Kapitola první: První stopa
Povídka od Kraary pokračuje.
Ozvalo se zaklepání, dveře Jarvanovy pracovny se otevřely a dovnitř vstoupila černovlasá žena, nehlučně jako stín. Princ si ji zamyšleně prohlédl. Zastihnout Shaunu Vayne, jedinou dědičku a posledního žijícího příslušníka starobylého a bohatého demacijského rodu, nebylo vždy snadné, ale jeho poslům se to včera podařilo. Ne snad, že by tolik toužil po její společnosti, asi jako nikdo v Demacii, ale potřeboval jí něco důležitého sdělit. Ne, vlastně jen připomenout, protože takovou věc by každý Demacijec měl mít vštípenu v krvi.
,,Prosím, madam. Děkuji, že jste si na mne udělala čas.“ Poděkování bylo jen formální a oba to dobře věděli. Kdyby nemusela, nikdy by jeho pozvání nevyslyšela. Ale i tak nezávislý a samostatný šlechtic, jakým Vayne byla, byl princi povinován poslušností.
,,Ten čas je omezen, Vaše výsosti. Pokud mi něco chcete říct, prosím, učiňte tak rychle,“ odpověděla s kamenným výrazem.
,,Dobrá, půjdu přímo k jádru věci. Vaše nestandardní aktivty nejsou bez povšimnutí demacijské spravedlnosti. A je jen mou dobrou vůlí, že se ta spravedlnost dívá jinam, když konáte svoje právo.“ Pátral po nějaké známce toho, že bere jeho slova na vědomí, ale v její tváři se nepohnul ani sval, ani řasa. Mírně vyveden z rovnováhy její chladnokrevnou ignorací si odkašlal a pokračoval:
,,Nastal čas, abych za tuto svou vstřícnost vyžadoval nějakou protislužbu.“ Ani teď žádná reakce.
,,Jak víte, nebo byste měla vědět, po událostech okolo Kalamandy je pozornost mocných upřena spíše za hranice naší země než na to, co se děje tady. Důvody vám snad nemusím vysvětlovat. Nuže, dovolte, abych vám důrazně připomenul, proč svým způsobem schvaluji vaše jednání. Jednak usnadňuje práci demacijským pořádkovým složkám a umožňuje jim soustředit se na jiné úkoly, například na válečný stav mezi námi a Noxem. A za druhé: vše, co má co do činění s černou magií, má vazby na Noxus. Silnější či slabší, přímé či zprostředkované, na tom nezáleží. Madam, chci, abyste mi reportovala o všech větších případech, ke kterým se dostanete. A abyste věnovala zvláštní pozornost známkám a důkazům o vazbách na noxijskou armádu či Noxus jako takový.“
,,Proč?“ Stále nedala znát žádné emoce a i její otázka vyznívala spíše řečnicky.
,,Protože si to přeji. Nejste hloupá, madam. Sice teď už nepotřebuji důkazy, ale vždycky je dobré je mít. A vědět, proti čemu stojíme a jak to co nejlépe zlikvidovat.“
,,O likvidaci si nedělejte starosti, Vaše výsosti. Ale jinak – já nejsem figurka na poli politiky. Moje poslání přesahuje hranice států a národností. Já rozlišuji pouze mezi dobrem a zlem.“
,,Přesně!“ Vstal od stolu, obešel ho a udělal několik kroků směrem k ní. ,,Noxus je vaše zlo, slečno Vayne. Pamatujte na to. A podejte mi zprávu.“ Žádné souhlasné přikývnutí, žádná poklona.
,,Mohu jít?“ Propustil ji mávnutím ruky. Když procházela dveřmi, zavolal:
,,A pokud zrovna nemáte nic lepšího na práci, v noci dorazil posel z pohraničí. Když se zastavíte u mého sekretáře, dá vám nahlédnout do zprávy, kterou přivezl. Myslím, že by vás mohla zajímat – berte to jako další gesto dobré vůle.“ Zpomalila, aby vyslechla jeho slova, ale neotočila se, a když domluvil, svižně pokračovala ven z místnosti.
Zastavila koně na dohled vesnice. Na střechách se v šedavém svítání třpytila jinovatka a vše působilo ospale a mírumilovně. To by ale nemělo. Přitáhla si purpurový plášť těsněji k tělu a pomalu vjela mezi stavení. Kopyta na namrzlé zemi slabě klapala – jediný zvuk, který byl slyšet. Tady už cítila něco jinak. Něco, co by v běžné demacijské vesnici, byť v pohraničí, být nemělo. Strach. Nejistotu. Tma noci pomalu ustupovala a v mrazivém světle se objevovaly symboly a předměty nade dveřmi domů. Znamení různých bohů, která měla chránit. Pošetilé, pomyslela si Vayne, ale prostý lid tady věřil a ta víra možná dokázala něco zmoci.... Ale spíše ne. Jak postupovala dále mezi domy, ozývalo se sem tam tlumené hlučení probouzejícího se dobytka a první okna se začala rozsvěcovat žlutou září svíček. Popohnala koně do klusu a v rychlosti si prohlížela zbytek vsi. Až začnou lidé vycházet z domů, musí být z dohledu. Pro jejich dobro i pro svoje. Nevídali ji rádi – ti, kteří ji poznali. A i ti, kteří netušili, kdo je, se jí vyhýbali, šeptali si o ní a stíhali ji postranními pohledy, čekajíce, až jejich kraj zase opustí. Chápali to špatně, pomyslela si, když za zády nechávala poslední stavení. Lidé měli pocit, že kde se objeví Vayne, přináší s sebou nebezpečí, ale opak byl pravdou: nebezpečí s sebou přivádělo Vayne. Aby chránila. Aby trestala. A aby se jí za to lidé báli.
V lesíku za vesnicí byla stále tma, slabé zimní světlo skrze jehličnaté větve ještě neproniklo. Seskočila z koně a vstoupila pod stromy. Tady vnímala krom lezavého chladu ještě něco. Málokdo dokázal vycítit magii, pokud sám nebyl mág, ale ona ano. Některou. Tu, které byla vystavena příliš blízko a tak se jí zaryla hluboko do mysli, srdce i těla. Po zádech jí přebehl mráz a v žaludku se usadil pocit, jako kdyby spolkla kostku ledu. Vyložila si tedy ten dopis, do kterého ji Jarvan nechal nahlédnout, správně. Tohle nebude nějaká husopaska, která se snažila za úplňku přičarovat krásu a pozornost hezkého souseda, ne. Tahle bytost už nejspíš nebyla člověk. Vayne založila do zápěstní kuše tři stříbrné šipky a Pokání si přehoupla ze zad na bok, odkud ho mohla rychle použít. Pak se opatrně vydala pod tmavými větvemi do lesa, vedena svou intuicí, která ji neustále mrazila za krkem.
Asi za dvacet minut dorazila na místo, které podvědomě hledala. Mýtina už byla osvětlená slabým jasem dne a tak dobře viděla i bez brýlí: velký plochý kámen u kraje mýtiny, tmavé skrvny na něm a okolo něj, kostřičku zvířete, ohlodanou od většiny masa a šlach. Zima. Zvířata byla hladová a původ mrtvolky je nijak nezajímal, na rozdíl od ní. Ale tady nepotřebovala důkaz o tom, jak ubohé zvíře přišlo o život. Přejížděla pohledem po kameni, na kterém byly uschlou krví namalované obrazce. S tím se nesetkávala příliš často: pentagram vyžadoval obrovskou sílu a sebevědomí toho, kdo jej kreslil, a i pro zkušené a mocné čarodějnice to byl risk. Jistě, malovaný zvířecí krví neměl takovou sílu, ale stejně... Vayne si teď byla skoro jistá, že bytost, která se objevila na demacijských hranicích, není obyčejná čarodějnice, ale jedna ze Strégar. A to bylo zlé. Nebo dobré. Vlastně obojí zároveň. Teď ji však musí co nejrychleji dostihnout. Do dalšího úplňku sice zbývaly ještě skoro dva týdny, ale nemohla si být jistá, že ta stvůra propadlá černé magii nezabije svého zajatce dřív. Shauny srdce se sevřelo v krátkém záblesku mrazivých vzpomínek a její výraz ještě více zkaměněl. Takže lov opět začíná.
Všechny kapitoly:
