Kapitola 3.: Návrat na Targon
Máte rádi lore a svět League of Legends? V tom případě si nenechte ujít další pokračování vlastní tvorby od autorky kraary! Diana, Leona a Pantheon.
Slunce vystoupalo nad nejvyšší vrcholky Targonského pohoří a hodilo hrstí paprsků pod větve stromů na úpatí hor, kde dopadly do bronzových vln Leoniných vlasů. Pomalu otevřela oči a s potěšením sledovala třepotající se zelené lístky nad sebou a jasně modrou oblohu plnou zlatého světla ještě nad nimi. Rozhodnutí cestovat pomalu a užít si každý den a noc, kdy mohou být spolu sami, bylo rozhodně jedno z těch lepších, které jsme kdy udělali, blesklo jí hlavou. Posadila se a opřela se zády o kámen porostlý mechem.
,,Těšíš se domů, slunce moje?" usmál se na ni Pantheon a podal jí pohár s vodou.
,,Co myslíš? Mám strach. Kdo ví, co se tam děje... a co se bude chtít po mně a po nás..." odpověděla a zamyšleně se napila.
,,Určitě se po nás bude chtít, abychom se chovali, jak se očekává. Ty jsi moje bohyně a vládkyně a já tvůj služebník a strážce. Nic víc, pamatuj."
,,Máme lhát?" upřela na něj ustaraný pohled. Rád by ji uklidnil a řekl jí, že to nevadí. Že všechno bude moci být jako ten rok, co spolu strávili bok po boku v Citadele. Ale sám tomu nevěřil. Podle toho, co psal Achias a podle kradmých pohledů, které zachytil od Dorina, je na pochybách celý Targon a minimálně šeptané fámy o jejich vztahu zaslechl snad každý z Rakkor. A on a Leona budou muset ustát všechny zvědavé pohledy, otázky, snad i urážky a hlavně – budou muset lhát. To se mu příčilo ze všeho nejvíc. Byl vždy vychováván ke cti, upřímnosti a pravdě, které byly pro bojovníka svaté. Uznával a ctil tradice a pravidla svého národa a nikdy je nedokázal porušit – až do osudného večera slavností slunovratu. Hořce se usmál představě, že zrození Leony, sluneční bohyně, ho změnilo vlastně k horšímu. Jeho, největšího bojovníka Rakkor, hrdinu, ke kterému vzhlíželi všichni mladí a uznával ho každý v horách, přiměla k porušení závazků a teď snad i ke lži. A ke všemu vlastně nevědomky a nezáměrně, s upřímným srdcem a prostým záměrem milovat... potřásl hlavou a zahnal znepokojivé úvahy. Leona mezitím dosnídala a byla připravena k další cestě.
,,Máme před sebou poslední dny naší cesty, slunce," přitoupil k ní, zezadu ji objal a zabořil obličej do jejích vyhřátých vlasů. ,,Kéž si je užijeme a jsou nám posilou pro to, co bude následovat."
,,Slunce stojí při nás. Nedovolí můj pád," odpověděla šeptem a její hlas zněl mnohem jistěji, než jak to v srdci cítila.
Nejníže položenou vesnicí prošli záměrně ještě před svítáním a se štěstím i nezpozorováni. Jak stoupalo slunce po obloze, postupovali i oni výše a své rodné vsi dosáhli odpoledne. Když procházeli kolem otevřené kovárny i návsí, na které probíhal výcvik mladých bojovníků, každý muž i žena přerušili svou činnost a sklonili hlavu. Leoně ale neunikl jistý chlad či odstup, který v jejich úctě byl, ani zkoumavé pohledy a tiché špitání. Silou vůle zachovala na rtech majestátní úsměv. Rok strávený souboji s největšími bojovníky, kouzelníky a zabijáky Runatery v Citadele, kde jí jako ligové hrdince byla projevována upřímná úcta, ji změnil; sebevědomý výraz už něbyl předstíraný, držení těla měla jako zkušený válečník a místo mladičké nejisté Leony, která se před více než rokem postavila do čela Rady Rakkor, tu teď kráčela bohyně a vládkyně zocelená bojem a dospělá. Pantheon zamyšleně kráčel vedle ní, na pozdrav odpovídal krátkým kývnutím hlavy a vyhlížel mezi lidmi Achiase. Když jej nikde nespatřil, jemně chytil Leonu za loket a nasměroval ji směrem k jeho domku za vesnicí.
,,Potřebujeme informace, slunce," vysvětlil tlumeně. Přikývla, naposledy zamávala lidem a zrychlila krok. Pantheon zaklepal na dveře, ale odpovědělo jim jen ticho. Otevřel a opatrně vstoupil – domek byl prázdný. Na stolku ležel přeložený pergamen nadepsaný jeho jménem.
Leona odolávala pokušení vejít za ním do domu, ale tady už by bylo příliš riskantní trávit s ním čas kdekoliv o samotě. Posadila se na vyschlou trávu, odložila štít a opřela si bradu o kolena. Daleko před ní se pod zarostlými svahy hor rozkládaly Valoranské pláně. Tolik tam toho za poslední rok prožila! Potkala spoustu zajímavých lidí a některé z nich by mohla téměř označit za nové přátele. A teď je tady a má čelit obviněním jakési Diany. A vypořádat se s mládeží, která uctívá Měsíc...
,,Můžeme pokračovat rovnou k Solari, slunce," vyrušil ji ze zamyšlení Pantheon. ,,Achias mi nechal vzkaz, že v současném stavu setrvávají všichni členové Rady trvale v chrámu. A znovu nás vyzývá, abychom opustili všechno, co by mohlo ohrozit nás a náš lid a mysleli především na Rakkor." Upřel na ni dlouhý pohled, napůl zamilovaný, napůl ztrápený.
,,Nebudeme tu tak dlouho, abychom to nedokázali," odpověděla s kamennou tváří.
,,Leono, slunce... opravdu budeme lhát?"
,,Propadls životem. A já to nedovolím. Přikazuji ti lhát. Nikdy ses mě nedotkl, nikdy jsi neslyšel a neviděl nic, co by nebylo přístupné komukoliv z mého lidu." Hlas jí ztvrdl. Bojovník si povzdechl, sklonil hlavu a pomalu ji následoval stezkou vzhůru.
Chrámoví služebníci je zahlédli z terasy ještě před jejich příchodem, takže když Leona se svým doprovodem vstoupila na terasu před chrámem, už ji očekávali Achias s Jargenem.
,,Naše Slunce," sklonil hlavu mluvčí Solari.
,,Zářící úsvit," usmál se unaveně Achias a obrátil hlavu k Pantheonovi: ,,můj nejlepší žák. Je dobře, že jste tady."
,,Slunce, vítám tě doma. Pojď si prosím odpočinout. Tvůj příchod je velmi očekáván a rádi bychom se s tebou co nejdříve sešli a promluvili o situaci, která v našich horách zavládla," obrátil se Jargen k Leoně a pokynul jí směrem k chrámu. Bez jediného ohlédnutí jej následovala; v zádech ji mrazil Pantheonův pohled.
,,Chlapče, prosím, vzpamatuj se," šťouchl ho Achias do žeber. Pantheon přikývl a smutně se usmál,
,,Nemám na výběr. Ale pojď a povyprávěj mi novinky...."
Rada se sešla ještě toho dne pozdě večer. Leona neochotně usedla do svého křesla v jejím čele a s rostoucí nervozitou čekala, co uslyší.
,,Jsme potěšeni, že jsi opět mezi námi, Slunce," obrátil se k ní na úvod Jargen, ale měla pocit, že jejich radost nebude tak upřímná, jak by měla být. Přikývla. ,,Jak se k tobě nejspíše doneslo, nacházíme se v nelehké situaci. Pokusím se ji shrnout co nejstručněji, věřím, že jsi s ní již seznámena. Před několik měsíci se začali naši mladí bojovníci, ve výcviku nebo krátce po rituálním souboji, potají scházet a odvracet své tváře od Slunce a našeho učení. Nevěnovali jsme tomu zpočátku pozornost a později už byli příliš opatrní – nevíme, kde se v noci shcází ani co tam dělají, pouze to, že jejich odpor k našim tradicím je stále silnější a že je vede mladá bojovnice jménem Diana. Ta také před třemi týdny předstoupila před Radu se zásadním obviněním, které vznesla proti tobě na základě svého očitého svědectví." Sálem se rozhostilo napjaté ticho. Oči všech se obracely k Leoně, která se ze všech sil snažila udržet na tváři nezaujatý a sebejistý výraz, přestože uvnitř se třásla. Nikdo nechtěl přednést obvinení nahlas a čelit jejímu hněvu.
,,Ano? mám právo to obvinění vyslechnout, abych jej mohla vyvrátit. O co se jedná?" prolomila ticho pevným, ledovým hlasem. Jargen se ohlédl po osttaních členech Rady, vzal ze stolu pergamen, odkašlal si a četl:
,,Leona, Sluneční bohyně, přivedla na večer o slavnostech slunovratu bojovníka Pantheona do tajné rozsedliny v horách, kde se před ním svlékla, dotýkala se ho a svedla jej. To vše konala z vlastní vůle a s vědomím, že se tak proviní proti tradicím Solari a Rakkor, navzdory svému postavení." Poslední slova padla do ztichlé místnosti. Muži se po sobě nejistě rozhlíželi. Nesmíš dát najevo strach ani slabost. Jako v boji - kryt, útok, kryt a jistota, pomyslela si Leona a přinutila se k úsměvu, který, jak doufala, působil pobaveně.
,,Nuže, popírám tuto snůšku lží a nesmyslů. Máme snad ještě něco k projednání na dnešní večer?" Rozhlédla se po starších – navzdory jejímu očekávání se netvářili spokojeně a úlevně; vypadali, že jí nevěří.
,,Obávám se, Slunce, že nemůžeme tuto záležitost vyřešit takto jednoduše," zavrtěl hlavou jeden ze starších. ,,Tradice vyžaduje vyslechnutí všech zůčastněných – tebe, Pantheona i Diany a případně dalších svědků. Tebe jsme teď chtěli pouze informovat o tom, co je proti tobě řečeno a dohodnout se, kdy budeme moci celou věc vyřešit. Myslím, že máme na práci jiné problémy, proto navrhuji odpoledne za dva dny. Během nich si můžeš ještě odpočinout a seznámit se blíže se situací, která zde nyní panuje." Mohla bych se všechny spálit na popel, a nebyla by žádná Rada, které bych se musela zpovídat. Jsem řpece bohyně! blesklo jí hlavou, ale navenek jen pokrčila rameny a posléze přikývla.
Pantheon překročil poslední trnitý keř a rozhlédl se kolem sebe. Nejen Leona má v horách svoje tajné místo, usmál se pro sebe a posadil se na plochý kámen, vyhřátý od slunečního svitu. Kus před ním končil skalní útes a pod ním byl mnohametrový sráz, než skončil dalšími skalisky. Kamenitá plošila byla sice nebezpečná tomu, kdo by se neuměl pohybovat v horách, ale klidná, slunečná a poskytovala výhled do kraje – na úpatí Targonu, údolí i vzdálené Valoranské pláně, které mu v uších zněly ržáním koní a třeskem zbraní. Asi už by se nedokázal vrátit navždycky sem, nudil by se. Příliš si oblíbil proměnlivý, divoký život mezi lidmi z různých částí Valoranu, život pestrobarevný a hravý, každý den jiný. Tady v horách se každý den donekonečna opakoval podle psaných tradic, v neměnném, pevném řádu, který miloval a uctíval, ale nechtěl už více poslouchat. K čemu je Rakkor jejich válečné umění, když z desítek skvělých válečníků se do světa vydá jen pár jedinců? Proč se jen ukrývat tady... Úpadek je silné slovo. Vždyť Rakkor jsou tu už staletí a stále stejně silní, se svým bojovým uměním a runovými zbraněmi, se svým Sluncem. Ale pokrok už také viděl – a vypadal jinak. Tak proč...
,,Tu odpověď bych také ráda znala," ozval se za ním hluboký ženský hlas. Nejspíš poslední myšlenku řekl nahlas... Byl ale natolik zamyšlen, že ho jeho instinkt nevaroval, že tu už není sám? Kdo by ho dokázal sledovat a dostat se až sem – krom Leony, která se ovšem nesmí hnout z chrámu? Vstal a pomalu se otočil. Na opačném konci plošiny stála štíhlá dívka, vyšší než Leona; měla světlé vlasy, skoro až bílé, stažené do copu a velmi bledou pleť. Pohlížela na něj pronikavýma tmavýma očima, mnohem ostřeji, než se kdy dívala bohyně. V ruce, pokojně svěšené podél těla, držela podivnou zakřivenou čepel, jakou dosud nikdy neviděl – rozhodně nevypadala jako zbraně, které běžně používali Rakkor. Nepochyboval, že konečně stojí tváří v tvář Dianě.
,,Myslela jsem, že nebudeš mít dost drzosti vrátit se sem, ale zjevně jsem tě podcenila."
,,Nemám důvod bát se vrátit domů," odpověděl tvrdě. Její sebejistota se mu nelíbila.
,,To se uvidí. Ale já jsem ráda, že jsi tady. Toužila jsem po tobě," hlas jí klesl ještě hlouběji a byla v něm smyslná výzva: ,,po tom, srovnat s tebou sílu v boji." Spokojeně sledovala, jak Pantheon bezděčně sevřel prsty kolem jílce meče u pasu - věděla, že jí teď už neodkáže odmítnout. Představa souboje byla příliš lákavá i pro něj – navíc určitě bude chtít bránit svoji a Leoninu čest.
,,Nebojuji s každým, kdo si o to řekne," opáčil ostře.
,,Ani já ne. Tak tedy zítra večer – nahoře v horách. Myslím, že víš kde." Stačil mu jediný pohled do jejích očí, aby pochopil, že ví o Leonině utajeném údolí, že už tam byla. Před ní nemělo cenu zapírat. Krátce přikývl.
,,Pak tedy dobrou noc a zítra ať při tobě stojí to tvoje Slunce - je-li ovšem o co stát." Nepočkala na odpověď na své drzé rozloučení a zmizela v houstnoucím šeru. Pantheon si přejel dlaní přes obličej a tiše si povzdechl. Měl pocit, že v životě nespáchal dostatečný počet zločnů na to, aby byl za trest postaven nejen před Leonu, ale i před tuhle samozvanou měsíční paní.
Přečtěte si také předchozí kapitoly:Kapitola 2.: DianaKapitola 1.: Měsíc v ráji
