Kapitola 4.: Návrat na štítu
V pořadí již čtvrtá kapitola skvělého příběhu nejen o Vi a Jinx z pera autorky kraary!
Příští probuzení je už snesitelnější. Sice mě pořád všechno bolí, ale můžu se postavit, aniž by se se mnou točil celý svět, a žaludek příliš neprotestuje ani při chůzi. Špatná zpráva je, že jsem v mezičase přišla o svůj kabát, neprůstřelnou košili a boty. Uznávám, že boty s ocelovou vložkou v podrážce a kovovou špičkou mohou být v jistých případech považovány za zbraň. Zůstaly mi ponožky, spodní prádlo, kalhoty a tenké spodní tričko, takže mi začíná být v mojí kleci trochu zima. Naštěstí tu nemám zůstat dlouho. Dozorci mají ze zlepšení mého stavu ještě větší radost než já a opět si mě vyvedou na vyslýchací židli. Zajímavá metoda, my s Cait necháváme zločince většinou stát (alespoň do první rány, pak už spíš leží...).
,,Máš poslední šanci říct nám, co chceme vědět,“ začne ten povídavější výhružně.
,,Ale já vám nemám co říct krom toho, co už jste slyšeli!“ Opravdu, bavit se s nimi je skoro tak únavné, jako diskutovat s brune- Au! Tohle bolelo! Ne že bych měla nějaký zvláštní vztah ke svému nosu, ale mám mírné obavy o jeho stabilitu. Jak se sakra mohli takhle zlepšit za pár dní? Zamrkám a se špatně skrývaným údivem se podívam na méně výřečného, zato však fyzicky zdatnějšího muže. Má na sobě moje rukvice. Vztekle vyskočím ze židle a vrhnu se k němu. Tohle je urážka a zlodějství a vůbec si nikdo nikdy nesmí dovolit sahat na MOJE RUKAVICE! Samozřejmě, stačí mu nastavit pěst mým žebrům a sama se usadím zpátky, jen u toho sbírám vyražený dech. Nemůžu se v tu chvíli zbavit naprosto nevhodné, odporné myšlenky, že kdyby někdo sáhl Jinx na její granáty, pokousaly by ho. Pět jedenáctky jsou v tomhle trochu děvky. Vyplivnu krev, která mi z nosu stekla do pusy a utřu si obličej. Bouchač mě zvedne za ramena a dostrká do nejodlehlejšího rohu místnosti; tady je ještě jedna židle, které jsem si naštěstí zatím nevšimla. Vypadá rozhodně nepohodlně a svým způsobem už chápu, proč tu vyslýchané nechávají sedět. Kovová konstrukce je bezpečná, dokud se člověk nepohne. Potom jsou tu nehezky vyhlížející čepele a hroty, umístěne v oblasti předloktí, krku a lýtek, o které si lze zcela jistě ublížit. Nesedám si zrovna dobrovolně, ale nemám sílu se úspěšně bránit. Kov studí. Na zápěstích, kotnících a kolenou mi zacvaknou ocelové pásky. Matně se snažím vybavit si, jestli už jsem někdy byla takhle moc v hajzlu. Asi ne.
Po chvíli výhružného ticha se otevřou dveře a vstoupí další postava, oblečená v černém. Je dobře o hlavu vyšší a dvakrát širší než větší z mých dosavadních společníků a to, co má na sobě, vypadá jako něco mezi oblekem a doktorským pláštěm, s černými brýlemi. Nepředstadstaví se ani nepozdraví, zato vytáhne z kapsy změť drátků a kabelů a skloní se mně. Ne, prosím, ruce ne, ruce potřebuju! bleskne mi hlavou, když se zaměří na můj levý malíček. Nasadí mi na něj několik navzájem propojených kovových kroužků. Potom mi jakousi tlustou jehlou podélně propíchne bříško prstu skrz naskrz a pak ji napojí na drátky. Člověka by ani nenapadlo, jak moc je taková zbytečná část těla citlivá. Vyhrknou mi slzy; výkřik ještě zvládnu zkousnout do rtu. A uvědomím si, že pokud se sama nechci na těch místech citlivých a užitečných zároveň pořezat, musím vydržet sedět klidně.
,,Co sleduje Piltover výpadem proti Viktorovu vývoji?“ povídací vypadá s neznámým chlapem za zády mnohem sebevědoměji.
,,Nic. Piltoveru jsou v tuhle chvíli Viktorovy výzkumy úplně ukradené,“ syknu popravdě. Nevím, co udělali a co se stalo, ale zařvu. Mám pocit, že se mi ten prst rozthne, bolest z něj ve stejné intenzitě pokračuje po celého těla. Někdo ve vývoji se tady hodně věnuje anatomii. Pálivé rány po ostřích nepřátelské židle si uvědomím až za chvíli – tohle nejde usedět. A za tohle všechno může Jinx! Zabiju ji. Vytrhám jí ty její pitomý copy vlas po vlasu a ten šílenej raketomet přetavím na kávový lžičky přímo jí před očima!
,,Zvaž svoje odpovědi. Pro Viktora jsi příliš zábavná hračka, než aby tě nechal umřít. Může to být ještě mnohem horší,“ zaduní neznámý ovladatel té hnusnosti na mé ruce.
,,A chcete pravdu, nebo přiznání za každou cenu?“ S mafií asi nemá cenu se bavit, ale nic jiného mi v tuhle chvíli nezbývá.
,,Informace. Pokud Piltover provokuje k válce, měl by si být vědom rizik. Třeba ztráty svojí Ocelové pěsti“ ujme se slova zase povídací. Moji přezdívku vyplivne jako kus zkaženého jídla.
,,Viktor je blázen, pokud si myslí, že se ho Piltover snaží vyprovokovat k ozbrojenému konfliktu,“ neudržím se. Větší absurditu jsem dlouho neslyšela... Nepamatuju se, že bych někdy křičela bolestí, ale všechno je jednou poprvé. Zaunská technika pokročila v mučících pomůckách hodně kupředu, když jí k tomu stačí jeden jediný nejmenší prst. Já ten svůj přestávám být schopna ovládat, cit se z něj bohužel neztrácí.
,,Zpráva, kterou můžu předat, je adresovaná pouze Viktorovi,“ slyším sama sebe vzlyknout, zatímco se pokouším začít zase dýchat. A moc, moc doufám, že Viktor je příliš noblesní na to, aby přišel sem, za mnou. A taky, že budu schopná pohybu. Ti tři se chvíli radí a já mám čas uvědomit si, kudy všude ze mě teče krev. Nejhlubší rána bude na krku, lýtka a ruce by i přes pořezání měly fungovat. Trojice se konečně na něčem dohodne a neznýmý se obrací ke druhým dvěma:
,,Půjdu informovat Viktora, že slečnu přivedete co nejdříve.“ S tím odchází a mně padá kámen ze srdce. Během přesunu musím zmizet. Ta šílenost na prstě mi sice zůstala, ale pan neznámý si odpojil drátky, takže doufám, že už to nepůjde spustit. Bouchač me odpoutá ze židle a nasměruje ke dveřím.
Jdu jak nejpomaleji a nejklopýtavěji dokážu. Vlastně mě nikdo nedrží, jen podpírá, když zakopávám moc – očividně jim můj stav po výslechu přijde dostatečně zoufalý (a bohužel nejsou daleko od pravdy). Povídací jde první, za ním já, z jedné strany hlídaná bouchačem, z druhé nějakým třetím poskokem v černém. Viktor tu má zřejmě dostatečné postavení na to, aby nemusel za nikým chodit. Všichni přijdou za ním – rádi či nedobrovolně, jak zrovna vyžaduje situace. Podle Jaycova vyprávení je jeho sídlo ale v nejlepší čtvrti města, dost daleko od běžného obyvatelstva, takže doufám, že i dost daleko od prostého vězení. Musím něco vymyslet. Pokud se dostanu před Viktora, bude ze mě v lepším případě exponát naložený v lihu, v horším pokusný objekt nějakého odporného experimentu. Procházíme ulicemi, podle slunce je pozdní dopoledne. Moc lidí nepotkáváme – buď jdeme nějakými bočními cestami, nebo to není zrovna frekventovaná čtvrť. Škoda, v davu se lépe mizí. Mám plán. Získat jednu rukavici! Bouchač je má teď přicvaknuté k opasku, nejspíš si nadřízení nepřejí, aby se s nimi promenádoval po ulicích. Stačí být dostatečně rychlá a šikovná...
Pečlivě si zamotám nohy a s rukou teatrálně zvednutou k čelu spadnu na bouchače. Nečekal to a udělá krok stranou, ale stejně dopadnu tělem na jeho. Hlavu nechám bezvládně svěšenou, takže vidím dolů – k jeho pasu. Teď jen přesný pohyb levačkou. Au, au, au! Zničený malíček málem celou akci zkazí, ale nedá se nic dělat, musím ho strčit do rukavice i přes bolest. Zatímco pravou rukou se ho instinktivně zachytím za klopu kabátu, levou vjedu do rukavice a jedním cuknutím ji utrhnu z karabiny. Reaguje poměrně rychle a z pomoci vstát je rázem pokus o znehybnění. Ale já už jsem ozbrojená. Rozmáchnu se a taky mu trochu poupravím nos – ale já jsem to dělala celé mládí, takže si výsledkem mohu být jistá. Chvilkového překvapení pak využiju k získání i druhé rukavice. Jsem sice stále ještě slabá a zamotaná, ale teď už se mi nikdo z nich nemůže rovnat. Sice ke mně hned přiskočí druhý strážný, ale ránou do spánku ho pro tu chvíli zneškodním. Povídací se otočí, vytřeští oči a skočí po mně. Věčná škoda, že tu dýku máš pořád u pasu, pomyslím si a rozmáchnu se. Ukročím a pravačkou ho trefím doprostřed břicha. Jeho pěst proletí neškodně pár centimetrů kolem mého ucha. Odstrčím ho stranou a znovu věnuju pozornost bouchačovi. Už si zvykl na nový patvar svého obličeje a vztekle se proti mně rozběhne; narozdíl od kolegy si na dýku vzpomněl. Soustředím zbytek energie na jeho zápěstí, pevně ho chytnu a zkroutím mu ruku i s dýkou za záda. Pak ho vší silou strčím hlavou napřed proti zdi a protože nikde poblíž nevidím vhodnou odbočku, z posledních sil si prorazím průlez nejbližší stěnou vpravo. Naštěstí nikdo nebyl doma, probourala jsem se očividně do ložnice. Ven z domu už vyběhnu dvěřmi a co nejrychleji směřuji svažujícími se ulicemi k přístavu. Alespoň doufám, že v Zaunu je to jako u nás – přístav je prostě dole pod městem. Protože nikam jinam než z kopce bych v tomhle stavu už běžet nedokázala. Nepamatuju si, kdy jsem naposledy něco jedla; vodu jsem ve vězení dostala, ale pokud mě nekrmili v době, kdy jsem byla mimo sebe, tak od posledního jídla je to už pár dní, navíc se spoustou divokých událostí. Ale asi do mě něco dostali, jinak bych si už ani nestoupla, uznávám. Přemýšlet o blbostech je fajn, když člověk běží o život. Tolik si to nepřipouští.
Naštěstí jsem se nepletla a i zaunský přístav je kus za centrem města (stany a chatrče jsou rozlezlé až k mořským břehům). Doufám, že zrovna pojede loď – mým pronásledovatelům bude chvíli trvat, než se vzpamatují a někoho za mnou vyšlou, ale strach z Viktora jim, stejně jako mně, určitě dodává spoustu nečekaných záložních sil. Zatraceně! Dobíhám do přístavu a loď se zrovna odráží od mola. V setrvačnosti doběhnu na okraj prkenného můstku a skočím do vody. Plavání mi tak ještě chybělo! Parnímu pohonu ale bude chvilku trvat, než se naplno rozběhne. S každým tempem přicházím o všechny síly a podivuju se, že dokážu udělat ještě další. Levý malíček neovládám, cítím pouze bolest. Slaná voda pálí v řezných ranách tolik, že se mi to žene slzy do očí. Pak nahmátnu vodou nasáklé lano visící z paluby. Moje tělo už nahoru vytáhly spíš rukavice než ruce.
V malé kajutě si zvládnu vytáhnout z prstu jehlu; kovové kroužky jsou naštěstí zacvakávací a dají se otevřít, přes nateklý malíček bych je nestáhla. Dál si z cesty lodí pamatuju akorát to, že jsem nedokázala nic sníst ani vypít, aniž bych to vyzvracela; oslabené tělo se rozhodlo dát mi lekci v oblasti mořská nemoc. A nemožnost lehnout si na tvrdou lodní postel pohodlně, bolestivých míst je na mě teď příliš mnoho. A já přitom potřebuju rozmlátit Jinx na tisíc malých kousíčku! Během veselých zážitků s chlapíky od zaunské mafie jsem na ni tolik nemyslela, ale teď mám spoustu času... Loď urazí cestu mezi městy zhruba za 10 hodin, pokud je dobré počasí, i rychleji. Moje plavba dorazila k přístavu pod Piltoverem krátce po osmé večer. Naštěstí existují i lidé, kteří se Zaunem obchodují – a ti vozí svůj náklad z přístavu do města na vozech. Jako Vi, Ocelová pěst Piltoveru, si můžu dovolit požadovat odvoz. Nezapomeňte si přečíst i předcházející kapitoly!Kapitola 3.: Hod granátemKapitola 2.: Do ZaunuKapitola 1.: Výchozí data
