Cesta do Freljordu IV+V

Tuhle výpravu jsem opravdu podcenila. Sníh a zledovatělý terén zpomalují naše putování a dokonce i Val má potíže v tomto počasí létat, aby prozkoumal cestu před námi. Když jsme se dostali k branám města Mrazivé stráže, skoro už nám docházely zásoby , ale obyvatelé nás vřele přivítali a dali nám najíst.

Tohle místo se ani v nejmenší nepodobá táboru Avarosan. Město se zdá být velice prastaré, ale na druhou stranu nové, jakoby právě dokončené. Budovy jsou postavené z černého kamene a hradby vytesány do ledovce. Jak tohle mohl někdo postavit?

Lissandra, vůdkyně Stráže, je vzdělaná a elegantní žena, která přesně zapadá do role sebevědomé královny. Připadá mi více jako šlechtična z Demacie než barbarka Freljordu- to je možná důvod proč se Valovi moc nezdá.

Byli jsme pohoštěni, tak jak se sluší a patří, ale něco tu není úplně v pořádku. Lissandra je velice strohá ve věci spojenectví s Ashe. Když jsem se jí zeptala, co si myslí o hrozbě ze strany trollů, odpověděla mi, že se není čeho bát a pokud je to problém, její garda je bez potíží smete a zajistí bezpečí celému východu. Jestli je tohle pravda, proč na ně už dávno neudeřila? Pověděla jsem jí, také o Ledové Čarodějnici, ale ona tohle téma okamžitě uzavřela s tím, že jsou to jen pohádky pro děti.

Strážní jsou s námi na každém kroku a nesmíme vstoupit do některých částí města. Co před námi skrývají?

Jestli je tu nějaké tajemství, najdeme ho. Val a já jsme se v noci vydali prozkoumat město.

Kolem strážných jsme proklouzli nepovšimnuti. 

Něco je tu velice špatně.

Plížila jsem se ulicemi města, zatímco mi Val kroužil vysoko nad hlavou. Tohle místo je v noci ještě děsivější. Spousta budov má na sobě nakreslen zářící symbol, velké zírající oko. Tyhle značky jsou všude ve městě, nemám ráda pocit, že jsem sledována.

Dostala jsem se hlouběji do města a našla zde skupinu členů Mrazivé stráže, klečíc v kruhu kolem obrovského kamenného oka. Mluvili zvláštním jazykem a s posvátnou úctou v hlase. Mraziví něco zkrývají, něco co je zjevně důležitější než spojenectví s avarosanským lidem. Co plánují?

Jak jsem už řekla, nemůžu vystát ten pocit, že mě někdo sleduje. Val a já odcházíme- okamžitě.

Museli jsme odejít ještě před svítáním. Nemohla jsem riskovat, že Mraziví zjistí, co jsme viděli. Val odlákal pozornost u brány, zatímco jsem ji otevřela a proklouzla ven. Vím, že cesta do bezpečí bude těžká. Do Demacie je to ještě velká dálka a já neznám žádné stezky, které by mě tam mohly dovézt. Každá skála i každý ledovec vypadají úplně stejně, zvlášť teď v noci.

Po pár hodinách na cestě jsem začala cítit, že nás někdo sleduje. Val obhlížel situaci ze shora. I přes hustě padající sníh někdo dokázal sledovat naši stopu. Zvýšila jsem svoje tempo, protože Val mi signalizoval, že náš pronásledovatel se rychle přibližuje. Tma kolem zhoustla, led pod mýma nohama ztvrdl a zdál se ještě chladnější. Přes skály přeběhly stíny jako by sám kámen obživl.

Nebylo úniku.

Ve strachu o náš život jsem sešla z cesty a dala můj zápisník Valorovi- pokud zde zemřu, moje zpráva se za každých okolností musí dostat k princi Jarvanovi. Val odlétal pryč, když jsem koutkem oka zachytila, že můj pronásledoval je tady.

Ze stínů se vynořila silueta: štíhlá figura, která se vznášela nízko nad ledem, jakoby klouzala po vzduchu. Na venek připomínala člověka, ale bylo patrné, že tohle stvoření nemůže být živé. Zůstala mrtvolně stát na místě, zatímco se pod ní převalovaly a na všechny strany odlétávaly úlomky černého ledu. Ten chlad, co jsem cítila v její blízkosti, mi skoro zastavil srdce. V životě jsem ještě necítila takový strach.

Začala se rozhlížet kolem a spočinula pohledem na místo, kde jsem se schovávala. Vypadalo to, že váhá. Viděla mě? Nejsem si jistá. Po pár sekundách, které mi v tu chvíli, připadaly jako věčnost, se otočila a znovu zmizela v temnotě. Ten zvláštní černý led, zmizel spolu s ní. U všech bohů, ušetřila mě?

Val je v pořádku. Celý čas mi kroužil nad hlavou. Hádám, že kdyby na to přišlo, ten tvrdohlavý pták by za mě bojoval i za cenu života, místo toho aby vzal náš report do Demacie.

Když píšu tato slova, moje ruce se stále třesou. Ledová Čarodějnice je víc, než jen pohádka na strašení dětí. Už jsem zde viděla dost. Nemůžu se dočkat, až budeme co nejdál na jihu a já budu moci předat své informace.

Je čas vrátit se domů...