i
Zdroj: Tryhard.cz
Povídky by tribican 1.
Nazdar všichni, rád bych, abyste si přečtli moje povídky a ohodnotili :)
Někteří už možná moje povídky četli na fóru v současnosti nefunkční stránky lolczsk.eu, nebo na fóru tohoto webu. Věřím ale, že je tu i spousta lidí, co moje povídky ještě neviděla. Kdyby někdo měl nějaké připomínky, jak povídky zlepšit, tak ať mi je sem napíše, budu rád za všechny ohlasy!! :)Případně se mi ozvěte na email: v.malina01@seznam.czAno vím, ten úvod je takový kostrbatý. Psát takovéhle úvody mi nikdy nešlo :D No, myslím, že všechno podstatné (možná i nepodstatné) jsem řekl, takže si (doufám) užijte první povídku :)
Co bylo před Ligou – příběhy hrdinů1. Ze světla do tmy
Před lety, když byly Kayle a Mirana ještě malé děti, často hrály na schovávanou.Mirana se zastavila před sochou krále u vstupu do parku.„Kde si? Hm, třeba-" a otočila se úžasnou rychlostí čelem vzad a zase zpět. „Tak nic. Ach jo, prošla jsem už celý park a ty tu nikde nejsi," povzdychla si sama pro sebe. „Kayle?" Mirana se rozhodovala, kam půjde teď. No jasně! Jak jsem jenom mohla zapomenout, pomyslela si. Utíkala tedy rychle zpátky do parku a vůbec si nevšimla že místo kamenných očích na ni ze sochy hleděly oči podivné barvy žhnoucího zeleného ohně.Po cestě na jejich tajné místo se Mirana pomocí slunce snažila určit čas. Za chvíli už bude večeře...budou muset jít. Když už skoro došla na tajné místo, ztuhla u jednoho keře vystříhaného do tvaru děsivého vlkodlaka. Tohoto stvoření se odjakživa bála. Většinou chodila do skrýše ze strany, kde před ní stála kamenná socha elfské bohyně Janny. Bohyně se příjemně usmívala. Ale vlkodlak byl hrůzostrašný. I když to byl jenom keř a ne socha, Mirana se jí příšerně bála. Už mnohokrát se snažila mluvit s Jarvanem, aby domluvil jeho otci, ale on se na ni vždy podíval svým smutným zasněným pohledem a řekl jí, že jeho otec se parku nechce ani dotknout, protože tam stojí socha Janny a podle něj je ten park posvěcený.Nikdy jí ale neřekl pravdu. Neřekl jí, že král nesnáší cizí děti. A ji a její sestru obzvlášť. Bál se, aby dva malí andílci nezabili jeho syna a zamezili tak pokračování královského rodu Demacie. Myslel si, že ho chce každý zbavit trůnu. A vůbec ho nezajímalo, jak vypadá jeho země nebo co se v ní děje. Demacii opatřil ochranným kouzlem a žije zde v blahobytu. Nikdy by tedy neudělal nic význačného pro dvě andělské sestry.Jarvan byl sice rád, že může s Kayle a Miranou (tou především) být, ale věděl, že žít v Demacii je pro ně nebezpečné. Král je mohl kdykoli nechat zabít. Ale proč to jeho otec ještě neudělal? Čeká na něco, nebo se jenom bojí reakce Jarvana? Snad se jednou dozvím pravdu, pomyslel si Jarvan pokaždé.Poté, co se Mirana přemohla a do úkrytu došla, pořádně se po tajné louce rozhlédla. Ano, byla sice opravdu malá, ale stále tu bylo dost velkých kamenů, za které se dalo ukrýt a dokonce i dvě malé jeskyně. Podívala se všude a když šla k poslednímu místu, kam se na louce dalo schovat, někdo ji zezadu chytil za rameno.„Baf!"Mirana se bleskově otočila a vrazila Kayle z překvapení facku.„Au! Co to děláš, Mirano?"„Promiň, nevěděla jsem, že jsi to ty. A vůbec, kde ses tu vzala?" divila se Mirana.„Ehm, no, tak trochu se dobře schovávám a tak trochu se málo díváš." Ale Mirana poznala, že je v tom ještě něco jiného.„A nic víc? Vyklop to." Kayle se zavrtěla.„No, tak trochu jsem kouzlila."„Kouzlila?" Mirana vykulila své temné oči. „Zbláznila ses? Vždyť by se mohlo něco stát! Víš, že to máme přísně zakázané. Teda čekala jsem, že nebudeš fér, ale že použiješ kouzla? To jsi mě teda překvapila."„Klid sestro. A jak to myslíš, že jsi to čekala? Přece nejsem taková."„No, někdy jo. Třeba naposled, když jsem si dali závody v běhu."„Ale o tom, že se nemůže létat, jsi nic neříkala!" argumentovala Kayle.„Nebo, když jsme psali test s tím soukromým učitelem."„No tak jsem vás všechny uspala, ale jenom na chvilku."„Nebo když jsem bojovaly mečem o to, kdo bude na slavnostním obědě, až přijde ten diplomat!"„Ach jo, stejně bys nevyhrála! A ten diplomat z Ipanie-"„Ionie," skočila jí do řeči Mirana, „to ostrovní město se jmenuje Ionie."„No to je jedno prostě byl nudný a vůbec, je tu nuda."Mirana se zamyslela. „Jsem na tebe docela naštvaná, Kayle. No, každopádně už musíme jít na večeři. Je skoro šest."„Hm a dáme si závod? Kdo bude první u dveří! A tentokrát fakt nepodvádím!" Mladší ze sester okamžitě vyrazila. Mirana vystartovala hned za ní. Za chvíli doběhla na rozcestí, v jehož středu stála fontána se sochou ryby. Doleva nebo doprava? Podívala se na hrad a jeho mohutné hradby, které byly k vidění ze všech stran. Jo, už vím kde jsem, vzpomněla si. „Teď musím doleva," řekla, aniž by zahlédla, že do protější chodby vbíhá Kayle.Ještě chvíli běžela, párkrát cesta odbočovala, několikrát se zužovala a rozšiřovala, až se nakonec dostala k dalšímu rozcestí. A bylo zde pět cest. Cože? To není možné. Další Kaylin trik? Nejspíš. No výborně. Ale rozhodla se nevracet. Bludiště, ke kterému se dostala, není zas tak složité, i když je poměrně velké. Jediné, co musí udělat, je jít cestou, kde podél stezky stojí světlejší keře. Ano. Keře, které lemovaly druhou cestu zleva byly světlejší než ostatní. Rozběhla se rovnou touto cestou a proto nezahlédla světlé roucho, které čouhalo zpoza jiného keře.Běžela pořád rovně, protože neměla jinou šanci. Začalo jí to být už poněkud divné, tak dlouho tu snad jedním směrem ještě nikdy neběžela. Najednou uviděla konec cesty. Nikde nikdo. Když se však otočila stála před ní postava zabalená ve špinavém žlutém rouchu. V jedné ruce držela postava starou modrou knihu s červeným lemováním, druhou ruku měla nataženou. Ruka záhadné postavy byla modrá a zářily na ní červené žíly.„Neboj se, Mirano. Jsem tu, abych ti pomohl." Mužský hlas ji oslovil rázně, ale příjemně. Mirana se ale přesto v jeho přítomnosti necítila dobře.„Kdo jste a co po mně chcete?"„No tak, klid. Mám tě radši oslovovat Mirranda?" V andělské dívce hrklo. Jejím pravým jménem ji už hodně dlouho nikdo neoslovil. Jediný, kdo jí tak říkal, byl král Demacie.„Opravdu ti nechci ublížit. Jsem tu abych...abych ti něco nabídnul. Mohla bys opravdu bojovat. Přijal bych tě do mé skupiny hrdinů."Jindy netečná Mirana se zatvářila překvapivě.„Mě? Vážně? A nechcete radši moji sestru? Myslím, že v kouzlení i boji je mnohem zdatnější."Kniha se zachvěla z jeho prázdné ruky začala stoupat červená pára.„Opravdu? Věříš tomu i ty? Přece jsi to nikdy nemohla vyzkoušet, když pořád podvádí. Dělá ti to schválně. Ví, že bys vyhrála."„Ne to není pravda!" Pak si něco uvědomila. „Jak to, že znáte moji sestru?"„Myslíš Kayle?" Červená pára začala kolem Mirany rychle proudit. „No tak to přiznej, jsi lepší."Mirana už chtěla namítnout, že přímo neodpověděl na její otázku, ale něco změnilo její uvažování. Vždyť má ten neznámý chlap pravdu! Určitě jsem silnější, pomyslela si.„Asi ano. Jsem lepší. Ale co moji rodiče? Co když se vrátí a budou mě tu hledat?" Neznámý muž s hlavou schovanou v hluboké kapuci se ušklíbl.„Opravdu si myslíš, že se někdy vrátí? Sotva jste se narodili, nechali vás tady a odešli."„Ano, ale jednou se na nás přišli podívat. Řekli nám, že nás mají rádi, ale že musí bojovat," odporovala, ale měla stále méně sil mužovým řečem odolávat. Zakladatelova ruka se sevřela a po chvilce se opět rozevřela. Pára z ní začala plynout rychleji.„Copak ty víš, kde bojují? Celý Valoran je svobodný a nepotřebuje boj. Věř mi, je to jenom výmluva."Opět se nad tím zamyslela. Co když má zase pravdu? Co když jí chce doopravdy pomoct? Ale tak rychle ho ještě za spojence považovat nebude. Chystala se něco říct, ale prudký příval rudé páry ji umlčel a slyšela jenom jakoby v dálce mluvit Zakladatele.„No tak si to přiznej. Král tě nenávidí, sestra tě chce jenom ponižovat, rodiče tě nechtějí. Nehodíš se sem, copak to nechápeš?" Mirana plakala. Znavená se naposledy pokusila muži vymanit.„A co Jarvan? On mě přece má rád!"„Copak ty nevidíš, jak se dívá po sestře? A sestra se v tom vyžívá. Ten chlapec se jí nelíbí, ale chce tě znemožnit." Kolem Zakladatele začal vanout silný vítr, oči se mu rozzářily a zoufalá Mirana zahlédla jeho vítězný pohled. „No tak řekni. Řekni, co v sobě už 11 let schováváš. Řekni pravdu."Mirana se zachvěla a ze zad se jí vynořila sněhově bílá křídla. Vyletěla do vzduchu a přes celé bludiště zakřičela větu, kterou si hlídkující vojáci budou ještě dlouho pamatovat.„Nesnáším své rodiče! Nesnáším celý tenhle svět! A nejvíc nesnáším svou sestru, KAYLE!" Nebe v tu chvíli potemnělo a přímo do Mirany udeřil blesk, který ji strhl k zemi. Dívka zaječela.„Zklamala jsi nás a zradila," ozval se z nebe nešťastný a zmatený hlas jejích rodičů. „Nejsi hodna užívat žádné ze svých schopností. Teď už nejsi naše dcera." Pak se nebe pomalu opět rozsvětlilo a mraky začaly plynout pryč. Místo nádherného anděla na zemi seděla osoba s potrhanými křídly. Zakladatel se usmál.„Jdeš tedy do mé Ligy?"Ztrhaná dívka zvedla hlavu a pomalu, ale jistě přikývla.„Ano, přijímám tvou nabídku. Chci bojovat."„Výborně. Polož prosím, ruku na tuto knihu." Mirana z posledních sil zvedla ruku a položila ji na knihu.„Přísahám, že jsem a vždy budu věrna Lize Legend."Ani nevěděla, kde vzala tato slova. Kniha jí však najednou začala vysávat i poslední zbytek její energie, který v ní zůstal. V poslední chvíli, kdy už si myslela, že zemře, se jí do těla vrátilo takové množství energie, že ji ani nestačila přijmout. Její oblečení už nebylo šedé jako před malou chvílí, ale fialové, stejně jako její vlasy. Její obvykle tmavě hnědé oči zčernaly a pocítila novou sílu. Mohla sice roztáhnout křídla, ale létat už nedokázala.„Bohužel, létání není v mé moci," pronesl Zakladatel, když viděl, o co se dívka pokouší. „Tak mocný zase nejsem. Ale jinak jsi získala úžasnou sílu." Pak se usmál a pronesl:„Vítej, Morgano, Padlý Anděli."Přečtěte si také ostatní povídky od Tribicana!Povídky by Tribican 11.Povídky by Tribican 10.Povídky by Tribican 9.Povídky by Tribican 8.Povídky by Tribican 7.Povídky by Tribican 6.Povídky by Tribican 5.Povídky by Tribican 4.Povídky by Tribican 3.Povídky by Tribican 2.Povídky by Tribican 1.
