Stínová odyssea: Epilog

Povídka od Kraary došla ke svému konci.

Reklama

Epilog

Mírný jarní větřík si pohrával s tmavomodrým pláštěm i konečky hnědých vlasů. Quinn s pevně stisknutými rty sledovala Talona, který se vyšvihl do sedla svého koně a natáhl k ní ruce. Neudělá to. Němůže. Zabije ji to... ale stejně udělala těch několik kroků a pozvedla ruce s uzlíčkem světlé látky. Kdyby jí zbývaly ještě nějaké slzy, plakala by, ale už nebylo co. Její

dovolená

skončila a ty nejkrásnější prázdniny, které měla během posledních pár měsíců, byly ty tam.

,,Dám na něj pozor,“ hlesl Talon. I v jeho tvář prozrazovala bolest a smutek.

,,V Noxu z něj nemůže vyrůst nic jiného než zabiják,“ procedila Quinn mezi zuby vztekle. Připadala si bezmocná.

Byla

bezmocná! Neměla na vybranou a věděla to, ale to neznamenalo, že by to bolelo méně.

,,A v Demacii by nejspíš nedostal příležitost vyrůst v nic, lásko,“ odpověděl tiše a sklonil se k ní. ,,Vychovám z něj schopného kluka, který se o sebe dokáže vždycky postarat a bude mít vlastní hlavu. A budu mu připomínat i to, co je důležité pro jeho matku: úsměv, soucit a milosrdenství, přestože s tím se v Noxu nejspíš moc nesetká.“

,,Bude...“ zajíkla se Quinn a setřela si zbloudilou slzu.

,,...bude z něj ten nejlepší. Co jiného by mohl být, když má za matku nejlepší demacijsou stopařku?“ Zavládlo ticho, ve kterém se vznášelo všechno: láska, smutek, naděje. Malá naděje, že budou potkávat; tajně, na chvíli, ve chvilkách ukradených ze služby. Ale potkají se.

,,Musím jet. Napíšu ti.“ S tím Talon otočil koně a pobídl ho do pomalého klusu. Neotočil se; ten rok, který strávil s Quinn, ho změnil. Nebyl zvyklý cítit emoce a nechtěl si zvykat na ty bolestné. A měl teď jasný úkol, který mu nespokojeně kňoural v náručí.

Quinn sledovala cestu, dokud jí jezdec nezmizel z dohledu. Potom se i ona vyhoupla do sedla a vyrazila směrem k Demacii. S každým krokem cítila jasněji, že ji nenávidí. Tu dokonalou, spravedlivou, úžasnou zemi, výkladní skříň všech ctností. Hořce se zasmála. Jen snůška lží. Pokrytecká země vedená šíleným princem, země, která ji oddělovala od jejího dítěte! Byla si jista, že kdyby svého syna přivezla domů, Jarvan by se dopátral jeho otce. A potom by pro ně oba, pro dítě i pro ni, zbývalo jen málo možností: vyhnanství, doživotní zajetí, poprava pro vlastizradu. V Noxu měl alespoň nějakou šanci: tam se nehledělo na původ, ale na sílu a schopnosti, a pod vedením Talona a Katariny měl jejich syn možnost stát se velkým bojovníkem. A to byla naděje, kterou byla ochotná mu dát i za cenu toho, že by jednou mohl stát proti ní.

Můj život a srdce patří Demacii

. To bylo mnoho let její životní krédo, jediná pravda, ve kterou věřila a kterou dýchala. Ale teď už ne

...

Přečtěte si také předchozí kapitoly: