Sňatky z rozumu; kapitola čtvrtá
Další díl oblíbené povídky od autorky Kraary.
Kůň zafrkal a od nozder se mu vznesl chomáč páry. Ráno bylo chladné, chladnější, než by i ve Freljordu mělo v tuhle roční dobu být. Podkoní ještě jednou zkontroloval dotažení všech řemenů a poplácal zvíře po bílém krku. Fellawë, což ve staré freljordštině znamenalo závěj, zvedla hlavu a tiše zařehtala. Její paní scházela v doprovodu svého manžela na nádvoří.
,,Pořád s tvou cestou příliš nesouhlasím. Odjíždíš příliš brzy po...tom všem!“ Mračil se na ni Tryndamere. Bylo čtvrté ráno od jejich svatby a život v ledové tvrzy se pomalu vracel k normálu. Novému normálu, opravila se v duchu: odteď tady budou žít bok po boku Avarosan s barbary jako jeden lid.
,,Čím dříve se dostaneme pod ochranu Ligy, tím dříve se navždycky zbavíme alespoň noxijského nátlaku a zbude nám víc sil na ochranu před vlastními nepřáteli tady v horách. Sám dobře víš, že potřebujeme mít záležitost s hranicemi do zimy vyřešenou a že abych se bezpečně dostala dolů a zpět do hor, musím vyrazit teď, dokud je léto,“ odpověděla tónem, který znaznačoval, že svá slova opakuje už poněkolikáté. Přišla ke klisně, pohladila ji po čumáku a vyhoupla se do sedla.
,,Dávej na sebe pozor a vrať se co nejrychleji,“ prohlásilformálně barbar a položil jí ruku na stehno. Zvláštní gesto, pomyslela si. Přestože následující noci už strávil v jejcih společné posteli, nikdy se jí ani nedotkl, s výjimkou chladného polibku na čelo každý večer.
,,Nic mi nehrozí,“ opáčila mírně a pohladila ho po hřbetu dlaně. ,,Nepouštěj se tady do žádných neuvážených akcí a dohlédni na klid mezi našimi lidmi.“ Tryndamere se hořce usmál.
,,Kde jsou ty časy, kdy muži vyráželi za nebezpečím a ženy zůstávaly doma a staraly se o krb a mír.“ Královna se v odpověď jen pobaveně usmála a mávla rukou na svůj doprovod. Jedenáct koní se s hlasitým klapotem prohnalo bránou v opevnění a zmizelo za zatáčkou.
Když zmizeli z dohledu hradu, Ashe zpomalila. Podle jejích zkušeností mělo trvat tři až čtyři dny, než sjedou z hor – tady museli pomalu a opatrně. Potom je čeká nejméně čtrnáct dní ostré jízdy, než se dostanou k Válečné citadele. Doufala, že tam jednání proběhnou rychle a během týdne budou moci vyrazit na zpáteční cestu. I kdyby se někde zdrželi, neměli by být pryč déle než dva měsíce. Byla asi jediná novomanželka na světě, která si tu představu užívala. Dva měsíce bez zvláštního napjatého mlčení mezi ní a Tryndamerem, to nebyla špatná vyhlídka.
První den proběhl klidně a dostali se ještě o kousek dál, než plánovala, než se začalo stmívat a ona nařídila mužům připravit tábor. Měla s sebou Finna, Robinova učedníka, který vezl všechny dokumenty a měl jí pomáhat v diplomatických jednáních, Raye, podkoního, a pak čtyři lučištníky své osobní stráže. A potom čtyři Tryndamerovy muže. Trval na tom, že jako jeho manželka bude pod dohledem i jeho rozložitých bojovníků, kterým očividně věřil víc, než štíhlým Avarosan. Barbaři ji sice poslouchali, ale v jejich tvářích chyběla oddanost a respekt, které jí projevovali vlastní muži. Všimla si toho už ve městě u většiny barbarů: zdálo se, že ji nepovažují za vhodnou manželku pro svého náčelníka a už vůbec ji neuznávali jako svoji královnu. Čas, zamumlala si pro sebe, potřebují čas...
Následující ráno je probudil ostrý mráz a vánice. Tak to nemělo být! Pozdě večer ještě pozorovala nebe a dokázala vycítit a číst freljordské počasí nejlépe z Avarosan a po sněhových mracích nebylo ani stopy! Zato teď těžká tmavošedá mračna visela těsně nad horami a ledový vítr jim hnal vločky do tváří.
,,V tomhle se o moc dál nedostaneme, Ashe!“ křikl na ni jeden z barbarů, Neronet. Usmála se – tihle bojovníci si s oslovovacím protokolem hlavu nelámali.
,,Souhlasím. Počkáme tady, než to trochu ustane!“ zavolala zpátky. Večer naštěstí našli skvělé místo pro táboření – hustý smrkový lesík v ledovcovém údolí, kde skalní stěna tvořila trochu převis, takže byli před větrem a sněhem alespoň trochu chráněni. Koně se choulili k sobě a přešlapovali mezi stromy, jak se snažili anjít co nejlepší závětří.
,,Zůstaňte tady!“ zakřičela, aby přehlušila hučící vítr. Avarosan přikývli a těsněji se zabalili do plášťů. Předklonila se a pomalu vykročila proti větru. Potřebovala se dostat o kousek výš, aby měla přehled a mohla zjistit, co se s tím počasím děje. Vystoupat nad vrcholky stromů jí trvalo téměř hodinu, nohy jí sjížděly po závějích a vítr se ji snažil srazit zpět do údolí. Když konečně stála tak vysoko ve svahu, aby měla možnost se rozhlédnout, otočila se.
,,Měli jste zůstat dole!“ vyštěkla dotčeně na dva barbarské bojovníky a snažila se nedat najevo, jak moc ji překvapilo, že stojí za ní. Bohové, vůbec si jich nevšimla! Byla tak neopatrná.
,,My máme svoje rozkazy, Ashe.“ zavrtěl hlavou ten vyšší. Pokud si správně pamatovala, jmenoval se Toss. Nadechla se a chtěla se začít hádat, ale pak jen zavrtěla hlavou. Na to bude čas jindy a navíc její zlost teď patřila Tryndamerovi, ne těmto můžům. Zahleděla se na nebe.
Nechala svůj pronikavý zrak brouzdat po tmavé obloze a klouzat po mracích a snažila se dostat za ně. Měla nepříjemný pocit, že tohle počasí nebylo přirozené. Nemělo tady být. Zavřela oči a naslouchala větru. Nejdřív jen skučel v rozeklaných průrvách skalní stěny a bouřil ve větvích. Pak se jí zdálo, že ševelí a šeptá. A směje se. Otevřela oči.
,,Mě nezastavíš, Čarodějko,“ zašeptala nenávistně a sejmula ze zad Avarosin luk. Založila jeden ze svých šípů – z modrého toulce, ne z obyčejného – a zamířila přímo do mraků.
,,Veď nás, Avaroso,“ špitla oddaně a pustila šíp z dlaně. Proťal mračna, podoben namodralému blesku. Díra v mracích se na okamžim zavlnila a pak se pomaličku začala rozšiřovat a pohlcovat temně šedé mraky, za nimiž bylo bleděmodré čisté nebe. Beze slova se otočila a co nejrychleji sbíhala dolů; po barbarech se ani neotočila.
Vyrazili později, než plánovala, zato postupovali rychle a na konci dne se zastavili v jedné z vesnic, kterých bylo v nižších patrech hor rozeseto několik desítek. Většinou byly svobodné, ale loajální Ashině vládě, takže se jim dostalo milého přijetí a občerstvení pro ně i koně. Ráno je měl čekat závěrečný sestup z hor - jen několik mil, ale zrádným strmým terénem po ledovcových polích a úzkých stezkách, takže jim cesta zabere většinu dne, pokud budou mít štěstí.
Sesedli z koní a vedli je. Ashe šla první a opatřně kladla chodidla na nestabilní ledovcové pole a snažila se vycítit každou nesrovnalost. Po jadném dopoledni se teď zatáhlo a honily se mraky, ale bylo to běžné počasí. Vítr foukal jen mírně, což bylo pro jejich cestu teď nejdůlěžitější. Zatracené oficální cestování, pomyslela si. Kdyby jela sama, Anivia by ji přes těch pár těžkých úseků přenesla a na hranicích by si vzala koně od posádek. Takhle museli riskovat. Když zdolali první kus cesty, nechala muže odpočinout a sama se vydala pěšky na krátký průzkum. Sama. Toss a Porth jí jako dva stíny dělali doprovod. Lehkýma nohama proběhla po pevné cestičce k soutěsce, kterou museli projít. Krom vysokých navátých závějí se zdála v pořádku. Zkoumavě si prohlížela stěny, tvořené desítky let usazovaným ledem, a pátrala po známkách narušení. Byly ale jednolité a pevné jako skála. Mohli by ji sice obejít, ale to by jim zabralo další tři dny a ona chtěla spěchat. Položila ruku na ledový povrch a po chvíli soustředění přikývla.
,,Doběhněte pro ostatní, ať sem i s koňmi přijdou. Až překonáme tuhle část cesty, pořádně si odpočineme,“ obrátila se k mužům. Nemělo ji překvapit, že se otočil a odběhl jen jeden z nich. Změřila si zbylého bojovníka pohledem: byl skoro stejně vysoký a urostlý jako Tryndamere, ale mladší. Díval se na ni s neutrální směsicí pobavení, obdivu a nesouhlasu.
Byli už ve dvou třetinách soutěsky. Postupovali kvůli velkému množství navátého sněhu pomalu, ale bez oddechu. Povzbudivě se na mže kolem sebe usmála, i když i jí naháněly několik desítek metrů vysoké stěny ledu kolem nich hrůzu.
,,Už jsme skoro n-...“ Nedořekla. Země se zatřásla – nebo se jí to alespoň zdálo – a pak slyšela ohlušující rachot, ržání koní a nadávky. Neviděla ale nic. Obklopovala ji bílá tma a potom ztratila vědomí.
* * * * * * *
Ještě chvíli se díval za sněhem, který zvířila kopyta Ashiny družiny. Nezáleželo mu nijak zvlášť na ní osobně, ale kdyby se s ní něco stalo, zůstala by péče o všechny Avarosan na něm, a to ho děsilo. Tížila ho už zodpovědnost za vlastní kmeny, na které se mohl spolehnout a o nichž věděl, že jsou houževnatí a nemusí se o ně bát. Slabí křehcí Avarosan by mu byli velmi nepříjemnou přítěží.
,,Jaké jsou naše plány, když je královna pryč, králi?“ ozval se bojovník po jeho boku. Oslovení, kterým ho zprvu nazývali v žertu, pomalu přecházelo ve zvyklost.
,,Počkáme dva dny, kdyby nás Ashe chtěla kontrolovat. Pak vyrazíme do hor a zkontrolujeme hranice,“ odpověděl Tryndamere a usmál se. Konečně mimo dohled. Zase sám ve velení. Ta myšlenka mu zvedla náladu a když se vracel do hradu, vesele si pohvizdoval.
Dva dny utekly a žádná zpráva od královny nedorazila. Tryndamere tedy nechal vybrat malý oddíl nejlepších barbarských bojovníků, svých přátel, se kterým vyrazí na obhlídku severních krajá Ashina království.
,,Je to moudré, můj králi? Královna vás prosila, abyste zůstal tady a dohlížel na pořádek,“ poznamenal Robin, kterého barbarský náčelník pověřoval vládou v zastoupení.
,,Budu pryč pár dní. Dokázali jste tady vydržet sami bez Ashe i mnohem delší dobu a moji lidé se budou chovat slušně,“ odpověděl odtažitě Trandamere a vykročil k bráně.
Zastavili na zasněžené náhorní planině. Bledé sluneční světlo se jiskřivě odráželo na krystalcích sněhu a všude vládl zdánlivý klid. Podezřelý, uvědomoval si Tryndamere. Nikde ani stopa, a přitom v létě se zvěř pohybovala křížem krážem horami a nebyli ještě tak vysoko. Ani ticho nebylo tak docela přirozené. Alespoň skalní orli by tady měli pokřikovat. Dal rukou pokyn a skupinka mužů se oddělila a vyrazila doleva, kde začínaly poslední stromy lesa, jenž se sem plazil z nižších poloh. On sám a a zbytek mužů pokračoval rádoby bezstarostně za sněhovou dunu, směrem k ostrým zubům skal, které čněly ze sněhu před nimi napravo. Udělal ještě pár kroků a opět zastavil. Vzduch prořízlo táhle drsné zatroubení.
,,Divoši!“ křikl jeden z bojovníků a tasil zbraň. Tryndamere klidně potěžkal meč:
,,Samozřejmě. Jsme na hranici jejich území. Chovejte se klidně a neútočte, pokud nedám pokyn.“
Z oslňující sněhové běli začaly na obzoru zpoza skal vystupovat tmavé siluety. Bojovníci divokých kmenů, které barbaři dobře znali. Pouze jediný z nich nešel pěšky, ale seděl na divokém horském kanci. Vlastně jediná. Tryndamere rukou naznačil svým mužům, aby počkali, a popošel o kus dopředu. Pokud Sejuani rovnou nezaútočila, je pravděpodobnost, že to udělá teď, nízká. Na to byla příliš zkušená a rozumná velitelka: unavovat své lidi zbytečným střetem, který by jim nepřinesl žádné výhody, byla hloupost. Stál a čekal. Podle jeho očekávání bojovnice seskočila ze svého zvířete a vyrazila mu vstříc, také sama. Zastavila asi deset metrů před ním. Zpod přilbice na něj blýskala ostrým bleděmodrým pohledem, tolik podobným královninu.
,,Co tady děláš? Myslela jsem, že jsi zavřený v kleci v Ledové tvrzi a děláš Ashe předložku před krbem,“ promluvila neobyčejně hlubokým drsným hlasem. Cítil, jak se v něm vzdouvá vlna vzteku, ale věděl, že Sejuani je nejtvrdším člověkem, který ve Freljordu žije – její hodnocení Ashe i jeho bylo téměř oprávněné. Ani oni si netroufali žít tak vysoko v divokých horách a přežít.
,,Potřeboval jsem trochu čerstvého vzduchu,“ odvětil s nuceným klidem. Pohrdlivě se zasmála.
,,Dýchej dle libosti. Vzduch si můžeme dovolit sdílet. Ačkoliv kdybys za něj zaplatil, bylo by to pro nás přínosnější.“
,,Myslím, že Ashe ti udělala několi rozumných návrhů, které mohly tvůj klan naprosto zabezpečit. Nechtěla ani tvoje podřízení, pouze loajalitu.“ Byl ženatý čtyři dny a už teď přejímal manželčiny diplomatické obraty a myšlení. Zastyděl se za sebe.
,,Husa hloupá! Nechápu, proč ji vůbec kdo poslouchá! Avarosan? Banda přecitlivělých krasavců, na které zapůsobila tou svou pohádkou o Avarose. Ale ty a tvoji lidé tohle nemáte zapotřebí, safareth!“ V hlase jí jasně zněla nenávist. Tryndamere s sebou trhl, když ho oslovila starou freljordštinou. Náčelník. Tak už mu nikdo neříkal, teď byl král. Neodpověděl.
,,Mohli byste to její směšné město smést a obsadit, vzít si, co chcete a potřebujete, silou. Tak jako my. Mohl ses spojit s námi a ovládli bychom celé hory. Silou a mečem bychom si podrobili každou vesnici a kmeny by se k nám přidávali. Nechal ses zbláznit tou její šílenou myšlenkou o spojeném Freljordu? Spoj se se mnou!“ Popošla ještě blíž k němu. Uvědomil si, že si ji zaujatě prohlíží - a že ji obdivuje. Ani nikdo z jeho mužů a možná ani on by nebyl schopen vydržet to co ona. I teď před ním stála v kožešinové vestě bez rukávů, zatímco on měl tuniku a na ramenou těžký plášť, aby se cohránil před štiplavým mrazivým vzduchem. Na nahých ramenou a pažích jí hrály pod jizvami svaly. Když nad tím tak přemýšlel, možná měla v ledasčem pravdu. Hodila by se k němu mnohem víc, než Sněhová vločka. Ale tímhle rozhodováním už si jednou prošel a nakonec se rozhodl pro spojenectví s Ashe. Zavrtěl hlavou.
,,Už jsem svůj slib dal, Sejuani. Ale z pozice, kterou jsem tím získal, ti znovu nabízím spojenectví. Nemusíš slibovat věrnost ani Ashe, ani mně. Můžeš dál žít jako dosud. Ale vyhýbej se Ledové tvrzi a všem místům, která jsou pod naší ochranou. Pokud tebe nebo tvé lidi potkám tam, nebudu s vámi mít slitování – a to by byla pro Freljord škoda, přijít o vás. Pokud jde o zásoby... udržte troly a divoké medvědy tady nahoře a nedovolte jim sestoupit k našim hranicím, a já vám za to zaplatím v potravinách.“ Věděl, že Ashe by s jeho jednáním souhlasila, a to ho rozčilovalo, ale sám v skrytu duše toužil Sejuani a jejím lidem pomoci. Život takhle vysoko v horách byl víc než tvrdý a pokud ho dokázali přežít, zasloužili si úctu a obdiv, ne nenávist, kterou je častovala jeho žena.
,,Nejsme ničí nájemní žoldáci!“ odsekla Sejuani. ,,Ale pamatuj si, že ses rozhodl špatně. A že spolu se zimou budeme zpátky!“ Byl to víc slib než výhružka. Tryndamere sledoval její mizející záda a potom stín, dokud i se všemi svými lidmi nezmizela za obzorem. Pokud Ashe nebude úspěšná na své misi v Lize, budou na podzim čelit jak obléhání na hranicích s Valoranem a noxijským oddílům, tak Sejuaniným nájezdům. Snad je dostatečně hrdá a nespojí se s troly. Už teď bylo jeho bojovníků zoufale málo na držení dvou linií zároveň, a Avarosanští lučištníci se nedali úplně chápat jako posila. Svolal své muže zpět do formace a se špatně skrývaným rozladěním dal rozkaz k návratu do Ledové tvrze.
Přečtěte si také předchozí kapitoly:Kapitola třetí: Svatební nocKapitola druhá: Svatební denKapitola prvá: Začátek
