Kapitola šestnáctá: Jatka!

Hodina dávno minula a nic se nestalo. Zbylí Kalamanďané byli informováni o tom, že mohou bezpečně opustit město, ale do jednoho zůstali a připojili se k naší armádě – ženy, děti a starci odešli už dřív a nepřátelství vůči Noxu není jen výsadou Demacie. Slunce zapadlo do mraků, které se během odpoledne nakupily kolem obzoru a v ulicích a na palisádách se rozhořely první pochodně. Rozhlédl jsem se po svých důstojnících, se kterými jsem měl rychlou brzkou večeři ve velící budově. Cítil jsem rostoucí nervozitu a napětí. Co Swain chystá? Co přinese noc? A kde je sakra Garen?!

,,Jaké jsou plány, výsosti?" Zeptal se jeden z kapitánů, spíš proto, aby přerušil tíživé ticho, než že bychom to neprobírali už několikrát.

,,Jestli bude v noci klid, tak nabrat síly a připravit se na ranní útok. Doufám, že jízdní posily dorazí během noci. Pokud Swain zaútočí, pak udržet město co nejdéle – dokud nedorazí posily, abychom mohli Noxijce smést," zopakoval jsem počtvrté a promnul si oči. Ani mně nebyla situace příjemná. Nejprve ústup a teď bezmocné čekání na posily a postup nepřítele... V chodbě se ozval dupot a nějaké nerozumitelné nabroušené odseknutí. Do místnosti vstoupil Garen.

      Ramenní chrániče si nesl v rukou a na tváři měl šmouhu od bahna, ale vypadal...

. Vyšel jsem mu vstříc. Měl jsem radost, že ho vidím – a zároveň vztek.

,,Nešlo to dřív," zvedl ruku v omluvném gestu a pak mi ji položil na rameno. ,,Katarina," řekl tiše, jen pro mé uši. Zamračil jsem se, ale zavrtěl hlavou a ušklíbl se:

,,Vyřídil jsem ji." Se záhadným úsměvem pak prošel kolem mne ke stolu a pustil se do zbytků večeře. Trochu jsem se uklidnil...

,,Vaše výsosti.," vydechl voják, který přiběhl do místnosti. Nadechoval se k pokračování, ale stačil mi jeden pohled do jeho obličeje, abych věděl: jsou tady. Kývl jsem na důstojníky, vzal do ruky kopí a vyrazil na palisádu.

      Luxanna v doprovodu slečny Laurentové už tu byla. Věnovala mi svůj obvyklý povzbudivý úsměv.

,,Připraveny na další kolo, dámy? Fioro, slyšel jsem, že jste měla co do činění s nějakým Luxiným návštěvníkem...?" obrátil jsem se k nim, celkem potěšený, že je vidím.

,,Ano, Vaše výsosti. Bohužel mi utekl," sklopila Fiora provinile hlavu.

,,To nevadí. Vaším úkolem bylo a je chránit slečnu Crownguardovou, a to se Vám daří skvěle!" uklidnil jsem ji, ale zavrtěla hlavou. Hrdost duelisty. Bohové nás uchraňte dalších aristokratických šermířů ve službách armády!

,,To nevypadá zrovna příznivě, " ozval se Garen a ukázal do tmy. To, co jsme mohli v mihotavém světle pochodní a luceren,

jako obléhací stroje. Ale při bližším prohlédnutí to byly spíše těžební konstrukce, zanechané kolem Kalamandy odcházejícími družinami,v rychlosti přestavěné na cosi

obléhací stroje. Nebýt toho, že Noxus byl po Zaunu nejvíce proslulý používáním a tvorbou třaskavin – na čemž dlouhodobě spolupracoval právě se zaunskými vynálezci – nenaháněly by takovou hrůzu. Takhle mne trochu zamrazilo v zádech.

,,Střelci na hradby a připravit ke střelbě," obrátil jsem se ke svým velitelům. ,,A pěchotu připravit do ulic v bezpečné vzdálenosti od palisády. Pokud Swain opravdu napadne neutrální město, bude toho litovat." Muži se rozběhli předat moje rozkazy dál. Lux s tichým zašeptáním vyslala proti pochodujícím Noxijcům světelnou kouli a na krátko jasně ozářila kus noci. Nepřítel vypadal odhodlaně a podle očekávání jsem zahlédl v koších u konstrukcí výbušniny.

,,Pal!" ozvaly se dva po sobě následující výkřiky z obou stran a na čelo noxijské armády se snesl déšť střel z kuše. Někteří padli mrtví nebo zranění, ale převážná většina pokračovala dál. Nepřátelská armáda byla málo osvětlená a moji střelci mířili do tmy.

      Pokud chtěl Swain ještě vyjednávat, naše uvítání u městských hradeb ho odradilo. Viděl jsem Daria udílet rozkazy a měl jsem dojem, že jsem ke své nelibosti zahlédl i Singeda, ale Swain nebyl v dohledu. Zbabělec! Lux vyslala další světlo. Vychrtlá postava s několika dalšími vojáky nabíjela obléhací stroje rozbuškami.

,,Pryč z hradeb!" křikl jsem, chytil Luxannu za zápěstí a ryhle ji táhl k žebříku.

Stál jsem za hradbou rytířů z královské gardy v jedné z ulic směřujících k palisádě. Všichni moji lidé krom vybraných střelců se stihli stáhnout do doufám bezpečných míst, připraveni zabránit nepřátelům vstoupit do města. Teď už byla úplná tma. Zpoza hrotů palisády jsme viděli načervenalé světlo ohňů. Až na tlumené vrzání konstrukcí a občasné tupé rány byl klid. Cítil jsem napětí kolem sebe. Ne strach, ale nervozitu a nejistotu. Demacijci nejsou příliš zvyklí bránit se, většinou válčíme na otevřených bitevních polích. Chvíle, kdy jsme čekali jak a kdo prolomí hradby kolem nás, nebyly příjemné nikomu.

,,Vypisuji speciální odměnu! Kdo mi přinese Dariovu sekyru, bude přizván ke slavnostní hostině – bude se podávat pečínka ze Swainova krkavce!" křikl jsem na vojáky, abych trochu uvolnil atmosféru. Několik se jich zasmálo a všichni odhodlaně sevřeli jílce mečů.

      Zahlédl jsem siluety mužů, kteří se snažili rychle dostat z hradeb pryč. Moji střelci. Potom se ozvalo několik ohlušujících ran z různých míst a blízké okolí hradeb vyplnil dým, plameny a trosky.

,,Vpřed, nesmíme je nechat proniknout dovnitř!" zavelel jsem a následoval rozběhnuvší se rytíře k předpokládanému průlomu v palisádě. Na jiných místech města moji kapitáni udělali to samé.

      Průchod, který třaskavina vytvořila, nebyl naštěstí příliš široký, nemohlo jím projít víc než tři vojáci najednou. To je dobré, tím způsobem se vyrovná noxijská početní přesila.

      Bitva probíhala...pomalu. Vnímal jsem hluk boje, řinčení zbraní a praskání ohně, který velmi zvolna pracoval na několika místech palisády, ale všechno se to zdálo tak zdlouhavé. Za každého padlého Noxijce okamžitě přišla náhrada a výbušniny v obléhacích strojích nahradily tradiční kameny, takže několik budov poblíž hradeb nebylo už tak úplně v původním stavu. Působili jsme Noxu nepatrně větší ztráty než on nám, ale celkově se dalo říct, že se bitva nikam nevyvíjela.

      Chvíli před svítáním se v Kalamandě objevil Valor. Odvázal jsem mu od nohy srolovaný papír a doufal, že jsou to dobré zprávy.

Bohudíky, posily! Na poslední chvíli, řekl bych; naši vojáci byli postupně zatlačováni hlouběji do městských uliček, okolí palisády jsme postoupili nepříteli už před třemi hodinami a teď jsme z posledních sil drželi pomyslný střed města. Zatímco Noxus měl možnost vojáky střídat a nahrazovat padlé, nám síly docházely – obrazně i doslova. Poslední zálohy jsem vyslal už před hodinou... Rychle jsem sepsal odpověď. Rozhodl jsem se, že nejlepší bude poslat jízdu k co nejrychlejšímu útoku, aby se pokusila odříznout Noxijce v Kalamandě od zbytku armády. Pohladil jsem šedomodrého orla po křídlech a s nadějí ho poslal zpět za jeho paní. A já se vydal shánět Garena. Budeme muset sebrat síly ještě k poslednímu pokusu vytlačit útočníky z města, dostat je mezi nás a jízdu a zničit je.

       Garen vypadal asi nejčerstvěji ze všech mých kapitánů. Poslal jsem ho v čele zbývající královské gardy nejširší ulicí vedoucí ke zbytkům palisády, kde se dal očekávat nejtěžší střet s Noxijci. Nebe za námi začínalo zvolna přecházet z inkoustově černé do stříbrošedé. Ušklíbl jsem se pro sebe. Zoufalý výpad proti přesile – a to vše málem se svítáním. Jak patetické! Doufal jsem, že až se dostaneme na pláně, konečně budu mít příležitost se do bitvy zapojit a utkat se svým nepřítelem. Ani Swain si nemůže nechat ujít pohled na domělý noxijský triumf!

,,Sežeňte mi Luxannu!" štěkl jsem po nejbližším vojákovi, potěžkal jsem v ruce kopí a vyrazil ke Garenově jednotce.

     Táhlé zatroubení na roh se ozvalo v okamžiku, kdy našedlá obloha postoupila až nad Kalamandu. Napočítal jsem do dvaceti...

,,DEMACIA!" slyšel jsem zakřičet Garena, když se s novou energií vrhl v čele své jednotky proti dobyvatelům. V třesku zbraní a zbrojí téměř zanikal dusot kopyt, který jsem tušil na jen pár set metrů vzdálené pláni.

,,Vaše výsosti, lady Crownguardová není k nalezení," ozval se za mnou roztřesený hlas.

,,Jak není k nalezení?! A kapitán Laurentová?!" otočil jsem se k němu vztekle. Provinile zavrtěl hlavou:

,,Ani jedna, výsosti."

,,Tak hledejte dál, zatraceně. Na co čekáte?" křikl jsem na něj. Na okamžik jsem propadl panice. Nejen, že mi na osudu obou dam zálěží tak nějak...

...ale Lux potřebuji. Bez jejích kouzel se nemohu bezpečně postavit Swainovi, pokud bude v blízkosti Le Blanc - o čemž jsem nepochyboval. Ale teď už mi zbývalo jediné: risknout to.

      Můj plán téměř vyšel. Jízda rozrazila jejich armádu a oddělila vojáky ve měste od posil čekajících na pláních, ale bohužel se už nedostala k útoku směrem k městu. Darius zareagoval příliš rychle a chytře a než se naše kavalérie stihla opět seskupit, vyslal proti ní noxijskou jízdu. Nám se na několika místech podařilo nečekaným protiútokem dotlačit Noxijce až k průlomům v rozbořené palisádě, na jiných donutit k alespoň částečnému ústupu. Nejúspěšnější byl podle očekávání Garen, který se s královskou gardou probil až ven z města. Následoval jsem ho, doprovázen svou osobní stráží. Na bojiště dopadalo mrazivé popelavé světlo a my jsme náhle neměli s kým bojovat. Noxijci ustupující z města měli dost starostí s našimi vojáky a mezi námi a zbytkem Swainovy armády stála naše a noxijská jízda – mezi koně se plést nebudeme. Křikl jsem několik povelů a přebrali jsme původní úkol jízdy: napadnout Noxijce v Kalamandě zezadu.

      V šest ráno bylo po boji. Naše jízda byla teď početně mnohem silnější než noxijská a Darius ji brzy odvolal. S pomocí sesednuvších jezdců jsme pobili veškeré zbývající nepřátele v Kalamandě. Slunce pomalu vycházelo z roztrhaných mraků a my jsme měli chvíli na oddech. Darius stáhl veškeré svoje síly k jednomu z návrší na pláni a já jsem poslal své důstojníky, aby zjistili, jak si stojí naše armáda.

      Na nohou stála sotva polovina vojáků, se kterými jsem se včera ráno postavil nepříteli. To bylo zlé. Nepochyboval jsem, že Noxus na tom bude podobně, ale každý ztracený demacijský život mi zněl jako moje vlastní selhání. Ale pokud se kapitán jízdy nemýlil, během pár hodin tady budou i pěší posily a pak prostě smeteme Noxus z povrchu Runeterry jednou provždy. Bez Swaina a Daria nebude, kdo by dal přeživší trosky opět dohromady. Pokračovalo také pátrání po Lux a Fioře, ale jediné, co se mým lidem podařilo najít, byl kord. Nikdo jiný v demacijské ani noxijské armádě tuhle zbraň nepoužíval. Zamrazilo mě. Ale dámy nebyly nalezeny ani nikde mezi mrtvými.

,,Najdou se!" ujistil mě Garen, ale i na jeho tváři jsem viděl strach o mladší sestru. Jenomže pokud je Fiora neozbrojená...

,,Vaše výsosti!" Vykřikl jeden z mých strážných a ukázal směrem k noxijskému pahorku. Přicházela odtamtud malá družina. Zastínil jsem si oči rukou... Darius. Le Blanc. Swain. Několik dalších důstojníků noxijské armády....Fiora?! Nesnáším vyjednávání! Kývl jsem na Garena a několik dalších rytířů a na svou stráž a vyrazil skupince naproti.

,,Gratuluji, Vaše výsosti. Demacie díky posilám a využitím neutrálního města

zvítězila. Ale jak si můžete všimnout, ani Noxus nezůstal úplně zkrátka," ušklíbl se zlomyslně Swain. Fiora mi věnovala pohled, který dával jasně na srozuměnou, že by si přála být stokrát mrtvá než ponížená porážkou a zajetím. Zvažoval jsem, že bych jí tohle přání mohl docela jednoduše vyplnit, ale pak bych se asi už nedozvěděl, co se stalo a kde je Lux. Ze všech sil jsem držel svoje emoce pod kontrolou a oplatil generálovi chladným úsměvem:

,,Nevěděl jsem, že Noxus bere zajatce." Úšklebek na Swainově tváři se rozšířil.

,,Obvykle ne. Ale někoho tak vysoko v krvi by byla škoda zabít hned a bez pokusu ho nějak

" V duchu jsem zanadával. Nebylo pochyb o tom, že ego slečny Laurentové neopomnělo Swainovi sdělit, s

má tu čest.

,,Nějaké požadavky?" S největší pravděpodobností nebudu moci akceptovat nic z toho, co by mohl Swain chtít, ale je tradicí to

.

,,Kapitulaci, veřejnou omluvu a postoupení kalamandských dolů."

,,To je dost vysoká cena za jednu namyšlenou šlechtičnu," zamračil jsem se. Politika se bez diplomatického smlouvání dělat nedá.

,,Milerád vás jí zbavím, princi. Ale prosím, nemusíte odpovídat okamžitě."

Obrátil jsem se ke Garenovi:

,,Postarej se o Daria. Fiora...to buď přežije, nebo ne," rozkazoval jsem šeptem, skoro překvapen vlastní chladnokrevností. Garen se na mě nevěřícně podíval:

,,Ty ji po tom všem prostě obětuješ?" Povzdechl jsem si.

,,Bude-li to třeba. Můj cíl je přednější." Zavřel jsem oči a zamyslel se. Proč bych vlastně chtěl Swainovi ubližovat? Mohl bych se s ním spojit...udělat z Demacie noxijskou provincii a v té neomezeně vládnout... zatřásl jsem hlavou. Chci Swaina zabít!

,,Princi?" Garen mi zatřásl ramenem.

,,V pořádku!" odsekl jsem. Zabít Swaina...nebo možná spíš každého, kdo by se o to pokusil. Swain je přítel. Před očima mi probleskl bledý obličej s dokonale tvarovanými rty a zlatavýma očima. Ty rty něco šeptaly... Jako v mlze jsem slyšel dupot kopyt v rozdusané hlíně bojiště, tlumený dopad někoho lehkého na zem a jemnou chladnou dlaň na svém rozpáleném čele. Pak další šepot vedle mého ucha. Ta krásná tvář v mé mysli zesílila svůj hlas. Radila mi zbavit se toho narušitele. Zvedl jsem ruku a chtěl se poslepu ohnat po tom...té... - najednou ten druhý hlas z vnějšku dokončil svoje slova a tvář zmizela. Rozbolela mne hlava, ale znova jsem věděl, že chci zabít Swaina. Otevřel jsem oči.

      Le Blanc teď hleděla pohledem čiré nenávistí mým směrem, ale ne na mě. Na osobu vedle mě... Lux měla na levém spánku a tvíři zaschlou krev, celý obličej od prachu a pokud jsem mohl soudit, sotva stála na nohou, ale držela kolem mě svůj štít.

,,Je skvělé tě zase vidět, světýlko," zašeptal jsem vděčně a pokynul jednomu z rytířů, aby ji podepřel.

,,Omlouvám se, můj princi. Nevím přesně, co se stalo. Pamatuju si sebe a Fioru na půdě nějakého z domů v Kalamandě, toho mladíka z Noxu a spoustu létajících čepelí. Vykouzlila jsem kolem sebe světelný štít a neviditelná šla za tebou, ale pak jsem někde dostala ránu do hlavy a probrala se až před chvílí." Zněla provinile. Moje malá, bláhová,

Lux. Povzbudivě jsem se na ni usmál, kývl na Garena a potěžkal v ruce kopí. Pak jsem jím hodil.

      Swain udělal jediný půlkrok vzad a moje kopí se zapíchlo do země u špiček jeho bot. Skočil jsem vpřed, těsně následován Garenem a stráží. Luxanna obnovila svůj štít a vyslala s námi několik oslňujících světel. Ve vtěřině jsem stál před Swainem; teď už jsme svůj vztek nemusel držet zpátky. Země se zachvěla. Vytrhl jsem kopí ze země a skočil po nepříteli. Byl jsem jen já a Swain. Zbytek světa zůstal mimo nás, za hradbou hlíny a kamení. Krkavec s poplašeným zaskřehotáním vzlétl z generálova ramene a rozlétl se proti mému obličeji, ale srazil jsem ho volnou pěstí ke straně. Můj cíl je jasný. Swain roztáhl ruce a v pravačce protočil svoji hůl. Zablýsklo se mu v očích a jeho vlající plášť, stejně jako celé jeho tělo, se začalo měnit do podoby velikého démonického ptáka. Nemám rád černou magii. Ale také nemám rád Swaina. Sevřel jsem kopí v rukou a zaútočil.