Kapitola třetí: Nejasné hranice
Dobrodružství Vayne pokračuje.
Jak předpokládala, stopa byla už dávno zavátá sněhem. Nezbývalo jí, než se držet naznačeného směru a doufat, že časem narazí na novou. Podzim se během posledního týdne konečně přehoupl v opravdovou zimu a teplota se i přes den držela pod nulou, takže krajina, kterou projížděla, splývala v jednu mrazivou, stříbrnou pustinu. Pokud se v ní někde vyskytovala zvěř, dobře se skrývala, a po lidech nikde ani stopy. Míjela vesnice, které si pamatovala ještě z jara jako živé a pokojné: teď zely prázdnotou, některé vypálené, jiné jen opuštěné. Jarvanova válka, pomyslela si hořce. Demacijské pohraničí bývalo krásné: divoké, ale ne nebezpečné, drsné, ale plné přívětivých lidí. Popel a strach. Víc z něj nezůstalo.
Protože se ocitla za linií pohraničních bojů, dalo se předpokládat, že je jedinou lidskou bytostí v okruhu mnoha mil. Když opouštěla své sídlo, proslýchalo se městem, že se demacijským oddílům podařilo tady na severu posunout hranici o notný kus do divočiny, ale otázka byla, jak se situace změnila během těch týdnů, kdy je na cestě. Boje se mohly přesunout opět blíže k Demacii a ona jen proklouzla mezi pevnostmi hlídek, a nebo možná Jarvanovi muži už klepnou na brány Noxu. Shauně na tom nezáleželo. Když byla na stopě, žádný Demacijec ani Noxijec ji nemohl zastavit.
Po dalším týdnu se zdálo, že se přeci jen přiblížila bojujícím oddílům. Tohle samozřejmě nebyla frontová válka, na tu ani jedna strana neměla zdroje. Oddíly o pár desítkách, mximálně stovkách vojáků na různých místech útočily na posádky a pevnosti druhé armády, přepádavaly se ze zálohy a posouvaly státní vlajky o půl míle sem, či tam. Zbytečnost a šílenství, potřásla hlavou Vayne, když projížděla ohořelými troskami pevnůstky, která musela být zničena teprve před pár dny. Zda byla noxijská či demacijská, se nedalo zjistit. Chvíli přemýšlela, zda neuhnout ze svého směru a bojujícím se vyhnout, ale nakonec usoudila, že by to bylo zbytečné. Pokud někoho potká, nebude to ona, kdo bude v nebezpečí... Proto si dovolila nevšímat si, že už v tu chvíli byla sledovaná. Takže ať už to byla demacijská či noxijská pevnost, teď je to tady naše, pomyslela si. Naše. Zvláštní představa. Nikdy se s Demacií neztotožňovala tak, jak se od Demacijců očekávalo. To, že se narodila zrovna tam, považovala za náhodu a nechápala, proč by kvůli tomu měla cítit hrdost, stejně jako kvůli tomu necítila nic jiného.
,,Stát.“ Poslušně přitáhla otěže, ale spíš ze zvědavosti. I teď by dokázala mluvčího zabít rychleji, než by si všiml, že míří. Zpoza rozpadlé palisády vystoupila dvojice vojáků v kdysi demacisjkých barvách, teď hlavně v černé a ušmudlané hnědé.
,,Kdo jste a co děláte jen tak v téhle oblasti?“ starší z vojáků zněl unaveně.
,,Pouze projíždím.“ Vytřeštil na ni nevěřícně oči:
,,Tohle je válečné území! Tady se nedá jen tak pr-“ Mávnutím ruky ho přerušila.
,,Máte tu někde velitele?“
Narazila na jednu z větších jednotek, která původně čítala skoro tři stovky vojáků, měla za úkol bez přestání vyvíjet tlak na noxijské oddíly a umožnit tak menším úderným jednotkám proniknout na nepřátelské území a útočit na Noxijce zezadu. Kapitána Drauga, mladého a ambiciózního, ale celkem rozumného vojáka, si matně pamatovala od vidění z Demacie. On ji také a i když nevyslovil nahlas její totožnost, choval se k ní s větší úctou než hlídka.
,,Jak daleko je to odtud k noxijským opevněním?“ zeptala se Shauna a napila se nabízeného čaje.
,,Asi míli. Drží jednu vesnici na jih odsud a na severu mají hlásku. Co je dál nevím, já mám zodpovědnost jen za tenhle úsek.“
,,Daří se vám?“ Znělo to jako zdvořilostní dotaz. Draug si povzdechl a zavrtěl hlavou.
,,Až donedávna ano, ale teď... Máme za sebou týden těžkých bojů. Ztratili jsme hodně lidí. Někteří jsou mrtví, někteří v zajetí.“
,,Nevěděla jsem, že Noxus bere zajatce,“ poznamenala nezúčastněně, ale jak se napřímila prozrazovalo, že začíná slovům kapitána opravdu věnovat pozornost.
,,To ani já ne. A děsí mě to víc než všichni mrtví.“ Vayne zvedla hlavu. Mrzlo a nad vrcholky stromů zářil na jasné obloze téměř plný měsíc. Jestli je pravda, že někde žije měsíční bohyně, mohla by si tenhle svůj symbol strčit... tam kam slunce nesvítí a neulehčovat tím zločiny stvořením zla, proběhlo Vayne hlavou.
,,Jestli vám mohu dát radu, kapitáne,“ prohlásila rozhodně, zatímco se zvedala od ohně, ,,zítra touhle dobou buďte co nejdále odsud. A vraťte se až za pár dní.“
,,A vy odcházíte kam?“ Draug povstal také. Napůl to vypadalo jako zdvořilostní gesto, napůl že jí bude chtít bránit v odchodu.
,,Kam mě povinnost vede. Hodně štěstí.“ Vojáci na hlídce u koní ji chtěli zastavit, ale kapitán je mávnutím ruky zadržel. Zvláštní žena, pomyslel si. A jestli je pravda jen polovina věcí, které se o ní u povídají...
Bylo pozdní odpoledne. Slunce dávno zapadlo za ohořelý obzor a teplota vytrvale klesala. Shauna se pevněji zachumlala do svého šarlatového pláště a vytrvale sledovala malý noxijský tábor, který našla na jihovýchod od demacijského, přesně podle kapitánových pokynů. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se měla naplnit její předtucha. V táboře hořely ohně, chystala se večeře, udržovaly zbraně a zbroje. Mezi vojáky panovala pověstná noxijská disciplína a relativní klid, který jí nepřipadal jen zdánlivý. A přece. Mrazení v zádech a známý neklid ji přesvědčovaly, že to tak není. Někde za ní v divočině cosi zapraskalo, ale tomu nevěnovala pozornost. Zvíře. Znala za ty roky všechny zvuky nočního světa a dokázala velmi přesně rozlišit, které jsou nebezpečné. Čekala dál.
Zmrzlá krajina se začínala čímdal jasněji třpytit ve světle velikého jasného měsíce. Dokonale kulatého. Vayne tahle skutečnost rozčilovala a umocňovala její neklid. V noxijském ležení se ale stále nic podezřelého nedělo. Nikdo ho neopouštěl. Žádné zajatce neviděla. Možná, že čekat tentokrát nebude ta správná strategie. Možná měla... Ticho noci prolomil zvuk. Rozechvěl vzduch a na okamžik ji ohlušil. Ale co bylo hlavní, byl pouze doprovodným jevem k výbuchu fialového světla a plamenů v místě, kde tušila demacijskou pevnost.
Když nasedala na koně, rychlým pohledem zkontrolovala Noxijce. Vypadali překvapeně, ale ne tolik, jako by měli být, kdyby se mýlila. Ale stále překvapeně....sakra! Černý kůň se rozletěl nocí a od kopyt mu odletovaly kusy zledovatělého sněhu. Udělala chybu! Zrovna teď. Pokud Stréga tuší, že je jí stále na stopě, uteče. Jak jen mohla být tak sebejistá a myslet si, že ví! Neměla žádné důkazy, že zajatci jsou v tom jižním ležení a ne na severu v hlásce, kterou demacijský velitel zmiňoval! Osud vojáků, na které byl směřovaný magický útok, ji v tu chvíli nezajímal. Varovala je. Jejich boj. Pro ni je důležité jediné, aby dorazila včas!
Stačil jediný pohled na spoušť, která se před ní v měsíčním světle objevila, aby věděla, že přijela pozdě. Na udupaném sněhu tu leželo několik mrtvých mužů s podřezanými krky a rozříznutými hrudníky. Těla i cákance tmavé krve už byly studené, ledové. Stejně ledové jako pocit, který se Shauně opět usadil v žaludku. Nepohnula s ní smrt ani hrůzná podívaná, ale vědomí vlastního selhání. Co na tom, že mohla zachránit ty vojáky, ale mohla ji dostihnout! A zabít. Kde jsou ta srdce? Přimhouřila oči a nechala se prostoupit energií místa, kde stála. Třásla se. Nebyl to příjemný pocit. Dělalo se jí z něj fyzicky špatně, ale musela to podstoupit. Jako v mlze vnímala jedovatě fialovou auru, která se vznášela nad tímhle místem. Z ní vedl jeden jasný pramen směrem k rozbořenému spáleništi, v nějž se nejspíš proměnila demacijská pevnost. A jiný, méně zřetelný, mizel do houští a dál, na východ a na jih, do srdce noxijského území. Otevřela oči a skočila do sněhu.
Šipka s tichým zakřupáním proletěla závějí v místě, kde před chvílí stála. Další chyba. Příliš se soustředila na černou magii a málo na hlasy noci. Namířila pravým zápěstím a vystřelila. Viděla lépe než oni, takže střelce zabila, zatímco šíp jiného Noxijce ji minul o pár centimetrů. Rychle založila další tři šipky a strhla ze zad Pokání. Teď už vnímala, že tma v houštinách kolem je plná nepřátel. Nebyl žádný směr, kterým by mohla bezpečně utéct. Takže bojovat. Nebála se, ale zdrží ji to a ona už teď přišla pozdě... Zastřelila lukostřelce a vrhla se vpřed. Podařilo se jí zabít ještě jednoho vojáka a další dva zranit, než se v hlubokém sněhu dostali k ní. Tady byla v nevýhodě. Uvědomovala si, že ona je střelec a ne šermíř. Samozřejmě měla dokonalé formální vzdělání a proti jednomu či dvěma protivníkům by si s tesákem poradila, ale proti pěti...
,,Živou.“ Rozkaz padl od mohutného bojovníka s velkou válečnou sekyrou. Mlhavě si vybavovala, že by ho možná měla znát, minimálně z doslechu. Šipka mu bude slušet stejně jako každému jinému. Uskočila nejbližšímu meči, kotoulem se dostala z dosahu dalšího a pozvedla Pokání. Vystřelila. Ale ve stejnou chvíli, nebo snad o zlomek vteřiny předtím, jí otřásla rána. Meč nalomil rameno lučiště a sklouzl po zbrani, aby se zastavil v rameni jejím. Vykopla směrem úderu a okovanou botou zasáhla loket útočníka. Teď už opravdu nezbývalo nic jiného než útěk. V tomhle nikdy nebyla dostatečně Demacijka. Pro ni vždy stál na prvním místě úspěch mise a pak až čest a hrdost. Nechala samostříl zhoupnout se na závěsu a volnou levačkou si sáhla na krk. Amulet jí vklouzl do dlaně. Rychle ho promnula mezi prsty a v těch nekolika vteřinách, kdy se svět kolem změnil v poněku rozmazaný, nedbajíce bolesti v pravém rameni, proběhla kolem nejbližších vojáků ke svému koni, který pobíhal kolem. Vyhoupla se do sedla a když okolí získalo opět jasné obrysy, před udivenými tvářemi Noxijců zmizela do tmy.
