Pýcha a Pád - 5.díl
Pokračování povídky od autora Jaycona
Slunce bylo již za horami, ale jeho poslední paprsky stále poskytovaly trochu světla. Město se pomalu ponořovalo do tmy a připravovalo se na oslavu. Strážní sledovali cizince, kteří se opírali o cimbuří a čekali. V dáli se ozval zvuk rohu a nastal čas na střídání hlídek. Střážní pomalu odkráčeli pryč, aby si šli odpočinout po dlouhém čekání a dvě postavy tak zůstaly na hradbách na čas sami. Jedním z nich byl Swain, který pozoroval, jak k nim přicházejí dva další lidi z opačného konce hradeb. Došli k nim a zastavili se.
"Swaine," pozdravil král Demácie svého soka, "rád tě vidím. Proč si nás sem pozval. Zrovna sem na toto místo?"
Vedle krále stál jeho syn, který si Swaina vražedně prohlížel. Hned na první pohled by i obyčejný sedlák poznal, kdo je z Noxu a kdo je z Demácie. Zatímco Swain i jeho společník byli oblečeni v prostém šatu, tak král i princ doslova svítili v jejich zdobené zbroji. Král měl na sobě lehké zlaté brnění zdobené drahokamy a rubíny. Jeho syn měl brnění v tmavě modré barvě, zdobené perlami a dlouhý plášť s erbem Demácie.
"Je tu krásně, ne?" pousmál se Swain. "To ticho...ten klid."
"To jistě je," poznamenal král a čekal, až mu Swain řekne pravý důvod této zvláštní schůzky.
"Edonthis bude můj," řekl Swain a trochu se zamračil. "A očekávám, že mi v tom pomůžete."
Král se na něho udiveně podíval. V žádném případě nemůže dopustit, aby Edonthis padl do rukou Noxu. Raději ho dá zpět do rukou Ligy, než do péče Noxu.
"Nemám v plánu ti jakokoliv pomáhat. O Edonthis mám stejný zájem jako ty. Jinak bych sem ani nejezdil, že ano..." řekl suše král.
Swain se již neusmíval a začal se pomalu mračit. Tohle nebyla odpověď, kterou chtěl slyšet.
"S Edonthisem mám velkolepé plány a nic mě v nich nezastaví. Přece nechceš, aby se Zilean dozvěděl o něčem, co by ho zarmoutilo nebo ano?" řekl potichu Swain a jeho oči si měřili krále.
Jarvan věděl, že Swain hraje falešnou hru. Nemohl vědět o ničem, o čem Liga již ví. Přesto se trochu zarazil.
Co to tu jako zkouší?Přemýtal v myšlenkách.
"Ne. Tvá slova jsou jen prach a ty zde marníš můj čas. Nehodlám ti být nikterak nápomocen," odpověděl mu král. Měl chuť odejít, ale Swain ho zarazil. "Možná bys raději chtěl poznal mého přítele," a pokynul k muži po jeho boku, který držel v ruce lesklou dýku. Talon přejel palcem přes ostrou hranu své dýky, která mu ihned rozřízla rukavici. Kapička krve stekla po jeho dýce a lehce ukápla na zem. Talon pohleděl královi přímo do očí a pousmál se.
"Co to má znamenat?" rozkřikl se princ. Chytil rukojeť svého meče a udělal výhružný krok dopředu. Talon na to bleskově reagoval a zaujal bojový postoj.
"Hej vy tam!" ozvalo se zavolání od stráží, kteří se blížili.
Swain se ani neotočil a stále si krále vražedně prohlížel.
"Neudělej nic ukvapeného, Swaine," varoval král kapitána. "Mezi Demácií a Noxem již nejsou žádné spory. Nemusí - "
"Naše spory tu byly, jsou a stále budou," přerušil ho rázně Swain. "Pochází z velmi hlubokých kořenů, na které nelze jen tak ignorovat."
Král udělal krok v před, položil svou ruku na Swainovo rameno a zahleděl se mu hluboko do očí.
"Kapitáne. Věci, které Demácie provedla Noxu byly strašlivé a nelze na ně zapomenout. Avšak to, co provedl Noxus Demácie bylo stejně tak kruté a bezvýznamné. Byly to temné časy a my se z nich musíme poučit! Nemusíme -"
"Ne," zarazil ho Swain a vykroutil se z jeho sevření. "Časy se nezměnily a staré pomsty budou vyslyšeny."
Král na Swaina přísně pohlédl: "Nyní zde však vládne Liga a je Demácií plně podporována! Noxus již nikdy nebude jako před tím."
Swain se zašklebil a podíval se na úplňkový měsíc. "Vidím to. Liga bude stát na kraji zhroucení. Její města budou dobyta, vypálena a lidé pobiti. A Demácie bude jen nečinně přihlížet."
Král se zarmouceně koukl na Swaina. Jeho vidiny byly často velice přibarvené, ale jádro je pradivé. Těžko mu něco vysvětlovat. On sám vzešel z chaosu jako ten nejsilnější a nyní se chce pomstít za křivdy dávno zapomenuté. Jarvan se otočil a pohlédl na veliký palác ve kterém sídlil Zástupce velmistra.
Zilean už je starý. Teď je to tobě, chlapče.Pomyslel si.
Musíš Noxus udržet na uzdě.
To už k nim však dorazily stráže a každá skupinka se dala opačným směrem.
Celé město žilo oslavami. Z krčem se rozléhal hlasitý smích a na všech náměstích byly zapálené ohně, kolem kterých se tančilo. Oslavovali tu lidé z celého Valoranu, kteří se sem přijeli bavit. Všude byla linula vůně pečeného masa a koření.
Generál všechno hemžení pozoroval opřený o zeď domu. Rád by se připojil, ale prostě mu to nepřipadalo správné. Už třikrát prošel všechny hradby a nyní má chuť se jít znovu ujistit, že je vše v pořádku. Za hradbami vládl klid a ve městě žádné šarvátky dosud hlášeny nebyly.
Generál měl na sobě černé kožené kalhoty a jemně zdobenou halenu, na které se skvěl znak velmistra Ligy. Jeho stráž by se nejraději bavila, ale jejich vojenská čest jim nedovolila zeptat se jejich pána o propuštění.
Zástupce si neochotně dolil již druhý pohár vína a doufal, že se trochu dostane do povznesené nálady, ale zatím nepociťoval ani náznak veselosti. Nevrle položil pohár na stůl a vrátil se ke své gardě.
Muži byli zabráni do bujarého hovoru s nějakými děvčaty, ale jakmile uviděli svého pána, ihned se postavili do pozoru. Nic mu pro tuto chvíli nehrozí, zauvažoval, a tak mužům dovolil se vzdálit. Ti se na něj nejdříve koukali nechápavě, ale pak pomalu odešli. Zástupce osaměl.
"Tak," mumlal si pro sebe, "a co nyní?"
Chvilku přemýšlel a pak vymyslel překvapivý plán: "Půjdu omrknout hradby, zda se tam náhodou něco nestalo."
Generál kráčel rázným krokem k západní bráně. Najednou se zastavil a lehce nasál vzduch. Zarazil ho neznámí pocit vystupující k němu z davu. Přitáhl ho pohled dvou výrazných očí.
Čím jsou tak fascinující?Ano, byly skoro dvakrát větší než bývají lidské oči. Odleskem ohňů zářily smaragdovou barvou a upíraly se na něj. Již je jednou viděl.
Oni mě pronásledují.Uvědomil si Zástupce a vyrazil přímo k nim.
Náhle se do něj opřela síla, která s lehkostí porazila tu jeho a pronikla mu do mysli. Generál nestačil reagoval a slyšel, jak mu v hlavě zní hlasy. V okamžení se mu neskutečně zamotala hlava, až se mu podlomila kolena a on se svezl k zemi. Chytl se za hlavu a prudce otevřel oči. Vše se kolem něj točilo a splývalo v jednu rozmazanou šmouhu. Před očima mu problikávala světla ohňů a do uší mu řvaly hlasy výsměchu. Zástupce doufal, že to někdo ukončí. Podíval se přímo před sebe a uviděl rozostřeně dvě postavy. Postava stojící blíže k němu postupně nabírala zřetelnější obrysy. Generál stále vrávorajíc se usilovně snažil rozpoznat o koho jde a pak s údivem poznal, že to je on sám. Nyní před ním stála kopie jeho samého a velice přísně se na něj mračila.
"Pomoz mi," zachroptěl Generál.
Jeho dvojník vypadal velice rozzloben a výhružně vztyčil ukazovák: "Vstaň. Okamžitě"
Zástupce pochopil a s velikou prudkostí vstal. Najednou cizí moc zlomil a opět se mu svět vrátil do normálu. Nikdo kolem něj si ho nevšímal a soudě podle člověka po jeho boku, který stačil ujít jen pár metrů došlo mu, že se vše odehrálo v několika málo sekundách. Nyní rozpoznal také druhou postavu. Byla to mladé děvče a upírala na něj smaragdové oči. Generál se rozhlédl kolem sebe, ale nezdálo sel, že by s jeho očarováním měl kdokoli něco společného. Krom ní. Vrhala na něj roztomilý úsměv.
"Tohle," nevěděl, co má říct, "bylo zvláštní." Na první pohled mu bylo patrné, že tuhle malou čarodějku zná, ale odkud? Přistoupila k němu na krok a on si jí prohlížel. Měla dlouhé rudé vlasy, které jí padaly k ramenům. Obepínaly jí oranžovo-červené šaty, které rýsovaly její ladné křivky a odhalovaly dlouhé štíhné nohy. Ale nejvíce ho však přitahovaly ty oči. Působila tak křehce, že se na ní prostě nemohl zlobit.
Já tě znám. Pomyslel si.
Lištička...Ještě před malou chvílí měl obrovský vztek, že si tohle k němu někdo dovolil, ale nyní ho spolknul. Generál věděl, že by jí měl potrestat, ale nedokázal v sobě najít patřičnou zlobu.
"Co tu děláš?" zeptala se ho.
Zástupce vytrhla tato zvláštní otázka z jeho myšlenek: "Jak co tu dělám? Jsem...jsem Zástupce velmistra a -" "Já vím kdo jsi," přerušila ho rudovláska. Natáhla ruku, nahmatala jeho ocelový znak hodnosti a palcem kopírovala jeho obrysy. Pak na něj znovu pohlédla. Zástupce neucuknul před jejím pohledem a naopak se do něj zabodl. Cítil, jak mu pátrá v mysli, ale nemůže nic najít. Bylo silně hypnotizující. Snažil se tomu ubránit. Temný odstín z jejích očí ustoupil a stejně tak odcházela i z jeho mysli.
"Já jsem myslela, proč jsi zrovna
tady? Neměl bys náhodou být na Hlavním náměstí a tam se bavit s městskou smetánkou?"
Její hlas zněl nevinně, ale Zástupce jí viděl na očích, jak se mu trochu vysmívá.
"Já...říkal jsem si, že bych šel zkontrolovat brány," řekl nejistě, ale popravdě.
"Opět?" usmála se.
"Ty mě sleduješ?" zeptal se potichu. Začínal cháput její hru. "Vím kdo jsi."
"Vážně? Nemyslím si -"
"Ono malé ztracené zvířátko z Ilonie," šeptal Generál s úsměvem. "Slečna Lištička." Ahri na něj nevěřícně koukala.
Opravdu mě poznal? Ptala se sama sebe.
"Nedokážeš se uvolnit, můj pane. Viděla jsem tě. Jestli chceš, mohu ti pomoct." Zástupce by se ve skutečnosti rád bavil, ale jako Hlavní zasedající má zodpovědnost a měl by vystupovat trochu majestátně.
Dívka mu pomalu odepnula jeho hodnost a pomalu mu ji vhodila do kapsy. Pak mu dala malý polibek a on cítil, jak se mu vlévá teplo do těla. Něco mu říkalo, aby vzal nohy na ramena a rychle od ní utíkal. Mistr mu kdysy vyprávěl o mázích z Ilonie, ale nemohl si vzpomenout, proč jsou tak nebezpeční.
"Dnes se bav, můj pane," řekla tiše. "Povinnosti nech zítřku."
Než se nadál, něžně se usmála, chytla ho za ruku a vtáhla ho do tančícího davu.
Pokud jste nečeli předchozí kapitoly, najdete je tady:
