Kapitola třetí: Pořád nejsem král.

Snídal jsem sám a pozdě. Dlouho do noci jsem plánoval svoji cestu do Kalamandy a směr, kterým se chce Demacie ve vyjednáváních ubírat. Hlavou mi navíc běžely myšlenky o potopené lodi, pirátech, noxusských krysách a slečně Laurentové...a pak se pozdní noc přehoupla v brzké ráno. Promnul jsem si oči a přelétl pohledem listinu před sebou. Diplomatické vyjednávání. Nesnáším oficiální státní záležitosti a diplomatické cesty. Všechen ten mumraj kolem toho, vozy, služebnictvo a další, co se očekává, že bude cestovat s sebou pro princovo pohodlí. Protokol je místy opravdu protivná věc...

,,Odpusťte, Vaše výsosti, nerad Vás ruším u jídla, ale je zde host v prý naléhavé a bezodkladné zálěžitosti," ozvalo se najednou z pootevřených dveří. Unaveně jsem se na komořího usmál a pokynul rukou, ať pustí odvážlivce dál. Byl jsem rozhodnutý být shovívavý a velkorysý k tomu nešťastníkovi, který mě ruší u snídaně – čekal jsem nějakého obchodníka či šlechtice s malichernou neodkladnou stížností. Trochu mě proto zaskočilo, když do místnosti elegantně vplula štíhlá ženská postava, zahalená ve fialovém saténu, který vůbec neladil s jasným rudým pramenem vlasů podél tváře.

,,Dobré ráno, výsosti, a dobrou chuť." Hlas slečny Laurentové zazvonil pokojem a poklona, kterou mi předvedla, patřila k těm nejdokonalejšm, jaké lze u dvora vidět. Jak jinak.

,,Dobré ráno i Vám, madam. Co Vás za mnou přivádí tak brzy ráno?" zmohl jsem se konečně na odpověď.

,,Není až tak časné, výsosti, ale na tom nesejde," věnovala mi jeden pronikavý tmavomodrý pohled: ,,Promyslela jsem znovu Vaši nabídku, kterou mi včera přednesl pan Crownguard. Možná, že bychom se přece jenom mohli dohodnout na nějaké formě spolupráce." Překvapeně jsem zvedl obočí. Že by hrdá Laurentová povolila? A proč asi? Dal jsem si chvíli na rozmyšlenou.

,,Přicházíte s nějakým návrhem, jak by ta spolupráce mohla vypadat, madam?"odložil jsem tác se snídaní, pohodlně se usadil v křesle a bezostyšně si Fioru prohlížel. Nevypadala, že by jí to jakkoliv vadilo.

,,Garen se zmiňoval o Vaší palácové stráži, výsosti. Myslím, že bych Vám mohla nabídnout mnohem víc, než kterýkoliv jiný její člen." Skromnost rozhodně není silnou stránkou vysoce postavených šlechtičen, ale Fiořino sebevědomí překvapuje i mne. Ačkoliv uznávám, že má pravdu.

,,V tom se nejspíš nemýlíte," přikývl jsem a čekal, co bude dál.

,,Dovoluji si navrhnout proto poněkud vyšší pozici, než jen běžného člena Vaší stráže." Nemusela dodávat víc, pochopil jsem.

,,Kapitáném mých stráží je Garen, slečno Laurentová. Máte snad pocit, že byste se mohla rovnat jemu?" vydechl jsem udiveně a snažil se vstřebat drzost a přímost jejího návrhu. Ale když si to tak vezmu, pobavilo mě to.

,,V rychlosti rozhodně, výsosti," odpověděla vážně. Zavřel jsem na chvíli oči a snažil se zadržet smích a křik.

,,Velmi dobře tedy," začal jsem pomalu a tiše. ,,Pokud opravdu stojíte o místo kapitána mé osobní gardy, dám Vám příležitost ho získat. Pojedete se mnou jako můj osobní strážce na diplomatickou cestu do Kalamandy. Odjíždíme zítra ráno." Čekal jsem vlnu protestů. Nějaká ,,ale...", nějaké výmluvy. Ale Fiora sklapla paty a naklonila hlavu ke straně. Mohl jsem v její tváři číst jasnou zprávu: výzva přijata... Vzal jsem pergamen a rychle napsal několik vzkazů.

,,Zastavte se s tím u palácového krejčího a ve zbrojírně. V případě potřeby v kovárně. O Vašich povinnostech Vás budu informovat zítra cestou." Beze slova přijala pergamen a po rtech se jí rozlil vítězoslavný úsměv. Teprve teď jsem si všiml, že to, co má na sobě, nejsou šaty, ale široké volné kalhoty a k nim velmi přiléhavá košile ve stejné barvě. Garen měl s tím výstřihem pravdu.

Lux vypadala ve svých jasně modrých cestovních šatech znovu jako patnáctileté děvčátko. Usmál jsem se na ni, nabídl jí rámě a pomalu ji vedl k bráně.

,,Těšíš se na výlet, světýlko?" uculil jsem se. Slabě se začervenala a než sklopila zrak, bleskla po mně rozzářeným pohledem.

,,Kamkoliv, když to bude s Vámi, princi." Samozřejmě. Naše malá Lux a její pohádky. Ale potřeboval jsem ji s sebou, protože Garen si odvezl větší polovinu DSB na pobřeží a Lux je zdaleka nejschopnější špion z těch, kteří mi zbyli. Budu pro ni mít v Kalamandě dost speciálních úkolů, ale do té doby to musí vypadat, že ji s sebou beru jen jako nejmladší dítě ze spřáteleného rodu, schovanku, která bude sbírat zkušenosti ve světě. Křehká blondýnka po mé pravici tohle všechno věděla a znala svou roli stejně dobře, jako každý jiný v komandu.

Na dvoře už bylo vše připraveno. Několik krytých vozů, dvacetičlenná ozbrojená družina, pár dalších mužů z DSB, pár lidí ze služebnictva, koně. Koutkem oka jsem zahlédl, že podkoní právě přiděluje koně Fioře. Krejčí stihl v krátkém čase svoji práci skvěle – tmavomodré kalhoty jí obtahovaly stehna, vysoké jezdecké boty lýtka a jasně modrá košile se zlatým prošíváním bude jistě také skýtat uspokojivý výhled, až si slečna sundá kovaný hrudní plát. Své zbraně měla u pasu, dýku připevněnou ve zbroji na zádech. Zamával jsem jí na pozdrav a naskočil na svého koně. Lux se během chviličky zařadila vedle mě, stejně jako Fiora.

,,Dobré ráno i dnes, Vaše výsosti. Jaké jsou tedy moje povinnosti pro tuto cestu?" dokázala se nové roli přizpůsobit s neuvěřitelnou rychlostí a lehkostí. Vycítil jsem nesouhlasné zamračení Lux vedle sebe.

,,Budete se prostě držet blízko mě – v každé situaci – a chránit mé bezpečí a život životem svým. V ideálním případě bychom měli zůstat oba živí a případní nepřátelé mrtví." Přikývla.

,,Světýlko, slečna Laurentová bude cestovat s námi jako moje osobní stráž. Zkus jí prosím nepřidělávat příliš mnoho starostí. Madam, Lux jistě znáte. Doprovází mne jako moje milá společnost na tak dlouhé a nudné cestě." V duchu jsem se smál nenávistným výrazům obou dívek. Lux nakrčila dotčeně nosík:

,,Luxanna, Vaše výsosti!" Fioru nijak nekomentovala a uraženě popojela se svým koněm do čela družiny. Fiora za ní vrhla dlouhý pohrdavý pohled a zaujala místo po mé levici – rozumná dívka.

Cesta probíhala tak, jak jsem předpovídal – pomalu a nudně. První den jsem se bavil alespoň Luxinými uraženými obličeji a poučováním Fiory. Druhý den poučováním Lux o tom, že se k členům mé osobní gardy bude chovat slušně, i kdyby to měla být slečna Laurentová v košili s více rozepnutými knoflíčky (poučil jsem ji, že na území Demacie nemusí nosit kovovou část výstroje), a Fiořinými více či méně spokojenými úsměvy a jejím pohledným profilem. Třetí den se obě dívky urazily a začal jsem se opravdu nudit. Čtvrtý den...

Projížděli jsme po udusané cestě. Z levé strany naši družinu stínil prudký kamenitý svah, do prava se rozprostírala přehledná suchá pláň, porostlá jen řídkými křovinami. Všiml jsem si, že Fiora se svého úkolu chopila zodpovědně: nenápadně, ale neustále sledovala okolí a její přirozená obezřetnost na mě udělala docela dobrý dojem. Oproti tomu Lux se chvílemi začínala chovat jako rozmazlené dítě; pokud takhle vypadají všechny zamilované slečny jejího věku, nikdy se nechci stát otcem a muset to snášet... z myšlenek mě vytrhlo zašramocení padajících kamínků. Všechny pohledy se obrátily k svahu nad námi. Těžkým terénem se tam hnalo stádo kamzíků. Jediný pohled na slečnu Laurentovou mi stačil k tomu, abych věděl, že ji napadlo totéž. Chytil jsem ji za plášť a málem strhl ze sedla, když vyrazila směrem ke svahu.

,,Vaše místo je vždycky u mě, madam," připomněl jsem jí přísně a kývl hlavou na Lux. Ta se na rozhozenou Fioru nehezky ušklíbla a pohnula jedním prstem. Já už její triky znám, takže jsem trpělivě čekal; slečna Laurentová s rozšířenýma očima sledovala chvějící se duhové okénko ve vzduchu, ve kterém se objevil trochu rozmazaný obraz křoví a kamení. Zahlédli jsme už jenom utíkající siluetu a záblesk tmavě červeného pláště.

,,Světelné zrdcadlo," poznamenala Lux jen tak mimochodem povýšeným hlasem, který mi k ní vůbec neseděl. Fiora přikývla a snažila se tvářit sebejistě.

,,Pro světelného mága maličkost, velice účinné. Že, Výsosti?" Měl jsem Luxannina chlubení plné zuby, ale ovládl jsem se a jen přikývl.

,,Určitě dokážeš ovládnout každé světlo - krom odlesků na mé čepeli. Ta je pro tebe příliš rychlá," odsekla jí dotčeně tmavovláska.

,,Nezajímá žádnou z vás, dámy, co budeme dělat s faktem, že jsme sledování noxusskými zvědy?" dovolil jsem si vmísit se do debaty. Obě ženy si vyměnily poslední nasupený výraz a obrátily svou pozornost ke mně. Fiora bezhlučně tasila kord.

,,Neuděláme vůbec nic. Pouze sledují náš pohyb a sílu. Pod dozorem Ligy a v době sporů o Kalamandu si nedovolí nic jiného," pokrčil jsem bezstarostně rameny a šibalsky se na ně usmál. Lux opět nakrčila svůj roztomilý nos a pobídla koně vpřed. Podíval jsem se na Fioru. Pomalu vrátila zbraň do pochvy a před jejím výhružným pohledem jsem se i jako princ málem zatřásl.

Hnal jsem družinu po zbytek dne co možná nejrychleji vpřed. Na noc jsme se utábořili v řídkém lesíku pod skalisky; krátce po večeři jsem si vyměnil dlouhý pohled s Lux a šel spát. Spát. Nikdo z tábora krom hlídky už nebyl vzhůru, když jsem potichu vstal a vydal se ke skalnatému svahu. Na hlídce pod skalami byl můj člověk z DSB. Vycvičil jsem svoje komando tak, že nemusím ani rozkazovat - stačí pohled. Muž přikývl a otočil se; cesta byla volná. Měl jsem pocit, že mimo dohled stráží se mým směrem mihl stín.

Co nejtišeji jsem se proplétal skalisky. Bylo to buď a nebo – mohli se vydat okamžitě zpět, ale spíš jsem čekal, že se pokusí získat ještě víc informací a do Kalamandy to je pořád ještě několik dní cesty. Já na jejich místě bych... znovu jsem za sebou vycítil stín, ale moji pozornost v tu chvíli upoutal slabý mihotavý odraz světla na kamenné stěně vlevo ode mě. Takže myslíme stejně. Změnil jsem směr.

Dva noxusští zvědové leželi zabalení do svých plášťů kolem malého ohně, třetí seděl opřený zády o skálu a upíral oči do tmy. Tak tiše, jak jsem dokázal, jsem vytáhl dýku a po delší době pocítil to příjemné vzrušení z lovu. Jeden z mužů se ze spaní zavrtěl. Byl jsem od nich deset metrů. Osm. Pět... stín za mnou se oddělil od mé stopy a vydal se k jejich ležení z prava. Usmál jsem se pro sebe. Dal jsem mu pět vteřin a zaútočil.

Noxusany jsem jednoznačně překvapil. Muž na hlídce se sice pokusil o odpor, ale marně; během chvíle skončil s proříznutým hrdlem. Voják, který se předtím ze spánku pohnul, se instinktivně posadil, v ruce krátký meč. Než jsem stihl jakkoliv zareagovat, ozvalo se zasvištění vzduchu a muž se překvapeně podíval na svůj hrudník, kterým mu projela štíhlá dlouhá čepel. Poslední muž se samozřejmě probudil, ale protože mu na krku stála pevná jezdecká bota a jeho první pohled byl na mrtvé spolubojovníky, zatím se neměl k akci. Fiora si odfoukla pramen vlasů z čela, otřela si kord o plášť padlého Noxusana a namířila ho na posledního žijícího špeha. Přistoupil jsem k ní, chytil ji za bradu a podíval se jí do obličeje. Překvapení se snažila ze všech sil skrýt a v mizivém světle ohně měla přitažlivě rozšířené zorničky.

,,Velmi dobře, slečno Laurentová," zašeptal jsem téměř neslyšně a přejel jí palcem po tváři. Poděkovala krátkým pokývnutím a obyvklým úsměvem, kterému ale v tuto chvíli scházelo známé sebevědomí.

,,A ten?" kývla bradou k muži pod sebou a podle jeho zachrčení mu trochu přitlačila patou na hrtan. Chvíli jsem si ještě užíval pohled na její rty. Pak jsem se usmál také, ale asi to nebyl zrovna veselý a přitažlivý úsměv – poznal jsem to podle jejího trochu vyplašeného výrazu.

,,Mám pro Vás otázku, na kterou existuje pro kapitána mé osobní stráže pouze jedna správná odpověď, madam." Chytil jsem pevně do dlaně její pěst, v níž držela kord; jeho ostří se teď opíralo o prsa ležícího Noxusana. Naklonil jsem se k ní ještě blíž. Měla opravdu dokonalou pleť...

,,Jak moc nemáte ráda Noxus, Fioro?" Prudkému tlaku mé paže nedokázala zabránit ani ona, ani hrudní koš posledního zvěda.