Kapitola 2.: Diana
Další část příběhu o Leoně, Pantheonovi a Dianě od autorky kraary.
Pustil ji a začal opatrně rozvazovat tkanice na zádech šatů. Když byl hotov, rozepl spony na ramenou a hladká látka sklouzla po Leonině těle k zemi. Stála před ním nahá, až na obvaz na pravém stehně. Poklekl před ní a s největší opatrností obvaz odmotával... Nechala ho klečet, otočila se a skočila do jezera. Opasek s nožem tlumeně spadl do trávy. Prostá světlá tunika dopadla na opasek. Tuniku následovaly plátěné kalhoty. Skočil do vody. Leona stála na mělčině na druhé straně jezírka
. Na chvíli zaměřila svoji poznosnost na Pantheona. Ne že by nikdy neviděla nahého muže - vyrůstala přece ve vesnici Rakkor mezi bojovníky. Ale bylo to už dlouho. A byli to jiní muži. Tohle byl Pantheon. Svaly, vypracované roky bojů a výcviku, které pro soupeře byly smrtící, ji přitahovaly – vždyť byla sama skvělou bojovnicí a po souboji s ním toužila... Zatřásl hlavou a pomalu plaval směrem k Leoně. Stála ve vodě tak, že jí hladina dosahovala do půli prsou a měla ji jako výstřih šatů. Zastavil se kousek před ní a stoupl si na dno. Byl vyšší, takže ikdyž stál na větší hloubce, vodní hladina mu dosahovala zhruba stejně vysoko jako jí. Sevřel ji rukama v pase a přitiskl k sobě. Přes chladivou vodu cítil její horkou hebkou pleť na svém těle. Sklonil se a políbil ji na rty. Aniž přerušil dotek jejich rtů, jemně ji donutil couvat po svažujícím se dně ven z jezera, dokud nespočinuli na měkké trávě. Hladil ji všude po těle a ona mu oplácela stejně a tiskla svoje štíhlé tělo na jeho.
Diana znechuceně odvrátila hlavu a pomalu slezla z hosrkého útesu. Ačkoliv tušila, co by tu mohla spatřit, realita ji zklamala a ochromila víc, než předpokládala. Sluneční bohyně, první za mnohé generace, která dnes ukázala svou sílu a moc Slunce, je ve skutečnosti pouhá děvka. Každý z Rakkor přece zná pravidla, která platí pro všechny. A pro bohyni by měla nejvíce! Jak může porušit prastarý řád? Ona, vyvolená Slunce? Dát všanc lid Rakkor a vznešenost Solari pro vlastní chvilkové potěšení? Jak může Slunce volit takhle špatně? Není snad ona sama, Diana, narozena mezi Solari a neví tak důkladně všechno, co bylo o národu z Targonských hor a jeho tradicích kdy napsáno? Nezná snad všechny knihy v knihovně a zkazky, co se vypráví? Toho večera měla pocit, že ta hrdost, s níž vždy přijímala svou sounáležitost se Solari a úcta ke Slunci, v níž byla vychována, hluboko v jejím srdci zemřela a zmizela. Slunce bylo v jejích očích potupené a zlomené Leoniným neuváženým činem. Navždycky...
Slunce pomalu opouštělo podvečerní oblohu a uvolňovalo místo měsíci... Měsíci. Dnes se opět oba dva vládcové nebes potkali a jejich spojená zlatobledá záře zahalila celé Targonské hory v přízračném oparu. Diana seděla na skalním ostrohu před svou tajnou jeskyní a upírala zamyšleně zrak do kraje. Je už Leona na cestě?Za jak dlouho sem tak může přijít... a bude mít Pantheon tu drzost objevit se tu po jejím boku? Se zalíbením přejela špičkou prstu po zahnutém ostří zbraně položené vedle sebe a po rtech jí přeběhl sebevědomý úsměv plný uspokojení. Jen co tady bude ta zrádn bohyně, ukáže jí, že jsou i jiné cesty. Jedna z nich do vyhnanství pro ni, druhá na výsluní...pro Dianu a Rakkor.
,,Sestro?" ozval se za ní nejistý hlas od ústí jeskyně. Mírně natočila hlavu a světlé vlasy jí sklouzly po ramenou.
,,Už jsme všichni a připraveni," pokračoval hlas, který patřil mladému bojovníkovi; podle tónu si nebyl jistý, zda si může dovolit Dianu vyrušovat.
,,Pojďme tedy," odpověděla pomalu, zvedla se a následovala chlapce do jeskyně. Vchod byl nepravidelný, přírodního původu, ale stěny jeskyně nesly zřetelně i stopy lidské práce. Místnost se táhla asi padesát metrů hluboko, kam už světlo zvenčí nedosahovalo: tady byly zapálené svíce. Mihotavým žlutým světlem ozařovaly rozlehlou zadní stěnu a dávaly tušit, že není z tmavého kamene jako ostatní. Na nízkém oltáři před ní byla připravena popraskaná mělká miska z bílého kamene. Jak Diana procházela pomalým, ale rázným krokem jeskyní, cítila na sobě zvědavé pohledy. Dnes jsou tu i někteřín nováčci – ti, kteří se skrývali hloubějí ve stínu. Zastavila se před oltářem a obrátila se čelem ke vzdálenému vchodu jeskyně. Šepot, který se ještě před chvílí nesl jeskyní, se změnil v tiché šramocení a následně v ticho; Diana věděla, že všichni mladí bojovníci a bojovnice teď stojí čelem k ní, jak je naučila...
,,Nový Měsíc povstává!" Její hluboký, smyslný hlas naplnil celou jeskyni, přestože nekřičela.
,,A my povstaneme s ním," zahučela tlumená odpověď několika desítek hlasů. Otočila se zpátky k oltáři a z dlaně jí tak jednoduše, jedinou lehkou myšlenkou, sklouzla mlhovinová koule stříbřité barvy a položila se do misky; v tu chvíli celou jeskyni ozářil přízračný stříbrný měsíční svit. Přelétla pohledem všechny tváře. Některé znala už důvěrně, některé letmo, některé viděla poprvé – v těch se zračil údiv a nejistota. Ale na to bude čas později... obrátila svou pozornost ke stěně za oltářem. Byla celá pokrytá oprýskanou mozaikou.
,,Bohyně," vyplivla Leonin titul jako nejhorší sousto: ,,je na cestě do hor. Po svém návratu bude konfrontována se svou obžalobou, se mnou a s Měsícem. A s vámi – s námi, bratři a sestry v Měsíci. Novou krví a novou nadějí pro lid našich hor." Napjaté ticho ji přinutilo pokračovat. Natáhla ruku a namířila prst na mozaiku: představovala výjev ze souboje dvou postav v horách.
,,Už jednou, tak dávno, že se o tom žádné kroniky nezmiňují," nebo nechtějí zmiňovat, poznamenala pro sebe v duchu, ,,byli naši předkové svědky takového souboje Slunce a Měsíce. Soudím, podle našich tradic, že tenkrát zvítězilo Slunce a Měsíc byl zcela odvržen a zapomenut. Sami ale vidím, kam nás dovedlo Slunce. A proto říkám, že je čas na nový souboj. Ať Slunce potvrdí svou pozoci – a nebo ji postoupí Měsíci." Oči všech byly během Dianiny řeči upřené k obrazu. Jednoho z duelantů všichni znali – měl na sobě rituální zlaté slunenčí brnění, které teď nosila Leona, a štít a Zenith. Proti němu stál bojovník v tmavé elegantní zbroji, jakou v Targonském pohoří nikdo nikdy neviděl. V ruce držel podivnou zahnutou zbraň, na jejímž ostří jiskřilo měsíční světlo.
,,Jaktože se o tomhle nikdy nemluví... Je to přece část naší histroie, po které se ptáme a nikdo nám na naše otázky nedokáže odpovědět?" ozvala se jedna z odvážnějších dívek nedaleko oltáře. Diana v ní poznala Briannu, jednu z prvních, která ji následovala na cestě k novému poznání.
,,Nebo nám odpovědět nechtějí. Sama nevím, co z toho je pravda, ale nechci věřit tomu, že by nejvyšší ze Solari neuchovávali taková tajemství a vzdávali se vědění. A pokud ano, nemají v Radě co dělat," odpověděla ostře.
,,A co když Leona zvítězí?" zazněla další nesmělá otázka. Plavovláska vyhledala očima mladíka, který dnes přišel poprvé. Ušklíbla se sama pro sebe – nováčci se vždy obávali sluneční bohyně (a nebo se obávali o ni), stále pod dojmem jejího vítězství při minulých slavnostech. Oni totiž ještě nevěděli to, co ona a její nejvěrnější následovníci – jak Leona potupila Slunce samotné.
,,Pokud jí Rada umožní dále zastupovat Slunce a pokud dokáže porazit Měsíc, pak se před ní skloním. Ale tahle zappomenutá a zatajená historie už se opakovat nebude." Její hlas zněl teď tvrdě. Nikdo další už si nedovolil se ptát. Diana věnovala mozaice poslednín dlouhý pohled, slabě se pro sebe usmála a vyrazila ven z jeskyně. Mladí bojovníci ji následovali a venku se rozestoupili po kamenech a útesích. Slunce zmizelo a na temněmodré obloze zářil veliký mrazivý měsíc. Diana k němu hrdě pozvedla zahnutou čepel a jeden paprsek sklouzl a jako jiskra zatancoval na jejím hrotu. Její vlasy v měsíčním světle získaly stříbrobálou barvu a oči jí potemněly jako nejhlubší noční obloha.
Mladíci a dívky pociťovali chlad, protože večer pokročil a měsíční svit byl chladný. Diana se však konečně cítila volná a svobodná, chladivý vzduch jí vháněl sílu do žil a naději na nová svítání. Nastavila mu tvář, zavřela oči a představovala si všechna tajemství, která hory ještě skrývají a která by přinesla nové zprávy o minulosti malého národa válečníků z Targonských hor. Je čas skoncovat se lží otevřít srdce a mysl změnám, které jsou nevyhnutelné. Je čas opustit horská údolí a vydat se mezi lidi na Valoranských pláních a šířit naši slávu a věhlas a získávat nová ocenění, poklady a moc. A vědomosti, které by vedly k poznání celé pravdy! Po tom Diana toužila víc než po čemkoliv jiném. Sluneční svit pro ni byl příliš jasný, ostrý a pokrytecký, protože znemožňoval jasně vidět a porozumět, pochopit. Kryl lži a bránil prohlédnout zradě. Zato Měsíc...jeho záře je bystrá a pronikavá a osvětluje tajemství. Měsíc je budoucnost... Zatímco se nechávala unést myšlenkami, mladí bojovníci ji postupně opouštěli a vraceli se domů, dokud nezůstala sama.Přečtěte si také předchozí kapitoly:
Kapitola 1.: Měsíc v ráji
