Prolog

         Ručička hodin se líně převalovala mezi jedenáctkou a dvanáctkou. Pod oknem poblikávala poslední světla města a v nejbližších ulicích byl, soudě dle ticha, klid. Mám ráda takové večery. Můžu pít bez přemýšlení nad tím, že bych neměla. Cigaretový kouř se zatočil nad špičkami mých bot. Klidný večer, ano. To potřebuju. Srovnat si myšlenky. Zítra to tedy začně, doufejme. Pohmožděniny mě přestávají bolet a už se můžu hýbat bez omezení: vypadnu odsud a věci se konečně pohnou alespoň nějakým směrem. Třeba ztratím stopu, kterou musím teprve najít. Nebo se mi někdo bude plést pod nohy, jako obvykle. Při té představě jsem stiskla konec cigarety mezi zuby, až se začal drolit. Vyplivla jsem žmolky tabáku a zapila je zteplalou whisky. Musím pít rychleji.

       V okně se objevil chlupatý stín. Sooba přišla na svoji pravidelnou návštěvu. Nemůžu říct, že je to moje kočka, ale není ani nikoho jiného. Prostě se při svých toulkách po střechách vždycky zastaví u mě, já jí nabídnu whisku a ona odmítne. Pokecáme. Skoro bych mohla říct, že je jedním z mých málo přátel. Po jejím příkladu jsem se protáhla. Asi už u toho okna sedím dost dlouho, svaly mi zatuhly v pozici ,shrbená v křesle´. Vyrazit na cestu plnou dobrodružství a napětí má nejspíš i svoje výhody. Navíc půjdu nalehko, vše, co potřebuju, budu mít na sobě, odpadá všechno to nudné balení, kterým si kdysi prošla matka. To je jedna z mých posledních vzpomínek na ni – balila oblečení do plátna a vybavení z domu do krabic. Nechala mi jednu deku, talíř a nůž. Teď se mi s tebou pojí jenom jeden pocit, mami. Lítost, že o možnost pomstít se ti mě už ona připravila.