Kapitola 3.: Hic sunt Leona

Pantheon seděl na kameni nad vesnicí a zamyšleně si pohrával s nožem, kterým ještě před chvíli přibrušoval dřevěné kopí pro výcvik mladých bojovníků. Nevěděl, jak si v hlavě srovnat dojmy ze své ranní výpravy. Věřil, že nezkušení mladíci ztratili Leonu rychle z dohledu, protože slunce se z její zlaté zbroje odráželo tak oslnivě, opravdu jako kdyby ji chránilo. Ale on měl dost zkušeností a znalostí a uměl vystopovat nepřítele v každé pustině, takže se za Leonou dostal až k utajenému údolí nezpozorován, jak věřil. Očekával, že tam bude bohyně Slunce vykonávat prastaré tajné rituály, cvičit se neviděna s mečem, rozmlouvat se Sluncem nebo meditovat. Co však rozhodně nečekal bylo, že se bude koupat.

Nelze jí upřít, že vyrostla do krásy, pomyslel si. Bronzové, zlatě se třpytící vlasy jí v měkkých vlnách splývaly po ramenou až na záda a ve tváři byla jistě více než pohledná. Pak se svlékla do naha a... zatraceně, tohle přece není tělo bojovnice! Nemohl říct, že by se mu ten pohled nelíbil, jako by to asi nemohl říct žádný muž, ale Leona byla přeci jen z lidu Rakkor, bojovnice a ne víla. Její tělo, to měly být svaly zocelené výcvikem a bojem, možná pár jizev k tomu. A ty vlasy by jí nikdy nedovolil nosit takhle rozpuštěné, při boji by jí překážely v obličeji a při pohybu a představovaly výraznou nevýhodu v každém boji. Jenomže Leona nebyla válečník. Ani když odjížděl a ani teď. Byla nádherná a ozářená slunečním světlem tak, že si musel stínit oči, když se na ni díval. Když se pak k jeho mírnému zklamání oblékala, bylo sice znát, že se naučila oblékat si své prastaré posvátné zlaté brnění poměrně rychle a elegantně, ale když vzala do ruky sluneční meč, uchopila ho zoufale neuměle pohybem někoho, kdo s ním nikdy neuměl správně seknout. Zlatý štít, který s sebou nosila ze zvyku a s ohledem na tradice, se na ni zdál příliš těžký. Dál už se dívat nemohl.

Bezmocně složil hlavu do dlaní. Achias měl pravdu - tohle není bohyně, kterou by mohl lid uctívat. Tohle je dítě, které neví co samo se sebou a hlavně s tím, čím se stalo. Někdo s tím musí něco udělat. Napravit Leonu i její posměváčky. Vrátit bohyni na místo, kam patří, lid k tradicím, které ho mohou pozvednout výš. Někdo...

Pršelo. Nebe se zatáhlo do monotónní tmavě šedé a vytrvale sesílalo k zemi provazce hořké vody. Leona klouzala ve vysokých botách, na kterých zlatá jen slabě prosvítala pod vrstvou bahna, sotva znatelnou cestičkou vzhůru. Teď to byl spíš potůček než cestička, pomyslela si cynicky. Meč používala jako opěrnou hůl a štít jí dnes ležel na ramenou obzvláště těžce. Ovšem než zůstat zavřená ve slunečním chrámu se všemi těmi uctívači a staršími, kteří se jí posmívali za zády, byla i cesta blátem nepoměrně lepší volbou. Úzký průchod do jejího údolí už se rýsoval i v děšťové mlze, která halila celé pohoří Targonu. Tam se na chvilku schoulí pod skalní převis a bude se dívat, jak děšťové kapky čeří hladinu jezírka. Slunce dnes nevyšlo; byla tady sama. Její nálada byla stejně šedivá jako mraky. Bez rozmyslu sundala štít ze zad a během několika kroků se rozmáchla mečem. Přišel jí těžkopádný a nepřátelský, jako by se nechtěl nechat zvládnout. Vztekle sekla proti zemi a čepel se zaryla hluboko do měkké hlíny. Vytáhla ho a v otočce máchla mečem kolem sebe; jeho energie ji vyvedla z rovnováhy a zakopla. Dopadla koleny do mokré trávy a znechuceně zahodila meč do dálky. Tohle nepůjde. Nikdy z ní nebude bojovník. Nikdy z ní nebude ani bohyně, která by uměla spolupracovat se Sluncem. Nikdy nebude nic. Ten posměch vůči ní je oprávněný, celé ty čtyři roky. Nedokáže pro svůj lid udělat nic. Slunce zašlo a déšť by ji mohl rozpustit, rozprášit, odstranit z Runetery navždycky. Zůstalo by tady zlaté brnění a meč a štít a časem by se našel jiný vyvolený, aby nesl sluneční zástavu světem... za jedním z kamenů v příchozí průrvě se mihl stín.

Pantheon si zoufale promnul oči. Zvědavost ho vyhnala po stopách Leony i v dešti a už si vyčítal, že to udělal. Sledoval ji a viděl její pokusy poradit si s mečem. Meč! Postvátný kus kovu, daný do zástavy jen těm nejlepším bojovníkům na světě! A Slunce ho vložilo do rukou jí, která ho rozhodně nebyla hodna. Která netušila, co drží v ruce a nedokázala se zbraní navázat žádný kontakt nebo vztah. Pro někoho jako byl Pantheon, pro válečníka, jehož umění se na celém Valoranu málokdo mohl postavit, to byl opravdu smutný pohled. Otočil se a vyrazil dolů do vesnice. Bude muset sebrat veškerou svou odvahu, aby to dokázal. Možná to bude největší výzva, jaké kdy čelil.

Leona se brzy vrátila. Promočená na kost, umazaná od bláta, zklamaná sama sebou. Naštestí měla jako bohyně přeci jen jisté výsady, například vlastní pokoj ve slunečním chrámu, kam se nikdo neopovažoval vstoupit bez vyzvání. Tam se zavřela a v náhlém pohnutí mysli, s úctou k tradicím Rakkor a Slunci, vzala kus látky a pustila se do čištění své zbroje a zbraní. Zítra se třeba rozední.

Sluneční paprsky už se přelévaly přes vrcholky Targonu. Pantheon odložil kopí a připnul si k opasku pouzdro s dýkou a krátký meč. Po krátkém přemýšlení odložil i svou přilbici na polici a prohrábl si rukou vlasy. Příliš často přilbu neodkládal, ale bylo vlastně příjemné nechat vítr, aby mu cuchal vlasy a ovíval tváře. Moc zbroje dnes potřebovat nebude. Rozhodně ne, pomyslel si při pohledu na kyrys opřený v rohu. Potichu vyklouzl zadními dveřmi domku a vyrazil za vesnici ke stezce do hor. Cestou přemýšlel. Tušil, co se stane. Není to poprvé, co se bude chtít připlížit k nějaké dívce a ..ehm.. zněškodnit ji. Většinou se do takové situace dostal ve vojenských táborech, kde nebylo výjimkou potkat krásné a velice zdatné bojovnice ve službách toho či onoho státu. A přestože on byl Pantheon, veliký bojovník, ženy znaly vždy pár delikátních triků, takže takové výpravy většinou končily špičkou meče, nože nebo šípu opřenou o jeho krk. Jeho charisma a svaly však zatím nikdy neselhaly a zvrátily situaci tam, kam si přál. Čekal, že s Leonou tomu bude podobně. Ji sice nechtěl svádět, pouze přesvědčit, aby ho poslechla, ale základní postup je stejný. Doufal jen, že její meč nemá víc rozumu než jeho nositelka a že i tohle přepadení neskončí hůř než škrábancem na krku.

Leona seděla na kraji jezírka, meč a štít položené opodál, a s hlavou v dlaních sledovala líně se převalujíci vlnky. Slunce opět svítilo a ona se nahřívala v jeho záři, která zaplavila celé údolí. Zdálo se jí, že Slunce má radost, že ji zase vidí, stejně jako ona byla šťastná, když ji probudil lechtající sluneční paprsek. S včerejším deštěm zmizela i její špatná nálada a po obojím zůstala jen trochu kluzká půda pod nohama.

Pantheon stál v průchodu do údolí. Kdyby se otočila, určitě by ho viděla, ale dívka se zdála plně soustředěná na vodní hladinu. Podíval se na nůž ve své ruce, pak zavrtěl hlavou a opratrně, aby to udělal co možná nehlučně, jej zasunul zpět do pouzdra. Nebude riskovat, že ji zraní. Nepůjde se zbraní na dítě. Potichu a pomalu vykročil směrem k ní. Měkká tráva tlumila zvuk jeho kroků, takže Leona, zahleděná teď přímo do Slunce a ztracená ve vlastních myšlenkách, pevně přesvědčená o utajenosti svého místečka, jeho pohyb vůbec nepostřehla. Byl už jen krok od ní, když v tom se stalo více věcí najednou. Zdálo se mu, že vidí sluneční paprsek, zcela jasně, jako oddělený pramen hořícího světla, jak sklouzl na její zlatou zbroj a odrazil z ní oslňující proud světla přímo proti němu. Na chvíli ztratil pojem úplně o všem, oslepený tím prudkým zářením. Jeho tělo zareagovalo automaticky, jako už mockrát v boji. Skočil vpřed, natáhl se po zlatém meči, který ležel v trávě a druhou rukou nahmátl měkký bok dívky. Když se opět vzpamatoval, klečel nad Leonou a držel jí její vlastní meč pod krkem. Jak se zdálo, byla schopná si o něj sama ublížit, protože krvácela z rány na bradě; on nikdy nikoho nezranil, dokud sám nechtěl. Zamrkal a podíval se dívce do obličeje. Měla zářivé modré oči, které připomínaly oblohu plnou slunečního svitu a propalovaly ho v tuhle chvíli strachem. Čekal vztek, nenávist, cokoliv, ale strach? Rty měla pevně semknuté k sobě a ležela bez hnutí, dýchala zprudka a trochu se třásla. Bylo mu v tu chvíli ze sebe na nic. Dítě! Tolikrát si to opakoval a s tejně musel zareagovat zrovna takhle? Odhodil meč a rychle se zvedl. Leona zůstala ležet a pouze ho sledovala očima. Podal jí ruku a přemýšlel, jestli ho poznává. On v některých jejích rysech viděl tu holku, která se vždycky zajímala o spoustu věcí, jen o zbraně a boj ne, a která kvůli tomu dostávala doma pravidelně výprask. Ta by se ale určitě nebála, kdyby na ni takhle skočil. Ta by se mu to pokusila vrátit.

Stál nad ní a podával jí ruku. Svět se zase začal otáčet a slunce svítit. Třásla se po celém těle a snažila se vymyslet, co dál. Tohle je její místo! Jak to, že se tu někdo objeví, jak to, že vztáhne ruku na bohyni Slunce? To si nedovolil ještě nikdy nikdo! Jak je možné, že se řízla o svoji vlastní zbraň? To ji ten meč opravdu tolik nemá rád? Pramínek krve ji lechtal na krku. Otřela si ho a podala ruku tomu útočníkovi. Zdálo se jí, jako by ho už někdy někde viděla. Určitě nebyl Solari. Měl docela hezký obličej a příjemné šedé oči. Celá jeho postava nesla rysy válečníka, mohutné svaly mu prosvítaly pod košilí a na obnažených rukách. Když ji uchopil za zápěstí a zvedl na nohy, udělal to, jako kdyby zvedal stéblo trávy. Připadala si před ním najednou hloupě.

,,Leono..." řekl konečně a měl přijemný, přátelský hlas. Její jméno navíc doprovodil mírným skloněním hlavy, které vypadalo skoro upřímně a ne výsměšně. Zvolna se uklidňovala. Nechtěl jí ublížit. Nemohl jí ubližít, ona je vyvolená Slunce a tenhle muž je rozhodně bojovník Rakkor, který ji musí chovat alespoň v nějaké úctě.

,,Tohle je moje údolí, moje místo. Nemáš tady co dělat," odpověděla co nejpřísnějším a nejpanovačnějším hlasem, jehož byla schopna. Usmál se. Zdálo se, že ho ta odpověď potěšila. Poodešel a sklonil se do trávy pro meč. Podal jí ho.

,,Tak mě potrestej, paní." Zdálo se jí, že z jeho hlasu slyší pobavení. Jak jinak, s ní nikdo nemluví vážně. Nikdy! Vztek v ní narůstal a Pantheonovi se zdálo, že poklidná obloha jejích očí je najednou rozžhavená do výstražné tmavozlaté. Trpělivost jí právě došla. Bez rozmyslu máchla mečem proti němu a znova, když ustoupil o krok zpět. Nemyslela na to, jak hloupě vypadá, ani na to, jak by měla meč použít, aby zasáhla cíl. Byla rozzuřená a svůj vztek přenášela do zmatených kroků a seků. Pantheon by se smál, kdyby to nepovažoval za nevhodné. Takhle nemohla ublížit nikomu krom sebe. Do chvíle, než při rozmachu zakopla. Instinktivně uskočil stranou a vyhnul se tak hrotu meče, který bez jakékoliv ovládání proletěl vzduchem.

Leona klečela na zemi. Už zase. To ten meč, prostě ji shazuje na zem, vyvádí z rovnováhy a všechno to dělá schválně. Neodvažovala se zvednout obličej k neznámému bojovníkovi. Bála se výsměchu, se kterým se nejspíš setká. Pantheon se sklonil, vzal ji za ramena a postavil ji. Tak laskavě, jak jen v tuhle chvíli dokázal, se usmál.

,,Pomůžu ti."

,,S čím mi ty můžeš pomoci?" odvětila uraženě a okázale hleděla přes jeho rameno někam do dálky. Vznešené chování není jen hraní si na všemohoucí, pomyslel si Pantheon, bleskovým pohybem vytasil svůj meč a vyrazil jím Leoně z ruky její.

,,S tímhle. Naučím tě to. Udělám z tebe bohyni hodnou Slunce a bojovnici hodnou Rakkor."

Neodpověděla mu, otočila se a zamyšleně popošla blíž k jezeru. Slunce stálo vysoko na nebi a zaplavovalo svým jasem celé údolí; Pantheonovi se ale čím dál více zdálo, že jediným zdrojem světla je tu Leona: na jejím brnění zářily sluneční paprsky mnohanásobnou silou a její bronzové vlasy barvily celé údolí do ryzozlatého světla. Nějaká síla v ní určitě musí být.