Stínová odyssea: kapitola desátá

První mikulášský dárek dostáváte od kraary - povídka pokračuje.

Reklama

Zamotaní

Talon intinsktivně skočil do strany a jen velmi těsně ho minula bílá smyčka. Quinn zůstala přikrčená na svém místě a stihla vystřelit: šipka s modrými pery zasvištěla vzduchem a s tupým hrknutím se zabodla do svého cíle. Střelkyně zvedla oči a otevřela ústa v úděsu; to bylo poslední, co udělala.

Valor prolétl těsně nad útočícím tvorem a pokusil se ho zranit svými drápy, ale bytost ho srazila nečekaně silnou ranou štíhlé nohy. Nohy. Dalšíma dvěma nohama se natáhla dopředu, vyslala z nich bílá lepkavá vlákna a začala jimi omotávat bezvládné tělo demacijské kapitánky. A pak vzduchem zavířily noxijské čepele a tvor vztekle a bolestivě zařval. Zadupal dalšíma čtyřma nohama, nechal svou kořist ležet a snažil se v míhajícím se vzduchu najít svůj cíl.

Talon neměl čas být vyděšený. Konec konců, tohle byly Stínové ostrovy a nemělo ho vyděsit nic, co z nich pochází. Obrovského pavouka se nemohl bát; mohl ho pouze nenávidět. Cítil, že jeho dýky pronikly hladkou černou kůží, ale nebyl si jist, jak moc tím tvora zraňuje. Uhýbal bubnujícím nohám, které se ho snažily zachytit a zničit, a sekal po nich. Pavouk znovu vydal ublížený zvuk a na chvíli se stáhl. Zabiják měl čas si ho lépe prohlédnout: hladké černé tělo s tmavorudým žíháním, dlouhá ostrá kusadla, osm nohou – dvě z nich teď krvácely a ze země, kam dopadly krůpěje krve, se kouřilo.

,,Mně nevyděsíš, mouchožroute," zavrčel si pro sebe a vytáhl ze záhybů pláště další vrhací čepele. Modrý orel poletoval kolem pavouka, vyhýbal se jeho končetinám a bezúspěšně se snažil zasáhnout některé z jeho mnoha očí.

,,Ubohý člověče," zaprskal tvor. Znělo to jako vrzání starých provazů, doprovázené chroptěním a prskáním, ale rozuměl mu. ,,Tady jsi mouchou ty. Zemři!" Talonovým směrem vyletělo několik vláken, ale on jim tanečním krokem uhnul a zaútočil. Všechny z jeho zbraní našly svůj cíl v pavoučím těle a zemi zalila další kouřící sprška krve, ale na pavouka to očividně nemělo příliš velký vliv.

,,Blázne!" zachrčel a máchl nohou. Zabiják opět uskočil a dostal se tak těsně vedle Quinn, napůl omotané pavučinou. Dýchala a zdálo se, že je pouze omráčená. Ta informace Talonovi dodala sílu bojovat dál, ale také ho stála tu potřebnou trochu pozornosti, aby dokázal opět odolat pavoučímu útoku. Tvor ho odkopl a dřív, než dokázal člověk zaútočit zpět, obmotal jeho tělo několika pevnými lepkavými smyčkami a připoutal mu ruce k tělu.

,,Ona bude jídlo," řekl pavouk, zatímco doobmotával Quinn, a znělo to pobaveně; a znělo to také žensky. Pak ukázal nohou na kroutícího se Talona a dodal s uspokojením: ,,ty budeš oběť." Pak byli oba dobrodruzi uchopeni každý jednou silnou nohou a zbylých šest nohou zacupitalo po mýtině. Valor se vznesl z dosahu nebezpečí a sledoval ho; pavouk mu nadále nevěnoval žádnou pozornost.

Nakolik mohl Talon vnímat, nesl je tvor hlouběji do nitra ostrova a tentkrát ne po cestách, ale houštím a zkratkami, které by i Quinn jen sotva našla. Mohli se pohybovat snad dvacet minut, když se zastavili. Pokusil se otočit hlavu, aby měl výhled před sebe. Pořád byli uprostřed lesa.

,,Pusť je," ozval se odnikud přísný ženský hlas. Trochu mu připomněl Cassiopeu – nebyl lidský a nebyl ani zvlášť příjemný. Ale něco v něm svádělo a lákalo.

,,To je moje kořist," odpověděl pavouk. ,,Nic, co ulovíš tady, nepatří tobě. Jsi tady na návštěvě. Tohle je můj les a já je chci!"

,,Není nic jako tvůj les, neviditelná děvko. Já jsem je našla první a já si je sním!" Vida, takže pavouk byla opravdu

pavoučice

,,Na vetřelce mluvíš velmi drze, Elise. Pozor na jazyk!" Možná měl jen mžitky před očima z nepřirozeného zkroucení krku, ale zdálo se mu, že před pavoučicí na chvíli probleskl obraz modré ženské postavy.

,,Právo prvního je právo uznávané všude na světě."

,,Dozví se o tom Pán a příště můžeš být kořist ty. Ale pro tentokrát jsem ochotná ti prominout. Dej mi toho muže a to druhé si nech." Tentokrát už tvor, oslovený Elise, místo odpovědi vztekle zadupal a ohnal se po místě před sebou. Ozval se smích a přímo před Talonem se zviditelnila žena. Měla modrou pleť, fialové vlasy, zvláštní rysy a nelidské zelenožluté oči.

,,Ahoj, krasavče. Řekni, nezemřel bys raději

mojí

rukou, než se nechat sežrat tímhle tlustým prasetem?" Svět kolem se zatřásl v pavoukově rozzuřeném běsnění a když se trochu uklidnil, Talon už modrou bytost neviděl.

,,Pro tentokrát, Elise!" hlas se ozval teď z větší vzdálenosti. ,,Pouze pro tentokrát!"

Běžela po louce a divoce mávala klackem. Smála se. Pod nohama jí ubíhala zelená tráva, větve stromů se pohupovaly v mírném teplém větru a ona byla bezstarostná a šťastná. ,,Na ně, Calebe!" zakřičela a ještě přidala do běhu. Chlapec, o pár let mladší než ona, ze všech sil kmital nohama a snažil se jí stačit. Také v jeho ruce byl dlouhý klacek.

,,Počkej na mě! Víš, že jsem lepší bojovník!" volal udýchaně. Zastavila a obrátila se k němu. Napřáhl se a v běhu zaútočil. Odrazila jeho ránu a obratem ho zasáhla do nohy.

,,Au! Počkej, ty bídáku! Takhle bojuje hrdina hodný Demacie!" smál se chlapec, poskakoval kolem ní a zasypával ji údery. Uhýbala a kryla se a nezřídka byla svým mladším bratrem zasažena. A pak jeho ránu vykryla, udělala výpad, Caleb zvedl ruku se svou

zbraní

, aby se kryl, udělal krok zpět a zachytil se patou o kořen stromu, zakopl a padal... Měl spadnout na zem, do měkké trávy, vyskočit a potrestat ji. Ale během hry nedávali pozor na okolí a dostali se příliš blízko k okraji srázu. A Caleb padal a padal, dlouho, a jeho křik se zaryl Quinn hluboko do paměti jako to nejděsivější, co ji kdy potkalo. Běžela dolů, ale nemohla nic dělat. Její malý bratr byl mrtvý a ona tím byla vinna. Vinna. VINNA!

Brečela po nocích zoufalstvím ze ztráty a bolestí. Tvrdý výcvik jí přinesl modřiny, zlomeniny, svalovou horečku a křeče, ale nikdy to nebolelo tolik, jako Calebův křik a pocit viny. Dřela pro sebe i pro něj. Garen ji tisíckrát srazil do písku kolbiště, stokrát na ni princ Jarvan křičel, když selhala ve svých prvních misích, ale ani na jediný okamžik nezapomněla, pro koho to dělá a komu všechnu svou bolest dluží a odevzdává.

Probrala se v temné cizí ulici. Pršelo. Podél zdí se míhaly stíny a vzduch byl plný blýskajících zbraní. Natáhla svou milovanou kuši, založila šipku z vodícími perky z Valorových křídel a zamířila do nejhustší tmy.

Zabil jsem už tolik lidí, aniž bych vůbec věděl, kdo to je

. Zachroptění jí napovědělo, že rána našla svůj cíl. Vyrazila tím směrem, ale byla sražena k zemi a padala. Pod zády čekala tvrdou dlažbu, ale padala dál, zvedal se jí žaludek a vzduch jí unikal z plic rychleji, než se vůbec stihla nadechnout. Pak ležela na zemi a nemohla se pohnout. Nad ní se objevilo světlo, zářící, oslepující záře, která ji bodala do očí. Pomalu mírnila a matněla, konkretizovala se a ona chtěla vykřiknout, ale hlas se jí zadrhl v krku. Caleb! Můj bratr! Pak si ale všimla, že to nemůže být Caleb. Vypadal jinak. Byl mladší. A měl Talonovy rysy.

,,Selhala jsi jako sestra," prohlásil dětským hlasem s dospělým opovržením a výčitkou, která ji bodala do srdce. ,,Selháváš a selžeš i jako matka." Ne!

Stála na popravčím pódiu. Pak už klečela. Bílý uzlíček ležel a plakal vedle ní. Garen četl rozsudek a ona ho nenáviděla tak silně, jako dosud nikdy nikoho krom sebe. A potom vzduchem zasvištěly dva meče.

!!!

Talon se probral a otočil hlavou. Leželi s Quinn na zemi v temné jeskyni; jejich pavoučí věznitelka někam odešla. A pokud se mu to jen nezdálo, Quinn právě tlumeně, jak to přes pavučinový roubík šlo, vykřikla.

,,Jsi v pořádku?" zašeptl. Ticho. Dlouhé, bolestivé.

,,Hmmpf," ozvalo se konečně. ,,Poslouchej, myslím, že mám plán..." Než stihl pokračovat, ozvaly se v jeskyni kroky. Překvapivě to ale neznělo jako cupitání osmi nohou, ale jako klapot dvou vysokých podpatků. Za chvíli se v matném světle jeskyně v jeho zorném poli objevila vysoká žena.

,,Máš štěstí, že nejsem hladová,“ usmála se na něj chladně. ,,Tu tvoji slečinku nechám ještě pár dní naživu. Možná vlastně déle než tebe.“ Zatímco mluvila, přešla jeskyni a posadila se na hrubě otesaný kamenný stolec, ozdobený a polstrovaný mnoha vrstvami pavučin.

,,Nepřišli jsme sem, abychom se nechali sežrat,“ odsekl Talon a horečně přemýšlel, jak se dostat z moci toho divného pavoučího tvora.

,,Já vím, já vím. Nikdo sem nechodí z toho důvodu. Návštěvníci Ostrovů jsou příliš hrdinní, stateční a důležití, než aby počítali se smrtí!“ zasmála se. I ten zvuk bolel. ,,Ale tohle není Valoran, krasavče. Tady vládne jiný řád a jiní bohové. Už zítra tě s jedním z nich seznámím. Řekla bych, že už se nemůže dočkat!“

Přečtěte si také předchozí kapitoly: