Kapitola dvanáctá: Náhlá smrt

,,V noxijském táboře se objevila vysoká tmavovlasá žena, které každý projevuje respekt. Má fialové oči, spoustu zlatých šperků a nosí u sebe elegantní zdobenou zlatou hůl. Všichni ji oslovují

" Stála jsem před Jarvanem a opakovala jsem, co jsem viděla. Zdálo se, že mu ten popis stačil; zavřel oči a když je znovu otevřel, díval se zamyšleně skrze mě někam do neznáma, ztracený ve vzpomínkách.

,,Můj princi...?" hlesla jsem nesměle ve snaze probrat ho zpět, ale bez úspěchu. Umírala jsem zvědavostí vědět,

je ta žena a proč její přítomnost působí Jarvanovi takové starosti, které jsem mohla jasně vyčíst z jeho tváře.

,,Vaše výsosti?" zkusila jsem to znova, silněji. Potřásl hlavou, přejel si dlaní přes obličej a podíval se na mě opět nejistým, ale konečně přítomným pohledem.

,,To nic. Pokračuj, prosím."

,,Všichni se chystají na příjezd velkého generála Borama Darkwilla. Swain nevypadá, že by ho to příliš těšilo."

,,Samozřejmě," pousmál se princ škodolibě. ,,Boram si bude notovat s mým otcem o příměří mezi Noxem a Demacií a Swainovy šance na vyvolání konfliktu se tím prudce sníží - a s nimi i naděje na povýšení. Ostatně,

tuhle zprávu taky nevítám s nadšením. S Boramem za zády bude ještě těžší Swaina zabít." Mlčela jsem. Stejně jako Garen a každý, kdo byl Jarvanovi dostatečně blízký, jsem věděla, že nenávidí Noxus víc, než si dokážeme představit. Že Swain je jeho osobním nepřítelem a jeho smrt je nadřazena spoustě jiných cílů. Z loajality k němu jsme mu nestáli v cestě – a z loajality k Demacii ho příliš nepodporovali.

,,To je asi všechno, můj princi," uklonila jsem se.

,,Je to víc, než jsem doufal, světýlko. Děkuju ti!" Chytil moji ruku do dlaně a sklonil se k ní. V mých představách mu

svou ručku uraženě vyškubla, pohodila dlouhými zlatými vlasy a s pyšně zvednutou bradou odkráčela. Byla dotčena tím, že ji někdo posílá plazit se blátem a stínem a slávu a uznání pak sklidí sám, nebo rozdá jiným – a mně hodí jen pamlsek. Ani

si tohle nesmí dovolit! Pak za sebou práskla dveřmi, což mě probralo do reality; v té se Jarvanovy horké rty dotkly hřbetu mé dlaně, polechtaly mě několik dní neholené vousy a

se spolu se mnou rozpynula v nesmyslné touze.

Jarvan po mně už další špionáž nechtěl, naopak v následujících dnech si několikrát vyžádal moji společnost jen tak, na projížďku nebo návštěvu Ridleyho. Čekali jsme, kdy nás pustí k vězněnému svědkovi, ale Kred trval na tom, že nejdříve musí přijet zástupci z Ligy. Mocným mágům z Ligy trvalo podezřele dlouho, než překonají pár set mil. Navštěvovali jsme krále, který pobýval na radnici; nevypadal, že by ho čekání obtěžovalo stejně jako jeho syna, naopak. Ani se nezdálo, že se příliš trápí Swainovými obviněními. Minul skoro týden...

Seděla jsem s bratrem a Quinn na kamení za demacijským táborem a rozhlíželi jsme se po okolí. Já proto, že z Demacie nevycestuji příliš často a zdejší krajina mě přitahovala. Les ustupoval těžebním pracem a nedá se říct, že by to působilo zvlášť esteticky, ale dýchala tu síla a magie země. Možná jsem byla jenom spletená Taricovými řečmi a vyprávěním. Pro svoje kouzla jsem ale potřebovala méně energie než obvykle a zářila jasněji. Drahokamy? Nebo něco víc...? Garen a Quinn se nekochali přírodou ani magickým chvěním ve vzduchu. Přemýšleli mozkem válečníků a místo kopečků a květin a stromků a keřů viděli terén, úkryty, strategicky výhodné body. Chystali se na bitvu s Noxem, kterou nikdo neohlašoval a nevyvolával, ale očekávali jsme ji všichni. Napětí už bylo příliš silné, princ příliš netrpělivý. Někteří obyvatelé Kalamandy se svým skromným majetkem opustili městečko a vydali se k hranicím Demacie za bezpečím.

,,...pokud k něčemu dojde, nemůžeme se zapojit přímo," řekla Quinn, na chvíli jsem obrátila pozornost k jejich rozhovoru.

,,To nikdo nečeká. Ty a tvůj oddíl máte volnou ruku – jako vždycky. Moment překvapení je vždycky výhodou, i když je to často překvapení i pro nás," odpovědel jí s úsměvem Garen.

,,V tom případě si trochu projdu ty lesy," zvedla se Quinn a zmizela mezi stromy. Sedla jsem si na kámen vedle Garena.

,,Jestli dojde k bitvě, bude tam Katarina," řekla jsem tiše a sledovala jeho obličej. Já nejsem princ – přede mnou se můj bratr nepřetvařuje, takže mi neunikl úsměv.

,,Samozřejmě, že bude. Noxus nemá nikoho lepšího," odvětil šeptem.

,,Viděla jsem ji. Nevypadá, že by se pro tebe trápila," klesla jsem hlasem ještě níž. Bezděky zatnul pěsti:

,,Proč by měla. Začne se mnou trápit až ve chvíli, kdy budeme stát proti sobě. Pak ji to bude bolet."

Než jsem stačila odpovědět, přiřítil se k nám muž v demacijské modré.

,,Má paní, pane, omlouvám se, ale princ Jarvan si vás oba žádá okamžitě u sebe. Mám vás osobně doprovodit," vyhrkl udýchaně. Vyměnili jsme si s Garenem výmluvný pohled a rychle se vydali za ním z kopce dolů.

,,Co Swain sleduje zase tímhle? Postrádá to smysl!" Slyšeli jsme už z dálky Jarvanův řev a tlumené rány házených předmětů. Garen mě poplácal po rameni a postrčil do vchodu stanu.

,,Tady jste! Můžeš hádat, jakou zprávu jsem právě dostal!" obrátil se princ ke Garenovi. Střelila jsem pohledem po Fioře; stála u stěny, rty pevně semknuté. V obličeji byla ještě bledší než obvykle, ale hrdě zvedala bradu a přehlížela mě stejně povýšeným pohledem. Jarvanův výbuch se jí evidentně dotkl, ale ne příliš.

,,Kapitán-Thomas-Garvin-je-mrtvý," odsekával Jarvan každé slovo. ,,Náš korunní svědek a klíč k rozluštění celé té šílenosti! Komu tohle prospěje? Noxu to nepomůže. Nám to uškodí!"

,,A ví se..." pokusil se Garen, ale princ ho nenechal domuvit:

,,Jistěže ne! Nikdo neví nic! Ale tohle už Swainovi nedaruji. Tohle mu neprojde!" Ještě ani nedomluvil a vztekle opustil stan. Vyběhli jsme za ním, všichni tři – já, Garen i Fiora, a v poklusu ho následovali k městečku – Jarvan se nezdržoval čekáním na nachystání koní.

Ridley seděl na židli, vedle něj ve vyřezáváném křesle jeho veličenstvo Jarvan III. a před nimi stáli zkroušeně dva muži ve zbroji, nejspíš místní stráže. Garen zastoupil princi cestu a nedovolil mu vrthnout do místnosti první.

,,...vážně jsme nic neslyšeli, pane! Celou noc byl klid, jen obvyklý šramot, když se vězeň pohnul ze spaní, ale nic neobvyklého!" odpovídal jeden z mužů téměř s pláčem.

,,V tom případě jste něco zanedbali!" vyštekl princ a protáhl se kolem nás rovnou k vyslýchaným strážným.

,,Takhle to dopadá, když se svěří důležitý úkol vesničanům," zašeptala dostatečně nahlas Fiora.

,,Slečno Laurentová!" okřikl ji král, ale Jarvan opáčil:

,,Má pravdu, otče. Ale neviním z toho vás, Ridley. Nebyl snad Swainův nápad, abychom dali zajatce do držení místních? A proč asi? Aby se k němu snadno dostali!"

,,Jarvane, uklidni se. Kdyby ho chtěl zabít, udělal by to rovnou a nehnal ho nejprve před nás, nemyslíš?" Králův hlas byl klidný, ať už se mu hlavou honilo cokoliv.

,,Otče, je to noxijec! Nemůžeš od něj očekávat logiku. Chtějí nás vyprovokovat, copak to není jasné?" Princ byl tím rozzuřenější, čím méně se mu dostávalo pochopení.

,,Pane starosto, mohl byste někoho poslat s mým synem k cele s mrtvým? Třeba ho takový pohled trochu zchladí a přivede k rozumnějším myšlenkám," obrátil se král na Ridleyho. Vzápětí jsme následovali jednoho ze starostových mužů do sklepení pod radnicí. Garen zůstal s králem, prince jsem doprovázela pouze já a Fiora. Ona jako osobní stráž a já... Magie. Jak jsme sestupovali do tmy, cítila jsem její stopy stále zřetelněji kolem sebe. Vykouzlila jsme si poletující světélko - zajiskřilo a zaprskalo při kontaktu se vzduchem.

Na zemi ležel Thomas Garvin, nade vší pochybnosti mrtvý. Odvrátila jsem pohled.

,,To vypadá na otravu," slyšela jsem Jarvanův nedotčený hlas.

,,Souhlasím. Připomíná mi to otravu Nyzerem." odpověděla stejně nezaujatě Fiora. Fiora?! Co a

ví dokonalá slečna Laurentová tolik o jedech?

,,To byl ale znamenalo, že s velkou pravděpodobností spáchal sebevraždu." V Jarvanově hlase bylo zřetelné zklamání. Po krátkém odmlčení pokračoval: ,,Jak tohle víte, madam?" Prince to očividně překvapilo také.

,,Znám pouze teorii, Vaše výsosti. Můj rod je druhým nejvýše postaveným šlechtickým rodem v Demacii už několik století. To s sebou nese jistá rizika a znalosti." V jejím hlase nebyl ani stín studu, naopak.

,,A napadá vás,

se mohl ten jed dostat k Thomasovi, pokud budeme věřit starostovým lidem?" Odpověděla mlčením.

,,S dovolením, můj princi, já bych jim věřila. Pokud nejsou tajnými absolventy některé z pretižních škol magie, nemají s tím co do činění." Pozornost obou se obrátila ke mně.

,,Neodkážu ji určit, ale cítím ji tady. Silná, ale pro mne neznámá." Následovalo ticho. Dlouhé a nepříjemné; slábnoucí ozvěny magie mi tepaly ve spáncích a rozptylovaly mou pozornost. Ať už tu bylo cokoliv, bylo to velmi silné, možná silnější než já, a zlé. Rozhodně jsem se s tím netoužila setkat.

,,Pojďme,"rozkázal princ.

Vrátili jsme se do tábora. Jarvan si mě po večeři nechal přivést k sobě do stanu.

,,Když jsi byla naposledy v noxijském ležení,

jsi vnímat sílu té tmavovlasé ženy, Lux. Jmenuje se Le Blanc a je představenou řádu Černé růže, jednoho z nejmocnějších nekromancerských uskupení na Valoranu." Přes tvář mu opět přelétl ten nepřítomný výraz. Čekala jsem.

,,Řekni mi, Lux. Je pro tebe magie Le Blanc stejná jako ta, kterou jsi cítila dnes v té cele?" Díval se mi do očí. Z těch jeho jsem četla touhu, prosbu, rozkaz: řekni ano. Ale nemohla jsem lhát.

,,Je mi líto, můj princi, ale ne," odpověděla jsem tiše, nešťastná z toho, že ho musím zklamat: ,,Ta žena z Černé růže vládne temnou magií, ale magií Valoranu. Je mocná, ale známe ji. To, s čím jsem se setkala tam dole, je

. Zlé, nebezpečné, velmi silné, ale nikdy jsem se s tím nesetkala." Oba jsme věděli, že pokud je to neznámé pro mne, nejspíše to nebude vědět nikdo v Demacii. Absolvovala jsem nejlepší valoranskou univerzitu, moje vzdělání nemohlo být lepší. Jarvan si povzdechl a propustil mne.

Uplynuly dva dny. Jako zástupce Ligy dorazila Kayle a zapečetila všechny důkazy. Už i král začínal být netrpělivý, o Jarvanově náladě škoda mluvit. Chvílemi mi bylo Fiory skoro líto – musela snášet jeho vztek téměř neustále, krom chvil, kdy ji vystřídal můj bratr. Jarvan III. se rozhodl dál nevyužívat Ridleyho pohostinství a nechal si postavit stan v srdci demacijského tábora – tam jsem teď trávila nejvíce času i já, oblíbenkyně Lightshieldů.

Byl večer, slunce už zapadlo, ale stmívalo se pomalu. Princ večeřel se svým otcem pod otevřeným nebem a v táboře vládla celkem uvolněná atmosféra, nejpříjemnější za poslední týden. Král zrovna připíjel na krásu demacijských žen a jeho pohled byl upřený na mne, zatímco princův na Fioru, když v tom se mezi stany cvalem přiřítil jezdec v rudém plášti. Zarazil koně na poslední chvíli před královským stolem a hodil před krále pergamen.

,,Demacijská bezpercedentní agrese nezůstane nepotrestána. Dnešním dnem se odříkáme posledních snah udržet mezi Noxem a Demacií příměří, od zítřka na vás budeme nahlížet jako na otevřené nepřátele ve válce." Než se kdokoliv z nás zmohl na odpověď, jezdec na místě otočil koně a odcválal do houstnoucí tmy. Oči všech se upíraly na pergamen ležící mezi talíři; princ se po něm natáhl, ale Jarvan III. ho odstrčil a rozbalil jej. Jak četl, vrásky na jeho tváři se prohlubovaly. Pak se rozhlédl po všech okolo a pevným hlasem prohlásil:

,,Muži do zbraně."