Kapitola 1.: Leona, sluneční bohyně

Úvodem chci jen předznamenat, že moje povídka se NEDRŽÍ důsledně lore šampionů z Targonských hor (Leona, Pantheon, Diana), ale využívá jeho prvky dle svého uvážení - tzn. není stoprocentně LoLlike, proto prosím do komentů nepiště: ale v lore to je trochu jinak... (jsem si toho vědoma ;-)).

Bylo jiskřivé časné ráno na začátku jara. V horách jsou taková rána obvykle ještě chladná, ale hora Targon se koupala ve slunečním svitu i teple. Bylo to místo ze všech horstev nejblíže slunci, místo slunci oddané a z něj čerpající. Teď se hřejivá, zlatá záře slunečních paprsků rozlévala údolíčkem, uzavřeným prstencem skal na jedné z malých náhorních plošinek, jichž je v Targonském pohoří nemálo. Světlo tančilo na malých vlnkách jezera, které čechral mírný jarní vánek, a kolem se rozprostíral posvátný klid - nejbližší vesnice Rakkor, zdejších obyvatel, ležely téměž půl míle daleko a značně níže.

Náhle se jeden sluneční paprsek zatoulal k úzkému průchodu mezi dvěma skalisky, jediné přístupové cestě do údolí. Neznalému pozorovateli by se mohlo zdát, že zapálil zvolna se objevující postavu oslňujícím ohněm; sluneční svit i horské štíty však tuto podívanou již znaly a věděly, že to se sluneční svit odráží v posvátné zlaté zbroji a od bronzových vlasů její nositelky Leony. Tu neznala jen místní příroda, ale také všichni Rakkor a Solari z Targonských hor. Říkalo se o ní, že je vyvolená Slunce, posvátný rytíř a sluneční bohyně. Říkalo se o ní, že je chladná a odtažitá jako měsíční světlo a že se Slunce muselo splést, když si vyvolilo zrovna ji. A říkalo se o ní také, že je snad první z lidu Rakkor, kdo se nenarodil s mečem v ruce a jehož umění v boji se nelepší ani v prostředí nejlepších válečníku Valoranu. Leona tohle všechno věděla. O sobě i o ostatních. Právě proto vycházela téměř denně příkrou cestou k vrcholkům hor sem, do utajeného údolí, a přemítala sama v tichu a klidu a ve sluneční záři o tom všem, co ji trápilo.

Slunece sílilo s postupujícím ránem. Dívka mu nastavila tvář a upřeně se do něj zahleděla. Ano, Slunce jí připadalo přátelské. Nebála se ho a mohla na něj hledět zpříma, zatímco si ostatní Solari stínili rukama oči a prostí Rakkor skláněli v úctě a bázni tváře. Nikdy ji neoslnilo, nikdy ji nespálilo. Ale ani nepomohlo, jen tehdy, jedinkrát, kdy ji vyvolilo za svou kněžku na Runeteře. Ona se se Sluncem přátelila, ale chtěli po ní, aby využívala jeho sílu a čerpala z něj energii. A to zatím neuměla, a všichni to věděli a všichni se jí smáli. Ona se na oplátku chladně usmívala a uzavírala do sebe, vzdalovala svému lidu a oddávala se samotářským toulkám v přátelském slunečním svitu. Tohle místo si zamilovala, protože ticho a klid tu nenarušovalo nic, ani zvířata sem nepřicházela, a ani Rakkor z nížin, ani Solari z výše položených sídlišť, tohle místo neznali. Věděla, že se ji občas nějací mladší bojovníci snažili sledovat, nejspíš proto, aby se mohli bavit na její účet, a vždy ji ztratili a nedokázali její údolí najít. Obrátila tvář k jezírku a neoslněnýma očima přehlížela lákající vlnky.

Za chvíli údolím naplnil neobvyklý hluk. Nejprve zacinkání kovu o kov a potom hlasité šplouchnutí. Voda jezírka se rozbouřeně přehnala z jednoho konce na druhý a potom zavířila kolem dívčího těla. Leona vyplavala na hladinu a zhluboka se nadechla. Voda byla tak osvěžující a zdálo se jí, že z ní smývá veškeré starosti a trápení. Sluneční svit jiskřil na vodě kolem ní a Slunce se zdálo zas o něco bližší. Ve šplouchání vln se zcela ztratilo tiché zachřestění padajícího kamínku.