ale za ni?

Další den byl dnem před slavnostmi slunovratu. Pantheon s Leonou měli jen málo času na svou obyvklou lekci v údolí. Ona jako bohyně se musela podílet na přípravách a předcházejících obřadech, on, veliký bojovník, byl čestným hostem slavností, a to s sebou také neslo jisté povinnosti a přípravy.

,,Pamatuj si: je velice důležité, abys získala všechny na svoji stranu, prokázala se jako bohyně Slunce a převzala vládu nad Rakkor. Jenom ty je můžeš opět sjednotit," loučil se s ní po krátkém cvičném souboji Pantheon s naléhavostí v hlase. Věděl, že pouze Leona bude otevřená novým možnostem, které lidu Rakkor skýtaly zprávy, které přinášel, a které chtěl přednést radě starších po slavnostech slunovratu.

,,Udělám, co bude v mých silách a v silách Slunce," usmála se. Naklonil se k ní a zašeptal jí do ucha:

,,Jsi Leona, Zářící úsvit, bohyně našeho Slunce. Není nic, co bys nedokázala. Nic, co by sis neuměla vzít." S vědomím, že už nebude mít před svým odjezdem mnoho příležitostí, se nechal pro jednou přemoci její blízkostí a než se obrátil k odchodu, lehce jí přejel rty po krku. Než však stihla zareagovat, byl již několik kroků od ní a rychle se vzdaloval.

Nezapomeňte si také přečíst předešlé kapitoly: