Kapitola 3.: Hod granátem

Na druhou stranu se ukazuje, že když nejde Vi k Jinx, jde Jinx k Vi. Toho bych mohla využít: zdá se, že je pískle stejně netrpělivé jako já. Třeba když budu prostě někde stát dostatečně dlouho, začne po mně střílet... Každopádně jsem se v tu chvíli nacházela v trochu lepší čtvrti, než kde se mě ti ubožáci pokoušeli přepadnout. Domy byly vyšší, lépe udělané a nezřídka obehnané železným plotem, někdy s ostnatým drátem navrch. Nejspíš tu bydlí zdejší střední a vyšší vrstvy obyvatel. Ale představa, že bych na Jinx mohla narazit tady, je divná. Pokud by ovšem... V ulicích Zaunu je v noci černý šum: směs pazvuků a hluků z periferních oblastí, plných nočního života a kriminality, hudby z barů a rachotu z laboratoří. Ale kdo ví, jaký zvuk očekávat, zaslechne ho i přesto.

     Třeba jako já. Cvaknutí odjišťovaného granátu bych už poznala kdykoliv. Cvaknutí Jinxiných osobních granátů, vylepšených do tvaru zubatých tlam, se mi vrylo hluboko do paměti. Pár skoky se dostanu za roh domu a nakouknu zpoza něj do ulice. Trojice rozbušek, Jinx podpis, dopadla neškodně doprostřed cesty a způsobila naprosto minimální škodu – moje rukavice by okolním zdem ublížily víc. Takže jejich smyslem bylo upozornit. Vyběhnu zpátky do ulice, pohled upřený vzhůru. Jinx by si netroufla pohybovat se na stejné úrovni jako já. Tentokrát už ji zahlédnu, nahá záda jsou i v chabém osvětlení vidět dobře. Uvidíme, jakou místní pamětihodnost mi chce představit, pomyslím si, když vybíhám na dnešní lov. Stíhat Jinx neznámými ulicemi neznámého města a navíc potmě by bylo dost obtížné, nebýt toho, že mi ukazovala cestu. Protože jsem nedokázala rychle vymyslet nic lepšího, následovala jsem ji. Být chvíli součástí jejího plánu mi dá čas k přemýšlení o mém vlastním. Moje plány totiž většinou mají dvě něbo tři nosné myšlenky: doběhnout, z(a)bít, případně poničit nějaké stavby. Můj tajný sen, co se Jinx týká, je pohřbít ji pod troskami nějakého pěkného domečku, alespoň třípatrového! Běžím. Kde Jinx využívá svoji obratnost pro skákání po střechách, předčím ji já silou a vytrvalostí, takže se pohybujeme skoro stejně rychle. A kde Jinx přeběhne po zdi, která nám přehrazuje slepou uličku, já si probourám cestu přímo. Že bych nakonec byla já ta víc destruktivní?

     Za zídkou zástavba rychle řídne a brzo se ocitám v takové městské poušti: odpadky, rozbité či nepovedné vynálezy, přístroje, suť, trosky , mezi tím vším vysoké kopřivy a bodláčí. Jinx mi zmizela: tady by musela běžet po zemi přede mnou a dobře ví, že by to nezvládla. Nicméně i tímhle bordelem vede zřetelná cesta, sem tam označená nějakou výstražnou cedulí; některé z nich ve tmě světélkují. Začínám být dost zvědavá, kam vede. Že by k pískleti domů? Na hřbitov? Odhadem běžím asi deset minut po opuštění obydlené části města, když se za zatáčkou objeví přízemní dům s maličkými okny, obehnaný vysokým kovovým plotem. Z nejzazší části stavby trčí krátký komín, ze kterého se lehce kouří a dominantou celého zákoutí je železný stožár za domem, na kterém visí velký reflektor, ozařující domek. Jak přibíhám, vidím ještě Jinx akrobatický kousek při přelézání plotu. To salto při seskoku nebylo vůbec špatné, ale každá máme svoje způsoby. Nejsem sice vychrtlá jako Jinx a narozdíl od ní mám prsa, ale když se těm mřížím trochu pomůže, protáhnu se. Moje rukavice pomáhají rády. Zabere to ale chvíli času a než se mi to podaří, Jinx už zase leze po střeše – ikdyž, tahle střecha je tak nízko, že by se za ni měla skoro stydět, a hrubá síla je tady stejně účinná jako obratnost. Ikdyž - po ní při vyskakování nahoru nikdo nestřílel; mně pár střel z minigunu trefilo do rukavic, ale ty si s nimi naštěstí poradí a tak mě to pouze zpomalilo. V okamžiku, kdy stojím oběma nohama pevně na střeše, přestane Jinx střílet. Nakloní hlavu ke straně a culí se, dá-li se cokoliv na jejím obličeji tak nazvat. Vypadá naprosto spokojeně se svojí zábavou.  

 ,,Doufám, že až se ke mně konečně dostaneš dost blízko, nebudeš se mnou jednat v rukavičkách,“ zavolá udýchaně. Nesnáším její hlas! Je to snad nejprotivnější zvuk na světě. Navíc tenhle vtip ani nebyl moc vtipný. Je ode mě kousek, snad dvacet metrů a po střeše nemá kam moc utéct; kdyby seskakovala dolů, zdrží se.

 ,,Pro tebe mám připravený speciální model,“ udržuju konverzaci a doufám, že ji zaujme natolik, že nepostřehne pár malých, pomaličkých kroků jejím směrem.

 ,,Ještě-hnusnější-a-tlustější-pracky?“ navrhuje, ale co je hlavní, zůstává stát. Sice na mě míří tou svojí pistolkou, ale ta mě zas tolik neděsí.

 ,,Nejspíš se o tebe budu muset podělit s brunetou, ale dlužíš mi toho moc na to, aby ti Caitlyn ještě dělala vrásky poté, co s tebou skončím!“ Většinou neztrácím čas vychloubáním a prázdným tlacháním, ale tady mi to dává možnost se k Jinx ještě trochu přiblížit. Zdá se, že ji moje odpovědi zatím baví a věnuje pozornost spíš jim.

 ,,Dělej si se mnou co chceš, ale prosím, ušetři mě krajkový spodničky,“ zatváří se znechuceně. Fajn. Vkus máme podobný. A mně stačí dva skoky. Teď!

    Občas se bohužel ukáže, že máme podobný nejen vkus, ale i přemýšlení. Nejhorší na tom je, když si to jedna strana uvědomuje a druhá ne. Je špatné být ta druhá! Zatímco já se během našeho přátelského povídání snažila dostat blíž, Jinx si za zády odepínala od opasku granát. Zapomněla jsem, že pistolka se dá držet jednou rukou a některým stačí jedna ruka i k odjišťování výbušnin. Pískle stihlo ze střechy seskočit, já ne. Mně ta střecha zmizela pod nohama. Další smutnou událostí toho dne bylo, že domek stranou od jiných budov je laboratoř. Samozřejmě. A že když se do takové laboratoře propadne pár tun kamení a zdiva, uvolněných explozí, spousta přístrojů se nechá granátem inspirovat. Pokud mohu porovnávat, ten krásný, vzdušný, honosný dům u nás v Piltoveru byl jako lehoučká peřinka oproti těmhle troskám. V Zaunu očivině znají nějaké vylepšené stavební materiály. A já bych se možná měla zamyslet nad něčím na hlavu. Pamatuju si pocit propadajcí se střechy pode mnou, tvrdý dopad na nějaký stůl, který se pode mnou naštěstí prolomil a částečně mě tak zaštítil, a ránu do hlavy.

     Velmi neochotně jsem se po nějaké době, netuším, jak dlouhé, probrala. Všude byla skoro tma, ale po chvíli začala mírně ustupovat do pološera. Ležím na zemi a nade mnou je nížký strop. Rozeznala jsem železné mříže ve všech směrech kolem sebe. Po další chvíli rozkoukávání jsem dohlédla i k dalším stěnám místnosti, než je ta za mými zády. Zdá se, že jsem se ocitla v rukou místního zákona a pořádku. Soudě dle vybavení místnosti se představy zaunských represivních složek celkem shodují s mými, ovšem oni se zřejmě nezdržují ranami pěstí. Pohled na tu spoustu nesympatických železných nástrojů po zdech mi neudělal úplně dobře, tak jsem obrátila pozornost zpátky k sobě. Rukavice mi pochopitelně sebrali, leží na stole na druhém konci místnosti. Jinak jsem oblečená ve svém, alespoň prozatím. Pokusím se pohnout – zdá se, že kosti jsou v pořádku, to, co bolí, jsou jenom modřiny a pohmožděniny, jako posledně. A hlava! Jak se pokouším protáhnout, něco mě zapíchá na prsou. Zašmátrám si rukou pod košilí a nahmatám složený papír. Písmenka se mi v přítmí, vytvářeném jedinou žárovkou ve vzdálenější polovině místnosti, motají a rozmazávají před očima. S nějvětším vypětím se mi podaří rozluštit text, načmáraný na dobře známém nažloutlém podkladu s jednou podobiznou a mnoha řádkami textu. Díky, Viviano. Pokud se z toho dostaneš, uvidíme se v Piltoveru. Čtení můj žaludek už nezvládne: převalím se na bok a začnu zvracet; mít kratší vlasy má občas i velké výhody. Pak naštěstí znovu ztratím vědomí.

     Jinx. Přísahám, že až se mi dostane do ruky, za tohle všechno zaplatí! S tím jsem se o pár hodin později znovu probrala a po předchozích zkušenostech zůstala v klidu ležet se zavřenýma očima. Bolavá hlava nejdřív protestovala, ale nakonec mi dovolila přemýšlet a dát si trochu do souvislostí, co se stalo. Jinx byla pro jednou chytřejší než já. Zničit tu laboratoř byl nejspíš její dlouhodobější plán. Jenže neudělat to anonymně, ale navézt do toho mě a bavit se tím, co za problémy mi to způsobí, je samozřejmě mnohem větší zábava. A já jí na to skočila, příliš zaslepená touhou po tom ji konečně chytit. Tohle kolo vyhrála na celé čáře, já nezískala ani bod. Kdyby mi nebylo tak strašně špatně, byla bych rozzuřená, šílená a smrtící. V tuhle chvíli nemám sílu na nic z toho, takhle mizerně mi asi ještě nikdy nebylo. Když na mě shodila ten dům u nás, všichni se o mě starali a za pár dní jsem byla v pořádku. Tady jsem se dostala do rukou kdoví koho a nejspíš budu vystavená kdoví jaké spravedlnosti.

     Z přemítání mě vyrušil příchod mých dozorců. Dva vysocí chlápci, celí v černém, pochopitelně. Cvaknutí zámku bylo tak strašně hlasité! Žaludek mi dělá v břiše salta. Jeden z mužů mě chytí za ramena a vytáhne na nohy. Pozvracím ho. Dostanu pořádnou facku – ale já bych mu ji za takovou neslušnost dala taky, chápu to. Spíš odvleče než odvede mě k židli u levé stěny místnosti. Naštěstí má boční opěrky, takže se na ní dokážu udržet i se silnou závratí. V tuhle chvíli by mi možná ani nevadilo, kdyby mě tu zabili. Já, Vi, postrach všeho podsvětí (alespoň u nás), jsem potupně sražená na kolena ubohým, ale o to zákeřnějším otřesem mozku.

 ,,Hvězdička z Piltoveru. Proč jsi přijela sem a zničila jednu z nějnadějnějších laboratoří pana Viktora?“ houkne na mě jeden. Vážně mu chci odpovědět, ale motá se mi jazyk. Podaří se mi to až na třetí pokus.

 ,,Já jsem se k tomu vlastně jenom připletla. Můj zájem tady je zcela někde jinde.“ I za tohle dostanu ránu? To je skoro nespravedlivé! Naštěstí se tu pěstními soubojí asi vážně moc nezabývají, odnese to jenom rozseknutý ret. Na druhou stranu – když máte problém i otevřít oči, takový prudký pohyb hlavy je opravdu nepříjemným zážitkem. Žaludek se mi obrátí naprázdno, už nemám co zvracet.

 ,,Zarazit významný vývoj zbrojního průmyslu - to se prostě neděje omylem!“ zařve na mě druhý. Au, moje hlava!

 ,,Já jsem sem přišla stíhat Jinx. Taková drzá, modrovlasá, nesnesitelná holka.“ Nejsem ve své kůži, jinak bych se s nimi asi nebavila a už vůbec ne pravdivě.

 ,,A jen tak mimochodem ničíš Viktorovy laboratoře?!“

 ,,To si vymyslela ona, já jsem se tam dostala náhodou. Za ní.“ Nemůžu se zaseknout tady, musím zpátky do Piltoveru, chytit Jinx, pomstít se jí, zničit ji! Cokoliv mi pomůže se odsud dostat, můžu použít. Třeba i spolupráci s místní mafií.

 ,,To je ubohý. Slyšeli jsme tu o tobě víc, ale očividně jsi stejná jako všichni pouliční rváči – když dojde na spravedlnost, jenom se vymlouváte,“ odplivne si první dozorce. Nemám sílu odpovídat na takovouhle urážku. Místnost se začíná povážlivě motat.

 ,,Tohle nemá cenu. Dokud se trochu nevzpamatuje, nic s ní nebude. Uvědom si, že na ní spadla půlka baráku a dostala pěknou řachu do hlavy,“ slyším ještě z dálky. A až mi bude líp, tak se mnou něco bude? vtírá se ještě nepříjemná myšlenka, než se zkácím ze židle. A pak je znovu tma.