Kapitola sedmá: Hry v pozadí

Potlačil jsem zívnutí a promnul si oči. Bylo téměř půl desáté ráno, v devět mělo začínat jednání o právech na těžbu v Kalamandě a stále jsme čekali na noxijské zástupce. Jarvan se na mě otočil a spolu se špatnou náladou jsem mohl v jeho tváři číst i vztek, přetrvávající ze včerejšího večera. A ze zpráv, které nám brzo ráno přednesla Lux. Ale jejich řešení jsme se prozatím rozhodli odložit na později. Teď záleželo na tom, co se dnes domluví a jak moc to bude ovlivněno včerejší nocí...

Poté, co jsme urovnali tu úsměvnou záležitost mezi slečnou Laurentovou a piltoverskou Ocelovou pěstí a vrátili se do sálu, byl tam Swain. Princ se od té chvíle neusmál a dokonce si úplně přestal všímat i Fiory. Stál jsem po jeho boku, když se chladně pozdravil s jedním z předních noxijských generálů a byl jsem připraven ho zastavit, kdyby jeho sebeovládání selhalo. Můj princ Jarvan IV. je nejlepším bojovníkem, nejzdvořilejším společníkem, nejpřitažlivějším mužem i nejtaktnějším státníkem nejen v Demacii, ale jeho nenávist k Noxu je silnější než všechno ostatní. Zvláště poté, co strávil jistý čas v noxijském zajetí... Ale je princ a leží na něm státní zodpovědnost – a stále je pouze princem, který se zodpovídá svému otci. Král by nikdy nedal svolení k čemukoliv, co by mohlo poškodit dokonalý obraz Demacie, země spravedlnosti a rytířských ctností.

,,Swain si se starostou pouze zahrává," poznamenal Jarvan tiše. Chápal jsem, na co naráží. Generál nechával starostu a všechny velvyslance čekat, přitom okamžitý začátek jednání byl jeho požadavek. Včera po svém příjezdu, poté, co si s Jarvanem vyměnili několik

pohledů a pár nezbytných skrytých urážek, se Swain obrátil na starostu se a se svým neodolatelným úsměvem se ho zeptal, zda by jednání mohla započít hned druhý den ráno. Ridley opáčil, že ještě čeká na jakési technické podklady, které dokončují najatí experti z celého Valoranu, a že počítal s prvním setkáním až pozítří. Swain se zamračil a poznamenal, že si není jist, zda má tolik času a že je rozhodně v zájmu celé Kalamandy i Ridleyho osobně, aby se Noxus jednání zúčastnil. Starosta omluvným tónem připustil, že to samozřejmě chápe, ale opravdu by ještě jeden den potřeboval a že může na zítřek zajistit exkurzi v dolech a dát k dispozici své odborníky, kteří by mohli Swaina a jeho družinu podrobně seznámit se všemi možnostmi a fakty ohledně nalezišť. Pak bylo chvíli ticho. Viděl jsem, že Ridleymu je noxijský nátlak nepříjemný, ale generál postupoval dokonale zdvořile, byť agresivně, a jeho argumenty zněly logicky. Jarvan vedle mě bezmocně zatínal pěsti. Všiml jsem si, že Fiora zaznamela Swainův doprovod a fakt, že rudovlasá dívka za jeho ramenem je ozbrojená. Četl jsem jí na očích, že - vědomá napětí, které v místnosti náhle panovalo - zvažuje svoje šance v boji. Naklonil jsem se k ní:

,,Nechte toho, Fioro. Bez jakékoliv urážky, madam, tahle žena není někdo, s kým byste se mohla poměřovat. Ani v rychlosti, ani v dovednostech. Pravděpodobně v ničem." Nadechla se k ostré odpovědi na takovou urážku, ale pak si uvědomila, že ji nepokouším, ale mluvím vážně, a spokla svou uraženou odpověď. Z přemítání o schopnostech Katariny mne vytrhnul generálův hlas:

,,Vím, že nejste válečník a Kalamandě i jejímu okolí se ozbrojené konflikty vyhýbají, můj drahý pane starosto. Ale věřte, že ne všichni mají tohle štěstí a i jeden den zdržení pro ně může mít zásadní význam." Pak snížil hlas tak, že jej měl slyšet pouze starosta, ale já jsem zvyklý slyšet i to, co jiní nemají.

,,

si nemohu dovolit čekat, drahý pane Ridley." Zachoval jsem neutrální výraz a podíval se po Jarvanovi. V tuhle chvíli jsem ani já neodkázal určit, zda tu větu také slyšel, ale hádal bych, že ano. Jenže princ byl ve dvorském chování a skrývání emocí cvičen od narození. Obrátil jsem se na Fioru – slyšela. Viděl jsem, že její alabastrová pleť ještě zbledla a v široce otevřených očích jí probleskovala nezakrytá touha mít u sebe svůj kord. Slečna Laurentová nebyla v politice ještě příliš zběhlým hráčem.

,,Tak dobrá," povzdechl si pobledlý Ridley: ,,zahájíme vyjednávání zítra ráno. Ale upozorňuji vás, pánové, že nám ty technické podklady můžou vážně chybět!"

,,Jsem si jist, že se bez nich obejdeme. Že ano, vaše výsosti?" Swainův medově posměšný hlas přelétl od starosty k Jarvanovi.

,,Nepochybně." Princova odpověď byla chladnější než led a tvrdší než ocel. Fiora se vedle mě intuitivně stáhla o krok zpátky, ale generál se jen vítězoslavně usmál, popřál starostovi dobrou noc a obrátil se k odchodu.

     Katarina ho nenásledovala hned. Ještě si pohrdavým pohledem změřila celý sál i každého v něm. Sledoval jsem, jak se její pohled zastavil na Fioře a jak se jí zvlnily rty v opovržlivém pousmání.

opovržlivém pousmání, zatraceně. Poslední pohled patřil mně. Na malou chvíli jsme znovu stáli na spálené trávě bojiště a neexistovalo nic kolem nás. Na malou chvíli se její pohled změnil z nadřazeného a opovrhujícího v nadřazený a zaujatý, vyzývavý a roztoužený...ale to jsem si asi jen domýšlel. Okamžik byl pryč, Katarina pohodila záplavou svých rudých vlasů a vydala se za svým velitelem. Ještě několik vteřin jsem nedokázal odtrhnout oči od elegantního pohupování jejích boků při chůzi; jen výcvik a zkušenosti mi umožnily zachovat neutrální výraz.

,,Vyhrožování?!" sykl mi Jarvan do ucha. Jeho nenávistný tón mě dokonale probral. Přikývl jsem:    ,,Ale nedokážeme to. Musíme doufat, že zítra bude demacijská čest a nabídka prostě lepší." Chvíli vypadal, že se chce hádat, ale pak přikývl a rozkázal vrátit se do tábora.

     Swain konečně dorazil. Posadil se na poslední volné křeslo přímo naproti Jarvanovi.

,,Dobré ráno!" zaskřehotal hlasitě a zdálo se, že je jediným, komu včerejší večer nezkazil náladu. Jak jsem sledoval tváře kolem stolu, ve všech se zrcadlilo nevyspání, ve většině z nich pak i nelibost z toho, že se jednání započala na žádost Noxu tak zbrkle. Caitlyn se očividně ještě nesrovnala s ostudou, kterou včera večer udělala Piltoveru Vi. Zástupci ze Zaunu se zdáli zklamaní tím, že jejich pozici přebral Noxus. Úředníci z Ligy vypadali rozhořčení, že včerejší skvělý večírek skončil v tak chladné a nepřátelské atmosféře. A Jarvan byl napůl šílený vzteky a touhou po Swainově hlavě naražené na kopí před jeho stanem. Starosta zahájil jednánání a já dovolil svým myšlenkám se rozběhnout do všech směrů. Tady jsem pouze jako Jarvanova osobní stráž a doprovod, stejně jako mnozí další, ale do průběhu vyjednávání nemám touhu ani právo nikterak zasahovat.

    Opírala se o zeď přímo naproti mně, a naštěstí ne přímo za Swainem, ale trochu vedle. Měl jsem výhled na celé její dokonalé tělo v přiléhavém černém oblečení, které nosila většinu času, na její nádherné tmavorudé vlasy, které jí rozpuštěné splývaly na ramena a na záda, na její krásnou tvář... Krásnou tak trochu

způsobem. Nebyla to tatáž krása co u mojí sestry, čistá a nevinná a prozářená světlem, ani jako u Fiory, hrdá a nedotčená, dokreslovaná její modrou krví. U Katariny to byla přirozená krása bojovníka. Ostré rysy a věčný ironický úsměv na rtech, vyzývavě klenuté obočí, jizva přes levé oko, která jí dodávala to kouzlo někoho, kdo žije a bojuje s vášní. Katarina pro mne byla ztělesněnou přitažlivostí. Jako bojovník, jako rival, jako výzva, jako žena. A věřil jsem, že alespoň něco z toho vnímá i ona vůči mně. Mohli bychom se potkávat na bitevním poli stejně dobře jako v posteli, a vždycky by to byl boj na život a na smrt. A proto navždycky zůstane jenom snem a představou... Uvědomovala si, že si ji prohlížím. Naklonila hlavu ke straně a provokativně si skousla spodní ret. Usmál jsem se a uznale pokýval hlavou.

,,To jsou nehorázné nároky!" vykřikla Cait tak hlasitě, že přerušila moje myšlenky a přinutila moji pozornost obrátit se k průběhu jednání. Piltoverská ruka zákona stála otočená ke Swainovi a rozčileně gestikulovala. Vedle ní se zvedl muž ve středních letech s odznakem Ligy a začal ji uklidňovat. Swain se tvářil pobaveně a nedotčeně. Podíval jsem se na Jarvana, ale ten zadumaně seděl a přihlížel celé scéně zdánlivě bez emocí. Narovnal jsem se, opřel se zády o zeď a prostě se podíval dopředu. Opět jsem byl polapen do pasti divokých zelených očí.

     Katarina mě sváděla. Byl jsem si tím jistý, i když to dělala tak skrytě, že si toho nemohl všimnout nikdo, než komu byly její pohledy přímo určeny. Kdykoliv by Jarvan zvedl hlavu a podíval se jejím směrem, viděl by jen znuděnou hvězdu noxijské armády, otráveně si pohrávající s rukojetí jedné ze svých dýk, proplétající si pramínky vlasů mezi prsty a protahující se během dlouhého postávání na místě. Ale každý z těch zdánlivě bezvýznamných pohybů byl určený mně a já věděl, že stejně jistě jako jejím vzkazům neodkážu odolat, nesmím jim ani odpovědět. Mohl jsem tisickrát toužit po Katarině ve všem, co byla, ale žádná moje touha nemohla být nikdy naplněna z jednoho jediného, nepřekonatelného důvodu. Důvodem jménem Noxus. Noxus. A přestože já bych dokázal svoji uniformu na jednu noc svléknout a nechat za sebou, nemohl jsem to udělat. Byl jsem ve službách prince Jarvana IV. a to znamenalo všechno. Na mém jméně a rodu Crownguardů nemohl být ani ten nejmenší stín pochybení a selhání. Povzdechl jsem si a zavřel oči. Jednou ji budu mít. Na bitevním poli, vášeň bude neoddělitelně propojená s bojem, všechny ty roky touhy předem odsouzené k zániku dojdou uvolnění během jediné chvíle... ...a pak se od ní nechám zabít, abych nemusel přijít před svého prince. Abych zůstal

Demacie.