Povídky by tribican 6.

 

Janna stála čelem k městu Zaun a dívala se přímo na něj. Město zničené šílenstvím, hladem a válkou. Za jeho současnou podobu určitě může i věznice. Věznice, z které ještě nikdo neutekl - tedy, aspoň se o nikom neví. Zamyslela se. Musí to město zachránit. Musí mu pomoct a osvobodit ho od všeho zla, které v něm přebývá. Musí něco udělat - ale ne teď. I když její nově získané schopnosti byly neuvěřitelné, stejně svému milovanému městu nedokázala pomoct. Zčásti proto, že zde vládl nepřítel. A zčásti také proto, že jenom vítr nestačí. Potřebuje toho víc.Vznesla se do výšky, do které by ani učitelé vzdušné magie vyletět nedokázali a naposledy se rozhlédla po městě. Potom se otočila a snesla se níž. Mapy znala dobře a tak se přímým letem vydala na jihozápad.Už předtím, než vyšla z města, se rozhodla, že půjde do Demacie. I když o králi slyšela všechno možné, pořád věřila, že když vlastníma ušima uslyší, co za hrůzy se v Zaunu dějí, přijde jim na pomoc. Po cestě přemýšlela, jaké to asi bude, až tam dorazí. I když je Zaun vlastně uzavřený, řeči se z něj stejně dostanou. A o Janně se mluvilo hodně. Mluvilo se o ní jako o královně vzduchu, větru všech větrů a podobně. Doufala, že ji poznají a nechají ji tak projít až ke králi. Ale prozatím nechtěla, aby se říkalo, že jde do Demacie. Tedy letí. Proto to nikomu neřekla a učitelům magie větru nechala vzkaz, že odjela do Noxusu něco zařídit. Nejspíš jí to nebudou věřit, protože věděli, jaká odpůrkyně Noxusu a vůbec všeho podobného je. Ale musela to aspoň zkusit. A navíc, teď si aspoň nemyslí, že ji zatkli nebo unesli. No, unést ji ani zatknout by stejně nikdo nezvládnul. Ze stejného důvodu, tedy aby o ní nikdo nevěděl, letěla přímo přes pohoří Ironspike a neprocházela průchodem. Každý by si jí hned všiml.Po dni cestování už byla téměř u hor, když jí náhle něco spadlo na ruku. Normálně byla obalená vzdušným štítem, který ji před vším hmotným i nehmotným chránil. Tentokrát ale byla unavená po dlouhé cestě, protože tak dlouho ještě nikdy neletěla a tak tedy štít neměla. Mocná vládkyně necestovala často. Vlastně byla jenom jednou v Noxusu a to tam ještě jela vozem. Jinak byla pořád v Zaunu a v poslední době ani moc nelétala.„To je přece sníh!" vykřikla, když se na tu zvláštní věc znovu podívala. V Zaunu totiž nikdy sníh nepadal. Zaun, Noxus a spousta dalších temných měst i jejich okolí měla počasí ovlivněná kouzly. Když potřebovaly vodu, přinutily mraky pršet. Když jim bylo zima, tak zase nechaly rozzářit slunce tak silně, že se častokrát někdo spálil. Sníh tedy znala jenom z obrázků, které jí ukazovali učitelé. Pak si vzpomněla, že kdysi dávno slyšela věštbu o elementech...Z ledu vznikne vzácný tvor,Ten zastaví tepla mor,Z ohně medvěd dívky malé,Štít živý z šelmy se stane.Bohyně mocná větrem káže,Temný anděl mocí sváže.Desetkrát jich smí být více,Pak dohoří poslední svíce,Zjev příšerný se pravdou stane,Co bylo, už není malé,Život zaslepí jim moc,A zbude jen černá noc.Že by území ledu? Každý přece má mít své území...jednu část Valoranu. A co se stane když překročí hranici bez povolení toho, kdo ovládá element ledu? Nejspíš, zamyslela se, jsem já tou mocnou bohyní. Je to tak zvláštní. Teprve nedávno se začala učit vítr používat... a pak už to všechno přišlo tak rychle. A teď letí, několik metrů nad zemí, na hraničním území ledu a vzduchu. Na místo, na které se zřejmě nikdy neměla dostat. Nebo měla? Je toho tolik. Snesla se na zem a pokračovala dál pěšky. I když ji to vyčerpalo, vytvořila kolem sebe větrnou kouli, která ji ochránila před sněhem. I tak jí byla zima. Byla totiž až příliš zhýčkaná Zaunem a jeho ovlivnitelným počasím. Ale i přes vyčerpání pokračovala dál. Zanedlouho uviděla vysoké hory. Pohoří Ironspike. Doufala, že někde v těch horách bude jeskyně, do které se schová a tam přečká noc. Ráno se pak vydá přes hory a zamíří do Demacie.Měla štěstí a jeskyni opravdu našla. Téměř okamžitě usnula. Když se ráno probudila, pořád ještě sněžilo. No co, pomyslela si, budu muset pohoří přeletět za sněžení. Vydala se tedy na cestu vzduchem. Přes noc načerpala hodně energie a tak vzlétla i s ochranným štítem kolem sebe.Po nějaké době se na její vzdušnou kouli začal zachytávat sníh a brzy už byla celá bílá. Díky tomu Janna uvnitř ní absolutně nic neviděla a tak nevěděla, kam má letět. Dopředu, dozadu, nahoru, dolů? Zamotala se jí hlava, spadla a ucítila náraz. Kde to jen může být? Rozpustila teď už bílou bublinu a nalepený sníh ji okamžitě zasypal. Nic necítila, celé tělo měla pokryté sněhem a zmrzlé. Umírala, pomalu, ale jistě a nic s tím nemohla dělat. Chtěla ten vítr odfouknout, ale...„Kdo je to? Kdo se objevil ve vrcholcích pohoří Ironspike, které střeží Anivia?"To já, chtěla zavolat Janna, ale ani na to neměla sílu. Zkoušela vytvořit nějaké obrazce z okolního vzduchu, ale ten jakoby odporoval.„Kdo to dělá? Kdo to hýbe s mým sněhem?" Pak začal zběsile mávat křídly a brzy odfoukla sníh i z Janny a uviděla ji.„Ach, panebože, jsi v pořádku?" Když viděla, jak lehce je oblečená, nemohla tomu věřit. Kdo se vydá do jejích hor bez teplého oblečení je šílenec.„Proč jsi nebyla teple oblečená?"„Já myslela...mapa ukazovala..."Aha, pomyslela si Anivia. Na oficiální mapě Valoranu totiž byly jako sněhem pokryté hory zaznačené jenom hory blízké Freljordu. Anivia ale postupně zasněžila celé pohoří a samozřejmě i okolní krajinu.„Nevím, jak ti pomoct."„Ty...ty jsi strážkyně ledu?"Anivia sice nevěděla, jestli tím neznámá myslí nějakou konkrétní postavu, nebo si jenom teď vymyslela nějaký výraz.„Ano," řekla nakonec. Janna přikývla.„Pak tedy stačí, když mě necháš použít svou magii. Já jsem totiž nejspíš vzdušná bohyně."Teď už jí to bylo jasné a přikývla. Janna byla vzdušná bohyně z legendy a ona sama ovládala led. Pak tedy...„Proč ses vydávala za hranici svého území?"„Já nevím...neměla jsem z toho moc dobrý pocit, ale já se prostě musím dostat do Demacie."Anivia zavrtěla hlavou.„To nedělej. Král vůbec není shovívavý."Janna jí oponovala.„Ale já musím...promiň, opravdu jsem slabá. Můžu tedy použít trochu magie...?"„Samozřejmě," řekla Anivia nepřítomně a trochu roztáhla křídla. Janna k sobě přivolala vítr, který jí vracel energii.„Tak, teď už je to lepší," usmála se. „Děkuji."„Není zač. Ale teď už mi řekni, proč musíš do Demacie."„Pocházím ze Zaunu a celý život jsem tam...žila. Pak jsem jednoho dne objevila své úžasné schopnosti – není to tak dávno. A v ten den jsem si slíbila, že městu Zaun pomůžu, jak budu moct. A to taky udělám. Prozatím ale nechci, aby o tom kdokoli věděl."„Pokud ale teď půjdeš za králem, nejenom, že jakmile sletíš dolů, tak tě všichni ucítí, ať už jsou z Noxusu, Institutu Války nebo Demacie, ale také tě král hned pošle zpátky do Zaunu."„Cože?"„Jako vězně. Najde si nějakou záminku – jakoukoli a hned tě tam strčí."„Odkud to takhle víš?"„Moje kamarádka... moje lidská kamarádka je princezna... Freljordu."„Lissandra?"„Ne, Ashe. Ale Lissandru znám taky, to ano."„Ale i tak, musím se o to alespoň pokusit. Tys moje město neviděla!"Anivia si uvědomila, jak bolestným tónem říká Janna moje město.„Neříkám ti, že bys Zaunu neměla pomáhat. Jenom bys neměla chodit za králem."„A kam tedy?"„No, normálně bych tě poslala do Institutu Války, ale protože jsi to, co jsi, musím tě prozatím poslat do Piltoveru."„Do Piltoveru? To je to město odsud kousek na sever, ne?"„Ano. Až přijde ten správný čas a já vím, že ty ho poznáš, odejdeš do Institutu Války a zachráníš své město. Ale teď to opravdu nebude."Janna se na Aniviu naposledy podívala a viděla nesmlouvavost v jejich očích.„Dobře. Opravdu ti děkuji za pomoc a doufám, že se ještě někdy setkáme."„To já taky."„Na kterou stranu...?" zeptala se zmatená Janna.„Tam," řekla Anivia a pohodila hlavou nalevo od sebe.Janna přišla až k úpatí a zašeptala slůvka, která zmizela ve větru. Snad ne navěky sbohem. A pak skočila dolů. Až asi 100 metrů nad zemí zbrzdila svůj pád a pomalu se doklouzala až na zem.Zbytek cesty do Piltoveru byl nudný. Trvalo jí to celý den, než se dostala k lesu před Piltoverem. „Poslední úsek mojí cesty," řekla znaveně. Vydala se tedy středem lesa, ne po cestě. Byla už moc vyčerpaná a věděla, že cesta lesem je mnohem kratší než kdyby šla po silnici. Už se šeřilo a les byl plný stínů a chladný. Jannin štít byl slabý a byla jí docela zima. Doufala, že ji Anivia poslala do správného města. Snad budou v Piltoveru hodní lidé, doufala. Janna se lesa nikdy nebála a to nepřišlo ani teď. Když tu náhle se stíny začaly pohybovat. Doslova. Janna si byla nejistá, co se děje a z kapsy vytáhla malou dýku, kterou ukradla v Zaunu nějakému prodavači z Noxusu, když byly trhy. Dýka byla temná a podivně zářila. Nejspíš byla obdařena nějakými temnými kouzly, ale Janna je stejně nedokázala použít. S dýkou v ruce nutila vítr, aby zjistil, kdo nebo co ji pronásleduje. Když se už 10 minut nic nedělo, schovala dýku a pokračovala dál. Ale byla čím dál větší tma a město pořád nikde. Nikde nebyl ani měsíc. Možná, že se nebála lesa, ale tmy se bála. Proto se zastavila a znovu vytáhla dýku. Pak se přímo před ní objevila bíle zářící postava od jejíchž nohou stoupal k nebi červený kouř.„Janno, neboj se. Já vím, kdo jsi a vím, co chceš. Můžu ti pomoct." Do obličeje mu skoro neviděla. Jediné co zahlédla, byl jeho úsměv. Možná, že milý, ale také v něm cítila cosi zlého. „Chceš pomoct Zaunu, je to tak?"Janna nejistě přikývla. Nevěděla, co si má o mužovi myslet.„Ale také chceš, aby byla zachráněna moc elementů, kterou pomalu, ale jistě, ničí temnota. Možná, že bys toto nikdy nepřiznala, ale právě proto jsi šla na Aniviino území. Chtěla ses s ní setkat. Přitahovala jsi ji. Je to pravda?"Janna ohromeně přikývla. Jako by jí dokázal číst myšlenky.„Neboj, proroctví se musí splnit. Ale Zaun nemusí být zachráněn, to ti je snad jasné? Mám pro tebe nabídku. Přijmeš mou pozvánku do Ligy Legend – sbírky těch nejlepších z nejlepších – a já ti pomůžu se Zaunem. Navíc získáš ještě větší síly. Tak co, přijímáš?"„No... a co Anivia?"„Ta už s námi je. Pamatuj ale, jak jednou vkročíš, už nemůžeš odejít. Tak jest."Janna nejistě přikývla. Před ní se na zemi objevila červeno-modrá kniha. Janna ji pomocí kouzla zvedla do úrovně hrudi a položila na ni pravou ruku.„Přísahám věrnost Lize Legend." Všude kolem ní pak tančily ostatní elementy. Jednu chvíli mrzla, druhou hořela, třetí byla zaklíněná v dřevu či dušená tlustými stonky rostlin. Myslela si, že umře, když tu náhle to přestalo a ona cítila jenom vítr a ten jí pomáhal a dodával mnohem větší sílu, než měla kdy předtím.Když otevřela oči, už nestála hluboko v lese, ale seděla na palouku a za malou loukou se rozprostíralo město Piltover. Všimla si, že je oblečená úplně jinak. Její vědomosti vzrostly. A měla veliký vztek. Už chápala, že zachránit Zaun nepůjde diplomatickou cestou. A když zvedla hůl, která ležela nedaleko od ní, ve větru se ozval mocný hlas.„Vládni svému živlu Janno, Bouře hněvu."Přečtěte si také ostatní povídky od Tribicana!Povídky by Tribican 11.Povídky by Tribican 10.Povídky by Tribican 9.Povídky by Tribican 8.Povídky by Tribican 7.Povídky by Tribican 6.Povídky by Tribican 5.Povídky by Tribican 4.Povídky by Tribican 3.Povídky by Tribican 2.Povídky by Tribican 1.